Závist a smilstvo patří mezi hlavní hříchy. Co působí a jak s nimi bojovat?
ZÁVIST
Závist nemá pražádnou radost
ze statků bližního, jako by
tyto statky ohrožovaly její nadřazenost.
Tak jako bohatí tíhnou
k lakomství, tak se chudí stávají
závistiví. Závistivý člověk nerad
vidí, když jsou druzí šťastní, jako
by ho ti druzí okradli o šarm,
krásu, vědění, pokoj a bohatství.
Z nenávisti dělá méně vzhledná
žena zlostné poznámky o své
krásnější sestře. Když se závistivý
člověk nemůže vyrovnat druhému,
snaží se dosáhnout toho,
aby druhého ponížil. Závistivý
mluví pohrdavě o tom, kdo je
zdvořilý, zbožné označuje za pokrytce.
Závist začíná otázkou:
„Proč nemohu mít to, co mají
druzí?“ a končí tvrzením: „Tyto
ctnosti mi chybí jen proto, že je
mají druzí.“ Tak se stává závist
nepřátelstvím. Chybí jí jakýkoliv
respekt, pocit úcty a není schopná
říct „děkuji“.
Závist je spřízněná s nenávistí,
která nesnáší vedle sebe soka
nebo úspěšnějšího rivala. Je spřízněná
také se žárlivostí. Žárlivost
spočívá v přehnané sebelásce,
do které se mísí strach, že by ji
druzí mohli připravit o pocit sebeuspokojení.
Závidíme druhým
jejich dobro a žárlivě hlídáme to
své. Někteří egoisté, kteří trpí těmito
dvěma neřestmi, kritizují nemilosrdně
všechno dobré, co konají
druzí. Musí sice uznat, že je
to dobro, ale mají zlost, že ho nevykonali
sami a že jim tak unikla
příležitost k poctě. Proto se snaží
toto dobro nějak znehodnotit.
Psychologicky řečeno, je tato
žárlivost něco velmi nebezpečného.
Vedla už k sebevraždám,
když žárlivec zjistil, že jeho pokusy
překonat soka jsou marné.
Závist začíná tím, že se snaží nabourat
dobrou pověst druhého
skrytě donášením a klepy nebo
i veřejně pomluvami. Když to
má úspěch, je dosaženo cíle, který
vyvolala bolest z cizího úspěchu
a radost z jeho nezdaru. Věc
je velmi vážná, jestliže se závist
týká pokroku, kterého druzí dosahují
v duchovní oblasti nebo
v apoštolátu. Často se tak děje
kvůli všeobecné nespokojenosti.
Problémy závistivých lidí jako
by ztrácely na intenzitě, když
slyší o slabostech známých osobností.
Čtenáři, kteří mají potěšení
z novinových skandálů a pomluv,
se nevědomky pokoušejí
strhnout druhé na svou úroveň.
Skutečně láskyplní lidé neradi
slyší o zlu a pociťují povinnost
dělat za ně pokání.
Nejlepším prostředkem proti
závisti a žárlivosti ve vlastním
srdci je, když se modlíme
za člověka, který nás k tomu
podnítil. Když svěřujeme Bohu
své nepřátele a přejeme jim duchovní
dobro, zardousíme tak
v zárodku pokušení k závisti.
Jiným prostředkem je následovat
ty, kterým závidíme. Církev
nám staví před oči dobré příklady
světců ne proto, aby nás podněcovaly
k chybám, nýbrž k většímu
úsilí o dobro. „Starejme
se jeden o druhého a pobízejme
se k lásce a k dobrým skutkům.“
(Žid 10,24)
SMILSTVO
Smilstvo je nezřízená radost
z tělesných rozkoší. Je to prostituce
lásky, rozšíření sebelásky
natolik, že se projektuje na druhou
osobu, která je mylně milovaná
jako Ty. Smilstvo však
vylučuje každý osobní prvek
ve prospěch smyslových zážitků.
„Ego“ dává smilstvu moderní
pláštík a předstírá, že takový
hřích je nutný k zachování vlastního
zdraví, k plnému životu
a k sebeuskutečnění. Křečovité
úsilí vědecky ospravedlnit tuto
neřest je už samo o sobě znamením,
jak nerad člověk uznává
porušení toho mravního zákona
za hříšné. Muži i ženy se den
co den nudí a jsou nespokojení.
Proto se oddávají nečistotě,
aby kompenzovali bídu ve svém
srdci, a klesají stále níže k zoufalství.
Jak říká svatý Augustin:
„Bůh nenutí člověka k tomu,
aby byl čistý. Nechává jen osamocené
ty, kteří si zaslouží, aby
se na ně zapomínalo.“
Při smilstvu přesouvá člověk
střed osobnosti od ducha k tělu.
V některých případech vycházejí
výstřelky z neklidného
svědomí a z přání zbavit se jich
a vyhledat druhé. Někdy má člověk
také protikladné přání učinit
se vševládnoucím tím, že si
podmaňuje druhé. V předcházejícím
stadiu pociťuje zhýralec,
že už není schopen své Já
osvobodit trvale od modloslužby
těl. Duše je jakoby vhozena
do sebe. Žádná vášeň tak rychle
nezotročuje člověka jako smilstvo
a není žádné jiné, jejíž zvrácenosti
by tak ničily síly ducha
a vůle. Tyto excesy mají čtverý
účinek na lidský rozum: oslabují
chápání, takže člověk se stává
duchovně slepým a není schopen
vidět pravdu; ovlivňují opatrnost
a pocit důstojnosti, takže
vedou k nepředloženému jednání;
posilují sebelásku a přivádějí
tak k bezmyšlenkovitosti; oslabují
sílu vůle a vedou až ke ztrátě
síly k rozhodnutí, a tím k bezcharakternosti.
Působení na vůli je stejně
zhoubné jako na rozum. Kdo
se pravidelně oddává těmto hříchům,
tíhne k tomu, nenávidět
Boha a náboženství, protože se
mu zdá, že Bůh stojí v cestě jeho
přáním. Zhýralci popírají existenci
Boha, protože jeho vševědoucnost
znamená, že poznává
charakter jejich hříšného jednání
a musí je kárat.
Smilstvo vede dál k tomu,
že člověk popírá nesmrtelnost.
Čím více egoista žije jen v těle,
tím nepříjemnější je pro něho
myšlenka na soud. Přiznání
nesmrtelnosti by ho nutilo k tomu,
změnit zcela život, a to rozkošnické
Já nechce na sebe vzít.
Kaž dá zmínka o budoucím životě
přivádí takového člověka k nenávisti
a cynismu. Tušení možného
soudu ještě více prohlubuje
nouzi duše. Každý pokus zachránit
takového člověka pokládá
hříšník za útok na své štěstí.
Víra v Boha a v nesmrtelnost
duše by ve smilníkovi probudila
touhu osvobodit se. Ale jestliže
se již nechce vzdát neřesti, nemůže
u takových myšlenek setrvávat.
Obhájci křesťanského
náboženství musí egoistu upozornit
na to, že změně světového
názoru musí předcházet obrácení
a změna životního způsobu.
Jakmile se rozkošník vzdá zla,
začne tíhnout k pravdě a přestane
se jí obávat.
Nečistota nemá s legitimním
naplněním pohlavního života
v pravém manželství nic společného.
Pravá manželská láska vede
k utváření My a k rozpuštění
sebestřednosti. V manželské
lásce hledá osoba dokonalé rozvinutí
Ty, osobnosti, která stojí
proti „já sám“. Není světějšího
okamžiku, než když se Ego zcela
daruje druhé osobnosti, takže
pud se zcela rozpouští v radosti,
že můžeme bezmezně milovat
druhého. Takto milující nejsou
nikdy sami, proto k lásce patří
nikoliv dva, nýbrž tři, a tím Třetím
v tomto svazku je Bůh. Jedno
Ego miluje druhé Ego, protože
mu má co dát. Vlastní osoba
miluje druhou vlastní osobu, protože
je něčím. V lásce se spojují
dva, kteří sami o sobě jsou chudí,
ale takto vytvářejí velké bohatství.
Rozvody a nevěrnost,
záměrná bezdětnost, neplatná
manželství, to jsou všechno převleky,
kacířství proti lásce, a co
je nepřátelské lásce, to je nepřítelem
života a nepřítelem štěstí.
Překlad -lš-
