Moje obrácení – dlouhá cesta k pravdě

V časopise Světlo 17/2012 bylo uveřejněno zajímavé svědectví o konverzi do katolické církve.





Nemohu psát o zážitku z Damašku, nýbrž o dlouhém procesu odcizení a návratu domů, o dlouhém životě cestou vzdělávání.
Vyrostl jsem v typicky protestantské rodině, předali mi Bibli a modlitbu, to nejdůležitější, abych jako křesťan důstojně žil. Bohoslužby jsem navštěvoval jednou v roce, o Vánocích, a byl jsem přesvědčen o tom, že to stačí. Proč tam vůbec chodit, když jsem to, co bylo v kázáních, v daleko lepší podobě našel v knihách – a evangelická bohoslužba není nic jiného než církevním zpěvem obklopené kázání. V hodinách náboženství na gymnáziu jsem se dověděl, že od dob, kdy začalo ekumenické hnutí, kromě těch věčně včerejších nikdo už rozdíly mezi Římem a Lutherem nebere vážně a katolicismus se po druhém vatikánském koncilu pomalu, ale nezadržitelně srovnává s protestantismem. Člověk byl buď křesťan, nebo ateista, příslušnost k církvi však byla pro Boha a pro nás lidi něco lhostejného. Jeden katolický učitel matematiky mě pak ale iritoval: Kdyby se všude myslelo tak jasně jako v matematice, byly by všechny problémy z poloviny vyřešeny. Po krátké pomlce dodal: Ale je ještě něco důležitějšího, a to jsou pravdy víry. I když náboženství bylo mým oblíbeným předmětem, něco takového jsem nikdy neslyšel. V náboženství mohl člověk zastávat cokoliv, jen když to dokázal zdůvodnit. Nic jistého nikdo neví a to je potom „víra“. Již ve škole jsme byli uváděni do historicko-kritické metody, která rozleptala to jediné jisté z reformace: všechno, co bylo vysloveno, je podmíněno historickým kontextem. Co mě v tomto oboru ještě oslovovalo? Byl to obor, kde se tématem mohly stát moje a naše žákovské otázky, které jsme si kladli, když jsme chtěli získat odstup od všední skutečnosti: proč je to a jak je to? K čemu je to a jaký smysl má můj život? Protestantismus byl pro mě dobrodružstvím hledání, ale nic jistého jsem nenašel.
Najít odpověď na tyto otázky, to bude záležitost teprve teologického studia, myslel jsem si. A tak jsem se rozhodl kvůli této naději ke studiu evangelické teologie, když jsem se ve škole naučil klást otázky. To první, co jsem se tam naučil, bylo, že jen velmi povrchní pozorovatel pokládá rozdíly uvnitř křesťanství za zanedbatelné. Panovalo zde kvůli pravdě zcela antiekumenické klima. Jedné otázky jsem se nemohl odvážit: Jak mohu a smím věřit, že jsem skutečně v té pravé církvi, když jsem v ní byl pokřtěn kvůli svým rodičům?

Jedna mladá žena mě požádala o radu. Byla to katolička a chtěla si vzít studenta teologie, evangelíka. Kvůli manželství se chtěla stát luteránkou. Ale jak to udělat? Chtěla konvertovat, ale zároveň nechtěla. Jako luteránka by už nemohla vzývat Matku Boží a musela by se vzdát krásy mše. Že by bohoslužba mohla být tak krásná, aby na ni někdo rád chodil, to jsem slyšel poprvé v životě. Jelikož jsem byl socializován pruským způsobem, staly se mi bohoslužby něčím jako jednostrannou povinností, která slouží náboženskému poučení. Ale krása? Na její pozvání jsem jednou zašel na mši svatou. A byl jsem nadšen. Proč je protestantská bohoslužba ve srovnání se mší tak chudokrevnou akcí? Nepatří pravda a krása k sobě, že jen tam, kde je něco krásného, může být i pravda? Od té doby mě sžírala pochybnost: Nejsem v nesprávné církvi? Není krása liturgie důkazem o pravosti církve, která ji takto slaví?
A co jsem udělal s Marií, Matkou Boží? Mnoha katolíkům není známo, že dnešním protestantům je povoleno takřka všechno, třeba je možné mluvit o úplném opuštění křesťanské etiky, ale vzývat Marii nebo světce, to je skoro jako hřích proti Duchu Svatému. Pokusil jsem se jen tak pro sebe získat v té věci jasno. Mohu jako křesťan vzývat Matku Boží? Následoval dlouhý vnitřní zápas, až jsem se jednou pomodlil své první Zdrávas, Maria. Následovalo druhé a třetí. V této modlitební praxi jsem pak pomalu rostl jako katolík. Nejlepší cesta k pravdě není jít bezprostředně přímo ke Kristu, nýbrž jít k němu přes jeho Matku. Teprve nyní se pro mě i Ježíš Kristus stal Spasitelem. Odcizoval jsem se protestantismu a nacházel jsem duchovní domov v tom katolickém.
Když jsem nabyl odvahy, zeptal jsem se jednoho katolického kněze, zda je mi jako evangelíkovi dovoleno jít k přijímání. Podle církevního práva nebylo jeho jednání zcela v pořádku, protože místo aby řekl „Ne!“, ptal se mě na moje důvody a na mou víru v Eucharistii. Řekl jsem mu, že si Eucharistie cením více než protestantské poslední večeře, protože v ní mi připadá skutečná přítomnost Ježíše v posvěcených hostiích přiměřeněji vyjádřena, a že jsem dospěl k závěru, že mě protestantská kritika Eucharistie neuspokojuje. Bohoslužba bez oběti nemůže být pravou bohoslužbou. S potěšením konstatoval, že mám katolickou víru a dostal jsem povolení k přijímání.
Tak jsem byl už skoro katolík, ale ještě ne zcela. Co mě zdržovalo od návratu k církvi? Bohoslužba k cti nanebevzaté Panny Marie, při které se katolický duchovní desetkrát omluvil, že se ještě oslavuje něco tak protiekumenického – katolicismus, který snil o tom, jak se co nejrychleji zbavit všeho katolického kvůli duchu doby a ekumenismu. Proč bych měl vstupovat do takové církve, která je každý den o krok protestantštější?
Mezitím pro mě skončilo studium a vědecká práce na protestantském severu a já jsem se přestěhoval do Mnichova. Při mši svaté u Svatého Michala mě oslovila jedna velmi zbožná paní: u liberálních jezuitů nejsem na správné adrese, lépe bych se vyjímal u Svatého Petra, to je katolický kostel. Šel jsem, viděl jsem, a byl jsem poražen. Konvertoval jsem v naději, že katolická církev zůstane katolickou a že v ní bude skutečně ještě pravá a živá víra. Krása a bohatství církve a její tradice mě krok za krokem přesvědčily o pravdě církve. Ale také to, že jsem se naučil klást otázky. Když jsem zpochybnil předsudek, že je to jedno, zda jsem křesťan, žid nebo mohamedán, a této otázce jsem se naučil v protestantské hodině náboženství, odpověď jsem našel teprve u katolíků. Ale bez pomoci Matky Boží bych při vší lásce k intelektuálním a správně kladeným otázkám tu dlouhou cestu od Kristu vzdálených křesťanů ke skutečně praktikujícím katolíkům nikdy nenašel.

Der Fels 3/2012
Překlad -lš-