Proč mám chodit ke svaté zpovědi? Je to potřeba pro můj život? V článku z časopisu Světlo 17/2012 třeba najdete odpověď.
Svátost pokání dnes
Člověk je lovcem štěstí. Ale
se vším, co na zemi hledá, je
nespokojen. Ať jsou to peníze,
moc, majetek, rozkoš, všemu tomu
musí nakonec říct: „Ty nejsi
moje štěstí, ty jsi jenom namísto
mého štěstí.“ Nejsme prostě
stvořeni pro pomíjející a konečné
věci. Proto leží „štěstí mimo
nás. Není ani v nás. Je jen v samotném
Bohu!“ Proto je třeba
vyhostit z duše všechno, co nás
odděluje od Boha a co nám brání
v přístupu k němu. A musíme
hledat to, co nás k němu vede.
Hřích narušuje a ničí v nás
radost z Boha a v Bohu. Je však
jedna cesta, na které můžeme
najít oblažující odpuštění: kdo
se vzdálil od Boha, musí se k němu
opět vrátit jako marnotratný
syn k otci. Člověk může
sám sebe zhanobit a zpustošit.
Ale návrat a náprava jsou spojeny
s voláním milosti, s odpovědí
na ně a s uposlechnutím.
Po svém zmrtvýchvstání z vykupitelského
umučení a smrti
pověřil Ježíš Kristus své učedníky
a dal jim plnou moc, aby
nám přinášeli jeho oblažující
odpuštění každé nepřístojnosti,
zloby, nevděčnosti, v každé
nouzi a zoufalství duše: Přijměte
Ducha Svatého! Komu hříchy
odpustíte, tomu jsou odpuštěny.
(Jan 20,22–23) Ve svátosti pokání
získáváme tento Pánův velikonoční
dar.
Vytěsněná vina
Jednou z nejnebezpečnějších
ran, které církev v posledních desetiletích
utržila, je opomíjení
a někdy úplné odbourání svátosti
nekonečně milosrdné Boží lásky
a oblažení našeho srdce. A to
právě těmi, kteří ji nejvíce potřebují,
kteří ztratili pravou životní
radost skrze těžká provinění.
Ve středověku se silně hřešilo,
ale také silně konalo pokání.
Dnes lidé zdravý pocit viny
ze svého vědomí vytěsňují. Podle
stále více rozšířeného názoru
modernistických moralistů
se prý ani vůbec nedopouštíme
těžkých hříchů, ze kterých bychom
se museli ve zpovědi vyznávat.
Jak by láska (rozuměj
sex) mohla být hříchem? Předmanželský
pohlavní styk je přirozený.
Nevěra, to je kavalírský
delikt. Hříchy se staly slabostí,
kterou je možno prominout.
Prý: proč by člověk měl chodit
ke zpovědi, návštěva kající pobožnosti
je jednodušší a člověk
se nemusí ponižujícím způsobem
osobně obviňovat z hříchů.
Zapomíná se však, že osobní
zpověď, tj. přijetí svátosti pokání,
je jediná řádná cesta ke smíření
s Bohem a s církví a k rozhřešení
od těžkých hříchů. V kající
pobožnosti nedochází k svátostnému
rozhřešení. A jak jsme
se před Bohem skutečně provinili,
to nám zmanipulované a laxní
svědomí není schopno správně
říct. Mimo to, jestliže říkáme,
že nemáme hřích, sami sebe klameme
a pravda v nás není. Když
své hříchy vyznáváme, On je věrný
a spravedlivý; odpouští nám hříchy...
(1 Jan 1,8–9)
Jednotlivec
Ve svátosti pokání se zodpovídá
každý jednotlivě před soudem
Krista skrze kající vyznání
provázené vůlí po obrácení a odčinění
vlastních vin. Je to sám
Kristus, který může nad námi vynést
správný ortel. Nikdo jiný.
A je to on, jehož jménem nám
kněz jako jeho zástupce uděluje
rozhřešení.
Tak jako Kristus vždy odpouštěl
viny jen jednotlivým hříšníkům
(ochrnutý, cizoložnice,
Magdaléna, lotr a další), tak
se to děje také ve svátosti pokání.
To ostatně odpovídá důstojnosti
jednotlivého člověka.
Každý chce, aby byl brán vážně
i se svou vinou. Je to přesně
jako u nemocného, který oceňuje,
že je ošetřován osobně,
že s ním jedná lékař, který je zavázán
k plnému mlčení o jeho
nemoci. Toto oprávněné přání
je splněno i v osobním jednání
v uzavřené zpovědnici. Kdo si
přeje jiný způsob, může požádat
o zpovědní rozhovor.
Nejednou se musí člověk stát
jakoby Božím pacientem jako
nemocní v evangeliu, aby ho
po mnoha letech přijala milosrdná
Kristova láska. Tak jako
nedávno jeden člověk, který
se po dlouhém stavu těžké choroby
rozhodl k obrácení, a když
mu Kristus prostřednictvím kněze
udělil odpuštění, rozzářen radostí
zvolal: „Všude budu říkat,
jak šťastným jsem se stal po této
zpovědi.“
Kdo sám sebe z nedbalosti,
lhostejnosti a neochoty ke zpovědi
nebere vážně, nedospěje
ke stavu pravého, živého křesťana.
Kdo však bere sám sebe
vážně a uznává svou nevděčnost
vůči Boží milosrdné lásce,
rád často vyhledává setkání
s Kristem ve svátosti pokání, aby
se skrze křestní milost stal co
nejdokonaleji podobným Kristu.
Proto církev doporučuje také
těm, kteří si nejsou vědomi
žádné těžké viny, aby přijímali
v „přehledných časových intervalech“
svátost smíření. Je
to dobré také proto, aby ti, kteří
přistupují ke zpovědi, nebyli
vždy pokládáni od svých bližních
za „těžké hříšníky“.
Vzájemné vztahy
Je možno oprávněně tvrdit,
že pokles návštěvnosti bohoslužeb,
rostoucí počet rozvodů
a stále větší mravní úpadek
je ve vzájemném vztahu k přistupování
ke zpovědi. Také odpady
od církve začínají tím,
že se upouští od osobní zpovědi.
Nesouvisí nehodná a svatokrádežná
přijímání Eucharistie
s tím, že se zlehčují těžké hříchy
a věřící lehkomyslně přistupují
k oltáři spolu s ostatními
i s těžkými hříchy na svědomí?
I ten, kdo v podstatě věří v Krista
a v lásce k němu řídí svůj život,
může se ocitnout v nebezpečí,
že při pokušeních a krizích
zklame a propadne hříchu. Jako
zvláštní znamení své kajícnosti
a snahy po polepšení vyhledává
proto ve zpovědi osobním vyznáním
novou sílu, podněty a rady,
aby s pomocí svátostné milosti
rostl v lásce ke Kristu a v apoštolské
horlivosti. V každém
případě má pravidelný rozhovor
ve zpovědi neocenitelný význam.
Biskup Klaus Hemmerle
v dopise mládeži napsal: „Je
třeba, abychom si našli kněze,
se kterým čas od času rozmlouváme
o svém životě a kterého také
vždy prosíme o svátostné rozhřešení
našich hříchů.“
Kdo chce vystupovat k vrcholům,
potřebuje horského vůdce.
Kdo chce z nížiny duchovního
života vystoupit vzhůru, potřebuje
duchovního vůdce tím více,
čím je sám nezkušenější. Je
to velká milost, když najdeme takového
duchovního vůdce. Velcí
světci mají v tom své zkušenosti.
Kéž všichni, kteří trpí pod tíží
svých vin, zakusí, jak měl pravdu
svatý František z Assisi, když
řekl jednomu bratru, kterého viděl
smutného: „Bratře, běž se vyzpovídat,
a budeš zase veselý.“
Dienst am Glauben 2/2012
Překlad -lš-