Oblažující odpuštění

Proč mám chodit ke svaté zpovědi? Je to potřeba pro můj život? V článku z časopisu Světlo 17/2012 třeba najdete odpověď.





Svátost pokání dnes
Člověk je lovcem štěstí. Ale se vším, co na zemi hledá, je nespokojen. Ať jsou to peníze, moc, majetek, rozkoš, všemu tomu musí nakonec říct: „Ty nejsi moje štěstí, ty jsi jenom namísto mého štěstí.“ Nejsme prostě stvořeni pro pomíjející a konečné věci. Proto leží „štěstí mimo nás. Není ani v nás. Je jen v samotném Bohu!“ Proto je třeba vyhostit z duše všechno, co nás odděluje od Boha a co nám brání v přístupu k němu. A musíme hledat to, co nás k němu vede. Hřích narušuje a ničí v nás radost z Boha a v Bohu. Je však jedna cesta, na které můžeme najít oblažující odpuštění: kdo se vzdálil od Boha, musí se k němu opět vrátit jako marnotratný syn k otci. Člověk může sám sebe zhanobit a zpustošit. Ale návrat a náprava jsou spojeny s voláním milosti, s odpovědí na ně a s uposlechnutím.
Po svém zmrtvýchvstání z vykupitelského umučení a smrti pověřil Ježíš Kristus své učedníky a dal jim plnou moc, aby nám přinášeli jeho oblažující odpuštění každé nepřístojnosti, zloby, nevděčnosti, v každé nouzi a zoufalství duše: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny. (Jan 20,22–23) Ve svátosti pokání získáváme tento Pánův velikonoční dar.

Vytěsněná vina
Jednou z nejnebezpečnějších ran, které církev v posledních desetiletích utržila, je opomíjení a někdy úplné odbourání svátosti nekonečně milosrdné Boží lásky a oblažení našeho srdce. A to právě těmi, kteří ji nejvíce potřebují, kteří ztratili pravou životní radost skrze těžká provinění.
Ve středověku se silně hřešilo, ale také silně konalo pokání. Dnes lidé zdravý pocit viny ze svého vědomí vytěsňují. Podle stále více rozšířeného názoru modernistických moralistů se prý ani vůbec nedopouštíme těžkých hříchů, ze kterých bychom se museli ve zpovědi vyznávat. Jak by láska (rozuměj sex) mohla být hříchem? Předmanželský pohlavní styk je přirozený. Nevěra, to je kavalírský delikt. Hříchy se staly slabostí, kterou je možno prominout. Prý: proč by člověk měl chodit ke zpovědi, návštěva kající pobožnosti je jednodušší a člověk se nemusí ponižujícím způsobem osobně obviňovat z hříchů.
Zapomíná se však, že osobní zpověď, tj. přijetí svátosti pokání, je jediná řádná cesta ke smíření s Bohem a s církví a k rozhřešení od těžkých hříchů. V kající pobožnosti nedochází k svátostnému rozhřešení. A jak jsme se před Bohem skutečně provinili, to nám zmanipulované a laxní svědomí není schopno správně říct. Mimo to, jestliže říkáme, že nemáme hřích, sami sebe klameme a pravda v nás není. Když své hříchy vyznáváme, On je věrný a spravedlivý; odpouští nám hříchy... (1 Jan 1,8–9)

Jednotlivec
Ve svátosti pokání se zodpovídá každý jednotlivě před soudem Krista skrze kající vyznání provázené vůlí po obrácení a odčinění vlastních vin. Je to sám Kristus, který může nad námi vynést správný ortel. Nikdo jiný. A je to on, jehož jménem nám kněz jako jeho zástupce uděluje rozhřešení.
Tak jako Kristus vždy odpouštěl viny jen jednotlivým hříšníkům (ochrnutý, cizoložnice, Magdaléna, lotr a další), tak se to děje také ve svátosti pokání. To ostatně odpovídá důstojnosti jednotlivého člověka.
Každý chce, aby byl brán vážně i se svou vinou. Je to přesně jako u nemocného, který oceňuje, že je ošetřován osobně, že s ním jedná lékař, který je zavázán k plnému mlčení o jeho nemoci. Toto oprávněné přání je splněno i v osobním jednání v uzavřené zpovědnici. Kdo si přeje jiný způsob, může požádat o zpovědní rozhovor.
Nejednou se musí člověk stát jakoby Božím pacientem jako nemocní v evangeliu, aby ho po mnoha letech přijala milosrdná Kristova láska. Tak jako nedávno jeden člověk, který se po dlouhém stavu těžké choroby rozhodl k obrácení, a když mu Kristus prostřednictvím kněze udělil odpuštění, rozzářen radostí zvolal: „Všude budu říkat, jak šťastným jsem se stal po této zpovědi.“
Kdo sám sebe z nedbalosti, lhostejnosti a neochoty ke zpovědi nebere vážně, nedospěje ke stavu pravého, živého křesťana. Kdo však bere sám sebe vážně a uznává svou nevděčnost vůči Boží milosrdné lásce, rád často vyhledává setkání s Kristem ve svátosti pokání, aby se skrze křestní milost stal co nejdokonaleji podobným Kristu. Proto církev doporučuje také těm, kteří si nejsou vědomi žádné těžké viny, aby přijímali v „přehledných časových intervalech“ svátost smíření. Je to dobré také proto, aby ti, kteří přistupují ke zpovědi, nebyli vždy pokládáni od svých bližních za „těžké hříšníky“.

Vzájemné vztahy
Je možno oprávněně tvrdit, že pokles návštěvnosti bohoslužeb, rostoucí počet rozvodů a stále větší mravní úpadek je ve vzájemném vztahu k přistupování ke zpovědi. Také odpady od církve začínají tím, že se upouští od osobní zpovědi. Nesouvisí nehodná a svatokrádežná přijímání Eucharistie s tím, že se zlehčují těžké hříchy a věřící lehkomyslně přistupují k oltáři spolu s ostatními i s těžkými hříchy na svědomí? I ten, kdo v podstatě věří v Krista a v lásce k němu řídí svůj život, může se ocitnout v nebezpečí, že při pokušeních a krizích zklame a propadne hříchu. Jako zvláštní znamení své kajícnosti a snahy po polepšení vyhledává proto ve zpovědi osobním vyznáním novou sílu, podněty a rady, aby s pomocí svátostné milosti rostl v lásce ke Kristu a v apoštolské horlivosti. V každém případě má pravidelný rozhovor ve zpovědi neocenitelný význam.
Biskup Klaus Hemmerle v dopise mládeži napsal: „Je třeba, abychom si našli kněze, se kterým čas od času rozmlouváme o svém životě a kterého také vždy prosíme o svátostné rozhřešení našich hříchů.“
Kdo chce vystupovat k vrcholům, potřebuje horského vůdce. Kdo chce z nížiny duchovního života vystoupit vzhůru, potřebuje duchovního vůdce tím více, čím je sám nezkušenější. Je to velká milost, když najdeme takového duchovního vůdce. Velcí světci mají v tom své zkušenosti. Kéž všichni, kteří trpí pod tíží svých vin, zakusí, jak měl pravdu svatý František z Assisi, když řekl jednomu bratru, kterého viděl smutného: „Bratře, běž se vyzpovídat, a budeš zase veselý.“

Dienst am Glauben 2/2012
Překlad -lš-