... dnešní svátek nabízí možnost, abychom se zamysleli nad takovými důležitými a výsostně lidskými vlastnostmi, jako je soucit, soucítění, jako je schopnost vžít se do situace a do bolesti jiných. ... Bez soucitu se bezbřeze šíří arogance, agresivita, nenávist, bezcitnost. ...
Děsivé příklady ztráty citlivosti nebo soucitu však nejsou bohužel jen věcí historie nebo excesy zdegenerovaných, sadistických jednotlivců, slabochů nebo kariéristů sloužících podobně zdegenerovaným ideologiím. ...
Šaštín (TK KBS) Do Národní Svatyně Baziliky Sedmibolestné Panny Marie 15. září přišlo z celého Slovenska více než 30 000 poutníků. Uskutečnila se zde tradiční národní pouť k Sedmibolestné Panně Marii, patronce Slovenska.
Přinášíme homilii kazatele slavnostní mše -
Cyrila Vasila, sekretáře Kongregace pro východní církve
.
Audio zde:
Cyril Vasiľ - homílie - Šaštín 2013
Český přepis homílie:
Bratři a sestry, duchovní i světští představitelé všech hodností a úřadů, milí přátelé, kteří nás sledujete v televizním přenosu.
Slavíme svátek Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska. Slavíme tento svátek přesto, že
nám možná bude někdo vyčítat, že jsme si jako katolíci neoprávněně uzurpovali právo vyjadřovat se jménem celého národa a zasvěcovat krajinu jakési osobě, která se Slovenskou nemá zdánlivě nic společného. Kdyby tak ještě Cyril a Metoděj, řeknou někteří. ... Kdyby ještě tak nějaká roduvěrná Slovenka, ale proč uctívat jako naši patronku tuto dceru Izraele!?
Inu, vskutku, volba patrona chrámu, obce, města, či dokonce celé země je opravdu velmi specifickým procesem, který ovlivňují mnohé faktory: duchovní, historické i psychologické.
Tak vidíme, že pro Iry je sv. Patrik nedotknutelný nejen v Irsku, ale kdekoliv na světě nacházejí, v sousedních Čechách respektují a také při nejslavnostnějších státních aktech vzývají postavy zemských patronů v čele s knížetem sv. Václavem, a Maďaři, bez ohledu na konfesionální příslušnost, svorně ctí sv. Štěpána-krále. Poláci uctívají jako národní patronku Pannu Marii, která je pro ně, i když mají republiku, "Královna Polska".
A co my? Na Slovensku také od staletí
uctíváme jako patronku Pannu Marii, avšak ne s titulem "Královna", ale pod názvem "Sedmibolestná". Proč? Možná je to proto, že jsme nikdy neměli na svém čele takového vlastního krále, královnu ani kníže, nebo jiného představitele, kterého bychom svorně mohli považovat za autoritu, za oporu, za vzor a do kterého bychom byli mohli vkládat naději. Právě naopak, na naše vládce a na jejich rozhodování jsme již tradičně hleděli s pochybnostmi, nedůvěrou a již předvídanou obavou z podrazu. Možná je za tím zkušenost prostých lidí na Slovensku, kteří velmi často a z různých stran dostávali mnoho úderů, trpěli bez možnosti bránit se a nejednou zažívali stav bolestné opuštěnosti - a
proto si při hledání svého patrona vybrali obraz Bolestné Matky, stojící pod křížem nebo držící v náručí umučeného syna.
V tomto obraze se jako v zrcadle viděly generace našich předků a zvlášť našich matek. Byly to totiž ony, které po staletí předávaly svým dětem spolu s rodnou řečí i základy víry, aby je pak s nadějí i obavou vyprovázely na cestu životem, sledovaly jejich osudy, očekávaly jejich návrat - s touhou smíchanou s neklidem, ale vždy s otevřenou mateřskou náručí.
"Domov jsou ruce, na kterých smíš plakat", říká básník - a my mu dáváme za pravdu, protože se cítíme doma opravdu tam, kde můžeme vylít své srdce, kde se můžeme svěřit, ba i vyplakat.
Náruče matek bylo, je, a vždy bude, bezpečným, privilegovaným místem právě proto. V něm jsme doma. A proto se cítíme doma i zde, v Šaštíně, u té Matce, která objímá svého Syna umučeného lidskou zlobou. V jejím náručí je místo i pro nás, její objetí je vroucně i mocné. Je také naší Matkou, zná i naše bolesti a obavy, do jejích rukou vkládáme naše pády, neúspěchy i zklamání, v jejích rukou se utišují naše životní rebelie, rozplývá se náš vzdor. Je naší matkou, její náruč je otevřená pro nás, nedáme se od ní odehnat, my jsme tady doma.
Vždyť to co platí pro každého jednotlivce a pro jeho vztah k matce, platí i pro nás, kteří ctíme Pannu Marii jako svou Matku. Děláme tak oprávněně, protože nám ji za matku svěřil sám Kristus, na kříži: "Hle tvá matka! Hle tvůj syn! "Již krátce nato bylo jeho zmučené tělo vložené do její náruče, aby se tak Kristovo utrpení spojilo s utrpením Mariina mateřského srdce, které v té chvíli probodával meč bolesti.
Tento duchovní, náboženský rozměr kultu Panny Marie Sedmibolestné však nemusí být přijímán všemi. Ne každý je ochoten nebo schopen vcítit se a duchovně sdílet Mariino utrpení těch událostí, které nám připomínají její účast na Kristově výkupném díle.
Co tedy můžeme uvést jako důvod, nebo hodnotu, která by dělala ze svátku Sedmibolestné opravdu národní svátek? To, že dnešní svátek nabízí možnost,
abychom se zamysleli nad takovými důležitými a výsostně lidskými vlastnostmi, jako je soucit, soucítění, jako je schopnost vžít se do situace a do bolesti jiných. Jde tu ve skutečnosti o univerzální pozitivní hodnoty, které nejsou ani čistě náboženské, ani úzce konfesionální, ale jsou především lidské. Jejich rozvíjení nás dělá lepšími, jejich potlačování nás duchovně mrzačí.
Lidstvo vždy rostlo i upadalo s růstem i úpadkem soucitu. Bez soucitu se bezbřeze šíří arogance, agresivita, nenávist, bezcitnost. První bratrovrah Kain odpovídá Bohu na otázku: "Kde je tvůj bratr Ábel?", cynicky: "Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?"
A galerie drzé, arogantní bezcitnosti je v dějinách lidstva téměř nekonečná - v malém i ve velkém, ve válkách i v sociálním útlaku, v rabování a zotročováni, v genocidách, ve vraždění pod rouškou náboženského přesvědčení, při etnických čistkách, třídním boji, revolučním teroru, i v kontrarevolučních eskadrách smrti, nebo i v takové cynické brutalitě z našich nedávných dějin, když při deportacích do táborů smrti úřady preferovaly odsun celých, kompletních židovských rodin, odůvodňovaný potřebou zachovat celistvost rodiny. Když jde o válečné bezcitnosti, jistě můžeme připomenout Kľak a Ostrý Grúň, nebo i Sklené, ale i zvěrstvy provázené poválečné masové odsunutí obyvatel při aplikování principu kolektivní viny.
Kdybychom chtěli sestavovat žebříček drzé, bezcitné cynickosti, stačí vzpomenout, jak naši vojáci 17. Pěšího pluku z Petržalky, 19. června 1945, tedy už po válce, pod velením bývalého gardisty, ale tehdy už aktivního komunisty, vyvraždili u moravské obce Lověšice 265 lidí, původem většinou z Dobšiné a Kežmarku, z toho 120 žen a 74 dětí. Když se později velícího zpravodajského důstojníka ptali, proč dal pozabíjet i malé děti a ženy, odpověděl: "Nevěděl jsem, co s nimi, když jsme muže postříleli."
Děsivé příklady ztráty citlivosti nebo soucitu však nejsou bohužel jen věcí historie nebo excesy zdegenerovaných, sadistických jednotlivců, slabochů nebo kariéristů sloužících podobně zdegenerovaným ideologiím.
Podobné historie bezcitnosti se opakují i dnes a to dokonce zvláštním, novým, ještě nebezpečnějším způsobem. Jejich charakteristickým znakem je odosobnění, ztráta vnímání lidské důstojnosti a následná ztráta citu nebo soucitu.
Upřením lidské důstojnosti jinému má však za následek i degradaci vlastní důstojnosti, zhrubnutí a zatemnění svědomí.
Uveďme si alespoň
dva příklady současného, bezcitného, city ubíjející, odosobněného násilí, spojeného s nepřímým nebo i přímým popíráním lidské důstojnosti.
Prvním a zřejmým příkladem je válka.
Právě při takové institucionalizované podobě násilí, jakým je dnešní válka, vedená supertechnologickými prostředky,
jsme svědky šokujícího odosobnění. Středověký bojovník se kdysi musel v bojové vřavě prodrat ke protivníkovi, hledět mu do obličeje a rozmlátit mu palcátem hlavu, nebo šavlí propíchnout a rozpárat břicho, riskují přitom stejný osud - při takovémto boji si byl vědom ukrutností, které páchal na jiném. Ohyzdnost vzájemného zabíjení nemohl ani psychologicky, ani politicky nevnímat, či popírat. Starověké i středověké války - to byla jasná, krvavá řezničina.
Dnes, tedy alespoň v těch tzv. nejcivilizovanějších částech světa jsme v této sféře již (v uvozovkách) "pokročily". Dnes na nejvyšším technologickém stupni vedení války profesionální zaměstnanec v klimatizované kanceláři se šálkem kávy na stolku, v rámci obhajoby blíže nespecifikovaných geopolitických zájmů některé z velmocí nebo spíše nadnárodních finančních společností, které diktují směr politiky, přes satelit řídí bezpilotní letoun nebo raketu s plochou dráhou letu a zdá se mu, že je na lovu, nebo že hraje počítačovou hru - když skončí šichtu, tak sedne do auta, cestou udělá nákup a vyzvedne děti ve školce, aby si večer sedl před televizor a podíval se spolu s nimi na další díl Simpsonových. Zítra půjde znovu do roboty, ale má odpolední směnu. Jelikož dnes mu vyšlo vše podle programu, tak takto na dálku a "bezpečně" zlikvidoval určený cíl, nějakou kolonu vozidel nebo nějaký bunkr a nezamýšlí se nad tím, co konkrétně špatného mu udělal ten člověk v transportéru, tanku nebo bunkru na druhém konci světa, zda nějak ublížil jemu osobně, jestli chtěl zabít jeho blízké nebo dokonce zda ohrožoval celou jeho zemi nebo jestli se pouze jeden prezident svévolně rozhodl "potrestat" svévolnost jakéhosi druhého prezidenta, nařízením svým poslušným vojákům, aby pozabíjeli jiné poslušné vojáky.
Když měl takový profesionál v robotě "blbej den", tak si mohl splést svatební průvod s kolonou přesunujících se ozbrojenců nebo dodatečně, po Simpsonových, při večerních zprávách zjistí, že v bunkru, který vybombardoval, nebyl generální štáb nepřítele ani zbraně hromadného ničení, ale stovky ukrytých žen a dětí - v pracovní statistice se pak mrtví svatebčané a zuhelnatělá těla ukrývajících se žen uvedou do kolonky Proportional collateral damage - přiměřené vedlejší škody. Ideálem vysoce technologického vojenství je počítačový operátor, který příkazy na likvidaci jiných lidských bytostí bude provádět s asi takovým citovým vzrušením, jaké prožívá uklízečka, když Biolitem postříká šváby ve vlhkém koutě závodní kuchyně. A my se na you tube už dnes můžeme podívat na průběh vojenské akce, při které umírají lidé, i civilisté, ženy i děti, jejichž jedinou vinou bylo, že byli v nesprávném čase na nesprávném místě, a hlavně měli ten nesprávný pas a tedy jejich životy jsou bezcitně považovány za řádově několikanásobně méně hodné života než životy jiných lidí s tím správným pasem. Jak to řekl jeden generál: Tady už neplatí starověké "oko za oko, za zub - zub", ale nové "za oko - zrak, za zub - chrup."
Ne, neštylizuji se zde do role experta na vojenskou techniku nebo mezinárodní nebo válečné právo.
Chtěl jsem se s vámi jen podělit o úvahy a pochybnosti, s nimiž se mi svěřil jistý - samozřejmě, že ne slovenský - vojenský velitel, člověk, kterému není lhostejné psychické zdraví, lidskost ani lidská důstojnost a hodnota života, ani při takovém drastickém "pokračování ekonomiky jinými prostředky", jakým je válka.
Na bezcitnosti válek ve světě se jistým způsobem účastníme dnes už všichni. Vždyť už jsme si prakticky zvykli na to, že každou chvíli se můžeme ve zprávách podívat, jak v nějaké, tentokrát ještě relativně daleké zemi - jako přímý, či nepřímý důsledek rozhodnutí jistých vážených mužů ovládajících tento svět, jeho finance a jeho média - rozvášněné davy lynčují, věší nebo v mrazírenském boxu vystavějí svého právě zlikvidovaného vůdce, který se stal pro oněch daleko a vysoko-postavených vážených mužů již nepotřebný, nebo nepohodlný, i když si s ním ještě včera srdečně potřásali rukama. Během následujících měsíců, mezi zprávami ze sportu a předpovědí počasí se budeme dívat, jak se tytéž rozvášněné zástupy vzájemně vraždí při organizování dalšího, možná ještě horšího režimu - přičemž hlavní obavou komentátora bude, aby se z těchto zemí nezastavil tok ropy, zemního plynu, dodávka vzácných kovů nebo jiných komodit potřebných pro náš spokojený a relativně blahobytný západní svět. Pro průměrného Slováka, který si řekne, že na něm i tak nic z toho nezávisí, se stane podstatnou otázka, kdy tam naše cestovky obnoví last minute dovolené a kolikaprocentní bude sleva.
V souvislosti s nedostatkem citlivosti a soucitu však nestačí mluvit jen o válkách.
Mluvme také o dalším výbuchu lidské bezcitnosti, kterému za poslední desetiletí padlo za oběť více životů, než ve všech válkách 20. století. Této pohromě se věnoval blahoslavený
Jan Pavel II. v encyklice Evangelium Vitae, která se zabývá
tématem nedostatečné úcty k životu, tedy tématem potratu a eutanazie.
Možná by si někdo mohl položit otázku: Proč z rozmanitých projevů zla a ohrožování lidského života se papež zaměřuje právě na tyto dva způsoby vraždění? Vždyť na světě existují i války, hlad, nemoci zapříčiněné bídou, které zabíjejí snad ještě více lidských životů.
Co je zde tedy nové a nebezpečné? To, že se na politické a na legislativní scéně základní právo člověka, právo na život, stává předmětem diskuse, že může být odepřeno na základě výsledků hlasování v parlamentu nebo z vůle části společnosti nebo z vůle jednotlivce. Takto chápané "právo" se jednoduše mění na "právo silnějšího", čímž se demokracie, proti svým základním principům, mění na v podstatě jistou formou totality. Tato zrada demokracie spočívá v tom, že se zrazuje princip důstojnosti každé osoby. Lze však hovořit o důstojnosti každé osoby, když je dovoleno zabíjet tu nejslabší a nejnevinnější?, ptá se dále Jan Pavel II. (EV 17)
Donedávna se mnozí při legalizování a obhajobě potratových zákonů bránili tvrzením, že lidský plod do určitého časového období nelze považovat za plnohodnotného lidského jedince. Dnes už nikdo ani nefinguje, že by ještě věřil této falešné teorii. Dokonce i takový výsostně sekulární orgán jako je
Rada Evropy, který asi nikdo nemůže obvinit, že by byl - jak se říkalo v bývalém režimu "nábožensky zatížený" - např. při vydávání doporučení a směrnic týkajících se umělého oplodnění, manipulace s genetickým materiálem a s embryi, po široké odborné konzultaci,
v rezoluci č. 1100/1989 prohlašuje:
"S embryem a lidským plodem musí být nakládáno s úctou vůči lidské důstojnosti .... Lidské embryo, i když se vyvíjí v jednotlivých za sebou následujících fázích, které označujeme různými termíny (zygota, morula, blastula, předembryo, embryo, plod), a projevuje postupnou diferenciaci ve svém organismu, vždy si však zachovává nepřetržitě svou biologickou a genetickou identitu."
Další rezoluce Rady Evropy ze dne 16. března 1989 potvrzuje:
"Je jisté, že lidský život začíná od oplodnění a bez jakýchkoliv kvalitativních skoků se trvale rozvíjí až do smrti .... Každé lidské bytosti jako takové má být tedy přiznána lidská důstojnost."
Avšak ... tatáž Rada Evropy, ve stejných prohlášeních, jedním dechem potvrzuje, že na tyto její výše uvedená tvrzení se nikdo nesmí odvolávat při diskusi o potratu a že se z nich nesmějí čerpat argumenty pro nebo proti potratu.
O co jiného tu jde ne-li o dokonalou právní schizofrenii - o bezcitný cynismus?!
I na tu máme v historii dost příkladů. Pilát nejprve říká: "Nenacházím žádnou vinu na tomto člověku" a potom: "potrestám ho tedy a propustím" (Lk 23,4.16). A když vydal Ježíše, aby ho ukřižovali, "umyl si před zástupem ruce a prohlásil: Já nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc! A všechen lid odpověděl: Jeho krev na nás a na naše děti!" (Mt 27, 24-25)
Ale i do tmy a hluchoty oslepených a zahlušených lidských svědomí záři a zaznívá závažné a závazné prohlášení Jana Pavla II. z jeho encykliky Evangelium života.
"Kristovou autoritou, udělenou Petrovi a jeho nástupcům, ve společenství s biskupy katolické církve potvrzuji, že přímé a úmyslné zabití nevinné lidské bytosti je vždy hluboce nemorálním činem. Nic a nikdo nesmí oprávnit k zabití nevinné lidské bytosti, ať je to plod nebo embryo, dítě nebo dospělý, starý, nevyléčitelně nemocný nebo umírající. Kromě toho nikdo nemůže požadovat tento vražedný čin pro sebe nebo pro jiného, který je svěřen jeho zodpovědnosti, ani přímo či nepřímo s ním souhlasit. Žádná autorita ho nemůže legitimně vnutit ani dovolit."(EV 57)
Akceptování umělého potratu v myšlení, v konání, ba i v zákonech, je znakem krize morálního smyslu, který postupně ztrácí schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem dokonce i tehdy, když jde o základní právo na život. V této situaci je dnes zapotřebí odvaha, která umožní podívat se pravdě do očí, a nepodléhat přitom pohodlným kompromisům. Takovým kompromisem je i mlčení.
Neoznačení zla pravým jménem je jistou formou spolupachatelství, za které se každý člověk - věřící či nevěřící, i kněz, i biskup - bude zodpovídat před soudem svého svědomí, před soudem dějin a v konečném důsledku před soudem Božím.
Dodnes se na Slovensku stydíme za to, že mnoho našich předků se v podstatě zcela ochotně zapojilo do šílenství rasové nenávisti, že deportovali do táborů smrti své spoluobčany. Jistěže, byly zde i světlé příklady, jakým byl biskup Gojdič a další slovenští biskupové a kněží, i četní méně známí i neznámí "spravedliví mezi národy". Ostatní si však jen potichu doma reptali a
další, dokonce i duchovní, se tvářili, že jich se to netýká, že nemá smysl protestovat, že je to vlastně takhle lepší, a proto, ze strachu, z vypočítavosti, z nezájmu - mlčeli. Dnes již většina protagonistů tohoto dramatu nežije a za své chování se již odpovídá před Božím soudem.
My ale žijeme, jsme tady a jsme svědky, současníky a nejednou i účastníky podobně zvrhlého ničení lidských životů. Potichu, bez křiku, a jako kdysi tak i dnes, na základě zákonných, demokraticky přijatých norem a předpisů. Avšak právě proto nesmíme mlčet. Věřím, že když přijde náš čas, tak se před Boží soud budeme moci postavit s menší obavou, pokud každý z nás bude moci říct - Pane, jsem hříšník, mnohokrát jsem ve své slabosti padl, ale v této věci jsem nemlčel a nepodpořil tak zlo.
Možná nás budou obviňovat z toho, že citováním slov papeže Jana Pavla II., citováním encykliky Evangelium života traumatizujeme konfrontačním způsobem společnost, že můžeme způsobit trauma, tedy vnitřní bolest a výtku všem ženám, které podstoupily umělé přerušení těhotenství, všem vykonavatelům potratů, kteří jsou za tuto činnost placeni z našich daní i všem zákonodárcům, kteří z politické vypočítavosti ve strachu o voličské hlasy i nadále udržují permisivní legislativu. Bez traumatu však není katarze - jasněji řečeno, česky:
Bez bolestného uvědomění si omylu není lítosti, bez lítosti není očištění, bez očištění není uzdravení, není spásy.
Jistě, jsem si vědom, že
citovat dnes, tady a takovým veřejným způsobem papežova slova, je opovážlivé a riskantní.Už slyším reptání: Pokud by papežské encykliky byly jen založené v knihovně, v nějakém teologickém spise, - no prosím, ať si je píše - ale
nač vytahovat tyto věci takto, veřejně!? Možná mi někdo i přátelsky poradí:
"Chlape, neblázni, nebuď naivka, nač riskovat, že desetitisíce, ba možná i statisíce žen, které za poslední desetiletí podstoupily těch více než 1 400 000 interrupcí se všemi fyzickými a psychickými následky, se budou cítit, jakoby jsi jim veřejně, necitlivě a hrubě vstupoval do svědomí. Pamatuj, že z uraženosti je už jen krůček k zuřivé, smrtelné nenávisti. Je ti to třeba?!
Tak nerýpej! Už i tak má církev na Slovensku dost problémů, už tak je pod palbou, již tak biskupům a kněžím dnes často vzteky neumí přijít na jméno a mnozí jen číhají, kdy budou moci některého konečně dobře vypranýřovat nebo na něj vytáhnout nějakou pikantní kauzu, již i tak a priori nás mnozí mají za zkostnatělé, nemoderní, nekomunikativní tmáře, za bandu pokryteckých parazitů a zlodějů. Tobě se to snadno říká, ty zítra zdrhneš do Říma, ale proč to tady Církve rozbabráváš!
A zajisté, mnohé z žen mi řeknou - No, dosud jste byli ještě docela sympatický, ale víte co? ... - Strčte si tyto mravokární řeči za ten váš parádní klobouk (nebo co za vědro to máte na hlavě) a sklapněte už konečně!
Vy faráři jste všichni moudří jak rádio, ale, kde jste byli, když jsem zjistila, že jsem v tom?!
- Když mě kluk, kterému jsem věřila, nechal samotnou, se slovy: to je tvůj problém ...
- Když mi zaměstnavatel řekl: milá paní, rozhodněte se, buď zaměstnání nebo děti ...
- Když mi lékař řekl: chcete přivést na svět dalšího kripla a pak se o něj starat, nebo si To radši dáte vzít? ...
- Když mi manžel řekl: ale co blázníš, jaké další děcko, vždyť nemáme ještě splacenou půjčku, jsme stále v tom dvoupokojovém pajzlíku a máme už dvě děti ...
- Když mi vlastní matka řekla: nuže co, když myslíš, lépe tak, alespoň, že ty už nebudeš muset skákat ve stodole ze žebříku jako babička, dnes ti to udělají na počkání v nemocnici.
Když jsem potřebovala dobré, milé, citlivé, soucitné slovo, radu a pomocnou ruku ... Kde jste byli tehdy všichni ... přátelé, doktoři, psychologové, sociologové, novináři, neziskovky, občanská sdružení, politici, faráři ... kde jste byli?!
Nyní jste všichni moudří! Ale vždyť já, ... já jsem nechtěla ... já přece nejsem nějaká bezcitná vražedkyně, ... já jsem jen obyčejná žena ... já jsem jen ... strašně nešťastná!
Máš pravdu, děvče, máš pravdu ženo - ty sama jsi v této kauze první obětí, obětí deformace svědomí, deformace, které jsme všichni již po desetiletí vystaveni.
Máš pravdu, tvé bezesné, proplakané noci už najednou nikoho nezajímají, ba často se ti dostane jen odvrhnutí: Neřvi, měla sis dávat pozor.
Máš pravdu, tvůj nezvratný a nešťastný krok byl jen posledním krokem na dlouhé cestě lidské bezcitnosti, nezájmu, cynismu i agresivity, na dlouhé cestě hříchu.
Ale cožpak ke všem těm urážkám důstojnosti ženy i urážkám Božího zákona se mám připojit i já tím, že ti skryji pravdu, že ti zamlčím pravdu, že ti neřeknu celou pravdu?
Pravda je někdy těžká, často je bolestivá, ale je vždy osvobozující.
No dobře, - řekneš mi -, řekl jsi mi pravdu, a co teď?! ... vždyť já v podstatě vím a stále jsem věděla, že je to pravda co říkáš ... ale co mám dělat teď, kam mám jít, kdo mě vytrhne z mého soukromého pekla, kdo mě osvobodí od hrozného tajemství, které mě léta těží, od výčitky, kterou pociťuji při pohledu na maminku vezoucí své miminko v kočárku, kdo potěší teď mě, kdo mi odpustí, kdo mě vyléčí z toho, že se vytrhávám ze snu, protože se mi zdá, že slyším dětský pláč, i když jediný pláč je ten můj?!
Co na to říct? Nemám připravenou odpověď!
Jakákoli slova jsou nedostačující. Ale vím, kdo ti může porozumět, kdo ti může dát jedinou možnou a smysluplnou odpověď - a to tak, že tě obejme, přivine na svou hruď, a bude plakat spolu s tebou. Bude to ta, která je i tvou i mou Matkou, která ví, co to znamená, přijít o dítě, která ví, kam až sahá lidská zloba, která viděla, jak její dítě opustili všichni, i nejbližší přátelé, která byla při tom když manipulátory poštvaný dav vřeštěl - "zabij ho!", když jeho usmrcení vůdcové národa legalizovali s pokryteckou lhostejností, když ho chladnokrevně a profesionálně zabíjeli placeni vykonavatelé rozsudku, když biče trhaly jeho kůži, když hřebíky probodávaly jeho ruce, když se v agónii dusil, když mu kopí probodlo srdce.
Maria drží v náručí své mrtvé dítě, ale v jejím náručí je místo i pro tebe - i pro tvoje nenarozené, i s tvým souhlasem zabité dítě.
Zažehni za něj svíci pod Kristův kříž. Své vlastní zjitřené rány ukryj do ran jejího Syna. Přimluv se mu slovy žalmu:
Smiluj se, Bože, nade mnou pro své milosrdenství - a pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu - a očisti mě od mého hříchu. Dej, abych slyšel radost a veselost, - a zaplesají kosti, které jsi rozdrtil. Odvrať svou tvář od mých hříchů - a setři všechny mé viny.
Nech své slzy splynout a smíchat se s Mariinými slzami a ve své bolesti ji obejmi a nech se jí obejmout a pros ji, Matku Sedmibolestnou, o dar nového života - nového života pro tebe, o dar žít nanovo a jinak. Smrt nebyla tím posledním slovem na cestě této Matky a jejího Syna a nemusí být ani na tvé. Hrob duše nemusí zůstat zapečetěn navěky. Na třetí den, v den Kristův, Boží síla může odvalit kámen z hrobu a dát tvé duši novou svobodu. Nový život!
Dnes oslavujeme Sedmibolestnou Pannu Marii. A všichni, věřící i nevěřící,
můžeme přijmout tento den jako den na ocenění, na zdůraznění potřeby soucitu. Pohled na Kristovo utrpení, sdílení soucitu s bolestí jeho Matky, je pro nás školou citu, školou lidskosti.
V této Kristově i Mariině škole se chceme učit, abychom náš život neochudobňovali vinou našeho egoismu, naší neschopnosti pocítit soucit, naší bezcitnosti. Kristus totiž přišel mezi nás, abychom měli život a abychom ho měli v hojnosti.
Drazí bratři a sestry, milí přátelé u televizních obrazovek. Dnes jsem s vámi tady, v Šaštíně, abych poděkoval nebeské matce, že skrze jejího Syna, Ježíše Krista, mi byla otevřena cesta k životu, k životu věčnému. Za týden, v neděli, budu na Pochodu pro život v Košicích.
Ne proto abych tam podporoval nějakou katolickou, či politickou propagandu, ale
abych se přihlásil k evangeliu života, a vzepřel se šíření civilizace smrti. Budu tam nejen proto, že jsem biskup, kněz, katolík, křesťan - ale hlavně proto, že jsem člověk, protože žiji, protože miluji život. Byl bych rád, kdybych se tam mohl setkat s mnohými z vás, kteří jste dnes zde, nebo kteří jste u televizních obrazovek. Byl bych ještě raději, kdybych tam potkal ty, kteří zde nejsou, kteří nechodí do kostela, kteří nejsou věřící v tradičním slova smyslu.
I jim chci říct - přijďte, budete vítáni. Počítejte ale s tím, že
jednou z oblíbených a dobře fungujících praktik šiřitelů civilizace smrti, je finta označit každého, kdo obhajuje nenarozený život, případně kdo by se ujal chránit status rodiny jako přirozeného trvalého svazku muže a ženy a přirozeného, ideálního místa na zrod a růst lidského života, za "bigotního katolíka", za "vatikánského poskoka", případně křičet něco o vměšování církve do politiky, o porušování odluky církve od státu a pod. Taková pejorativní nálepka má odradit všechny eventuální zastánce práva na život, i podporovatele manželství a rodiny z řad nekatolíků, či nevěřících. Vždyť kdo by už dnes chtěl být spojován s představou "vatikánského poskoka"!? Kdo by riskoval, že ho označí za podporovatele návrhů "bigotních katolíků"!?
Věřím však, že na tuto zastrašovací a ohlupujúcu fintu neskočíte všichni a že Košický pochod nebude jen setkáním těch, které ocejchují jako "bigotní katolíky", ale
že tam přijdou nebo jeho myšlenky jinak viditelně podpoří i ti lidé, kteří ač nejsou věřící, přece mají také v hrudi srdce citlivé, soucitné, otevřené, kteří jsou ochotni podpořit život proti šířící se bezcitnosti, proti civilizaci smrti, kteří jsou ochotni podpořit ideu manželství a rodiny, jako ideálního místa pro přijetí a rozvíjení života.
Za týden půjdu do Košic na Pochod pro život, protože se těším z toho, že žiji, proto, že tam i tímto způsobem
budu chtít poděkovat za život mým rodičům a zvlášť mé matce, ženě, která, když jí lékaři jasně řekli, že ve svém zdravotním stavu nesmí mít děti a doporučili jí interrupci, tak si prostě řekla, že Boha je třeba poslouchat než lidi. Díky tomuto jejímu rozhodnutí jsem se mohl narodit, vyrůst pod jejím pečlivým mateřským pohledem, vystudovat, dát jí své kněžské požehnání a dnes spolu s vámi děkovat za dar života.
My, kteří jsme živí, živí duchovně i tělesně, poděkujme, dnes, za týden i každý den našeho života naší nebeské Matce i našim rodičům, zejména našim matkám, za dar života, važme si ho, těšme se ze života, který je Božím darem - nyní i navěky.
Cyril Vasil
Zdroj:
http://www.tkkbs.sk/
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek, vydaný 16. 9. 2013, naleznete
zde.