Pamatuji si na tu obrazovku. Černobílou. Byly tam nějaké více či méně rovné čáry, tečky, šmouhy. A do toho slova lékaře: "Tady je gravidita." Malá tečka. Velký zázrak. Život. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nádherný pocit.
Od té doby neuběhla ani hodina, abych tomu tam uvnitř nešeptala, jak se na něj těšíme. A tomu tam nahoře, jak mu za tento dar děkujeme. Dokonce už měl i jméno. A pak pár dní před Vánocemi, když už jsme se chystali na čtvrtý společný měsíc, během vyšetření lékař tichým hlasem řekl: "Nevidím bít srdíčko". Obrazovka ztmavla. A nastalo prázdno. Úplné prázdno. A hněv. Nerozuměla jsem proč, jak, proč právě my, co bude dál ...
Uběhlo pár měsíců a já byla opět na lůžku před tou černobílou obrazovkou. Nový život. Radost se však tentokrát prolínal se strachem, co když ... A to "když" se v krátkém čase naplnilo. Následující týdny v nemocnici byly doslova bojem o přežití. Lékaři byli skeptičtí. Naše holčička se však ukázala jako velká bojovnice. Každý další společný den mi dodával naději, že to spolu zvládneme. Přestože byly chvíle napětí, úzkosti, bolesti.
Po třech měsících strávených téměř výlučně na lůžku nás pustili domů, kde péče o nás převzal manžel a když se porouchal výtah, na 8. patro nás doslova nosil na rukou. Náš pokladík jsme si hlídali nejlépe, jak jsme uměli.
A přišly další Vánoce a s nimi i první kontrakce. Za pár dní se narodila naše dcerka. Naše druhé dítě. A pak přišly další dvě děti. Moře radostí. A postupně i pochopení a smíření se se ztrátou toho prvního. Neboť dnes vím, že jsme ho neztratili, ale získali spojence tam nahoře :)
Jana Žitňanská
Autorka je poslankyně NR SR, členka hnutí NOVA.
Převzato z
www.postoy.sk,
článek z 9. 9. 2013 naleznete
zde.
