Zamyšlení Antona Seleckého
...
Maria mlčky žila své poslání. Poslání, o kterém přemýšlela. A byla s ním ve svém tajemství sama. ...
Když se dívám na tvář naší Sedmibolestné Matky, proniká mě šíp osamělosti. Tvou duši pronikne meč - řekl mladičké Marii Simeon. A meč přišel. A ne jednou. Jeden z nich, o kterém řeknu raději šíp, si vlastně neuvědomujeme. Maria mlčky žila své poslání. Poslání, o kterém přemýšlela. A byla s ním ve svém tajemství sama. I sám Ježíš, který ji určitě nadevše miloval, jí na veřejnosti oslovil "Ženo." A Ona velebila neustále Boha a opakovala své ANO.
Začátek a závěr evangelia kreslí Marii uvažující, a zejména trpící ve svém srdci. Muka samoty, která jsou skrytá a tichá, patří k mukám kříže. Maria nad Tělem svého Syna jakoby vydává němý výkřik, opakující po umírajícím Ježíšovi:
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Kříž je nástroj spásy, který jsme přijali a zdědili. A proto nezapomeňme na to, co Marii a Ježíše spojuje v nejdramatičtější chvíli Vykupitelství. Poslední bolest Matky a Syna, bolest osamělosti.
Často si všímám kolem sebe obličeje, které v davu svou neotřelostí až svítí. Ta neotřelost je v tom, že tyto tváře vlastně do toho davu nepatří. Jsou jakoby otevřenou knihou. A tak vidím přímo do jejich srdce, které žije darem Marie. Samotou. Ona, pokud je i šípem, jakousi osmou bolestí Matky, je zároveň darem. Charismatem. Charismatem a pečetí. Pečetí kříže. Dnes ještě máme mezi sebou i eucharistického Ježíše, i Marii. A Ježíš, v desetitisících svatostáncích světa, jakoby volal:
"Bratře, bratře, proč jsi mě opustil?"
Často je slyšet otázku: Proč přichází Panna Maria dnes mezi nás? Inu proto, aby nás na to upozornila. Protože nám Ježíš spolu s Marií nabízejí plnost a radost srdce. Oni chtějí být s námi, a v nás. Nenechme je proto ani my v samotě. Očekávají každého, každé srdce. Očekávají i tebe ...
Anton Selecký
Převzato z
www.magnificat.sk,
článek naleznete
zde.
