Dali jsme se příliš pohltit životem, zapomněli jsme na své blízké a neřekli jsme jim, jak moc je milujeme, tvrdí lidé na smrtelné posteli.
Kdybych mohl vrátit čas, tak bych ... Touto větou zvyknou vyjadřovat své pocity lidé na smrtelné posteli. Do slov, které následují po třech tečkách, se zaposlouchala zdravotní sestra Bonnie Wareová a sestavila žebříček pěti věcí, které umírající lidé nejvíce litují.
Inspirováni jejím žebříčkem jsme oslovili sedm hospiců na Slovensku s otázkou, co lidi na smrtelné posteli nejvíce trápí. Vznikl žebříček čtyř velkých lítostí.
1. Zanedbával jsem rodinu a přátele
První a největší lítostí, kterou lidé na smrtelné posteli vyjadřují, je podle Anny Michnové, ředitelky hospice Domu Božího milosrdenství v Banské Bystrici smutek nad tím, že zanedbávali svou rodinu a blízké.
"Celý život jsem se snažil děti zajistit, aby měly školy, auta, domy, ale neměl jsem na ně čas. Lituji to, protože teď nemají čas ony na mě, "vzpomíná na vyznání umírajícího otce rodiny lékařka Anna Lakatošová z hospice milosrdných sester v Trenčíně.
Lidé na smrtelné posteli podle představitelů hospiců litují, že zanedbávali výchovu svých dětí, nebyly u svých blízkých, když to nejvíce potřebovali, narušily si s nimi vztahy a neusmířili se. Mrzí je také, že svým blízkým nevyjádřili vděčnost a neřekli jim, jak moc je milují .
Prodlouženou rukou smutku ze zanedbávání nejbližších je lítost nad ztrátou starých přátel. Umírající přiznávají, že vztah s nimi mnohokrát vyhasl proto, že byli příliš pohlceni životem a udržování přátelství nebylo pro ně prioritou.
2. Zbytečně jsem hodně pracoval
Lidé na smrtelné posteli přiznávají, že rodinu a přátele zanedbávali proto, protože se dali příliš pohltit prací. "Je to jejich největší lítost, "říká Edita Takáčová, šéfka hospice Harmonie ve Slovenském Novém Městě nedaleko Trebišova. Ona i Michňová je však zčásti chápou. Říkají, že nezřídka tito lidé neměli pro špatnou finanční situaci ani jinou možnost. Přesto si mnozí umírající vyčítají, že se mohli raději uskromnit, poznamenává šéfka banskobystrického hospice.
3. Vsadil jsem na špatnou kartu
Umírající si uvědomují, že na první příčky svého životního žebříčku dali nesprávné hodnoty a tak promarnili svůj život. "Člověku, který umírá, se najednou naruby převrátí hierarchie hodnot, " ozřejmuje třetí nejčastější lítost Štefan Kuffa , ředitel hospice sv . Alžběty v Ľubici u Kežmarku. Vysvětluje, že materiální hodnoty , které byly předtím na prvních místech, se propadají dolů a to, "co nemělo téměř žádnou hodnotu, se dostává na nejsvrchnější příčky ".
Lakatošová si v této souvislosti vzpomíná na 42-letou bývalou manažerku a modelku. "
Kdybych se vyléčila z rakoviny, už bych žila úplně jinak. Ne všechno je sláva, krása a peníze", řekla na smrtelné posteli .
U umírajících podle šéfů hospiců získávají prim hodnoty jako rodina a mezilidské vztahy, u věřících i víra v Boha.
4. Nenaplnil jsem své sny
Z poznání, že člověk vsadil na špatnou kartu, pramení zklamání a lítost, že nesplnil sny a plány, které měl. V tomto bodě se slovenské hospice shodují s tvrzením zdravotní sestry Bonnie Wareové, která říká, že "většina lidí si nesplnila ani polovinu snů a musela umírat s vědomím, že to bylo pro volby, které učinili nebo neudělali", uvádí portál dolezite.sk.
Umírající si uvědomují, že proto, že neměli odvahu vyjádřit své pocity, aby udrželi krok s ostatními, "měli průměrnou existenci a nikdy se nestali těmi, kterými byli opravdu schopni se stát".
Touží po smíření s blízkými
Lidé na smrtelné posteli se neradi dívají na televizor. Příchod smrti snadněji přijímají méně vzdělaní lidé než intelektuálové.
Lítost , kterou lidé vyjadřují na smrtelné posteli, v nich vyvolává neutuchající touhu po smíření. Jednohlasně se na tom shodují všechny oslovené hospice na Slovensku i psycholožka, která se věnuje právě takovým pacientům.
"Lidé, kteří umírají, mají velkou touhu smířit se s nejbližšími", vysvětluje Štefan Kuffa, ředitel hospice sv. Alžběty v Ľubici u Kežmarku. "Čekáním na ně jakoby oddálili smrt," říká, "to jsou velmi, velmi zvláštní věci."
Smrt přichází po smíření
"Někteří lidé čekají i neuvěřitelně dlouhou dobu, pokud jejich blízký nedocestuje a nepřijde se smířit", říká řádová sestra Patrika Martina Nováková z Léčebny sv. Františka v Bratislavě. Když přijde, zažíváme s nimi "těžké, ale zároveň krásné chvíle", popisuje Anna Michňová, šéfka hospice Domu Božího milosrdenství v Banské Bystrici. Přiznává, že mnohdy se ani personál neubrání slzám dojetí.
"Když si umírající vyřeší vztahy s nejbližšími nebo problémy, které nebyly dosud dořešeny, tak se jim snadněji umírá", pokračuje Alena Kollárová, ředitelka hospice sv. Františka z Assisi v Palárikově. I psycholožka Andrea Križanová měla pacienty, kteří na "smrtelné posteli" povídali právě o těch svých příbuzných, se kterými nekomunikovali nebo měli problematický vztah. " Odpuštění znamená pro pacienta úlevu", vysvětluje.
"V momentě, kdy pozdraví svého očekávaného blízkého, umírají", popisuje zvláštní úkaz Nováková.
Televizor je nezajímá
Lidé na smrtelné posteli jsou rádi, když je navštěvují zejména blízcí lidé. Pokud jsou sami, mají raději ticho, aby mohli přemýšlet. "Nemají potřebu dívat se na televizi", říká Kollárová. Tvrdí, že je ruší a nezajímá. Je jedno, zda jde o zprávy, zábavný program nebo film v osm. Takto se podle šéfky palárikovského hospice chová až 95 procent lidí, kteří umírají.
Příchod smrti neprožívají všichni lidé úplně stejně. Svůj vliv má na to nejen pohlaví, ale i bydliště, vzdělání a samozřejmě světonázor .
Ženy se podle Edity Takáčové, šéfky hospice Harmonie ve Slovenském Novém Městě u Trebišova, obávají, co bude s jejich rodinami, dětmi a vnoučaty. "Zda se budou umět o sebe postarat."
Hledají smysl
Oznámení diagnózy, například - máte rakovinu, je pro každého pacienta traumatickým zážitkem a postupné zpracovávání a vyrovnávání se s tím, že je člověk nevyléčitelně nemocný, mění každého. Mění se hodnoty, dosavadní vnímání životních situací.
"Lidé, kteří byli během života konfrontováni se smrtí, mají jednu výhodu. Vidí, co je v jejich životě opravdu důležité. Někteří lidé hledají po celý život jeho smysl, jiní ho najdou právě na jeho konci. Mnoho pacientů považuje za důležité, jaké vztahy mají se svými blízkými. Někteří umírající zažívají pokoru, jiní se zase zlobí na Boha, lékaře, ale i na sebe. Ne každý pacient se dokáže smířit se smrtí", říká i psycholožka Andrea Križanová.
Kuffa i Kollárová se shodují, že snadněji umírají méně vzdělaní lidé než intelektuálové. Jejich umírání je podle nich komplikovanější, protože na rozdíl od jednoduchých lidí víc analyzují situaci, v níž se nacházejí a to v nich může vyvolávat znepokojení.
Věřící a ateisté
Víra, kterou člověk nachází v posledním období svého života, často slouží jako záchrana na zmírnění hrůzy a strachu ze smrti. "Snadněji se vyrovnávají se smrtí lidé, kteří jsou hluboce věřící i před nemocí. To, co bude po smrti, řeší každý, věřící i nevěřící. Je to jedna z nejtajemnějších otázek, kterou řešíme během života.
Strach je u každého pacienta různý, někteří popisují strach z bolesti při umírání, z pocitu opuštění milované osoby, strach z neznámého, strach z toho, že nás pohřbí 'živé ' nebo že ožijeme v hrobě", popisuje Križanová. To, že věřící člověk přijímá odchod lehčeji a vstřícněji, potvrzuje i vedoucí sestra hospice Matky Terezy v Bardějově Martina Proněková, "i když to není pravidlem", dodává.
( jkr )
Umírající děti chrání své rodiče
Dělte se se svými dětmi o jejich radosti i bolesti, radí rodičům umírajících dětí šéfka dětského hospice.
Pro děti je smrt stejně bolestná záležitost jako pro dospělé. Chápou ji lépe, než si dospělí myslí a jsou ochotni si připustit. Tvrdí to Mária Jasenková, ředitelka dětského hospice Plamínek v Bratislavě, který je jediným svého druhu na Slovensku.
"Umírající děti cítí, že kráčejí po cestě, z níž není návratu", říká dětská onkologička. Když mají kolem šest až deset let, začínají si plně uvědomovat, že "kráčejí k bráně, která je pouze jednosměrná a budou jí muset projít samy." Těžce nemocné děti však podle šéfky dětského hospice dozrávají rychleji, než jejich zdraví vrstevníci.
Při umírání mají podobné pocity jako dospělí. Prožívají vnitřní bolest, úzkost, strach, hněv či apatii. Jasenková říká, že stejně intenzivně prožívají i bolest svých rodičů a sourozenců. "Je to bolestný proces vzájemného loučení a přijímání bezmocnosti."
Rodiče mohou být dětem nápomocni zejména tak, že budou nenásilně prožívat jejich "radosti i bolesti - ať už formou hry, pohádky, přímého rozhovoru nebo "pouze obyčejného ticha" . Šéfka hospice dodává, že jim pomáhá, pokud dokáží být rodiče ke svým dětem upřímní a otevření. "Pokud dokážou dát svému dítěti vnitřní volnost a dovolení "jít", když budou cítit, že je jeho čas, rodinná atmosféra bývá navzdory bolesti a smutku často klidnější a plná blízkosti." Dokázat opravdu pustit své dítě z tohoto světa je však podle Jasenkové dar, ke ktrému sice můžeme přispět, ale mnohé nezávisí jen na nás.
( jkr )
-----------------------
Velké lítosti umírajících podle Bonnie Wareové
Nenaplnil jsem své sny
Mnoho a těžko jsem pracoval
Neměl jsem odvahu vyjádřit své pocity
Nezůstal jsem v kontaktu s přáteli
Nedovolil jsem si být šťastný
-----------------------
Jak být nápomocný umírajícímu
prožijte s ním co nejvíce času
snažte se mu splnit každé přání , které je ve vašich silách
prokazujte mu lásku , aby cítil , že ho máte skutečně rádi
Zdroj : Alena Kollárová, ředitelka hospice
sv. Františka z Assisi v Palárikově
-----------------------
sobota 25. 6. 2011 | Ján Krempaský
Převzato z
www.sme.sk.
Článek naleznete na:
http://www.sme.sk/c/5951800/styri-veci-ktore-lutuju-zomierajuci.html
(Na Fatym.com vyšlo 5. 9. 2013)
