Před několika měsíci jsem se nechala vyhecovat k tomu, abych si podala přihlášku na vysokou školu. Zpočátku jsem se tomu bránila, ale nakonec jsem přihlášku na poslední chvíli podala. Někteří se z toho radovali a zahrnuli mě všemožnou odbornou literaturou….
Můj přístup k přijímacímu řízení byl však velmi laxní. Na chemii jsem se ani nepodívala a dala jsem na radu své kolegyně. To ostatní jsem jen tak z lehka pročítala. Občas v mých myšlenkách byl záblesk toho, že bych se měla učit víc, ale vždy to skončilo jen přečtením toho, čemu jsem rozuměla.
A pak nastal ten velký den. Někteří mě říkali, že by tam ani nešli, ale kolegyně v práci mi tak fandila, že jsem tam snad šla z velké části kvůli ní, no a možná i proto, že jsem si na to v práci domluvila volno. Přijímací zkoušky byly až odpoledne a tak jsem si šla ráno ještě na mši svatou a pak s Luckou ještě plavat. Všechno to bylo o.k.
Lucka pak za mnou přišla kolem poledne domů a nebylo ji nějak dobře. Pohledala jsem doma nějaké kapky a léky a vyrazili jsme směr město, kdy Lucka jela do práce a já na přijímačky. Došla jsem ještě v pohodě na fakultu a dokonce jsem se i zapsala. Když nám pak pani, co přijímačky vedla začala vysvětlovat, jak a co bude, začala jsem náhle pociťovat, že je mě špatně. První test trval 60 minut a nebylo dovolené z něho odejít.
Přežila jsem to, i když jsem myslela, že to nezvládnu. Následovala 15 minut přestávka. Vystartovala jsem do nejbližší lékárny, abych si tam koupila něco od bolesti a rychle jsem se vracela na fakultu, abych stihla druhý test, který trval 70 minut. Stihla jsem ještě polknout tabletku a pak už jsem začala psát. Prášek nějak nezabíral, bylo mi spíš hůř než líp a navíc jsem myslela, že budu muset odejít, protože se mi chtělo zvracet. Nakonec jsem to nějak prodýchala a vydržela až do konce, kdy jsem test odevzdala a hned odešla z fakulty.
Ještě jsem ani nestačila dojít na zastávku tramvaje a všechny moje potíže ustoupily na minimum a než jsem pak dojela během půlhodiny domů, tak mi bylo úplně dobře. Už v tramvaji jsem pochopila, co mi tímto chtěl Bůh říct.
Tvoje místo není na fakultě. Nechci, abys studovala. Stačí ti jeden titul. Tvé místo je jinde.
Za dva týdny pak přišlo rozhodnutí, kde bylo napsané, že z důvodu velkého počtu uchazečů, jsem nebyla přijata. Zaradovala jsem se, že je tím všechno vyřešené. Jenže nebylo. Když se mě kolegyně ptala, jak jsem dopadla a já ji sdělila výsledek, hned mi řekla, že si mám podat odvolání. Nějaký čas jsem tomu vzdorovala, ale pokaždé, když jsem ji znovu potkala, tak se ptala, jestli už jsem odvolání podala a že mě určitě přijmou. Když už jsem nevěděla, na co se už mám vymluvit, protože jistá touha studovat na Masarykově univerzitě ve mně byla, nechala jsem si odvolací doklad vytisknou a nadiktovat, co tam mám napsat. Doma jsem to pak měla nějaký čas na pracovním stole.
Jeden den, když jsem na stole dělala pořádek, tak jsem onen papír našla a bez rozmyšlení jsem ho roztrhla a vyhodila. Tím pro mě studium bylo uzavřeno, ale ne na dlouho. Asi za hodinu na mě zvonila pošťačka, že mi nese doporučený dopis. Šla jsem si pro něj, netušíc, co v něm najdu. V obálce byl dopis, ve kterém stálo, že pro malý počet zapsaných uchazečů o studium se prvotní rozhodnutí ruší a já jsem přijata na bakalářské studium na Masarykově univerzitě. Byla jsem z toho v šoku! Myslela, jsem si, že už to nemusím řešit a nyní toto.
Moje kolegyně v práci, když to zjistila, tak zajásala nevýslovným blahem a kdykoliv mohla, tak nadšeně mluvila o tom, jak je to skvělé a jak má radost, že jsem se tam dostala a jak mi bude pomáhat. Upřímně řečeno, chtěla jsem sdílet alespoň polovinu její radosti, ale nějak to nešlo. Zápis do školy byl až 30.8. a tak jsem měla dostatek času se s tím nějak vnitřně srovnat.
Pár lidem kolem sebe jsem o tom řekla a bylo vidět, že někteří mají radost a přejí mi to, jiní z toho nadšeni moc nebyli. Čím více se blížilo ono datum zápisu, tím více jsem v sobě měla velký neklid. Všechno se to ve mně bilo. Na jednu stranu touha po studiu, na druhou stranu jsem ale vnímala, že to není správná cesta. Boj to byl někdy nepředstavitelný. Nevěděla jsem jak se rozhodnout a tak jsem vždy něco málo podnikla proto, aby zápis na školu proběhl správně. Nechala jsem si ofotit a ověřit maturitní vysvědčení, nechala jsem si udělat fotku do indexu a další potřebné věci.
Den před zápisem jsem ještě mluvila se svým kamarádem a ptala jsem se ho, co on si o tom myslí. Řekl mi svůj názor a já jsem vnímala, jak to ještě více ve mně vře, jak řekl něco, co jsem nechtěla slyšet. Ale nedalo se nic dělat. Půl dne jsem pak strávila před vystavenou Nejsvětější svátostí, kde jsem to také Bohu předkládala, ale žádná jasná odpověď mi nepřišla.
Doma jsem si večer našla spoj, kterým na fakultu dojedu tak, abych vše stíhala. V noci jsem moc nespala, hodně jsem se budila a stále to v sobě řešila. Prosila jsem Boha, aby mi nějak jasně ukázal, co po mně chce, ale ono nic, nebo alespoň mě to tak přišlo. Ráno jsem znovu volala svému kamarádovi, který mi řekl, že už se k tomu vyjádřil a že to vidí stejně. Jenže protože jsem byla neodbytná, tak se mnou ještě o tom chvíli mluvil a v tom přišla ta rozhodující věta.
“Hledejte nejprve Boží království, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ A co hledáš ty? Všechno možné, jen ne to podstatné a tím, je to Boží království. Hledej nejprve to a všechno ostatní pak dostaneš.
Bylo to, jako když vám někdo vrazí meč přímo do srdce. Tato jedna věta mě zasáhla tak silně, že jsem musela v sobě uznat, že skutečně hledám všechno možné a nemožné, ale ne Boží království. V té chvíli mi bylo jasné, že moje cesta je jinde. Začala jsem se modlit ranní chvály a pak místo na zápis do školy jsem se začala připravovat ke svátosti smíření. Najednou jsem v sobě začala vnímat velkou úlevu. Když jsem potom byla u svátosti smíření a na konci jsem řekla, že jsem u zápisu do školy nebyla a že studovat nepůjdu, tak se na mě ten dotyčný kněz jen usmál a řekl Bohu díky! To pro mě v té chvíli byl ten největší dárek, jaký jsem v ten den dostala.
Později jsem se pak ptala, co ale budu dělat, když nebudu studovat. Jak ten čas správně využít? Hned jsem dostala odpověď, že mám studovat to, co bude pro můj život zde a jednou i na věčnosti přínosem. Dostala jsem takový úkol, který, pokud na něm zapracuji, bude přínosem nejen pro mě, ale i pro širší okolí. A abych si nemyslela, že je to je tak, že to můžu flákat, dostala jsem hned i termín zkoušky z tohoto velkého úkolu.
A co říct na závěr?
BOHU DÍKY! Bože, prosím též o Tvoji pomoc pro své nové studium,ve kterém je víc než jen složení nějaké zkoušky, ale ve kterém jde především o spásu mou, i těch, kteří jsou kolem mě. Amen
