Ve čtvrtek poutníci urazili další úsek, a to z Blučiny do Věteřova.
Dnešní den jsme měli příležitost vidět krásnou krajinu a potkat mnoho dobrých a ochotných lidí, kteří nám na naší pouti pomáhají a tímto jim za veškerou podporu chceme také poděkovat a ujistit je o našich modlitbách i na jejich úmysly.
Zastavili jsme se v Těšanech, Dambořicích, Žarošicích, kde jsme byli mile přijati. V Těšanech se jako každoročně představilo Společenství čistých srdcí a byla nabídnuta možnost do SČS v sobotu na Velehradě po přípravě vstoupit. Jedním z tradičních bodů čtvreční poutě je fotbalové utkání v Hostěrádkách mezi Soluňáky a Marinkami. Letos vyhráli Soluňáci, ale až na penalty, kdy br. Josef Maria zápas rozhodnul krásným gólem.
Před Věteřovem postavili poutníci převrácený bilboard Hnutí pro život, který ukazuje skutečnosti potratu.
ČTVRTEK DOPOLEDNE
7. článek víry "ODTUD PŘIJDE SOUDIT ŽIVÉ I MRTVÉ"
Vyslechněme Slovo Boží z listu svatého apoštola Pavla Římanům:
"Vždyť právě proto Kristus zemřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými" (Řím 14,9).
Jak se Církev modlí
VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:
Věřím i v Ježíše Krista, který vstoupil na nebesa a ...
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:
A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé
a jeho království bude bez konce.
Dítě, které začne samostatně myslet, začne také posuzovat. Člověk pak posuzuje a soudí po celý život, a vypadá, že často velice rychle a skoro pořád špatně, jak ukazuje následující
příběh s názvem BATOH.
Jednoho svolal král zvířat všechny své poddané a řekl jim: „Chci, abyste byli šťastní a spokojení a žili v harmonii. Pokud má někdo z vás jakoukoliv stížnost, ať ji bez obav vyřkne a já ji okamžitě vyřeším.“ Nikdo nic neříkal. Lev se tedy obrátil k opici: „A ty, jsi spokojená?“ „Jistě!“ odpověděla opice, „mým pokladem jsou moje čtyři tlapy a figura, jakou mi každý závidí. Důvody k závisti nemám žádné. V porovnání s ošklivým medvědem jsem nádherná. Ten si má na co stěžovat.“ Ostatní zvířata uvažovala stejně jako opice, ale čekala, až si medvěd postěžuje. Ten si však nestěžoval. Naopak pyšně pronesl: „Cítím se silný, dobře stavěný a mám v sobě jistý šarm. V porovnání se slonem, který vypadá jako obludná hora masa, jež se rozpadne na kusy, jsem kouzelný. Já si na nic nestěžuji.“ Slon se ujal slova a pravil: „Ach! Ani já si vůbec na nic nestěžuji. Cítím se silný a pevný jako mocný král. Velryba je na tom mnohem hůře. Vypadá jak beztvará hmota.“ Velryba si nestěžovala. Považovala se za lepší než vytáhlá a klátivá žirafa. Žirafa se cítila štíhlá, jemná a majestátní na rozdíl od bezvýznamného a při zemi lezoucího mravence. Mravenec se považoval za krále v porovnání s komárem. Komár si připadal rychlý a schopný sebeobrany ...
Lev, který dosud mlčel, se ke všem obrátil a řekl: „Dobrá, vidím, že každý z vás nese dva batohy; do zadního házíte vlastní nedostatky, jež ukrýváte. A do předního nedostatky ostatních, které kritizujete a vysmíváte se jim.“
Dodatek:
Platí to asi i o nás. I náš přední batoh může být přetížen negativním pohledem na ostatní. Jestliže jsme spokojeni s vlastním obrazem, můžeme být také spokojeni s obrazem o druhých. Přesto je potřeba něco porovnat, posoudit. Lidem se to tak těžko daří, ale věříme, Boží Syn, který zná svého Otce ale i lidský úděl, nás jednou posoudí nejlépe. Tak to vyznáváme v 7. článku víry.
Katechismus katolické církve nám říká:
680
Kristus Pán již vládne prostřednictvím církve, ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova království nenastane bez posledního útoku mocností zla.
681
V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v průběhu dějin jako obilí a koukol.
682
Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost.
Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:
Pocházím z věřící rodiny. Odmalička jsme s rodiči chodili každou neděli do kostela. S babičkou jsme se společně i s mými bratry modlili každé ráno před odchodem do školy. Vzpomínám si také na večery, kdy jsem si u svatého obrázku povídala s Pánem Ježíšem. Kamarády jsem měla všechny „nevěřící“. Zpětně nechápu, že mně nepřipadlo nikdy divné, proč oni nevěří tomu, čemu já. Nikdy mě to nezaráželo. Nevzpomínám si ani, že by se mně někdo za mou víru posmíval. Myslím, že jsem byla odmalička ráda za to, že „chodím do kostela“. Ale to, že jsem neměla v okolí svých blízkých vrstevníků nikoho, s kým bych mohla řešit Pána Boha a to, jak žít křesťanství v praxi a co to vlastně znamená být křesťankou v praxi, mělo na mou cestu velký vliv. Nasekala jsem na ní spoustu chyb a smutek i z již odpuštěných hříchů ve mně zůstává dál. Z Bible jsem si pro svůj dospívající věk vybrala jen to, co se mi hodilo – mít ráda své bližní. Mít ráda všechny lidi okolo mi připadalo navíc přirozené díky výchově mých rodičů, kteří o nikom nemluvili hanlivě a snažili se všechny pochopit. Ale myslím, že jsem na prvním místě vnímala sebe a svou potřebu si užívat, ne Boha. Teď nechápu, že mi spousta věcí nepřipadala jako hřích, když jsem o nich musela mockrát v kostele slyšet. Být v kostele ještě neznamená slyšet… O to víc teď ale děkuji Bohu, že mě neodsoudil, nenechal mě sejít úplně z cesty a že se mě sám dal více poznat. Pravdou je, že ve všech obdobích mého života jsem cítila, že mě Pán Bůh má rád, někdy jsem si tím možná byla až moc jista.
Na vysoké škole, daleko od domova, jsem se začala ve své víře více nalézat. Hledala jsme svůj vlastní postoj k Bohu. Doteď si vzpomínám, jak jsem začínala cítit, že mě láká žít více věrohodně, více podle učení Církve. Rovněž si ale vzpomínám, jak jsem se nechtěla mnohých věcích vzdát a začít řešit to, co pro mě do té doby nebylo problémem. Naštěstí ta touha byla větší... Rostla s každou další zpovědí. Jednou mi jeden kněz u zpovědi poradil, ať se modlím za svého budoucího manžela. Pár dnů na to jsem při jedné nedělní mší svaté ve své mysli uviděla toho „pravého“. Byl to jeden z mých kamarádů z kolejí. Uplynulo pár týdnů a přes krkolomné situace nás Pán nakonec opravdu dal dohromady a za tři roky spojil navždy. Od té doby, co jsme spolu začali chodit, procházela má víra přirozenou změnou. Oba dva jsme se ve své víře povzbuzovali a viděli Boha za toho nejhlavnějšího v našem vztahu. Pro mé přátele bylo někdy docela těžké tuto změnu z mé vlažné víry pochopit. Některým jsem připadala najednou zbytečně „fanatická“. Bylo to přesně to, čeho jsem se bála, když jsem začínala cítit touhu jít více za Ježíšem. Ve skutečnosti mě ale toto nepochopení tak nebolelo. Cítila jsem mnohem větší pokoj a radost ve svém srdci,
který jsem se snažila svým kamarádům přiblížit. Každopádně to mé přátelství s nimi nepřetrhalo. Teď jsou mnozí naši kamarádi naopak rádi za to, že si spolu můžeme popovídat o duchovních věcech, na které je v dnešní ateistické společnosti někdy těžké najít čas. A já jsem za své nevěřící kamarády také ráda. Vidím na nich působit Boží milost, kterou Bůh nešetří i pro ty, kteří ho neznají...ale za jejich dar víry se modlím...
Chtěla bych tedy povzbudit všechny mladé, kteří se bojí, že jim něco uteče, že se něčeho budou muset vzdát na cestě k Ježíši. Nebojme se! Já osobně jsem se vzdala hlavně toho špatného nebo toho, co se nakonec ukázalo nedůležitým.
Má víra mi dává vnitřní klid a naději. A opravdové důvěře v Pána se učím hlavně u manželovy rodiny. Je to velká rodina držící při sobě. Pravidelně se všichni sourozenci se svými rodiny sjíždí. Chvíle, kdy se přes čtyřicet lidí společně modlí, mně doteď dojímají. Velmi povzbudivé jsou díky a prosby těch nejmladších účastníků a často se od nich učím. Neustále cítící vděčnost Pánu Bohu popíši jedním zážitkem. Když v nemocnici zemřel nejstarší člen rodiny, manželův tatínek, maminka tehdy položila sluchátko a začala zpívat „Bože, chválíme tebe..“ Všichni ostatní, jak malí tak velcí se přidali a v celém domě byla cítit vděčnost za dlouhý život milovaného „dědečka“.
Na konci mého příběhu, musím přiznat, že jsem pořád na začátku své cesty, protože čím víc chce být člověk lepší, tím objevuje více chyb. V obtížnějších situací mi krom svátostí nejvíce dodává sílu do života tichá chvilka na kolenou. Za svůj život jsem „na kolenou“ pocítila třikrát tak silně Ježíšovu lásku, že jsem byla plná „vděčných“ slz. Tento duchovní zážitek sice rychle přejde, ale tu jistotu, že je tu Bůh s námi, si člověk nese dál.
Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:
680
Kristus Pán již vládne prostřednictvím církve, ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova království nenastane bez posledního útoku mocností zla.
681
V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v průběhu dějin jako obilí a koukol.
682
Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost.
Pomodleme se APOŠTOLSKÉ vyznání víry:
ČTVRTEČNÍ DOPOLEDNÍ PŘESTÁVKA
8. článek víry "VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO"
Vyslechněme Slovo Boží z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům:
"Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče!" (Gal 4,6).
Jak se Církev modlí
VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:
Věřím v Ducha svatého,
VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:
Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života,
který z Otce i Syna vychází,
s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován
a mluvil ústy proroků.
Mnoho lidí si myslí, že církev je starobylá organizace anebo zajímavý spolek. My však věříme, že ji oživuje Duch Svatý, Duch, z kterého byl počat Pán Ježíš a kterého nám seslal. Proto považujeme církev za organismus, živé tělo, a za společenství.
To je cíl všeho, nejenom v církvi, jak nám ukazuje příběh s názvem BRATRSTVÍ
Na křižovatce, kterou protínají dvě velké cesty, stála opuštěná stará studna a v ní visel poškozený provaz. U ní seděl stařec. Z dálky běžel k polorozpadlé studni uřícený mladík. S očima plnýma otazníků se znaveně posadil vedle starce a řekl: „Hledám po celém světě bratrství, ale nikde jsem ho nenašel.“ Stařec se smutnou tváří a vyhaslým pohledem odpověděl: „Bratrství? Je ukryto na dně studny.“ A se šibalským úsměvem se zvedl a vítězným krokem se dál ubíral cestou života. Mladík se naklonil do hluboké, vlhké a černé propasti. Vhodil do ní kamínek ... ale nezaslechl šplouchnutí vody. Pak do ní hlasitě zavolal: „Bra-tr-ství!“ Ale studna ozvěnu nevrátila. Uchopil tedy provaz a začal jej vytahovat nahoru. Snad je bratrství připevněno k provazu na dně hluboké propasti. Šel kolem čistič bot, odložil bednu na kraji cesty a zavolal na mladíka: „Příteli, potřebuješ pomoc?“ A začal tahat za provaz. Potom se přiblížil sedlák, plivl do dlaní, popadl provaz a začal tahat. Pak kolem procházel úředník, chvíli muže pozoroval, potom si sundal rukavice a přidal se k nim. Zapojil se také turista ze vzdálené země ... Všichni tahali za provaz. Ale jeden rychle, druhý pomalu, další v rytmu, jiný mimo rytmus. Bylo zapotřebí spojit síly a rytmus sladit. Noc už padala na krajinu, když se jim s první hvězdou podařilo sjednotit se v úsilí. „Už něco vidím,“ zvolal mladík. „Všichni naráz! Ještě jednou! Uf! Uf! Ještě jednou zatáhnout!“ Na okraji studny ozářené hvězdami se na konci provazu objevilo staré zrezivělé vědro plné kamení a bláta. „To je všechno?“ vykřikli naráz mladík, čistič bot, sedlák, úředník i turista ... Náhle před sebou spatřili starce s úsměvem na rtech. „Nelhal jsem vám. Bratrství je připevněné na konci provazu. Ale na opačném konci, než jste si mysleli.“
Dodatek:
Lidé se musí spojit, člověk toho sám moc nezmůže. I to se však musí vzít ze správného konce. Když se totiž lidé spojí proti někomu, je z toho jen trápení. Když se spojí pro něco dobrého, je to požehnané. Když je pak spojí Duch svatý, je to svaté, tedy nejlepší. Věříme, že Duch svatý je a je s námi.
Katechismus katolické církve nám říká:
742
"Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: Abba, Otče" (Gal 4,6).
743
Od počátku až do skonání časů, když Bůh posílá svého Syna, posílá vždycky i svého Ducha: jejich poslání je společné a neoddělitelné.
744
Ducha svatý v plnosti času vykoná v Marii všechny přípravy na Kristův příchod k Božímu lidu. Působením Ducha svatého v ní, Otec dává světu Emmanuele, "Bůh s námi" (Mt 1,23).
745
Boží Syn je posvěcen na Krista [Mesiáše] pomazáním Ducha svatého při vtělení.
746
Pro svou smrt a své vzkříšení je Ježíš ustanoven "Pánem a Mesiášem" ve slávě (Sk 2,36). Ze své plnosti vylévá Ducha svatého na apoštoly a na církev.
747
Duch svatý, kterého Kristus, Hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje církev, svátost společenství Nejsvětější Trojice a lidí.
Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:
Nejdůležitějším svědkem byla pro mě stařenka. S ní to bylo jasné, co je nejdůležitější.
Ráno si dala tu práci, aby nás všechny svolala: „Jeno, Marto, Toníku …. poďte sa pomodlit na vstávaní.“
S Pánem Bohem měla svou zkušenost, o tu se chtěla dělit, bylo to pro ni důležité. Věděli jsme, že je živý a silný, protože u něj ona hledá pomoc pro svůj den: vychovali se staříčkem 10 dětí, starala se do smrti o jeho maminku i o něj.
Pro své děti opsala ručně katechismus - nedal se koupit.
Říkávala: „Pán Bůh má víc, jak rozdal.“ (Chápu to - je jiný)
Vyprávěla: o dětství svého tatínka, o tom, jak se se staříčkem vzali, o smrti své maminky.
Uměla motivovat. Co se nás tatínek natrápil, aby nás naučil pravidelně si čistit zuby. Byl důsledný, kontroloval neustále - bez efektu. Jednou o uhelných prázdninách večer v kuchyni stařenka povídá: „Děcka, jak si já večer neumyju zuby, tak ňa to v noci zbudí, ten puch z huby, a mosím stat a jít si je mýt.“ My: „?“ „Fakt.“
O prázdninách u staříčka a u stařenky, tolik tam bylo lidí, strýců a tet. Měli nás rádi.
Cítili jsme, že jsou si jistí, že jsme dobří.
Když jsem někoho trápila a povyšovala se, stařenka se na mě PODÍVALA, takový měla zamyšlený obličej. Neřekla nic. Mluvilo to uvnitř.
Modlila se růženec. Nebavilo mě to, ale byla jsem u ní ráda, tak jsem se modlila s ní.
Dalo se to vydržet, ty obrazy jsem viděla ve své fantazii.
Vrátily se, když jsem ve 2. třídě zapadla do stoky - večer jsem nemohla usnout, bylo mi smutno, myslela jsem na stařenku a viděla Pána Ježíše, jak nese kříž a PODÍVAL se na mě. A pak jsem prožila odpuštění, obrácení - obrovskou úlevu a radost. (Věděla jsem už, jak se to dělá - byla jsem u sv. zpovědi a přijímání v 1. třídě - P. Cyril Vrbík bral všechny děti, které se samy přihlásily. Měla jsem ho ráda, protože nám v kapli o májových, zatímco se babičky v kostele modlily, promítal diáčky s příběhy dětí z misií.)
A pak, mnohokrát a mnoha způsoby... Děkuji.
Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:
742
"Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: Abba, Otče" (Gal 4,6).
743
Od počátku až do skonání časů, když Bůh posílá svého Syna, posílá vždycky i svého Ducha: jejich poslání je společné a neoddělitelné.
744
Ducha svatý v plnosti času vykoná v Marii všechny přípravy na Kristův příchod k Božímu lidu. Působením Ducha svatého v ní, Otec dává světu Emmanuele, "Bůh s námi" (Mt 1,23).
745
Boží Syn je posvěcen na Krista [Mesiáše] pomazáním Ducha svatého při vtělení.
746
Pro svou smrt a své vzkříšení je Ježíš ustanoven "Pánem a Mesiášem" ve slávě (Sk 2,36). Ze své plnosti vylévá Ducha svatého na apoštoly a na církev.
747
Duch svatý, kterého Kristus, Hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje církev, svátost společenství Nejsvětější Trojice a lidí.
Pomodleme se NICEJSKOCAŘIHRADSKÉ vyznání víry:
ČTVRTEK ODPOLEDNE
9. článek víry "VĚŘÍM VE SVATOU CÍRKEV OBECNOU"
Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Jana a z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům:
"Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás ... Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti" (Jan 15,4-5). Kristus "je hlavou těla, totiž církve" (Kol 1,18).
Jak se Církev modlí
VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:
Věřím v ...
svatou církev obecnou,
svatých společenství,
VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:
Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.
Slovo církev má dnes někde skoro hanlivý přídech. Těžko říci, čí je to vinou. Jedno je jisté: V církvi jsou lidé, a kde jsou lidi, tam jsou i chyby. V pohádce o třech zlatých vlasech Děda Vševěda říká hlavní hrdina: „Čichám čichám člověčinu.“ Ani v církvi se takové člověčině nevyhneme. Je to jako nebezpečná jáma, ale je potřeba o ní vědět a počítat s ní, vyhnout se a nikoliv do ní spadnout, jak ukazuje příběh s názvem ZEĎ
Byla jednou jedna země, a možná ještě existuje, a ta země byla rozdělena zdí na dvě části, Zeď byla vysoká, mohutná, šedá a hrozivá. Nikdy, vůbec nikdy se nikdo nepokusil ji přelézt. Nebyly v ní průchody, vrata, dveře nebo něco podobného, ani maličký otvor. Ti, kdo se narodili na jedné straně, nikdy neviděli ty, kdo se narodili na straně opačné. Malý Dan bydlel v domě, který stál přímo naproti téhle pověstné chmurné zdi. Byl to malý chlapec s hnědýma očima a světlými vlasy. Hrál si jen na dvorku u domku a už ho to omrzelo. „Proč si nemůžu jít hrát na druhou stranu, za tu zeď?“ ptal se Dan jednou maminky. „Protože tam bydlí moc zlí lidé,“ odvětila maminka. „A jestli mi nevěříš, zeptej se táty,“ Dan šel za otcem do jeho dílny. „Proč si nemůžu jít hrát na druhou stranu zdi?“ „Protože tam žijí moc špatní lidé,“ odpověděl otec.
Dan si tedy hrál zase na té straně zdi, kde bydlel, ale měl čím dál větší pokušení alespoň nakouknout na druhou stranu nějakou škvírou. Zeď byla však příliš silná. Všiml si však, že právě na jejich dvorku se na jednom místě odlouplo ze zdi trochu cementu, a tak skoro bezděčně strčil lopatku pod velký úlomek. Kus cementu docela lehce odpadl. Dan se rozhodl, že začne hloubit. Na druhé straně zdi byl jiný dvorek, domek a osmiletý kluk se světlými vlasy. Pozval Dana, aby se šel podívat na jeho tajnou skrýš. „Mám bráchu a sestru,“ řekl mu Dan. „Úplně jako já,“ odpověděl mu. „Koupil bych ti zmrzlinu, ale naši mi zapomněli jako obvykle dát kapesné.“ „Stejně jako naši mně,“ řekl Dan. „Trochu mi nejde matika a mám strach, když jsem někde ve tmě,“ „Přesně jako já,“ odpověděl na to Dan. Oba kluci se otočili a ruku v ruce se vrátili ke zdi. „Je potřeba pořád dávat pozor, protože tady jsou lidé strašně zlí,“ prohlásil Dan z druhé strany zdi. „Kde že jsou všichni lidé strašně zlí?“ otázal se Dan z opačné strany zdi. „Tady, na druhé straně zdi,“ odpověděl Dan. Nakonec se znovu protáhl otvorem a vrátil se domů na opačnou stranu zdi. Vstoupil do domku. Dělal jakoby nic, ale jeho útěk doma zpozorovali. Maminka i tatínek ho už čekali. A tvářili se zachmuřeně: „Dane!“ zlobili se. „Tys byl na druhé straně zdi!“ „Ano,“ přisvědčil Dan. „Tam u těch špatných lidí?“ „Ano,“ přikývl Dan. „No tak, jací jsou?“ „Úplně stejní jako my,“ zněla odpověď jejich syna Dana.
Dodatek:
V církvi jsou lidé všech národů, protože je jen jedna, jak nás učí 9. článek víry. A protože vyznáváme, že je také obecná, znamená to, že tam jsou lidé všeho druhu a všech povah. A když je určena k tomu, aby jim všem i nám pomohla blíže ke svatému Bohu, proto je svatá. Ne proto, že by byla ze samých svatých lidí, ale že má posvátný cíl. My s ní můžeme prožít totéž, co prožil malý Dan: Všichni jsme stejní, všichni jsme jen lidé, ale s církví jsme pozváni k Bohu, prostě výše.
Katechismus katolické církve nám říká:
777
Slovo "církev" znamená "svolání". Označuje shromáždění těch, které Boží slovo svolává, aby utvořili Boží lid a kteří se, živeni Kristovým tělem, sami stávají Kristový tělem.
778
Církev je zároveň cesta i cíl Božího plánu: předobrazena ve stvoření, připravena Starou úmluvou, založená slovy a skutky Ježíše Krista, uskutečněna jeho vykupitelským křížem a jeho vzkříšením, se veřejně ukáže jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého. Dokonale se uskuteční v nebeské slávě jako shromáždění všech vykoupených země.
779
Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické tělo Krista. Je "jedna", vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.
780
Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.
866
Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno Tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním, budou překonána všechna rozdělení.
867
Církev je svatá: přesvatý Bůh je jedním průvodcem; Kristus, její choť se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá.
868
Církev je všeobecná: hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse; je poslána ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny doby; "svou podstatou je misionářská".
869
Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: "dvanáct Beránkových apoštolů" (Zj 21,14); je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě: Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.
936
Pán udělal ze svatého Petra viditelný základ své církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je "hlavou biskupského sboru, Kristův náměstek a pastýř všeobecné církve zde na zemi".
937
Papež "má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy".
938
Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. "Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých vlastních církvích".
939
Biskupové za pomoci kněží, jejich spolupracovníků, a jáhnů, mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.
942
Laici jsou díky svému prorockému poslání "také povoláni, aby byli svědky Krista mezi všemi lidmi, to je tedy v celé lidské společnosti".
943
Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad královstvím hříchu sebezáporem a svatostí svého života.
960
Církev je "společenství svatých": tento výraz označuje na prvním místě "svaté věci" ['sancta'] a především eucharistii, která "představuje a působí jednotu věřících, kteří vytvářejí v Kristu jedno tělo".
961
Tento výraz také označuje společenství "svatých osob" ['sancti'] v Kristu, který "zemřel za všechny", takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.
962
"Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby".
973
Tím, že vyslovila "fiat" při Zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství Vtělení, Maria už spolupracuje na celém díle, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde On je Spasitelem a Hlavou Mystického Těla.
974
Nejsvětější Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů jeho Těla.
975
"Věříme, že nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro Kristovy údy".
Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:
Narodila jsem se a rodiče mě dali pokřtít. Také mi to řekli a to bylo jediné, co mě s církví spojovalo.
O víře se doma nemluvilo, ve škole ji popírali. Tak jsem vyrostla v názoru, že Bůh neexistuje. Vzpomínám si na jednu vášnivou debatu z mládí, kdy kamarád začal chodit s dívkou z adventistické církve a na potlachu v noci u ohně se nás asi tak deset dlouho přelo o Bibli a o Bohu. Já patřila k největším odpůrcům.
Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc a já byla obrácena. Nedokážu popsat jak, rozhodně to nebylo naráz, ale postupně.
Nejdříve mě přesvědčila Bible – o stvoření světa. Tím jsem uvěřila v Boha. Dalším krokem bylo slavit neděli. Nejdříve jsem chodila k jedněm evangelíkům a baptistům, protože nevím proč, ale katolická církev mi byla nejprotivnější. Jenže blížily se Velikonoce a u obou církví nebylo v tuto dobu žádné setkání, proto jsem se vypravila do kostela katolického na Zelený čtvrtek. Pak jsem přišla i v pátek a na Bílou sobotu. Vše šlo normálně až do obnovy křestních slibů. Vše jsem s ostatními vyznala, kněz pak šel a kropil přítomné svěcenou vodou. Jen jsem se tak dívala, jak se blíží, a pro sebe se usmívala, co to je za svěcenou vodu? Smích mě přešel přesně v okamžiku, kdy dopadla i na mě. Jestli bych do této chvíle nevěděla, že jsem byla pokřtěná, tak bych to jistě poznala. Zůstala jsem zkoprnělá. Zážitek byl tak intenzivní, že jsem začala chodit jen do katolického kostela.
Nyní jsem měla dilema, co s Ježíšem. Je to Boží syn, člověk…? A co proměněná hostie? Nakonec jsem uvěřila i v něho a zamilovala si ho.
Takže: víra v Boha – ano, v Ježíše Krista – ano, v Ducha svatého – ano, církev – ano, ale k čemu je papež? Není to přeceňovaná osoba? Co s tím? Nějakou dobu jsem s tím bojovala a pak měl přijet do Prahy papež Jan Pavel II. Řekla jsem si, že je to příležitost vidět na vlastní oči významnou osobnost, navíc člověk nikdy neví, kdy a jestli Jan Pavel Česko ještě navštíví.
Jela jsem s Erikou a ostatními farníky společným autobusem. Na Letné jsem se podívala na plánek a řekla Erice, že jestli papež pojede papamobilem, tak nepojede jen kolem přední, ale i kolem zadní strany našeho sektoru. Takticky jsme si probojovaly místo téměř až u zábradlí. Měla jsem pravdu, papež tudy jel. Když projížděl kolem mě, tak jsem cítila, že je ve své osobě propojením přes všechny dosavadní papeže až ke Kristu, který ustanovil Petra jako prvního z nich. Moc mě to zasáhlo. Moje poslední velká překážka pro katolickou církev padla a já jsem hrdá, že patřím právě k této církvi.
No a ještě dovětek. Mše svatá s Janem Pavlem i Praha byly krásné, s Erikou jsme si to krásně prožily a tím se i zdržely. Obě jsme věděly, že se vracíme do autobusu poslední. Řekla jsem: „Jestli nepřijdeme do autobusu poslední, věřím, že to bylo požehnané.“ Dorazili jsme k autobusu, všichni už nastupovali před námi, my s Erikou stojíme poslední ve frontě, když tu těsně u autobusových dveří pán před námi povídá: „Na to se musím podívat!“ A obrátí se a jde si prohlédnout něco vzadu na autobusu. S Erikou jsme se obě rozesmály.
Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:
777
Slovo "církev" znamená "svolání". Označuje shromáždění těch, které Boží slovo svolává, aby utvořili Boží lid a kteří se, živeni Kristovým tělem, sami stávají Kristový tělem.
778
Církev je zároveň cesta i cíl Božího plánu: předobrazena ve stvoření, připravena Starou úmluvou, založená slovy a skutky Ježíše Krista, uskutečněna jeho vykupitelským křížem a jeho vzkříšením, se veřejně ukáže jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého. Dokonale se uskuteční v nebeské slávě jako shromáždění všech vykoupených země.
779
Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické tělo Krista. Je "jedna", vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.
780
Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.
866
Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno Tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním, budou překonána všechna rozdělení.
867
Církev je svatá: přesvatý Bůh je jedním průvodcem; Kristus, její choť se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá.
868
Církev je všeobecná: hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse; je poslána ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny doby; "svou podstatou je misionářská".
869
Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: "dvanáct Beránkových apoštolů" (Zj 21,14); je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě: Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.
936
Pán udělal ze svatého Petra viditelný základ své církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je "hlavou biskupského sboru, Kristův náměstek a pastýř všeobecné církve zde na zemi".
937
Papež "má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy".
938
Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. "Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých vlastních církvích".
939
Biskupové za pomoci kněží, jejich spolupracovníků, a jáhnů, mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.
942
Laici jsou díky svému prorockému poslání "také povoláni, aby byli svědky Krista mezi všemi lidmi, to je tedy v celé lidské společnosti".
943
Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad královstvím hříchu sebezáporem a svatostí svého života.
960
Církev je "společenství svatých": tento výraz označuje na prvním místě "svaté věci" ['sancta'] a především eucharistii, která "představuje a působí jednotu věřících, kteří vytvářejí v Kristu jedno tělo".
961
Tento výraz také označuje společenství "svatých osob" ['sancti'] v Kristu, který "zemřel za všechny", takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.
962
"Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby".
973
Tím, že vyslovila "fiat" při Zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství Vtělení, Maria už spolupracuje na celém díle, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde On je Spasitelem a Hlavou Mystického Těla.
974
Nejsvětější Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů jeho Těla.
975
"Věříme, že nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro Kristovy údy".
Pomodleme se APOŠTOLSKÉ É vyznání víry:
ČTVRTEČNÍ ODPOLEDNÍ PŘESTÁVKA
ČTENÍ Z KNIHY P. PROF. PETRA PIŤHY: SLYŠTE SLOVO A ZPÍVEJTE PÍSEŇ, STRANY 136 - 142
Pomodlíme se modlitbu k jubilejnímu roku:
Bože, tys poslal našim předkům svaté Cyrila a Metoděje ...
