Farní tým (FATYM) na rok posílil nový pastorační asistent, bohoslovec Zdeněk Drštka, který sem přichází, aby se zde také připravil na jáhenské a kněžské svěcení. Zdeněk pochází z Brna. Před sedmi lety vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně, konkrétně latinu a obecnou jazykovědu na filozofické fakultě. Kdo jej pozná, zjistí, že je s ním velká legrace…
Co jsi dělal po studiu Masarykovy univerzity?
Měl jsem obrovské štěstí, že jsem s Boží pomocí našel práci, o kterou jsem stál, která mě bavila, a která mi šla. Strávil jsem půltřetího roku v Radiu Proglas jako náboženský redaktor. Pracoval jsem tam rád, našel jsem dobré přátele a vzpomínám na tu dobu v dobrém. Bavila mě práce s dobrými lidmi (jiné jsem tam nepotkal), práce, která kombinovala pravidelnost a změnu.
Jak ses dostal k víře?
Hned po listopadu 1989 jsem začal skautovat. Náš oddíl nebyl katolický, nicméně část členů chodila pravidelně do kostela, a to i na táboře. Ze zvědavosti jsem se přidal, jednou, dvakrát, třikrát. Zaujalo mě to, a tak jsem se snažil dozvědět více. Poptával jsem se, zjišťoval, hledal, četl a studoval, a pak to šlo. V 16 letech jsem byl pokřtěn a biřmován. A tak s Pánem Bohem žiju.
Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl stát se knězem?
Bylo mi sladkých 27 let, měl jsem práci, měl jsem děvče, měl jsem zázemí, měl jsem všechno, co bych mohl od života chtít, a přece mi něco scházelo, jako bych nebyl na svém místě.
Moje spoluchoditelka se mě zeptala, jestli jsem někdy o kněžství přemýšlel. A tak mě napadlo, že bych se měl nad tím vážně zamýšlet, abych měl tu otázku vyřešenou.
A pochopil jsem, že mám šanci odpovědět na pozváni: Ber – nebo nech být. Přemýšlel jsem o tom, modlil jsem se za to, probral jsem to s několika málo lidmi, kterým jsem důvěřoval… A rozhodl jsem se nabídku přijmout.
V poslední fázi konečného rozhodování se mi ozvala jedna dobrá přítelkyně s prosbou, abych se za ní zastavil v nemocnici. Ukázalo se, že je vážně nemocná a lékaři ji dávají několik týdnů nejvýš několik měsíců života. Její rodiče by za ní rádi byli přivedli kněze, ale nevěděli, jak na to. Návštěvu kněze jsem zprostředkoval, nicméně napadlo mě, jak by bylo všechno snažší, kdybych byl knězem sám. A to byl poslední impuls.
Přihlásil jsem se svému diecéznímu biskupovi a on mě přijal.
Asi každý mladý muž by si měl tuto otázku položit; když pozná, že to není jeho cesta, a s čistým svědomím odpoví ne, bude dobře, ale nemá cenu před ní utíkat a strkat hlavu do písku.
Proč přicházíš do FATYMu?
V oněch dobách, když jsem v Radiu Proglas zahajoval svou slibnou kariéru náboženského redaktora, vyslovila redaktorka myšlenku, že by bylo žádoucí a vhodné, abych si doplnil teologické vzdělání, pročež jsem v nejbližším školním roce začal dálkově studovat křesťanskou výchovu (alias Křoví) na olomoucké teologické fakultě.
Odstudoval jsem 2 roky, když mě postihlo povolání. Přerušil jsem tedy studium prošel teologickým konviktem (přípravným formačním ročníkem) a následně požádal fakultu: 1) o změnu studia z dálkové křesťanské výchovy na denní teologii, 2) o uznání alespoň některých absolvovaných předmětů.
Fakulta mi v obém vyhověla, a tak jsem během prvního ročníku v semináři mohl dostudovat, co mi zbývalo z prvního a druhého ročníku z teologie. Následujícího roku jsem tedy nastoupil v semináři do ročníku druhého, leč na fakultě do ročníku třetího.
Tento fázový posun se se mnou vlekl až do konce studia. Když jsem tedy letos na konci května uzavřel studium státnicemi, měl jsem za sebou jen 4 z 5 seminárních let, svým kolegům, s nimiž jsem byl začínal v konviktu, jsem tedy o rok utekl a otec biskup usoudil, že bude nejlepší, když na ně počkám někde v praxi, proto mě poslal do Vranova n. Dyjí jako tzv. „pastoračního asistenta“.
