Sestřičky z české kongregace sester dominikánek byly s dětmi na táboře na vranovské faře. S jednou z nich se sestrou Vojtěchou jsme udělali zajímavý rozhovor. Možná by tento rozhovor mohl někomu pomoci upevnit nebo se rozhodnout pro duchovní povolání.
Sestra Vojtěcha pochází z Městce Králové. V současné době žije v komunitě v Plzni. A jak je zmíněno výše je sestřičkou dominikánkou. Vystudovala Vyšší odbornou školu informačních služeb a teologickou fakultu Univerzity Karlovy.
1. Co je pro Vás nejkrásnější v zasvěceném životě?
sestřička Vojtěcha:
Nejkrásnější je pro mě samotné zasvěcení Pánu Bohu, společenství sester, to, že patřím Pánu Bohu. Také to, že jsem se vzdala mít vlastní rodinu abych sloužila druhým a mám teď rodinu o to větší. Mohu také zažívat duchovní mateřství.
2. Jaká byla Vaše cesta k řeholnímu povolání?
sestřička Vojtěcha:
Vyrůstala jsem v rodině, ve které se víra nepraktikovala. Byla jsem sice pokřtěna, ale to proto, že si to babička přála. Babička se s námi dětmi modlila. Po smrti babičky skončila má náboženská výchova.
Na své dětství ráda vzpomínám. Naše rodina byla krásná, harmonická vnímám ji jako obrovský vklad do života. Ale co se týká náboženství; o Pánu Bohu se nemluvilo nebo se o něm mluvilo tak, že neexistuje.
Když mi bylo 16 let, tak jsem s jistotou, kterou nedokážu vysvětlit věděla, že budu jeptiškou. Věděla jsem, že být jeptiškou nějak souvisí s Pánem Bohem, tak vždycky, cestou do školy, když jsem šla kolem kostela, jsem směrem ke kostelu říkala:
„Pane Bože, jestli jsi, tak já tou jeptiškou budu.“ Ale do kostela jsem nikdy nešla, protože jsem se tam bála vejít.
Po maturitě jsem šla studovat vyšší odbornou školu do Prahy a začala jsem chodit do kostela ke sv. Jiljí, pořád mě to tam přitahovalo. Tam jsem se modlila střípky modlitby Otče náš. Měla jsem hlad po duchovních věcech. Časem jsem se od spolužaček dozvěděla, o možnosti lepšího bydlení.
Přišla jsem se tam zeptat a otevřela mi sestra dominikánka. Když mi tenkrát sestra Kateřina otevřela dveře napadlo mě:
“Pane Bože, že by?“ Během svého bydlení u sester dominikánek jsem se připravila ke svátostem. V 19 letech jsem byla u 1. Svatého Přijímání.
Za další dva roky jsem začala o zasvěceném životě přemýšlet více. Ale říkala jsem si, že to nemůže být tak jednoduché, hned takhle vstoupit do kláštera a ještě k tomu do prvního, kde mi otevřeli. Tak jsem se začala zajímat o jiné řády. Až jsem se po 2 letech s pokorou vrátila k dominikánkám. Uznala jsem, že Pán Bůh mě hned „hodil“ k těm pro mě správným sestrám.
Ale rodiče byli zcela proti a nesouhlasili s tím, abych odešla do kláštera. Protože nesouhlasili a byli zcela proti, tak jsem si jednoho dne, když byli rodiče na dovolené sbalila věci a nechala doma dopis na rozloučenou.
Zpočátku mé rozhodnutí rodiče nemohli přijmout. Psala jsem domů dopisy, ale ani se neozývali. Volala jsem domů, maminka telefon zvedla, ale během rozhovoru začala plakat a telefon pak zavěsila. Ale postupně se to všechno zlepšovalo a už po roce mého života v klášteře se rodičům podařilo mé rozhodnutí částečně přijmout. Dnes moje maminka přijímá všechny sestry dominikánky, protože jsou to mé sestry, jako své duchovní dcery.
Velmi děkuji za rozhovor. Přeji hojnost Božího požehnání a jednou věčnou radost s Pánem.
Veliké a podivuhodné jsou tvé cesty, Králi národů
