A je tu úterý, druhý den našeho přípravného pobytu v Jeníkově. Tento den nám přinesl pestré zážitky.
Ráno jsme se opět pomodlily ranní chvály a po vydatné snídani jsme vyrazily do teplického Aquaparku, kde jsme si to pěkně užily. Poté jsme v Teplicích dokoupily základní potraviny také potřebné tyčky ke stanu a vyrazily směr fara Jeníkov.
S velkým nadšením, že máme potřebné tyčky, jsem Lucku přemluvila, abychom to hned šly vyzkoušet. Mé nadšení a optimismus však ve chvíli vystřídal smutek, snad i vztek. Stan na zahradě jsme našly v naprostém rozkladu, navíc plný vody. Bylo nutné jej celý rozebrat, což nebylo jednoduché, ale podařilo se nám to. Tyčka, kterou jsme koupily, nebyla stoprocentní, tudíž bylo třeba zapojit mozkové závity, jak vše upravit tak, aby to nakonec stálo.
Já se svojí technickou schopností jsem však totálně selhala, ale Lucka se stavby ujala tak, že jsem jen zírala. Chvíli jsem se jí snažila pomáhat, ale pak mě přepadl totální pesimismus, stan ne a ne postavit. Vše se totálně bortilo. Chvíli jsem v tom Lucku nechala samotnou, ale když jsem viděla, že to nevzdává, znovu jsem se vydala jí pomoct. Po notné chvíli se nám podařilo konstrukci poslepovat, posvazovat a přehodit plachtu. Už to vypadalo, že stan dokonce postavíme, když v tom jsme si uvědomily, že stan o rozměrech 3 x 9 metrů asi ve dvou nezvedneme. Lucčino odhodlání však bylo tak velké, že jsem neodolala a dle jejich pokynů začala stan zvedat. 8 tyčí ve dvou držel nelze. Naše snaha trvala do příjezdu prvního auta z Moravy. Stan jsme sice měly postavený, ale nakláněl se na všechny strany. Povolaly jsme si posádku právě přijetého auta s nadějí, že stan získá stabilitu, naše nadšení však záhy vyprchalo, neboť posádku činilo polské osazenstvo, se kterým jsme se nebyly schopné dorozumět. V tom momentě moje trpělivost dosáhla vrcholu a musela jsem zahradu opustit. Lucka byla nucena si poradit s polským osazenstvem. Po 2 hodinách neúspěšně úspěšného stavění přišla do kuchyně a zajásala, že stan konečně stojí.
Mezi naším stavěním stanu nám Míša udělala těsto na pizzu, aby soluňáci měli co k večeři. Po odpoledním se smažení na horkém slunku jsme se začaly smažit u pečících trub. Postupně začala přijíždět auta se soluňáky. Ve 20:20 přijela poslední posádka. Ve 20:30 jsme se pak sešli v kostele, kde jsme společně slavili mši svatou. Po ní následovaly večerní chvály a po nich pak tolik vytoužená večeře. Pozdě v noci si každý z nás našel místo pro spaní a uložili jsme se k vytouženému spánku.
