Duchovní postřeh Ivany Horákové
Bůh mě povolal k životu na zemi. Nemohu za to, že zde jsem, kým jsem – ženou. Ani za to, že jsem dcerou právě takových rodičů, právě v této zemi, s těmito vlastnostmi, zlozvyky i předpoklady, dary i nectnostmi.
Z nějakého důvodu bylo, je a bude pro Pána výhodnější a důležitější, abych žila, než abych nebyla. Stvořil mě pro cestu, kterou nikdo jiný nešel, nejde a nepůjde. To, co činím, to, kde jsem a s kým jsem, to, koho jsem přítelkyně, i to, co nesu, čím se sytím, co rozdávám, to vše nemůže dělat nikdo jiný než já.
Když jsem tedy živa a mé bytí je součástí nevysvětlitelného a neobsažitelného stvoření, je na Bohu a mé vůli, abych to, kde jsem, jak jsem a kam směřuji, naplnila do podoby, k jaké jsem povolána, vybavena a neustále omilostňována. Doteky Boží přítomnosti působí, že ve vztazích, v nichž žiji, mi i lidé otevírají cestu k věčnému životu.
Pán mě nesoudí proto, že jsem potomek hříšných lidí – jinak to ani nejde a omilostněna od početí byla jen Maria – ale počítá s naší finálností ve všech směrech. On je tím, který dovršuje naše započatá dobrá díla, je tím, kdo žehná jakoby zpovzdáli a současně se s neuvěřitelnou houževnatostí a zájmem podílí na našem stále pádůplném snažení. Chce, abychom k Němu volali právě proto, že co chvíli nacházíme hranice sebe, které nemůžeme ani s nejlepší vůlí překročit. Proto chce přijít, setkat se s námi na těch hranicích, tam nás zvát do svého podivuhodného světa nekonečna. Nejenže čeká na hranicích našeho já – tam, kam už nemůžeme, tam, kde přestáváme stačit se svými silami, ale On chce tuto cestu podnikat s námi. Často jej totiž vyhledáme až na dně sebe a pád bývá velmi bolestivý. On je právě tím průvodcem, který jde celou cestu až na dno s člověkem a nenechává ho padnout.
Jeho záměrem je ukázat člověku jeho hranice a oslavit své jméno právě obejmutím uvědomělého tvora. Jen takový totiž přijme Pánovu moc a nekonečnost a společně následuje cestu Kristovu.
Děkuji Pánu, že mě k životu se sebou povolal už jako malé dítě. Kdybych měla teď volit smysl života, zdála by se mi cesta za ukřižovaným Bohem velmi zvláštní, děsuplná, náročná a ve strachu z utrpení bych nebyla schopna spatřit krásu věčného života, který přineslo vzkříšení. Volila bych pohodlnou cestu bez závazků. Uvědomuji si, jsem v začátcích poznání, co cesta za Kristem vlastně je. Když Mistr nebyl ušetřen bolestí, smrti a obtíží, cožpak já, jeho služebník, mohu čekat na snadný život?
Jsem-li ale dítětem Utrpení, a jsem jím už teď, nejsem snad stejnou a ještě vyšší měrou dítětem Moci a Požehnání, dítětem Slávy? Ano, proto Kristus říká – jste královské kněžstvo. Proto už teď, snášejíc utrpení malá i větší, mohu doufat a spoléhat na to, že Pán vyslýchá mé prosby a koná podle nich. Přestože nevidím důsledky svých modliteb, mohu si být jista Jeho mocí, která odpovídá, možná tajemně, možná zjevně, na mé modlitby.
Převzato z
www.sklenenykostel.net,
článek, vydaný 18. 7. 2013, naleznete
zde.
