Přednáška P. prof. Petra Piťhy o sv. Cyrilu a Metodějovi a po ní jeho odpovědi na dotazy posluchačů...
Jednu z odpovědí, ve které se zamýšlí nad dnešní situací a srovnáním s dobou sv. C+M je přesnou a docela drsnou kritikou do řad nás křesťanů a dnešní církve.
Měli bychom se nad ní nejen zamyslet...., abychom nezpívali "
dědictví otců zachovej nám, Pane", zbytečně.
(Poslechněte si přednášku; + tuto část si můžete i přečíst)
Videopřednáška:
Prof. Petr Piťha:
Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj
Přepis odpovědi, čas od: 1:16
Především je snad překonána představa, že křesťanství putovalo do jakéhosi polozvířecího světa,. Ono vstupovalo do pohanských zemí, kde byly rozsáhlé náboženské představy, často velice ušlechtilé a velmi silné. Proč mělo křesťanství úspěch, to bylo v různých fázích křesťanství různé. Protože to vypadá jinak, řekněme v 1.- 3. století, jinak v 9. století. Ten úspěch v 6.-9. století a hlavně pak
v 9.-11. století byl v tom, že křesťanství přinášelo životní styl, který byl lidštější a který byl nesporně ekonomicky výhodnější.
Přestože křesťanství, které přichází v 9.-11. století přináší také radikálně odlišný management a naprosto nové hospodářské způsoby především v hospodářství klášterů... Tím obrovským svobodným soustředěním pracovní síly prostě přetvářeli, na to se nesmí zapomínat, ale…
Křesťanská kultura přicházela z těch dalších zemí v těch velkých centrech v téhle době jako kultura vyšší a lidštější. A říkám-li kultura, mám na mysli kulturnost. To v celé škále života. To je ta přitažlivost.
A samozřejmě, že ta misie byla vždycky úspěšnější tam, kde misie rozumně navázala na ten substrát (náboženský) a postupovala tak, že těm lidem, kteří jakoby kroužili kolem toho správného poznání, ponechali všechno, co bylo možné jim ponechat, a pomohli jim k tomu, aby přijali vyšší úroveň.
Ve chvíli, kdy jim začali tuto vyšší úroveň vnucovat, tvrdě narazili, protože jim začali brát něco, co pro ně bylo svaté.
Dokonce, když domyslíme některé Konstantinovy výroky, tak on se k pohanům stavěl tak, že jim říkal:
„Nezapomeňte, že my vás potřebujeme, my bez vás tu velkou chválu Bohu nemůžeme zazpívat.“ A to je přístup velmi zajímavý.
Ta analogie s dnešní situací, si myslím, že není přesná, protože my žádnou dobrou zvěst nikam neneseme. My se za svou víru intelektuálně omlouváme a dáváme té nastupující společnosti nahlédnout, že jsme přínosem a že jsme celkem hodní lidé…. A že jsme tak trochu blázni, no tak, podívejte..., to byste mohli vydržet…
Teď mluvím zato, jak se dnes dělá takzvaná evangelizace – my vysvětlujeme, jak moc jsme v pořádku, my vůbec nehlásáme, ani nás to nenapadne.
Slyšel jste radikální mravní kázání za posledních 25 let? Promluvil tady někdo pevně a tvrdě v zásadních otázkách? Kněz nebo biskup? Ani náhodou! Protože musíme být korektní.
Naším nepřítelem vůbec není islám. Ten islám je naším vážným spojencem. Tím velkým nepřítelem je ta nastupující doktrína, která jako první pravidlo svého naprosto netolerantního náboženství uvádí, že žádné náboženství není.
Přitom ta společnost, o které mluvíme jako o konzumní společnosti, má svůj životní styl, který má naprosto jednoznačně náboženská pravidla a chová se zcela neurvale.
A navíc my nejsme v pozici nositelů něčeho naprosto nového. My, bohužel, stojíme v době – v uvozovkách, v těžkých uvozovkách, v době pokřesťanské a obhajujeme…, jsme nařčeni z toho, že hájíme věci minulé.
My nejsme sto prokázat, že hájíme věci trvalé, nadčasové, věčné. A nedovedeme předvést to, co bylo zápasem ne doby evangelizační, ale doby prvních křesťanů.
My nemáme odvahu, kterou měli první křesťané, kteří se vzepřeli tomu, co byl etablovaný způsob života.
A vůbec nedoceňujeme, (nebo já nevím, možná že ano, někteří možná. (...) Já soudím podle různých kázání, pastýřských listů a těchto věcí).
Víte, jak to bylo s pannami, mučednicemi?
Panny mučednice, to byly fajn holky, které pochopily, že ty prasárny, které se konají v závěru náboženských obřadů, se sebou nehodlají nechat dělat. A tak se vzepřou tomu příšernému, brutálnímu, zvrácenému sexismu, který ovládá společnost. A ve chvíli, kdy se to dotkne těch opor establischmentu, tak proti nim neobyčejně tvrdě vystoupili. A ty holky to stálo život.
Protože tenkrát nebyla televize a lidé se rádi dívají na cáry lidského těla, že, … no tak je začali házet do těch arén, tak tam lidé začali chodit jako na televizi…V Římě.
Ale Řím na tu hlubokou mravní krizi dožíval. A ti lidé, kteří se odvážili být jiní, byli nakonec natolik přitažliví, že před tím ten establischment couvnul a dal jim pokoj. A v téhle situaci my jsme dneska, přesně.
Ono dneska ty holky, čisté, které přijdou odněkud, z domova a přijdou do kolejního života… Tak se jich zeptejte, co prožívají. Jsou ostrakizované,(pozn. vyřazené ze společnosti) samozřejmě, prožívají šikanu. Protože prostě ty prasárny, které se tam dějí, a o kterých se nesmí mluvit, prostě ze sebou nechtějí nechat dělat. Jsou jiné a
jinost, to je, to vyžaduje velkou statečnost.
(...)
(konec odpovědi - přepisu)
Zdroj:
http://www.youtube.com/watch?v=ft_KqM8N6wg
Co na to říkáte?
Opravdu, měli bychom se nad slovy pana profesora vážně zamyslet, učit se znát cenu dědictví otců, cenu, hodnotu a také obsah daru víry. Vážit si ho a být si vědomi tohoto bohatství a toho, že jsme, máme být jeho nositeli a předavateli nejen dnešnímu světu, ale i dalším generacím. Nedělat kompromisy, nestydět se za víru, otevřeně ji hlásat a být připraveni vydat svědectví (nejen) o důvodech naší naděje....
Pokud však budeme uhýbat, pokud budeme morální zásady a praktikování víry, které uznávali a dodržovali (ještě) naši otcové a dědové, považovat za překonaný přežitek minulosti nehodící se do dnešní doby, potom se stane, že opravdu píseň
"...dědictví otců zachovej nám, Pane", budeme zpívat zbytečně.
RT
