Obsahem tohoto článku budou zajímavosti a informace z časopisu Duchovní pastýř, tentokráte z března roku 1982. V článku se můžete těšit na: Jak číst Písmo svaté, Ze školy ctnostného života a Prohlášení sv. Františka z Assisi za patrona ochránců přírody.
Jak číst Písmo svaté: jen s vírou nebo kriticky?
Pro mnohé křesťany vyjadřují oba výrazy „s vírou“ nebo „kriticky“ dva protichůdné postoje. Novější biblické vědě se často předhazuje, že její požadavky a používání kritického výkladu Písma sv. vůbec neprospívá víře, naopak, že ji podkopává. Nedá se popřít, že mnozí křesťané se při prvním setkání s výsledky novější exegeze velmi často dostávají do pochybností a občas je i jejich dosavadní víra otřesena; výsledky totiž historicko-kritického bádání uvádějí v pochybnost mnohé interpretace bible, které po mnohá staletí měly samozřejmou platnost (např. výpověď o šestidenní, narození a zázraky Ježíšovy, …). Dá se zcela jasně pochopit, že církevní kruhy se dívaly na první zveřejnění novějších výsledků bádání velmi skepticky. Je ovšem třeba velmi litovat toho, že se církevní učitelský úřad tak dlouhou dobu tomu bránil. Tím zabraňoval opravdové výměně názorů a přispěl tak k tomu, že mnozí křesťané jsou naprosto bezbranní vůči dnešní problematice. Tím, že Pius XII. A 2. Vatikánský koncil vyslovili zásadní ANO k novější historicko-kritické exegezi, dali najevo, že věřící a kritické čtení bible si neodporují. Poslední dobou se množí hlasy, a to jak v katolické, tak i v evangelické církvi, které by rády chtěly toto ANO odvolat, anebo přinejmenším značně omezit. Je proto velmi vhodné zamyšlení nad vztahem kritického čtení bible a čtení jen s vírou.
1. Čtení bible jen s vírou
Především si položme otázku, co vlastně znamená požadavek číst bibli jen v duchy víry. Odmítá se tím nevěřící postoj vůči bibli, který vidí v biblických knihách pouze lidské spisy, které se neliší podstatně od jiných knih. Čtenář bible v duchu víry je podle toho člověk, pro něhož je bible „Písmo svaté“. Kdo je přesvědčen, že Písmo sv. je „Slovo Boží“, nemůže si vůči němu počínat tak, jako vůči každé jiné knize.
Ještě více, než by tomu mělo být při četbě každé jiné knihy, musí věřící čtenář otvírat bibli v postoji naslouchajícího: „Mluv, Pane, tvůj služebník pečlivě naslouchá (1 Sam 3,9). Neustále vyzývá bible k naslouchání: „Kdo má uši k slyšení, slyš! (Mk 4, 9; Zj 2, 7 a častěji). Pro mesiánskou dobu slibuje Is 29,18: „V ten den uslyší všichni hluší slova knihy.“ Toto naslouchání není však pouze záležitostí sluchového orgánu a chápání takto naznačené není výlučnou záležitostí rozumu, nýbrž srdce. Neschopnost vnímat Boží slova souvisí podle žalmisty se zatvrzením srdce (srov. Mk 16, 14: sklerokardia „srdeční skleróza“!): „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte (mé sklérýnéte) svá srdce“ (Žl 95, 8). V tomto smyslu může si čtenář bible přisvojit modlitbu Šalamounovu: „Pane, dej mi takové srdce, které dovede vnímat“ (1 Král 3,9). Toto nezatvrzelé a nezkamenělé, naopak dobře slyšící srdce je podle Ez 36, 26-27 sám Boží Duch: „Dám vám nové srdce a dám vám nového ducha. Vyjmu kamenné srdce z vaší hrudi a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha…“ V síle Ducha sv. je člověk schopný „slyšet slovo s dobrým a upřímným srdcem“)Lk 8, 15).
Toto slyšení a četní bible v duchu víry a ochotné přijímat předpokládá mlčení. „Mlčte před Bohem, Pánem „ (Sof 1, 7; srov. Hab 2, 20; Zach 2, 17). Kniha Job to popisuje v jedné úchvatné scéně. Velký trpitel mnoho mluvil a hádal se s Bohem. Po Božím proslovu vyznává: „Hle, jsem příliš nepatrný. Co ti mohu odpovědět? Kladu svou ruku na svá ústa. Dal jsem se jednou do řeči, už to více neudělám; podruhé zcela jistě ne“ (Job 40, 4n). Stejný postoj vyjadřuje při psaní i Pavel: „Ale, člověče, kdopak ty vůbec jsi, že si troufáš přít se s Bohem? Což může říci výrobek mistrovi: Proč jsi mě udělal…? (Řím 9,20). Kdo čte bibli jako věřící člověk, neměl by nikdy zapomenout, že je člověk a nikoli Bůh. Proto básník Paul Claudel doporučuje číst bibli „na kolenou“. Tento postoj, kterého se dříve přidržovali mniši, vyjadřuje názorně vlastní ubohost a omezenost vlastního vědění.
Úzce s tím souvisí ochota dát se poučit. Kdo se domnívá, že má na všechny dotazy už hotově vypracovanou odpověď a otvírá bibli s předem pojatým míněním, sotva v ní vycítí Boží slovo. „Vědět znamená: moci se učiti“. Neplatí to pouze pro filozofa, nýbrž opravdu především pro člověka, který čte bibli v duchu víry. Musí být připraven na to, že se ho Boží slovo bude tázat. Podle Lk 22, 67-68 namítá Ježíš při procesu svým protivníkům: „Řeknu-li vám to, nebudete mi věřit; a budu-li se vás tázat, neodpovíte mi.“ Tato ochota nechat si klást otázky a dát se poučit předpokládá hluboké poznání a přiznání vlastní nevědomosti, ba dokonce určitého „hladu“ a „žízně“ – „nikoli hladu po chlebě, nikoli žízně po vodě, nýbrž po slovu Páně“ (Am8, 11). Je to velké nebezpečí v blahobytné společnosti, že je sytá nejen hmotně, nýbrž i duchovně, a proto neschopná číst bibli v duchu víry. Zde platí pro všechny vážná výstraha Zj 3, 17 až 18: „Tvrdíš: jsem bohatý, ano, domohl jsem se bohatství a nic mi nechybí. Avšak nevíš, že právě ty jsi ubohý a politováníhodný, chudý, slepý a nahý. Proto ti radím: kup si ode mne zlato, které je očištěno v ohni, abys zbohatl; a kup si ode mě bílé šaty a obleč si je, aby nebylo vidět hanbu tvé nahoty; kup si mast pro své oči, abys mohl vidět!“
Čtení bible v duchu víry je dále zaměřeno na činnost. Nesmí zůstat stát při obohacení vědomostí, nýbrž musí nabádat k činu. „Blažení, kteří slovo Boží slyší a řídí se jím“ (Lk 11,28). Úzká souvislost mezi nasloucháním a činností je s velkou naléhavostí vyslovena v listě sv. Jakuba: „To slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste je pouze poslouchali. To byste klamali sami sebe. Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná podle toho, ten se podobá člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a už vůbec neví, jak vypadá. Kdo se však důkladně zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá přitom, kdo není jen posluchač zapomnětlivý, ale skutečně jedná podle toho, ten v tom jednání najde svou blaženost“ (1, 22-25). Do jaké míry závisí správné chápání bible s činem, vyslovuje Ježíš u Jana 7, 17: „Kdo je ochoten konat Boží vůli, pozná, zdali to učení pochází od Boha, anebo zdali já mluvím sám ze sebe.“
Konečně je četní bible v duchu víry vázáno podstatně na společenství věřících. Biblické knihy Nového zákona vznikly všechny v církvi a byly napsány pro některou obec. Platí to dokonce i pro dopis Filemonovi (srov. Úvod 1-2). Jako křesťanská víra projevuje církevní rozměry, tak také čtení v duchu víry, a to jak společné, tak i soukromé. Proto je církev přiměřeným horizontem chápání biblických knih. Kdo k tomu nepřihlíží, zatarasuje si přístup k jejich plnému pochopení. Interpret v duchu víry nemůže se tedy spokojit s tím, k čemu se dopracuje s gramatikou a slovníkem v ruce jakožto ke smyslu slov. Daleko důležitější než chápání „písmen“ je pochopení „Ducha“ a dát se jím „uvést do celé pravdy“ (Jan 16,13). Tím se neotvírají dveře a brány libovolné alegorické exegezi, ale jen „duchovnímu výkladu“ Písma, který má ohled na tlumočení biblické zvěsti v dějinách církve (např. v určování Kánonu, v jejím vyznání víry. To platí, i když máme před očima mnohé chyby a bludné cesty v dějinách církve – přislíbená pomoc Božího Ducha nepotlačuje podle sebechápání katolické církve lidskou svobodu a nevylučuje nikterak selhání a hřích.
2. Kritické čtení bible
Požadavek kritického vysvětlování bible, který kladou bibličtí odborníci od 17. Stol., zdá se být v naprostém rozporu k právě načrtnutému čtení bible v duchu víry; kritický badatel hladí totiž na bibli jako na každou jinou knihu z antiky a uplatňuje při exegezi kritéria osvědčená v historické vědě. Když se historicko-kritická metoda zabsolutňuje a hodnotí jako jediný klíč k pochopení bible, pak je ve skutečnosti skoro nemožné uvést ji v soulad s požadavky vysvětlování Písma v duchu víry. Stává se to především tehdy, když se používá této historicko-kritické metody v zásadním zaměření ateistickém nebo dokonce protieistickém a protikřesťanském. Takové zaměření tvoří podklad ne ojedinělých velice rozšířených populárně vědeckých publikací, jejichž cílem je poukázat na rozpory mezi biblí a církví. Avšak tyto publikace netvoří směrodatné výsledky novějšího bádání; odborní teologové si totiž zpravidla zásadně – i když ne ve všech dílčích otázkách – uvědomují hranice kritické metody a užívají ji právě, aby mohli lépe chápati bibli jako „Boží slovo“, a to plným právem!
Čtení bible v duchu víry nepožaduje totiž vůbec vyřazení rozumu a přijímání biblických textů neosobním způsobem, tak, jako např. přijímá slova magnetofonový pásek, nebo jako zachycuje texty aparát pro pořízení fotokopií. Biblický požadavek „Kdo má uši k slyšení, slyš“, požaduje daleko víc, než pouhé akustické vnímání. Jde o pochopení zvěsti. Takové pochopení předpokládá podle etymologie hebrejského slovesa b´n určité „rozlišování“ (řec. Linein). Podle evangelistů předhazoval Ježíš při výměně názorů svým protivníkům častěji falešné pochopení bible, pochopení, které lpí pouze na písmenkách, a proti tomuto falešnému chápání poukazoval na správnou interpretaci biblického poselství (např Mk 7, 6-23; Mt 5, 21 nn). Podle Mk 10,1-11 pak neváhal Ježíš v otázce rozlučování manželství kritizovat povolení k vystavení rozlučného listu, jak se o tom zmiňuje Dt 21, 24. V Pavlových dopisech najdeme mnoho příkladů pro to, jak apoštol dělá rozdíl mezi pravým a pouze povrchním významem biblických textů (např. Gal 3, 16 nn; 4, 24 nn). Lukáš vypráví, že posluchači Pavlova kázání v Beroji „příjímali slovo s velikou ochotou a každý den zkoumali v Písmech, zdali tomu tak je“ (Sk 17, 11). Na rozdíl od mentality fundamentalisticky zaměřených sekt, které odmítají jakékoli kriticky zaměřené studium bible, řícila se církevní teologie od začátku axiómem „fides quaerens intellectum“. Připomeňme si zde tak četné komentáře církevních otců a scholastiků. V duchu tohoto zamření nesmí křesťan v nové době, která je charakteristická svým přechodem od agrární společnosti k průmyslové, odmítat historicko-kritické uvažování v bibli; nesmí totiž nechat bez povšimnutí mnohé nové poznatky o zákonitosti přírody, lidského počínání a zvláště o dějinách světa a lidstva. V tomto změněném světě nemůže také biblické texty, napsané v epochách, které patří už do minulosti, číst s takovou nepředpojatostí jako dřívější generace. Nemá-li jeho víra být nekritickým a slepým lpěním na jednotlivých „slovech“ a „větách“, ale nasloucháním a následováním Božího slova v duchu víry, pak je nucen, aby biblické výpovědi srovnával s dnešními poznatky a kladl si otázku o jejich smyslu. Jenom tak může sobě a jiným vydat počet o své víře (1 Petr 3, 15) a pochopit význam biblické zvěsti pro dnešní dobu. Jeho kritické otázky, které klade bibli, nejsou kritikou Boha a jeho slova, nýbrž jen kritickým přezkoumáním představ a mínění, které vyvolávají na první pohled biblické texty. Toto kritické zaměření je právě proto podporováno, poněvadž i pro věřícího člověka je bible „Božím slovem“ v lidské řeči a tato řeč je závislá na podmínkách lidského dorozumění, vázaných na prostor a čas. Máme-li před očima poznatky moderních lingvistických a komunikativních věd, jasně vysvitá, že pouhé texty, bez vztahu na jejich původ a jejich adresáty, nejsou koneckonců „slovo Boží“ v plném slova smyslu, nýbrž že slouží pouze k tomu, aby toto „slovo“ mohlo být vnímáno sluchem.
Dějiny posledních dvou století ukázaly, jak bolestně může někdy kritická exegeze zapůsobit; ona totiž upozorňuje čtenáře na to, že jeho dosavadní chápání bylo často v mnoha bodech chybné (např. zpráva o stvoření) a že v tomto ohledu podlehl klamu, i když se tento klam netýkal vždy ústřední výpovědi textu. Trvá to většinou nějakou dobu, až člověk přijme takové „zklamání“ (jako pozitivní příspěvek k lepšímu pochopení bible; vždyť vlastní poselství Božího slova tím není znetvořeno, naopak je osvobozeno od jednostranného a úzkoprsého pohledu na svět a na Boha, tak jak tento pohled vyplýval pro lidi dřívějších dob z jejich kulturní situace a vztahů.
Kdo se zabývá podrobněji s výsledky novějšího bádání a snaží se je ne nekriticky, nýbrž kriticky zhodnotit, pozná brzy jejich velkolepý příspěvek k hlubšímu pochopení biblického poselství. Jako příklad může nám být vysvětlení misijního příkazu u Mt 28,19. Studium původního textu nás poučí, že latinský překlad „euntes docete“ (jděte a učte) tlumočí jen velmi nepřesně původní poselství, poněvadž řecké poreuthentes methéteusate /jděte, udělejte učedníky) není především pověřením učit, nýbrž příkazem přivést všechny do učednického vztahu k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Pánu. Toto musí být ústředním cílem každé pastorace a veškerých misií. Vůči tomu mají poučení a nauka – a tím více ostatní pastorační úkony – pomocný význam. Jak u tohoto příkladu tak podněcuje i jinde kritické čtení Písma věřícího čtenáře k přezkoušení rozšířených představ a k prohloubení chápání textů. Neprozrazuje úzkostné lpění na historizujících výkladech nového zákona a na vžitých představách často jen malověrnost?
3. V duchu víry a kriticky
Čtení bible v duchu víry a čtení kritické netvoří tedy protiklad, naopak souvisí úzce spolu. Kritický čtenář, lhostejno zda odborník nebo laik, nesmí nikdy zapomínat na to, že bible je mu svěřena jako slovo Boží, jehož plný nárok se otvírá pouze věřícímu. Základní postoj v duchu víry ho nikdy osvobozuje od přemýšlení, od rozlišování mezi způsobem vyjadřování a obsahem, mezi rozšířenými interpretacemi (jež vznikly často teprve pod vlivem řecko-aristotelské filozofie nebo novodobé apologetiky) a původní výpovědí. Pouze v naslouchání v duchu víry a zároveň kritickém je člověk schopen vnímat Boží slovo, které nelze jednoduše ztotožnit s písmenkami a větami. Podle stupně vzdělání a všeobecného vědění může proto dnešní křesťan číst bibli v duchu víry jen tehdy, je-li zároveň schopen historicko-kriticky hodnotit otázky a poznatky, které přináší jeho doba. Může vidět v moderní exegezi dar Ducha sv. naší době, i když se v ní – tak jako všude v církvi – dá někdy pozorovat moc zla. Jako při všech ostatních „darech“ platí i zde pro věřícího člověka: „Všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte!“ (1 Sol 5, 21).
František Novák
Ze školy ctnostného života
Není snadné prospívat ve ctnostech. Člověk přece zdědil po Adamovi náklonnost ke hříchu. Nejvíce je to zřejmé a nejsnáze si to můžeme ověřit v životě ctností. Padlá přirozenost člověka má daleko blíže k neřestem. Každá z nich je člověku přirozená a snadno dosažitelná.
Ježíš Kristus přišel člověka vykoupit a pozvednout z tohoto otrockého stavu hříšnosti a neřesti. Ale dělá pro nás daleko více. Dává nám příklad a vzor. Ctnostnému životu jsme vzdáleni. On nám jej přibližuje a dokonce nás ctnostem učí. Do jeho školy vstupujeme s určitou bázní a obavami z vlastní slabosti. Bojíme se, že škola Ježíšova bude pro nás příliš náročná. Jistě náročná je, ale je také plná klidu, pokoje a útěchy.
Napřed je nutné se naučit nést své kříže. „Vezměte na sebe mé jho“ a sám bere před naším zrakem znovu spásný kříž. A my poznáváme, že neseme ne své osobní kříže, ale jho Ježíšovo, že s Pavlem na svém těle doplňujeme to, co zbývá do plnosti Kristových útrap. Náš vlastní kříž velmi tížil a tlačil. Ale když totéž životní břemeno neseme jako jeho jho a břemeno, zjišťujeme, že netlačí a netíží.
Ovšem musíme se učit, jak to nést, aby nás netížilo, jak zaměnit a změnit náš kříž ve jho Ježíšovo. Učíme se od Ježíše. S křížem na svých ramenou jej pozorně sledujeme, jak on kříž daleko těžší bere a nese. Daleko těžší, protože svým křížem sňal a vzal na sebe hříchy celého světa. My neseme jen hříchy své a nepatrně doplňujeme, co ještě zbývá. On pokračuje v nauce „učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“.
Tichost zde je téměř totožná s pokorou. Tichý totiž nereptá, neptá se proč, nebouří se, není vzpurný. Nehalí svou neochotu, vzpouru a odpor do množství slov. Neříká s padlým andělem „Nebudu sloužit“ – nechci nést kříž, neptá se, proč právě já. V duchu a srdci plný ochoty slibuje: chci sloužit – chci tě, Pane, následovat – jsem rád, že sis zvolil mne – zde jsem, Pane, abych plnil tvou vůli.
Ty tiché a ochotné služebníky kříže bude totiž občerstvovat sám Pán. Slibuje: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“. To potvrzují i výroky žalmů: „Jísti budou tiší a nasytí se“ (22, 27), „K vodám tichým mě přivádí“ (23, 2).
Tichost je podmínka k následování Krista. Kdo nezíská ctnost tichosti, nemůže vstoupit do jeho školy kříže, neboť on „vyučuje tiché své cestě“ (25,9). Jen „tiší to uslyší a rozveselí se“ (34, 3). Přišel přece kázat „radostnou zvěst tichým“ (61,6)
Tichost je také pevně spjata se ctností radostí, tím velkým darem Ducha, který potřebuje každý křesťan, každé dítě Boží. „Tiší to uslyší a rozveselí se. Tichý je schopen hledat Hospodina, Boha, protože slyší jeho hlas v tichosti svého srdce. A Kristus, král pokoje, přichází k němu tichý a pokorný.“.
Sám blahoslaví tiché, neboť oni dostanou zemi za úděl.
Tiší a pokorní se tak stávají miláčky nebeského Otce, protože se velmi podobají jeho Synu a Otec v nich zřetelně poznává rysy svého Syna, svého Pomazaného a prvorozeného.
Na straně pokorných je moudrost (Př 11,2). Bůh přijímá pokorné jako své miláčky pro pokoru svého jednorozeného. Vyslyší modlitbu pokorného, vždyť jistě prosí za věci milé Bohu. Je to tedy nejsnadnější způsob, jak se dostat do přízně Boží. Vždyť Bůh se vždy ujímal slabých, pozvedal z prachu ubožáka a z příkopu a z bláta vysvobozoval chudáka. Ujímal se vdov, sirotků, slabých a opuštěných. Pokorné pozvedá, zdobí je spásou, dává jim moudrost. Pyšným se staví na odpor, ale pokorným dává svou milost. Ubožák zavolal a Hospodiny slyšel a vysvobodil ho z každé jeho tísně.
Nebudu pojednávat záměrně o neřesti, která je opakem pokory. Vždyť s pokušením pýchy bojuje každý z nás. Padlý anděl se snaží za každou cenu vniknout do nitra člověka a nakazit jej jedem pýchy a vzpoury. Ale kde je pokora, není místo pro pýchu. Ta ctnost a neřest se vzájemně nesnesou. Vždyť pýcha je nedostatek pokory. Kde je jí dostatek, nemůže být zároveň nedostatek. A své pokorné vyvolené chrání přece Bůh. Jistě je vyslyší, když k němu o pomoc volají.
Antonín Hýža
Sv. František z Assisi prohlášen patronem ochránců přírody
Jan Pavel II.
Na trvalou paměť!
Mezi svaté a vynikající muže, kteří si vážili přírody jakožto podivuhodného daru, který Bůh dal lidskému pokolení, se právem počítá svatý František z Assisi. Hluboce totiž prociťoval zvláštním způsobem všechna Stvořitelova díla a jakoby roznícen božím duchem zapěl onen překrásný „chvalozpěv na tvorstvo“, skrze něž, zvláště skrze bratra Sluce a sestru Lunu a nebeské hvězdy vzdával všemohoucímu a dobrému Bohu povinnou chválu, slávu, čas a veškeré děkování. Na základě velmi vhodného záměru tedy náš ctihodný bratr Silvius SŘC kardinál Oddi, prefekt Posvátné kongregace pro kleriky, požádal zejména jménem členů mezinárodního sdružení běžně nazývaného „Plannig environmental and ecologycal Institute for quality Life“ tento Svatý stolec, aby svatý František z Assisi byl prohlášen patronem ochránců přírody u Boha. My pak na základě vyjádření Posvátné kongregace pro svátosti a bohoslužbu účinností tohot listu a trvalým způsobem prohlašujeme svatého Františka z Assisi nebeským patronem ochránců přírody a životního prostředí s připojením všech poct a vhodných liturgických výsad. Tomu ať nestojí v cestě nic opačného. To jsme vyhlásili s rozhodnutím, aby tento list byl svědomitě zachováván a byl účinný nyní i v budoucnu.
Dáno v Římě u Sv. Petra pod pečetí rybářského prstenu dne 29. měsíce listopadu léta Páně tisícího devítistého sedmdesátého devátého, druhého roku našeho pontifikátu.
Agostino kardinál Casaroli, v.r., prezident Rady pro veřejné záležitosti církve
ČESKÁ KATOLICKÁ CHARITA, 1982. Duchovní pastýř. Praha: Ústřední církevní nakladatelství. ISSN 0323-2573
