Zamyšlení Karla Skočovského:
Hlavní pokušení, které stojí za tzv.
ideologií genderu, jež smazává rozdíly mezi muži a ženami, je touha po soběstačnosti. Co tím myslím? Je to takový druh nezávislosti, kdy „nechci druhého potřebovat"; je to společnost, kde „každý může dělat všechno".
Toto pokušení má přinejmenším 3 zdroje: Zaprvé fakt, že „závislost", „odkázanost na druhého" je chápána mnohými jako „ne-dostatečnost", „slabost", něco „ponižujícího". Zadruhé v klimatu prosyceném důrazem na „spravedlnost", tvrzení, že nějaká skupina obyvatel (například ženy) něco dělat „nemůže" nebo „nesmí" (například přijmout kněžské svěcení), působí jako nespravedlivá diskriminace. A třetím zdrojem falešné autonomie je chybné pojetí člověka – je to prastarý dualismus. „Osoba" v tomto pojetí je genderově neutrální entita obývající pohlavně dvojtvárné tělo, které je ovšem eticky nepodstatné; je pouhým nástrojem, surovým materiálem ve službě autonomnímu „já". Tělo v této etice není v žádném případě zdrojem mravních imperativů – tělo je „nezávazné". Co má váhu etické normy, jsou touhy „já". Vytvářet překážky vůči nim je ten největší „hřích".
Myslím si, že Bůh nás stvořil tak, abychom se vzájemně museli potřebovat, a to v mnoha ohledech, na mnoha rovinách. Děti potřebují rodiče. Muži potřebují ženy a ženy muže. Jeden bez druhého v jistém smyslu nejsme „kompletní". Naše ne-úplnost není „ne-dostatečnost"; je to „otevřenost vůči druhému odlišnému".
Právě tato otevřenost nás činí schopnými jednoty. Jednoty mnohem hlubší, než pouhé „nakupení stejných individuí". Jednoty, která je „tělem", to je „organismem", funkčním celkem, který přesahuje každého z jeho „buněk".
U člověka, který je osoba – tj. je si vědom sám sebe, je obdařen svobodnou vůlí a rozumem – tato otevřenost vůči druhému znamená též možnost „darování sebe sama" a „přijetí druhého". Lidé tvoří „jedno tělo" na základě osobních vztahů, v jejichž jádru je svobodný „dar".
Proto můžeme „odkázanost na druhého" interpretovat jinak, než jako pouhou „závislost", či v horším případě ponižující nedostatečnost: je to schopnost druhého skutečně obdarovat, obohatit – a v tomto daru být sám obohacen. A dokonce nejen obohacen – v tomto darování uskutečňovat smysl své existence.
Člověk byl stvořen jako „dar". A dar znamená vždycky, ze své definice, zaměřenost na druhého. Dar nemá cíl sám v sobě, je určen „pro jiného".
Dar je odlišný od dárce i darovaného. U osob tomu ale bývá jinak. Sám dárce se stává darem, aby se v darování sjednotil s obdarovaným.
Ve společnosti „monád", které se bytostně nijak nepotřebují, jsou všichni hodnoceni podle jednoho kritéria – funkčnosti – nakolik (aspoň teoreticky) dokáží vykonávat všechny funkce. Není zde místo pro opravdovou jedinečnost – pouze pro nedostatečnost.
V komunitě, která vytváří „jedno tělo", je tomu jinak. Každý slouží poslání toho druhého. Každý potřebuje toho druhého ke svému poslání v rámci celku. Každý je jedinečný právě díky odlišnosti, díky tomu, že je nenahraditelný; je na místě, které obývá pouze on. Každá „slabost" jednoho je příležitostí k darování ze strany druhého. Jeden i druhý jsou přitom obohaceni. Oba přitom mohou růst.
Karel Skočovský - Tob
Převzato z
tob.signaly.cz/rubrika/snubni-tajemstvi,
článek, vydaný 20. 5. 2013, naleznete
zde.
