V rozhovoru s Martinem Moštěkem pro deník Znojemsko otec Marek mimo jiné řekl:
Mám doživotní prázdniny. Dělám, co mě těší.
Vranov nad Dyjí – Čtyřiačtyřicetiletý moderátor vranovského FATYMu, kněz Marek Dunda, hovoří v dnešním rozhovoru o svém pohledu na Vranovsko, cestě ke kněžství i o zkušenosti z putování do Říma.
Do takových farností v pohraničí, jaké jsou na Vranovsku, bývali před lety kněží posílání spíš takříkajíc z trestu. Vy jste si Vranovsko zvolil?
V roce 1996 pan biskup vyzval, aby se přihlásili ti, kdo by byli ochotní jít na týmovou faru. Přišel za mnou můj kamarád a spolužák Pavel Zahradníček s tím, jestli bychom do toho nešli. Kývl jsem a generální vikář nám zadal, abychom zpracovali dvě varianty: týmovou faru v pohraničí a na Vysočině. Prakticky okamžitě jsme pak byli posláni právě sem, na Vranovsko. Jelikož jsem zpracovával variantu právě pro Vranovsko, tak jsem si své působiště vlastně vybral. A líbí se mi tady.
Čím je z hlediska kněžského působení zdejší kraj zajímavý?
Myslím, že zajímavých prvků je zde hodně. Počínaje pěknou přírodou, která i duchovně povzbuzuje, aby jak kněz, tak všichni lidé, kteří zde žijí, vnímali, že jsme blízko Bohu. Důležité také je, že tento kraj má hluboké kořeny. Všude, kam se hneme, narážíme na křesťanskou minulost. Dnes je v oblibě dívat se, jak žili předkové, zkoumat rodokmeny a podobně. Lidé zjišťují, že jejich rody, které přišly z vnitrozemí a různých jiných míst, mají křesťanské kořeny, a ty postupně odkrývají a navazují na ně. A napadá mě ještě jedna věc. Setkávám se tu dost často i s většími problémy, ať existenčními, nebo vztahovými. A když člověk narazí na dno, víc si uvědomuje, že už si nepomůže sám a pomůže mu Bůh.
Zmínil jste hluboké kořeny zdejšího kraje. Současně zde mnoho lidí žije druhou či třetí generaci a pohraničí je často vnímané právě jako vykořeněné. Jak tohle cítíte vy?
Tohle už myslím postupně končí. Lidé už místo, kde žijí, berou za své. Když jsme zde před sedmnácti lety začínali, byla ještě citelná nejistota, paměť na to, co, kdo, komu a kdy provedl. Nyní už se vesnice změnily snad až k nepoznání. Vše už směřuje k tomu, aby vznikalo společenství lidí, občanů, kteří táhnou za jeden provaz.
O obnovu a vytváření společenství jste usilovali třeba i stavbou nového kostela v Šumné?
Ano. Samotné stavbě předcházely dlouhé přípravy, tříbení názorů, zda stavět, či nestavět, a pak výběr konkrétní varianty. A určitý sjednocující prvek v tom vidím. Tím, že se dílo podařilo a kostel také zapadá do svého okolí, Šumná celkově získala. Chápou to lidé, co do kostela chodí, ale i ti, co chodí jen okolo.
Jak vznikl nápad na prázdninové bohoslužby na pláži?
Mezi rekreanty, kteří sem jezdí, je i mnoho věřících. Zvláště na dovolené si člověk udělá čas na to, nač ho jindy nemá, tedy třeba i na častější návštěvu bohoslužeb. Aby nemuseli lidé z pláže chodit několik kilometrů do kostela, jdeme my za nimi. S bohoslužbami jsme začínali v kinosále, potom nás oslovil jeden z bratří Pátých a nabídl nám, zda bychom nechtěli využít jeho loď, že by to pro ně byla velká čest. Když pak bratři Pátí skončili, ptali jsem se na vedení pláže po dalších možnostech. Ti nám řekli, že o bohoslužby je nadále zájem a nabídli nám střechu restaurace Štika, velice atraktivní místo, kde se budou konat letní mše i o letošních prázdninách od prvního červencového pondělí.
Mimochodem, vy jste tuším letos dvacet let knězem? Kudy vedla vaše cesta ke kněžství?
Knězem jsem devatenáct let, výroční svěcení jsem měl zrovna před týdnem. Pocházím z vesničky Valeč, z věřící rodiny. Odmalička jsem byl k víře vedený. Vyrůstal jsem v prostředí věřících kamarádů, ministroval jsem. Už tehdy jsem tušil, že tohle by mohla být moje cesta. V době dospívání jsem se od ní sice trochu vzdálil, ale znovu jsem ji začal objevovat o pár let později. Do vsi tehdy přišel nový mladý kněz. Velmi objevná pro mě byla, tehdy ovšem tajná, setkání s věřící mládeží, když jsem studoval na třebíčském gymnáziu.
Co tedy rozhodlo o tom, že jste nakonec šel do semináře?
Zvažoval jsem, co by bylo nejprospěšnější, čím nejvíc pomůžu lidem a co nejvíc obstojí před Pánem Bohem. Nakonec jsem v poslední den, kdy se na gymnáziu odevzdávaly přihlášky na vysokou školu, třídní ,,soudružce profesorce" oznámil, že měním své rozhodnutí a místo na elektrofakultu půjdu do semináře. Třídní jsem tím, mírně řečeno, velmi překvapil. Vysvětlovala mi, že je přece spousta jiných možností, totéž mi říkal i soudruh ředitel. Do semináře mě tehdy přijali, bylo to v roce 1987, a i když jsme byli zpočátku třeba po čtrnácti na pokojích, byl jsem velmi spokojený, protože jsem zažíval něco, co mě velmi naplňovalo.
Charakteristické pro vás je obnovování některých tradic křesťanského života, které v naší zemi skoro vyhasly. Mám na mysli zejména pěší pouti. Největší je asi letní pouť na Velehrad. Kdy vznikla a kolik na ní chodí lidí?
Poprvé jsme šli v roce 2001, letos tedy půjdeme podvanácté. Z Vranova nás vychází v posledních letech kolem devadesáti, lidé přijíždí nejen z okolí, ale i větší dálky. Celkem od pondělí do soboty ujdeme sto padesát kilometrů. Po cestě se k nám postupně přidávají další lidé. U Velehradu se nás loni sešlo kolem pěti set ze sedmnácti různých proudů. Ostatně poutní sezona nám začíná už v květnu.
Sám za sebou máte, spolu s děkanem Bartošem a dalšími, i velkou pouť do Říma. Jak na ni vzpomínáte?
Vzpomínám velmi silně a s velkou vděčností. Těch třiatřicet dní, co jsme šli pěšky z Vranova, skutečně dalo člověku prostor si všechno ujasnit, všechno promodlit. Také jsem se naučil, že není třeba vůbec nic vzdávat, že lze i tuhle nepředstavitelnou vzdálenost pěšky ujít. A že to samé platí pro život obecně, že se nic nemusí vzdávat.
Myslíte, že ještě někdy podobnou pouť podniknete?
To už asi těžko. Úkolů přibývá a poslední roky musím spoustu času trávit u počítače nebo v autě a na pohyb tolik času nezbývá. Už je pro mě dost náročné dojít na Velehrad (úsměv). Vydáváme totiž mimo jiné řadu brožurek a knížek, vytvořili jsme už přes stovku různých titulů. K tomu pak přibyla další ediční řada a časopis Milujte se!. A to všechno vysvětluje, proč musím trávit tolik času u počítače.
Zkrátka jste tedy, jak tomu asi u kněží bývá, v práci celý den?
Asi ano, ale přijde mi to spíš naopak. Je to pro mě radost. Když jsem ještě kdysi byl na střední škole, byl v sousední vsi na kněze vysvěcen jeden můj vzdálený příbuzný. Jednou jsem ho potkal na zastávce autobusu a ptal se ho, jak se mu daří. A on odpověděl: začaly mi doživotní prázdniny. Úplně jsem nerozuměl, co tím myslí, tak jsem se ptal, jestli tedy nebude nic dělat, a on mi vysvětlil, že bude dělat to, co ho baví. A já to prožívám stejně.
Mluvili jsme o Vranovsku jako o misijním kraji. Daří se vám, vedle běžné pastorace farníků, získávat lidi k víře?
Pořád se někdo hlásí, že ho tyhle věci zajímají. Před časem jsem si nakoupil asi stovku katechismů pro mladé. Těm, kdo přijdou, je dám a diskutujeme. Často to jsou rodiče, kteří zvažují křest dítěte, někdy je to třeba člověk, který řeší životní krizi. Moje zkušenost je taková, že v naší oblasti jsou téměř všichni lidé věřící, jen s tou docházkou na bohoslužby je to občas slabší (úsměv).
