Mám tu další promluvu o Pánu Ježíši....
Při poslední promluvě jsme mluvili o skutečnosti hříchu, do které jsme zamotaní a bez Boží pomoci ji nejsme schopni rozplést. Slyšeli jsme o tom, že předehrou hříchu je nedůvěra vůči Bohu, že to myslí se mnou dobře, právě tuto důvěru vůči Bohu se ďáblovi podařilo v Evě úspěšně nahlodat. Známe to velice dobře ze svého života, kdy jsme prožili chvíle, při kterých se nám zdálo, že Bůh mlčí, nejedná, že přijdeme o něco, co bychom měli mít a potom jsme začali jednat po svém. Tato počáteční nedůvěra v Boha, kterou jsme každý z nás naočkován, přerůstá ve skutečný hřích. Podstata hříchu spočívá v tom, že člověk bere otěže svého života do svých rukou a začíná si sám určovat, co je pro něho dobré a co je pro něho zlé. Tím odsouvá Boha jako našeho Pána a zákonodárce a na jeho místo staví sám sebe. Začne věci dělat bez Boha a proti Bohu. Přesto stále zůstává zajímavé, že Bůh i člověk chtějí vlastně totéž a to je štěstí a naplnění lidského života. Člověk tě chvíli svého rozhodnutí pro hřích říká Bohu: Já si najdu své štěstí nekde jinde než v tobě, Bože. A tím se nutně odvrací od Boha k nějakým stvořeným věcem. Už jsme mluvili o skutečnosti, že neexistuje nezávislý člověk. Zkusme to říci jinak: lidský život se odvíjí ve vztahu, každý je povolán vstoupit ze sebe a milovat. Vlastnosti lásky je, že se připodobňuje k milovanému, člověk se stává tím, co miluje. Neseme v sobě zárodek Božího obrazu a právě vztahu k Bohu se tento Boží obraz v nás má rozvíjet. Neexistuje kromě Boha nic dostatečného, čemu by člověk měl projevit vrchol své lásky. To neznamená, že bychom nemohli milovat a nacházet zalíbení v ostatním stvoření, ať jsou to lidé nebo věci světa, ale láska k Bohu musí stát na nejvyšším místě. Krásně to vyjádřil v jedné že svých knih Jozéf Augustin: Když dáme Boha ve svém životě na první místo, všechny ostatní věci se uspořádají na místo, kde mají být. (volný citát) Hřích v našem životě působí mnohem větší destrukci, než jsme si schopni představit, natož, abychom byli schopni to vnímat. A zde se jedná asi o největší nebezpečí hříchu. Hřích zatemňuje a člověk přestává vidět věci správně, tak jak jsou.
Celé vnímání skutečnosti se člověku rozladí. Mohlo by se to vyjádřit slovy: jakoby hřích nasadil člověku brýle, které mu skrze jiný odstín zkreslí skutečnost do jiného spektra. Známe to, že v umělém osvětlení barvy mění svůj kolorit. Zelená už nemusí být zelenou a červená červenou. Snad nejvíce je to zřejmé na lidech, kteří propadli závislosti na drogách. Může se jednat o alkohol nebo jinou tvrdší drogu. Vnímání takového člověka se úplně rozladí. Takový člověk je schopen ničit základní lidské hodnoty a vztahy, jen aby mohl povolit průchod své závislosti na droze. Najednou se v jeho vnímání děje strašná věc. Začíná (prakticky) vidět, že droga, které propadl, je pro něho nejvyšší dobro, které musí mít. Bez dobra, které mu přináší, si již neumí představit svůj život. I když je to právě ten vztah, který ho nejvíce zotročuje. Něco vím ze svého života, ale také ze života druhých lidí, se kterými jsem se bavil jako kněz. Když se dotkneme ono bolavého problému, který je podstatou hříšnosti, tak najednou ze sebe člověk vyvalí vlnu argumentů, proč to tak musí být, že danou hříšnou věc ve svém životě trpí. Ve skutečnosti to znamená, že on ji chce, podstata každého hříchu činí člověka na daném hříchu závislým. Nechci nás posouvat do role narkomanů a alkoholiků, tam je to nejvíce zřetelné, ale v menší, méně zřetelné míře máme každý z nás v podstatě stejný problém. Tam kde je náš hřích skutečným hříchem, tam máme stovky výmluv, že to tak má být a že je to pro mě tak dobré. Ale ještě více je pozoruhodné jednání Boží. Ponenáhlu nám krůček po krůčku (pokud se necháváme Bohem vést) odkrývá naší hříšnost a ukazuje ošklivost naší závislosti na hříchu. Pomalu jsme Boží milosti osvobozováni. Ze začátku si člověk myslí, že tím se mu zhroutí svět, pak se zřekne svého hříšného potěšení, ale potom objeví, že se mu otevírá nový a krásný prostor života, který hraje volila krásnými barvami a malebnými detaily, které pro svoji upoutanost k hříšné věci nebyl schopen vnímat. Najednou se svět stává krásnějším a mizí únava, kterou nezpůsobili druzí lidé a naše povinnosti, ale hřích, který člověka vysával. Nejsme úplně slepí, ale nějak ve správném vidění věcí našeho života rozhozeni.
Bohužel, už nestačí si vyjít do přírody a setkat se s Bohem. V našem životě musí nastat proces, který začneme poškozené vnímat dávat do pořádku. Pokud je člověk mladý, tak je do značné míry naivní a myslí si, jak si zařídí svůj život, a čím je starší, zjišťuje, že má své hranice a omezení, že se problému a svého špatného jednání nemůže vyrabat. Je to jen příklad, že celé lidstvo padlo do jámy hříchu a nikdo bez hozeného lana se nemůže dostat ven. Pomoc musí přijít z vnějšku a k tomu právě slouží křesťanství. My jsme se ztratili, zabloudili jsme, a proto Bůh musel vstoupit do dějin lidstva, aby nám opět ukázal správnou cestu. Rád dětem o Vánocích vyprávím tento příběh: Kdysi za jednoho mrazivého Štědrého večera seděl zamyšleně muž u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemítal o významu Vánoc. Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem, uvažoval. Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým, jako jsme my? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob. Náhle muže vyrušil z úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křídly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byli jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna směřujícího do teplejších krajin. Muži jich bylo líto, a tak se zachumlal do teplého obleceni a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. Kdyby tak věděli, že je chci zachránit, pomyslel si muž. Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro? Tu ho napadlo: Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily. V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě: Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o naše dobro. Známý kněz P. Marek ,,Orko" Vácha vypráví, že když procházel sněhové pláně po Antarktidě, tak tam číhalo jedno velké nebezpečí. Praskliny v ledovci zaváté sněhem, do kterých když se propadl, tak mu nebylo pomoci. Byla jediná pomoc. Chodit v rozestupech s druhými připoutaný lanem a dávat svou nohu přesně do stopy toho, který šel první. Šlápnout deset centimetrů vedle, mohlo znamenat, probořit se. Jen toto je naše jistota: Být pevně připoután k Ježíši a jít tak, jak mi ukazuje. Dávat své nohy přesně do jeho stop. A pokud to přesto neudělám a probořím se, tak být s ním pevně svázán, aby mě vytáhl. Jedině tak mohu dojít do věčného života.
