Zde je promluva též o Bohu a máte se na co těšit - Bude ještě 5 promluv :-)
Dostáváme se dnes již ke čtvrté promluvě. Začali jsme z druhého konce. Hned na začátku bylo rozjímání o věčném životě, abychom si dali nebo spíše v sobě obnovili jasnou představu toho, k čemu má naše úsilí směřovat. Prožíváme pozemský život, nemáme jinou zkušenost, ale také jsme do naší pozemské zkušeností zabřednutí až po uši. Měli bychom opět připomenout, že vše v tomto světě by mělo být podřízeno tomu jedinému důležitému- věčnému životu. Vše, co člověk má nebo čeho může dosáhnout, je podrobeno zákonu pomíjivosti, jak nám velice důležité připomíná kniha Kazatel: Marnost, všechno je marnost. Nebo jak některé překlady udávají že by se spíše mělo přeložit: Pomíjivost, všechno je pomíjivost. Někdy přicházejí lidé, aby si nechali pokřtít dítě, a když jim kněz říká, co všechno s tím souvisí, tak mnohdy odpovídají? Pane faraři, my nemáme čas chodit do kostela. Čas má člověk na to, na co si čas udělá. To víme, ale jsme také my za vodou? Nemusí to být s námí podobné jako s nimi, kdy nám jde o uskutečňování svých představ a málo se ptáme, o co jde Bohu? Právě lidé zbožní mohou být v omylu, jak P. Ježíš vytýká představitelům židovského naboženství, že neoslavují Boha, ale sami sebe. Proto je potřeba se opět vracet k tomu, co od nás Bůh chce, co od nás očekává, protože v tom nacházíme naplnění a štěstí svého života. A zvláště to platí o nás kněžích, kteří jsme se odevzdali do Božích rukou, abychom byli jeho jeho nástroji šíření Božího království.
Člověk se po letech může naučit chodit v cestičkách,aby to bylo pro něj pohodlné, ale selže v tom základním, aby si mě Pán mohl pužit tehdy a tam, kde mě bude chtít použít. To, co jsmesi říkali v předchozích katechezích, je pravda, vystihuje pravdu o našem bytí, ale musíme uvést ještě jednu důležitou skutečnost která v nich byla uvedená, ovšem skrytě, a tou je skutečnost hříchu. Mnozí lidé v dnešní době totiž řeknou, k čemu je cirkev? K čemu je naboženství a kostely? Mohu jít do přírody a tam se setkat s Bohem. Do velké míry mají pravdu, ale je tam jedno velké ALE a to je hřích. Podívejme se na to od začátku, k pochopení je třeba otevřit Písmo v první knize Mojžíšově, kde je popsán prvotní hřích naších prarodičů. Adam s Evou jsou stvoření Bohem ve svátostí. Bůh stvořil člověka šťastného a vyrovnaného. Štěstí prvních lidí a soulad, který vládl mezi nimi, vůči Bohu a přírodě je vyjádřen obrazem ráje (písmo mluví o zahradě v Edenu). Na scénu se však dostává had (který představuje ďábla) a svádí Evu,aby pojedla zakázané ovoce ze stromu poznání dobra a zla.Mezi evou a ďáblem se odvíjí dialog, jehož slova jsou důležitá pro pochopeni pravé podstaty hříchů. Ďáblovi se totiž podaří Evu získat k přesvědčení, že Bůh nemluví pravdu a je žárlivý na své výsady, které lidem nechce dopřát.
V té chvíli se totiž děje hrozný převrat ve smyšlení prvních lidí. Přestávají důvěřovat Bohu jako svému Dobrodinci, začínají Boha vidět jako někoho, kdo se staví do opozice proti nim. Jenže zároveň se děje další věc a to, že člověk nemuže zůstat neutralní. Pro něj neexistuje nějaká střední pozice, ale důvěru, kterou měl vůči Bohu, přenáší Satana. Je to hrozné, ale to, co je dobré, začíná člověk považovat za zlé, a co je zlé, považuje za dobré. Zde se ovšem nejedná jen o abstraktní smyšlení, ale vytvoření existenční vazby a závislosti. Když to člověk začne domýšlet do podrobností, tak z toho začnou vycházet úděsné závěry. V žádném případě bych nechtěl démonizovat svět, ve kterém žijeme, ale vzpomeňme na sebejisté jednání ďábla při pokušení na pouští: Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna králoství země a řekl: Tobě dám všechnu moc i slávu těch králoství, poněvadžmně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš se mi klanět, bude to všechno tvé. (LK 4,5 -7) Ďábel v té chvíli mluví pravdu. On nevlastní svět. Svět je stále v Božích rukou. Celý svět je naplněn Boží velebností a krásou. Je pouze jedna oblast, odkud může být Boží velikost vyhnána a tou jsou lidská srdce. A právě při prvotním hříchu se stalo, že člověk se odvratil do Boha k ďáblovi, začal duvěřovat jemu a on může přes lidská srdce ovládat dění ve světě. Bohužel i o nás platí, že naše přirozenost je nakloněna spíše slyšet hlas toho zlého. Možná že si někdo řekne: Ale přece nejsem tak hloupý, abych nevěděl, že něco je dobré a něco je zlé.Taktika zlého ducha spočívá v tom, že dokáže tyto věci šikovně maskovat aprávě zlé věci nám představovat v dobrém zdání. Pokud se k Ježíšovu pokušení na poušti, můžeme vidět,že ďábel chtěl vlastně dobro. První pokušení, kdy Ježíš měl proměnit kámen ve chléb, spočíval v představě falešného mesianizmu: Podívej se, kolik je ve světě hladových lidí, nasyť je. Skoč z chrámu, ať tě přijmou jako mesiáše, který přichází z nebe. Potom budeš moci něco změnit, ukážes lidem cestu k Bohu, budou tě brát vážně a neskončíš na kříži. V podstatě dobré věci s jednou velkou výhradou, udělat je trochu jinak, než jak je chce Bůh. Udělat je po svém. A zde se dotýkáme další výrazné skutečnosti hříchu: být jako Bůh. Rozhodovat si o svém životě a nepotřebovat k tomu Boha. Dodnes si vzpomínám na jeden z diskutních pořadů, který probíhal asi před deseti lety (Áčko). Na nějaké téma tam byli přizvání odbornici, jinak tam mohli být jen mladí lidé do třiceti let. Jednou bylo na pořadu téma: náboženství. Při diskuzí jeden mladý muž prohlasil, že žádné náboženství nepotřebuje a k tomu dodal: Já sám sobě sem Bůh. Naprosto přesně vyjádřil podstatu hříchu. Člověk odsouvá Boha jako toho, kdo mu říká, co je dobré a co je špatné. On to vidí jinak a v konečném rozhodnutí si jedná podle sebe. Nezapomeňme, že podstata hříchů je: zařídit si život podle sebe tak, jak to chci já. Můžeme si být jistí, že dříve nebo později se cesty zkříží. Bůh to bude chtít jinak a přijde na lámání chleba.
Člověk si může naivně myslet, jak je ve svém postoji autentický a nezávislý, a přitom se stává hračkou v záměrech zlého ducha. Někdy v našem životě může vystupovat představa Boha, jehož se člověk bojí. Bůh, který nechce člověku dopřát, aby byl šťastný. Vzpomeňme, že přesně tuto představu v pustil do lidí jako ďábel jed. Boha se bát nemusíme, ale bojme se člověka, který si chce hrát na Boha, který chce udělat pořádek ve světě podle sebe. Žádný člověk nechce zlo jako takové, pro ně samotné. Chce dobro, ale chce ho po svém, a přitom ubližuje druhým lidem. A toto může dorůst do zrůdných konců.Nebylo takových postav v našich i nedávných dějinách dostatek? Ale nemysleme na ty druhé, mysleme na sebe. I když, jak říká P. Ježíš, mohou zabít naše tělo, ale duši nemohou. Pokušení po bohorovnosti je v každém z nás, a tím i nebezpečí,být sobě největším nepřítelem. Mezi lidmi musí vládnout objektivní řád, abych svou touhou po dobru neubližoval druhým. Ale nejen to. Jak víme, že to, co chceme, je skutečně dobré? Problém mladých lidí a jejich kritičností je v tom, že oni to sice myslí dobře, ale jejich zkušenost života je pouhých deset až patnáct let. Dospělý se už na to divá ze širšího pohledu a vidí i věci, o kterých ten mladý ani neví, natož aby s nimi měl zkušenosti. Jen Bůh je ten, který skutečně ví,co je objektivně dobré nejen pro mě, ale i pro ty ostatní. Nejen pro teď, ale také pro potom, aby mé jednání zapadalo do lidské společnosti a také směřovalo k věčnosti, ke které mě Bůh stvořil. A tento postoj není v nás, takovému postoji se celý život učíme Boha, tim že se snažíme poznávat jeho vůli a přikázání.
