Mám tu další promluvu o věčném životě. Co oko nevidělo a co ucho neslyšelo.....
Zkusme se v této chvíli unést sněním a představit si okamžik, ve kterém jsme úplně šťastní. Veškeré touhy, které máme, vše po čem toužíme, je v této chvíli naplněno. Už po ničem netoužime. Svůj smysl ztrácí i budoucnost, protože od ní již nic neočekáváme, vše po čem toužíme,je nám dáno v přítomné chvíli, kterou právě teď prožíváme. Jako závodník, který doběhl svůj závod a vyhrál, už není třeba dalšího úsilí, už může prožívat jen chvíle svého víťezství. Ještě je potřeba dodat, že v našem bytí není nic záporného,neprožíváme žádný strach o své bytí. Neni přítomná žádná bolest a hlavně nemusíme mít strach, že tento okamžik plného štěstí někdy skončí. Tato chvíle bude neustále, nikdy neskončí. Přesto v ní nebude strnutost, ale budeme se více a více nořit DOBRA,které bude naplňovat nevýslovným štěstím celou naší existenci. Nic, ani sebemenší zákoutí naší existence nebude vynecháno. Toto základní a úplné DOBRO je BŮH sám.Pokud jsme se nechali unést svou představivostí, tak jsme se mohli neuměle dotknout skutečností, kterou mi křesťané nazíváme nebe neboli věčný život. Neuměle, protože danou skutečnost nejsme schopni pochopit svým pozemským rozumem, který ma zkušenost jen s pozemskými věcmi. Víme, že P. Ježíš navazuje na linii starozákonních proroků a mluví nám o věčném životě jako o svatební hostině. Toto vyjadření je důležité a jak již bylo řečeno.
Propojuje NOVÝ ZÁKON se STARÝM ZÁKONEM. Podle mého nejlepší vyjadření, které nám může přiblížit danou skutečnost, je u SV. PAVLA: Ale jak je psáno: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil BŮH těm, kdo koho milují. Všimněte si, že to vyjadřuje negativním způsobem. Je to právě něco,co nejsme schopni poznat co převyšuje naši pozemskou zkušenost. Úplně stejným způsobem mluví teologové, kteří říkají, že BŮH je námi spíše nedefinovatelný než definovatelný, tzv. via negativa je přesnější. Protože veškeré naše pozitivní poznání o BOHU nedostatecné, BŮH je mnohem větší než naše představy o něm, proto spíše můžeme říci, co BŮH není, než co BŮH je. Samozřejmně, že to dává logiku, protože BŮH je VĚČNÝ ŽIVOT. Neexistuje VĚČNÝ ŽIVOT bez BOHA.Žít věčně můžeme jen v BOHU, který je sám věčný. Vzpomeňme na místo, které je napsáno u Lukáše: ON PŘECE NENÍ BOHEM MRTVÝCH, NÝBRŽ ŽIVÝCH,NEBOŤ PŘED NÍM JSOU VŠICHNI ŽIVÝ.(Luk 20,38) Všichni známe překlad,který se čte při bohoslužbách: ... neboť všichi žijí pro něho. Věčnost nemužeme žít pro sebe, ale jen ve vztahu k BOHU. Věčnost ale není až někdy,ale začiná na nyní, jak nam to ukazuje Janovo evangelium. Kdo přijímá Ježiše Krista, již teď přechází ze smrti do života. Pozemská smrt již pro Jana nemá velký význam. Ve chvíli, kdy začne člověk žit pro BOHA, již začal žit věčný život, který na věčnosti bude pokračovat. Smrt již bude jen přechodem do plného společenství s Bohem.
Mluvíme o tom, že naplněním naší touhy po plnosti štěstí bude BŮH sám. Možná nás to překvapí, ale každý člověk hledá BOHA.Hledáme podstatu, smysl našeho bytí a tím je on. Rozměr lidského života, který byl při stvoření do každého člověka vložen samotným Bohem. Proč naše oči tak snadno ulpívají na pozemských věcech? Jak známe z poselství Písma, celý svět odráží Boží velikost a vznešenost. Spousta krásnych a dobrých věcí, které jsou každý den přítomné kolem nás, jsou jen malými paprsky velkého slunce Boží krásy a dobroty. Přesto je člověk nemusí vidět. Na jeho duši může stín hříchů. Dva lidé se divají kolem sebe, vidí tytéž věci, přesto jeden vidí krásu světa a nachází v něm Boží přítomnost a druhý je otrávený a mrzutý. Pán Ježíš říká ve svém blahoslavenství: ..Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. (mt 5,8) Nikdo nemůže dát, co nemá. Bůh všechnu tu krásu a dobro, které můžeme vidět kolem sebe, mohl do našeho světa vložit jen, protože je sám. A to co vidíme, jsou jen střípky a záblesky Boží velikost a krásy. To vše zní logický, ale nabízí se otázka: Proč tedy Boha odmítáme ? Proč ho tedy usilovně nehledáme, když říkáme, že každý z nás po Bohu,jako po největšim dobru, toužíme? Zde je nutno přesně rozlišit mezi skutečným Bohem a mou představou, kterou o Bohu mám. Je třeba, abychom si toho bylivědomi. Má představa o Bohu se překrýva s tim,jaký Bůh skutečně je, jen do určité míry. A teď nemusíme myslet nejen na lidi, kteří se ve svém životě vytvořili karikaturu Boha,která nemá se skutečným Bohem nic společného.
Ve skutečnosti neodmítají Boha,ale svou hloupou, překroucenou představu Boha.ale týka se to každého z nás. Vzpominám si na přednášku filozofa na fakultě, který nám říkal: Člověk je tak veliký, jak velikou má představu Boha. A zjišťují, že jeho výrok je stále více a více pravdivým. Poznaní Boha roste s charaktérem člověka, a když roste poznání Boha, tak také roste charaktér člověka. Podívejme se na své křesťanství. Jak jsme velkorysí v obětí, opravdoví v lásce? To jsou spojené nádoby. Nelze si myslet, že má představa Boha je jedna věc a druhá věc můj osobní život. Ne tak tomu není. Druzí lidé mohou v mém životě číst jak v kalendáři. Nakolik dokážu být opravdový křesťan, natolik jsem již Boha opravdově objevil ve svém životě. Poznání Boha není pouze teoretická záležitost, poznaní Boha je záležitost vztahu. Je to něco, co žijí vůči němu, protože poznání Boha mě nemůže nechat lhostejným.ale tento vztah se nutně odráží do vztahu k druhým lidem. Proč? Protože jinak nemohu oplácet jeho dobrotu vůči mně. Cítím, že od Boha jen příjímám. Musel bych se stydět,kdybych se mu jeho dobrotu nesnažil oplácet. Bohu však nic dát nemohu, ale mohu projevit tento opravdový vztah vučí druhému člověku. Jednoduché a prosté. Prosím nezlobte se na mně, ale neodpustim si větu, že jsme se stali církví vzdělanou a učenou (nic nemám proti vzdělání), ale neopomínáme něco, co je mnohem důležitější? Dlužím ještě jednu odpověd na otázku. Ta otázka by mohla znít proč na začátku exercicii je téma, které je normálně až na konci? Důvod je jednoduchý. Každý křesťan musí vědět: proč se má namáhat, co je jeho cílem. Ještě jednou o semináři. Téhdy to byla přednáška již + profesora Lukavského. Téhdy nam mimo jiné říkal, že člověk musí mít představu dobře provedeného díla (cviku) a uváděl případ atleta, který musel ležet v nemocnici a chodil za nim trenér a říkal mu: Teď se rozběhni, odraz a skoč... V myšlenkách ho neustále připravoval na chvíli, až bude v plné fizycké kondici a začne opět trénovat. Tato věc mi byla předkládána i z jiných strana a ověřil sem si ji ve svém životě. Když vám bude padat něco na zem a vy budete mít myšlenku, že tu věc chytíte, tak ji chytíte. Ruka si ji sama najde. Ve chvíli, kdy budete myslet na to, jak to udělat, tak se minete. Je třeba, aby každý z nás měl jasnou myšlenku touhy po věčnem životě. Pokud tomu tak bude, se samozřejmností a často i nevědomě se budeme chovat tak, abychom svého cíle dosáhli.
