Rovnost (gender) ideologie "určitě napáchá více škody než marxismus". Napsal to
Mons.Tony Anatrella, mezinárodně známý psychoanalytik, odborník na sociální psychiatrii, docent na svobodných Fakultách filozofie a psychologie v Paříži a na Kolegiu bernardýnů (Collège des Bernardins), a také konzultorem Papežské rady pro rodinu a Papežské rady pro pastoraci ve zdravotnictví. Svou nejnovější
knihu Teorie "gender" a původ homosexuality, kterou vydalo vydavatelství San Paolo, napsal Anatrella právě s cílem upozornit na existenciální a společenské důsledky teorie, která neguje pohlavní rozdíl mezi mužem a ženou. Při této příležitosti s ním přinášíme rozhovor.
- Monsignor, co se může stát lidem, kteří nevidí jasně rozdíly mezi pohlavími?
Nyní ještě není vidět důsledky popírání odlišnosti mezi pohlavími, ale za takových dvacet let to bude zřejmé: pokud to takhle půjde dál, staneme se svědky velké krize identity a šíření psychických problémů. Skutečnost se smíchá s představami a nic se již nebude považovat za stabilní. Chronická nejistota navíc plodí násilné chování. Dítě vyrůstá zdravě a bezpečně, když může zvnitřnit pohlavní rozdílnost. Pokud nastává konflikt u jejího akceptování, protože ho mentalita okolí nutí, aby nepřijalo rozdílnost, stává se náchylnější k tomu - jak se to stává u homosexuálů -, že vyrůstá v depresi, je nejisté a není schopno akceptovat rozdílnost.
Obrovské psychické škody způsobené rozvody, které v současnosti konstatujeme, nejsou ničím oproti tomu, co může způsobit genderová ideologie pro budoucí generace.
- Mluvíte o narůstajícím šíření homosexuálního chování. Je to jen důsledek přijetí tohoto modelu jako normálního nebo také převládající narcistické mentality?
Říkáme, že narcistická mentalita, která odmítá jinakost jako prvek nezbytný pro naplnění člověka, usnadňuje homosexualitu. Případy homosexuálního chování přibývají, protože společnost, namísto toho, aby pomáhala člověku přijmout nejprve své a potom opačné pohlaví, napomáhá jeho regres do infantilní fáze sexuality, v níž se jinakost nechápe jako pozitivní. Pokud však nebudeme pomáhat dítěti, aby vyšlo ze sebe samého a překonalo tyto infantilní fáze, např.. anální, může dojít k velmi vážným problémům: kromě homosexuality jsou to alkohol, drogy, bulimie a mnohé jiné.
- Tedy homosexualita nemá fyziologický, neurologický nebo genetický původ?
Téměř všechny studie se shodují v tom, že zde jde o narušení psychiky, jak již tvrdil Sigmund Freud. Muž a žena dozrávají psychicky tím, že během dětství a adolescence zvnitřňuje vlastní pohlavně rozlišené tělo. Když se tak nestane, jednotlivec neakceptuje vlastní skutečné tělo a místo toho přijímá jiné, což nekoresponduje s jeho osobní skutečností: toto imaginární tělo se liší od skutečného těla.
- Ve vaší knize se píše, že homosexualita je vlastnická, ve vztahu k jinému hledá vyplnění nedostatku a není schopna darovat se. Jak tedy může církev od homosexuálů žádat, aby žili v čistotě?
Církev říká, že sexuální úkony mezi osobami téhož pohlaví jsou svou vnitřní povahou nezřízené, protože homosexuál nedokáže vyřešit svou frustraci tím, že se spojuje s tím, kdo má stejné pohlaví. Přesto, že prožívá takové vztahy, zůstává neuspokojená. Proto církev nabízí osobám, které jsou skutečně homosexuální (pokud ne, mohou podstoupit terapeutickou léčbu, která je přivede k heterosexualitě), aby se zdržovali praktikování homosexuality a snažili se hledět do nitra a zakládat své vztahy na jiné lásce, která může zahojit jejich ránu, a tou je láska Krista v církvi. Je to namáhavá cesta, ale jediná, která umožňuje žít v tomto stavu v klidu. Existují křesťané, kteří mají takové sklony a přijímají je, ale nechtějí je projevovat navenek nebo praktikovat. Někteří mohou mít špatné zkušenosti a chtějí to změnit, přičemž nacházejí ve víře v Krista zdroj své cesty ke štěstí: v lásce církvi může každý člověk najít své místo.
- Jaký je vztah mezi rovností lobby a populací, kterou - jak tvrdí - reprezentují? Reprezentují tyto nátlakové skupiny opravdu všechny homosexuály?
Homosexuální lobby dělá mnoho povyku. Je možné to jasně vidět, když pořádají manifestace jako jsou pochody Gay Pride, které jsou otevřeny i pro heterosexuály, aby byla co největší účast. Zůstává však skutečností, že homosexuálové představují velmi malé procento celkové populace. Výzkum ve Francii ukázal, že v roce 2008 pouze 1,1% mužů a 0,3% žen mělo sexuální kontakty s osobami stejného pohlaví, což nutně neznamená, že to byli skuteční homosexuálové. Mluvme tedy o nepatrné menšině, ale s velkou mocí v oblasti politiky a médií, která chce vnutit svůj životní styl většině populace, která neví, co se vlastně děje: média mají takovou moc a psychologický vliv, že za špatného se považuje už i ten, kdo se ptá, aby to pochopil. Donutí nás považovat za normální i to, co člověk odjakživa vnímal jako evidentně problematické. Dokonce jsou zakázány i diskuse o otázce původu homosexuality.
-Tedy problém, který se dotýká jen několika osob se mění na epochální otázku. Jak je možné, že lobby, která reprezentuje jen nepatrnou část populace, má takovou moc?
Abychom pochopili tento fenomén, musíme jej umístit do historického rámce se začátkem v padesátých letech, kdy se začala rozvíjet ideologie sexuálního liberalismu, která chtěla zredukovat sexualitu na její infantilní a hravý aspekt. Následně se počátkem sedmdesátých let začalo tvrdit, že sexuální požitek je primárním právem osoby, tedy i dítěte. Tehdy se rozšířila homosexualita a stala se legitimní. Dnes se nacházíme v situaci, kdy se homosexualita považuje za sexuální identitu díky intenzivní práci gay aktivistů ve všech nejdůležitějších institucích, jako OSN a Evropská unie, které nyní homosexualitu nově definovali.
Počátkem sedmdesátých let se gay aktivisté velmi chtěli prosadit, a proto začali používat verbální i fyzické násilí: homosexuální sdružení intervenovala na všech lékařských kongresech, a to i brutálními metodami, vytrhávajíc mikrofon tomu, kdo se opovážil vznést pochybnosti. Obsadili strategická místa a infiltrovali se i do správní rady Asociace amerických psychiatrů. Tímto způsobem dosáhli, že
homosexualita byla vymazána ze seznamu nemocí, a to rezolucí dosaženou hlasováním poté, co byly všem členům předem zaslané osobní dopisy:
nikdy se nestalo, aby bylo odborné stanovisko přijato hlasováním. Od té doby je pro lékaře téměř nemožné, aby přistupovali k homosexualitě i z odborného hlediska. Následně Světová zdravotnická organizace i legislativy jednotlivých států začaly popírat existenci sexuální odlišnosti, přičemž
nejprve akceptovaly homosexualitu jako normální, pak povolily sňatky mezi osobami stejného pohlaví a nakonec jim umožnily i adopci dětí.
- Tvrdíte, že homosexuálové trpí. Pokud je to tak, proč se nikdo nebouří a nežádá o pomoc?
Kdo připouští, že trpí a chápe, že to není v důsledku společnosti, na kterou projektuje svou mánii pronásledování, a u které hledá potvrzení, které nenašel u rodičů, často hledá pomoc. Je však evidentní, že aktivisté si to buď neuvědomují, nebo nechtějí z tohoto bludného kruhu vyjít ven: říkají, že netrpí, i když stále vychází na povrch problém deprese, izolace a nestability ve vztazích. Proto ten, kdo si nechá pomoci, má často strach říci, jak se věci ve skutečnosti mají: jsme pošetilí, protože pokud se heterosexuál stane homosexuálem, tak se mu gratuluje; ale v opačném případě se jím opovrhuje.
- Jak hodnotíte léčbu Roberta Spitzera, nejvlivnějšího psychiatra minulého století, který se nedávno omluvil homosexuálům, že konstatoval účinnost nápravné terapie doktora Nicolosiho?
Existují takové formy homosexuality, které se nedají změnit, jiné zase, které se mohou vyvíjet a nastoupit na cestu směrem k heterosexualitě. Tak jak je třeba se vyvarovat represivním terapiím, je také možné napomáhat v překonávání infantilní fáze sexuality s cílem změnit orientaci u těch, kteří po tom vnitřně touží, a tedy jsou ochotni spolupracovat. Kdo to však tvrdí, je pronásledován, včetně Spitzera.
- Nikdy vám nevyhrožovali?
Dochází k tomu neustále, stává se to všem těm, kteří zastávají to, co zastávám já. Doposud mě ještě neudali, přestože ve Francii již existuje zákon proti homofobii:
pokud si poslanec dovolí říct, že rodina má větší hodnotu než všechny ostatní svazky, je odsouzen na prvním nebo druhém odvolacím řízení. Z důvodu svobody myšlení vyhlásí zrušení rozsudku, ale ptám se: jak dlouho ještě bude trvat toto příměří? Rozvíjí se tu ideologická policie. A když ideologie potřebuje na své prosazení policejní a soudní moc, znamená to, že jdeme směrem k totalitnímu státu. Problém spočívá v tom, že obyvatelé si ve skutečnosti neuvědomují vážnost situace, neboť problémy týkající se homosexuality jsou neznámé a hovoří se o nich jako o tabu.
- Jak je možné se proti této ideologii postavit a zastavit takové totalitní směrování?
Je třeba říci pravdu.
Církev zůstala jedinou institucí, která hájí zdraví člověka. Ale je třeba vynaložit větší úsilí v oblasti vzdělávání: mnozí totiž podporují a obhajují tuto ideologii z neznalosti. Často i kněží říkají, aniž by znali reálný život homosexuálů. Je třeba číst Bibli a spisy sv. Pavla, který popisuje hrozné důsledky společnosti, která uznává homosexualitu.
Především je třeba pěstovat vztah s Bohem. Narcismus, ve kterém se nacházíme je ve skutečnosti ovocem odmítnutí Boha. A také sexuální odlišnost, která jediná nás může naplnit. V tomto světě, který zapomněl na tuto odlišnost a který nezná Boží lásku, člověk už víc neví, kým je, a nemá víc vzor, který ho formuje, jen ten uniformní, masový. To je důvod, proč je důležitá nová evangelizace, o které mluví papež, a která od ohlašování Kristovy lásky přechází k člověku, přičemž ji lze zakusit v církvi a v rodině.
Je důležité vychovávat k tomu, abychom pro vlastní naplnění dokázali vyjít ze sebe samých. Ne náhodou a navzdory útokům papež neustále hovoří o přirozené rodině. Ještě jako kardinál Ratzinger (dnes již emeritní papež - poznámka redakce), se kterým jsem roky spolupracoval jako člen Kongregace pro katolickou výchovu, žádal vypracovat velmi důležitý dokument o výchově a homosexualitě a o potřebě spolupráce mezi mužem a ženou. Konečně, základem je pastorace na podporu rodiny a větší úsilí katolíků při obraně rodinných a výchovných institucí, i v politice.
Převzato z
,
článek naleznete
zde.