Je to asi tak týden, co jsem jela z Brna do Jeníkova. Nebylo to nic neobvyklého a přesto...
Poslední dobou jezdím většinou po noční službě. Snažím se, aby se mnou vždy někdo jel, ale ne vždy se to podaří.
Ta poslední cesta byla zrovna ta, kdy jsme jela sama. Když jsem vyjížděla z Brna, tak to bylo v pohodě, ale když pak člověk najede na dálnici a začne stereotypní jízda, která trvá skoro 3 hodiny, začne přicházet únava.
Ne jinak tomu začalo u mě být už před Jihlavou. Mikrospánek se začal dostavovat čím dál víc. Strašně moc jsem si přála být už za Jihlavou, abych na chvíli mohla zastavit. Po chvíli přišel ten vytoužený okamžik, kdy jsem zastavila na benzinové pumpě. Šla jsem si koupit kafe a energetický nápoj, který mi vždy dost pomůže. Po krátké přestávce jsem se vydala na další cestu. Ještě přede mnou byly minimálně dvě a půl hodiny cesty. Kafe na chvíli zabralo, ale stále jsem cítila únavu. Jak moc jsem si přála být už v Jeníkově.
Po cestě jsem ještě před Prahou nabrala časopisy Milujte se.Další krátká zastávka, která mě trochu probrala, ale za Prahou začalo pršet a celkově počasí nebylo dobré. Únava se znovu projevovala. Snad silou vůle jsem před polednem dojela do Jeníkova. Byl to úžasný pocit, ale zároveň mě v té chvíli došly dvě věci.
1) jak moc jsem dnes riskovala
2) jak moc mě má Bůh rád, když se mi nic cestou nestalo a nechal mě dojet do Jeníkova bez nehody. Najednou jsem pocítila jeho blízkost.
Už delší čas, jako bych jeho blízkost nezažila. Objevovali se pochybnosti a vyvstávaly otázky, na které se mi nedařilo najít odpověď. Měla jsem dojem, že Bůh je někde daleko, že na mě zapomněl.
Taky jsem si vzpomněla na slova svého kamaráda, který mi kdysi řekl, že kdyby mě Bůh nepotřeboval, tak už by si mě dávno z tohoto světa vzal. Myslím, že dnes to byl důkaz toho, že tu ještě mám svůj úkol, i když přesně nevím jaký.
Chválím Tebe...
DÍKY BOŽE ZA TENTO PROJEV TVOJI BLÍZKOSTI! DÍKY ZA TVOJI OCHRANU, ZA TO, ŽE SE MNOU STÁLE POČÍTÁŠ, I KDYŽ JÁ TO NĚJAK NEJSEM SCHOPNA VNÍMAT. DÍKY TOBĚ, PANE!
