Je neděle 9. června 2013 a já mám další příležitost jet povídat o misiích v severních Čechách - Jeníkově. Tentokrát kola mého auta směřuji do olomoucké arcidiecéze a sice do farnosti Červená Voda a do Písařova.
Co na mě v těchto vesnicích v oblasti Orlických hor čekalo? Jaké bylo toto povídání....?
Setkání jsme spolu s místním duchovním otcem domlouvali už dávno dopředu. Když nastal ten správný čas - neděle 9.6. 2013 , tak jsem si s velkou radostí nachystala vše potřebné a vyjela směr Červená Voda.
Cesta byla velmi pěkná a poměrně rychle utíkala. Projížděla jsem už části Orlických hor a vše kolem mě bylo tak krásné, že jsem kolikrát více sledovala spíše ty kopce a louky, než cestu samotnou. Chvíli jsem poslouchala CD s písničkami a potom, jako vždy, když takhle někam jedu, jsem se začala modlit růženec.
Kolem třetí hodiny jsem bez velkého bloudění dorazila do farnosti Červená Voda, kde mě přivítal otec Radek Maláč. Nachystala jsem si na faře vše co budu potřebovat. Pomalu se začali scházet lidé. Když vše bylo připravené, tak otec setkání zahájil a já jsem začala povídat o naší pastorační činnosti v adoptivní farnosti Jeníkov. Současně běžela i prezentace. I přesto, že se nás moc nesešlo, tak bylo vidět, že lidé měli zájem, že s napětím poslouchali, jaké to je, dělat misie v naší zemi. Mé povídání trvalo asi tak hodinu a pak byla příležitost k zakoupení fatymských brožurek a také Jeníkovských kalendářů.
Když jsem si vše sbalila, abych mohla jet ještě do další farnosti, kde se též povídání mělo konat, požádala jsem otce o požehnání a vyrazila směr Písařov. Nekonečně klikatýma cestama jsem se dostala na určené místo. Tam už na mě čekala jedna pani, co se stará o místní faru, kterou se také snaží svépomocně opravovat. Tato pani mě také zavedla do farního kostela, který jako jeden jediný v republice je zasvěcený "Rozeslání apoštolů". Kostel byl velmi pěkný a tak jsem neodolala a alespoň přes mříže jsem si ho vyfotila.
Pak už jsme jen čekaly, jestli někdo příjde nebo ne. Protože se však strhl venku velký déšť, tak nakonec nepřišel nikdo. Využila jsem toho a nechala se provést farou a také jsem si nechala povídat o tom, jak si to v Písařově také samy opravují a jaké to tam ve farnosti je.
Pak jsem zase chvíli povídala já, jaké to je u nás v Jeníkově a jak tam misijně působíme už čtrnáct let. Čas neúprosně běžel a tak jsem v Písařově ještě zanechala nějaké letáčky a časopis Milujte se a také Jeníkovský kalendář. Rozloučila jsem se a vydala jsem se směr Brno.
Mohlo by se zdát, že tato téměř 230 km dlouhá cesta byla nevýtěžná a v lidských očích prodělečná. Já to však tak nevidím a myslím, že to ani tak není. Jsem za tu cestu tam i zpět velmi vděčná. Znovu jsem si mohla uvědomit, jaký je to obrovský dar mít zdravé oči. Tu krásnou přírodu, kterou jsem mohla vidět, ty krásné louky, které kvetly rozličným druhem rostlin, ty kopce, ta krásná příroda všude kolem.... To člověku nezbývá nic jiného, než jen děkovat, děkovat a děkovat. A také to setkání s lidmi ve farnosti, to že oni vůbec přišli. To, že jsem alespoň letmo mohla poznat a nahlédnout do života jiné farnosti, to je také důvod k děkování.
A tak Pane díky, že jsi mi dal tento dnešní den, že my dáváš tolik krásných a dobrých věcí, které tak často nevidím. Díky, že mi dáváš také příležitost se na svých cestách autem zastavit a žasnout, jak jsi dobrý, že mi dáváš při těch dlouhých cestách prostor k modlitbě!
písnička,která mě provázela na cestě.DÍKY ZA VŠE, PANE!
