Budoucnost tvoří jen ten, kdo nasazuje sama sebe. Kdo chce jenom poučovat a rád by předělával jenom ty druhé, zůstává neplodný...
Tak jsme dospěli ke Klementu Marii Hofbauerovi, k českému pekařskému učedníkovi, který se stal světcem. Byl to člověk milující, který se s neuhasínajícím zápalem dal do služeb lidí. K jeho okruhu patří na jedné straně muži jako Schlegel, Brentano, Eichendorff, na druhé straně však stál ve službách těch nejchudších a nejopuštěnějších. Nechtěl nic pro sebe, vzal na sebe jakoukoliv nepříjemnost, pokud mohl lidem pomoci. A tak mohli lidé jeho prostřednictvím znovu objevovat Boha, stejně jako on skrze Boha objevoval lidi a přitom věděl , že potřebují něco víc než poučení o tom, jak pěstovat ovoce a chovat dobytek. Víra tohoto chudého pekařského učně vykazovala více humanismu a rozumnosti než akademická racionalita čirých osvícencůl. To bylo to, co přežilo, co se zrodilo pro budoucnost. ... Byla to církev, která se zmenšila, přišla o svůj společenský lesk, ale silou svého vnitřního života se stala plodnou, což se ukázalo jednak na velkých laických hnutích i mnoha nových řádech, které začaly vznikat v polovině 19. století. Církev vynaložila své síly na vzdělávání a sociální činnost, což je v našich nejnovějších dějinách už neodmyslitelné.
... Budoucnost církve může vzejít a vzchází i dnes jenom ze síly těch, kteří mají hluboké kořeny a žijí z ryzí plnosti víry. Nevzejde od těch, kteří předávají jenom recepty. Nepřijde od těch, kteří druhé jen kritizují, ale sebe považují za neomylné měřítko. Nepřijde také od těch, kteří volí jen pohodlnější cestu...
Budoucnost církve jako vždy i tentokrát vytvářejí světci. Tedy lidé, kteří chápou víc než jen fráze, které jsou právě moderní. Lidé, kteří mohou vidět víc než ostatní, protože jejich život má širší obzor. Oproštění od sebe sama dává člověku svobodu. Lze ji dosáhnout v trpělivosti malých odříkání, v onom každodenním napětí, které člověku dává poznat, jak mnohonásobně je spoután svým vlastním já. V tomto každodenním napětí a jenom v něm se člověk kousek po kousíčku otvírá. Vidí jen tolik, kolik prožil a protrpěl. Dnes můžeme před hlubinami vlastní existence utéci do omamného luxusu. Naše nejhlubší nitro tam ovšem zůstane zavřeno. Je-li tomu tak, že nejlépe lze vidět srdcem, jak slepí jsme my všichni!
Nepotřebujeme církev, která pěstuje kult aktivity. Taková církev je docela zbytečná a zaniká sama sebou. Zůstane církev Ježíš Krista. Církev, která věří v Boha, jenž se stal člověkem a slibuje nám život po smrti. Kněz, který je pouze sociálním aktivistou, může být nahrazen psychoterapeutem a dalšími specialisty. Avšak kněz, který není specialistou, který se sám nestaví mimo hru, když poskytuje rady z titulu svého úřadu, ale dává se skrze Boha do služeb lidem, pro něž je zde s jejich zármutky a jejich radostmi, s jejich nadějemi a jejich úzkostmi, takový bude potřebný i nadále.
Z dnešní krize i tentokrát povstane církev zítřka, která ztratí mnohé. Zmenší se a bude muset stále začínat od základu. (...) Avšak při všech změnách, které lze domýšlet, bude církev znovu a s veškerou rozhodností nacházet svou podstatu v tom, co bylo vždycky jejím jádrem: víra v Boha Trojjediného, v Ježíše Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v pomoc Ducha Svatého, která potrvá až do konce. Ve víře a v modlitbě bude spatřovat své těžiště, svátosti bude prožívat opět jako bohoslužbu a ne jako problém liturgického provedení... Bude to mít těžší, neboť krystalizace a pročištění ji bude stát mnoho sil. Zchudne a stane se církví chudých. Bude se rozvíjet jen stěží. (...)
Pokládám za jisté, že církvi nastávají těžké časy, byť její vlastní krize teprve začíná. Nutno počítat se značnými otřesy. Ale jsem si jist také tím, co bude na konci: nikoliv církev politického kultu,... nýbrž církev víry. Snad už nebude schopna být silou ovládající společenské proudy, jako tomu bylo kdysi, ale bude znovu vzkvétat a pro lidi se stane viditelným domovem, který jim dává život a naději přesahující smrt.
Z přednášky Josepha Ratzingera v Hessenském rozhlase, 25. 12. 1969
