Kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.:
Kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.:
Autor: Mons. P. Jan Peňáz
Název: Pojď na pouť
Pojď na pouť
* Do Říma ve vzpomínkách
* Do Mariazell pěšky
* Do Compostelly proč a jak
Jan Peňáz
Místo úvodu:
Každá dobrá pouť je dobou, kdy vycházíme ze své zabydlenosti a únavy, abychom se občerstvili a otevřeli darům Božím. Bůh obdarovával mnoho našich předků zcela zvláštními dary a nás obdarovává nejen zkušeností jejich života, ale stále novým ujištěním, že nás má rád a že nám rád poskytne stejné dary, abychom mohli proměňovat svět, do kterého nás poslal.
Neposílá nás však do vysněného neskutečného světa, ale do reality, která nás obklopuje a ve které žijeme s ostatními lidmi. Stromy, jestliže mají přinášet ovoce i v nepříznivých podmínkách vyprahlosti, musí svými kořeny dosáhnout až hluboko k vodě. Stejně je to i s námi, kdo máme přinášet ovoce v prostředí, které si dokážeme představit mnohem lepší. Dosáhneme-li svými kořeny až k vodě, čeho se pak můžeme bát? A pouť je takové natažení kořenů k vodě.
Hned první žalm zpívá: Blaze muži... je jako strom, zasazený u vody, ve svůj čas přináší ovoce. Na ovoce tohoto stromu čekají blízcí i vzdálení lidé kolem nás. Toto ovoce má moc stmelovat naše rodiny i jakákoliv společenství do podoby Božího království.
Přeji vám, abyste na každé pouti skutečně našli zdroj živé vody a přinesli ovoce hodné tohoto zakořenění.
(Z knihy Mons. Vojtěcha Cikrleho: Ne já, ale Ty)
Díl I. Do Říma (a do mládí) ve vzpomínkách
Poutě všeobecně
Pouť do Říma po čtyřech letech
Čenstochová a Velehrad
Francie, Moutnice, Žatčany a jiné
Díl II. Do Mariazell pěšky
Putování
Pěší pouť 2004
Poutní deník
Poděkování
Moje putování (biskup Lobkowicz)
Cyklistická pouť (biskup Kajnek)
Pouť národů 2004
Kázání kardinála Schönborna
Poselství biskupů
Nová mezinárodní poutní cesta
Poutní místo Mariazell
Poutní chrám
Milostná socha
Slavné osobnosti v Mariazell
O Rakousku
Díl III. Do Compostelly proč a jak
Svatý Jakub
Historická fakta
Muži a ženy na cestách do Compostelly
Tisícileté cesty
Symboly
Dnešní poutníci
Compostellská spiritualita – na způsob hvězdy
Cesta víry svatého Jakuba
Mocná svátost … nemocných
Díl I.
Otázky o pouti do Říma a o poutích všeobecně a také o mládí a kněžství dává Ing. Martina Jandlová, tisková mluvčí Biskupství brněnského.
Pane děkane, co je to vlastně pouť?
Základem každé pouti je její cíl.
O tom, zda je to opravdu pouť, rozhoduje cíl, nikoliv počet kilometrů, rychlost nebo způsob přepravy. Druhý vatikánský koncil nazývá církev putujícím lidem Božím. Putujeme tímto světem do Božího přístavu spásy, stručně řečeno do nebe. Pěkně to připomíná píseň Dobrá Madono, kde se zpívá, že „každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti“. Cílem každé pouti je nějaký chrám, v němž se lidé dříve cítili jak v nebi, protože nikde tak krásnou výzdobu neviděli. My jsme viděli už ledacos, ale přesto i nás ta krása uchvacuje. Navíc zažijeme i nebeský klid, dnes už tak vzácný. A nakonec to hlavní: Cílem toho životního plahočení je skutečně dojít do nebe, ačkoli někdy lidé dnes hledají ráj zakázanými a nebezpečnými zkratkami, třeba s pomocí drogy. A právě pouť nám to má připomenout.
Pouť je také výjimka z každodenního shonu a všednosti. Člověku se zdá, že se pořád točí v kruhu, v pracovním týdnu je jeden den jako druhý, týdny i měsíce utíkají jak voda. Pouť v minulosti zpestřovala celý rok, protože
na správnou pouť se člověk půl roku těší a připravuje a pak na ni půl roku vzpomíná.
Pouť nutí člověka, aby si uvědomil, jak je závislý na Bohu. Svědčí o tom dva poutníci, kteří se v únoru 2000 vydali pěšky do Říma z Husince v jižních Čechách. Jeden byl evangelík, druhý katolík a v Jubilejním roce chtěli pěšky spojit ta dvě místa, z nichž každé je drahé jednomu z nich. Do Říma došli za 36 dní. Tam pak ve vatikánském rozhlase řekl evangelík Petr Nobilis z Kolínska: „Poutníku nezbývá nic jiného, než se oddat Boží vůli. Zní to trošku pyšně, ale je to tak. Máme zkušenost, že kdykoli jsme začali víc plánovat a obávat se, věci se prostě zadrhávaly. Kdykoli jsme se uvolnili a dali jsme jen na modlitby, tak to dobře dopadlo.“ Na to dodal katolík Ivan Kolman od Poděbrad: „Ta víra nás sílila, že jsme skutečně věděli, že nás v tom Pán Bůh nenechá. Měli jsme štěstí na lidi. Vždycky nás přijali. Když už jsme téměř nevěřili, o to lépe to dopadlo.“ Petr Nobilis to pak uzavřel: „Vždycky v kritické situaci jsme oba doufali v to, že ten jeden – Hospodin - nám pomůže. A projevila se ještě další věc - v běžném životě člověk může žít ve vzpouře proti Bohu třeba několik dní nebo týdnů. Třeba i celý život, protože má nějaké finanční zajištění, a tak dále. Na pouti se nedá žít ani jeden den ve vzpouře proti Bohu, v zášti či nenávisti, bez modlitby za bližní, bez proseb za milost Boží, prostě bez těch věcí, které nás Pán Ježíš učil. Ten den by byl prostě beznadějný. Stávalo se také to, že jsme na chvilku podlehli (aspoň sám za sebe to můžu říci) sebelítosti nebo depresi. Ovšem člověk se z toho dokázal zavčas probrat, když začal Pánu Bohu za všechno děkovat. Když mě bolely nohy, tak: Pane Bože, děkuji ti, že je krásně a že jsme uplynulé tři týdny prožili ve zdraví a všechno bylo tak, jak jsme si to ani nedokázali naplánovat.“
Samotné slovo pouť má několik významů, které se někdy lidem velice pletou. Osvětlíme si je mluvnickým rozborem.
Pouť je podstatné jméno rodu ženského (na Vysočině někdy i mužského podle vzoru hrad), skloňuje se podle vzoru píseň a částečně i kost, ale použijeme na ně pravidla pro příslovečné určení. U tohoto větného členu určujeme místo, čas, způsob, příčinu, účel, míru, podmínku a přípustku.
A) Pouť z hlediska místa. Ptáme se: Kam? Odpovídáme: Do Říma, do Křtin, do Compostelly, do Svaté země, do Netína. Prostě na nějaké poutní místo, které je jako studánka, jako pramen. Ten se také nedá vymyslet, naplánovat, sestrojit, vynaleznout. Ten je možné jen objevit. A pak je důležité jej udržovat v čistotě a brát z něho. Už se také stalo, že nevyužívané prameny vyschly, studny se zanesly. Poutní místa jsou dána tím, že tam někdo žil (Pán Ježíš ve Svaté zemi), že je tam někdo pohřben (svatý Petr v Římě), že tam někdo něco zažil (zázračná uzdravení v Lurdech) a nebo že tam lidé hodně věcí prožili i osobně.
B) Pouť z hlediska času. Ptáme se: Kdy? Odpovídáme: Na svatého Cyrila a Metoděje na Velehrad, na svatého Matěje na Matějskou pouť do Prahy. Když se něco důležitého připomíná (a slaví), lidé se tam shromáždí. Jako jsou pro každého člověka důležitým dnem narozeniny a svátek (jmeniny), a měly by být i křtiny (výročí křtu), tak je pro kostel důležitým dnem datum, kdy je v kalendáři svátek jeho patrona, tedy svatého, jemuž je dům Boží zasvěcen. V neděli poblíž toho svátku bývá pouť, která se podle něho jmenuje. Zavedl jsem ve svých farnostech, které mám od otce biskupa svěřeny, pouť v každé vesničce, i když má třeba jen 50 obyvatel. V některých poutě už přežily i totalitu, v některých jsme vybírali patrona podle obrazů na starých pečetích anebo podle názvu obce, takže třeba Petráveč dostala samozřejmě svatého Petra. Nakonec ty patrony úředně jmenoval otec biskup a jeho listina je na každém obecním úřadě na čestném místě.
C) Pouť z hlediska způsobu. Ptáme se: Jak? Odpovídáme: Pěšky. Třeba do Říma, jak se nám Bohu díky povedlo v Jubilejním roce 2000. Z Vranova nad Dyjí jsme vyšli 16.5. v 8.45 a na náměstí svatého Petra v Římě jsme stanuli po 1178 kilometrech v neděli 18.6. v 5 hodin ráno před východem slunce. Pouť však není závoděním v chůzi či pořádáním pěších výkonů, které se pak zapisují do Knihy rekordů. Když jsme v listopadu Jubilejního roku 2000 šli pěšky do Brna do katedrály, vyšlo nás z Velkého Meziříčí 32. Z Velké Bíteše už nás šlo 45, ze Střelic už 60. Ten poslední kilometr, který byl celkově padesátý osmý, nás od Minoritů na Petrov šlo hodně přes tisíc. A všichni měli účast na pouti. I ti, kteří se připojili až „v hodině dvanácté“, si užili své, ale prožili také velkou radost. Byl to opravdový zážitek, vidět, jak se na Petrov do kopce valila řeka lidí, kteří nadšeně zpívali. Proto by každá pouť měla mít aspoň v závěru kousek pěší cesty.
Když v totalitě úřady donutily všechny autobusy jedoucí na Svatý Hostýn zastavit na dolním parkovišti, nepřímo tím přispívaly k opravdové pouti. Ti zdraví klidně vyšlapali poslední dva kilometry pěšky a ti nemocní si počkali na místní dopravu, i když to často trvalo dlouho. Pěšky by měla vrcholit i pouť, která se koná „kolmo“, což v tomto případě neznamená úhel 90 stupňů, ale na kolech, ať už na dvou (kolo, koloběžka) nebo na čtyřech (auto) či šesti - nebo kolik jich dneska ty autobusy mají. Je zajímavé, že potvrzení o pouti do Compostelly dostanou jen ti, kdo ujdou nejméně posledních sto kilometrů pěšky. Putovat se může i koňmo. Další způsoby pouti mohou být loďmo a také letmo (do Svaté země se vlastně jinak než letadlem nedostanete).
D) Pouť z hlediska příčiny. Ptáme se: Proč?
Na poutě se chodí především na znamení pokání, to jest nápravy za lidské viny. Mohlo by se jet, ale jde se, i když sedět v autobuse na jednom místě přes dvacet hodin pouze s přestávkami na záchod je také velké pokání.
Dalším důvodem je vděčnost Pánu Bohu, neboť on nám dal ručičky a nožičky, jak to rodiče učili své malé děti, než totalita poručila říkat: „Paci, paci, pacičky, táta koupil botičky.“ Tržnímu hospodářství to asi vyhovuje také, a proto mnoho vychovatelů ani nezná originál této říkanky, který zní: „Paci, paci, pacičky, Pán Bůh stvořil ručičky, aby ručky dělaly a nožičky běhaly.“
Třetím důvodem pouti je prosba. Lidé si jdou vyprosit zdraví, ale také třeba usmíření v rodině. Čím déle se putuje, tím delší je pak i modlitba. K nalezení nejhlubší příčiny poutě ve významu místním i časovém nám pomůže rozbor jejích slovanských názvů. V Čechách a také u nás na Českomoravské vysočině se říká pouť. Na Moravě se říká hody. Bratři Slováci i Poláci říkají odpust. Říkají to proto, že na těch poutích z hlediska místa a času je možné získat odpustky. Toto slovo nemá hezký přídech, mnozí se mu raději vyhnou.
Když se na ně podíváme klidně a nevidíme jen ta různá zneužití v minulosti, zjistíme, že
odpustky znamenají konat dobro. Udělat něco mimořádně dobrého, aby se překryla tíha zlého skutku. Vina je totiž odpuštěna ve svátosti smíření, tedy ve svaté zpovědi. Opravdová svatá zpověď nemusí být dlouhá. Hříšník stručně řekne své hříchy a kněz ho povzbudí ke změně života. Dovolím si na to téma zavtipkovat otázkou: Jaké je nejkratší povzbuzení, které kněz může dát? Kajícník vyzná své hříchy a dodá: „Toto jsou mé hříchy, těchto hříchů lituji a slibuji, že se opravdu polepším!“ Na to kněz řekne: „Jen aby!“ Pokud to tak je, pokud se ten člověk nezpovídá jen naoko, s úmyslem zase hřešit, je mu odpuštěna vina a věčné tresty. A teprve potom je možné uvažovat o odpustcích, tedy o prominutí trestů dočasných, tedy pozemských. Proto se někde píše o časných trestech.
Pak je možné se ptát, co mimořádně dobrého lze udělat k napravení. K tomu se vydávají takzvané seznamy příležitostí k získání odpustků. To byly ty papežské buly, které kdysi v minulosti nadělaly tolik hluku a někdy i kouře, když je veřejně pálili. I Jan Pavel II. vydal k Jubilejnímu roku 2000 bulu se seznamem odpustků. V ní byly na prvním místě napsány poutě, a jako první cíl byl uveden Řím. My jsme si vybrali tuto první možnost, a to tradičním způsobem – pěšky. Pak tam byly ještě návštěvy nemocných nebo jinak potřebných s poznámkou, že takto putujeme ke Kristu, který je podle svých vlastních slov (Mt 25, 40) přítomen v každém trpícím člověku. Byly tam i modlitby, skutky pokání, a také možnost věnovat čas nebo práci ve prospěch ostatních nebo na podporu dobré věci. Jako poslední možnost tam bylo přispět finančně na tyto účely. Škoda, že v minulosti i v současnosti se tento poslední význam dostává na první místo a považuje se za jedinou možnost ...
Vydat se tedy na určité (poutní) místo nebo v den pouti navštívit kostel, kde mají pouť, a tam se pomodlit, umožní získat odpustky, tedy rozmnožit dobro, aby se i díky té jedné osobě církev zaskvěla v bělostném šatě jako nevěsta. A tím zářivým šatem jsou dobré skutky věřících, jak je psáno v knize Zjevení 19,8 a jak to cituje Jan Pavel II. ve výše jmenované bule. Řeknu to prostě: Když se někdo opije a doma rozbije skleník na cucky, je to jeho vina. Když se usmíří se ženou a s dětmi, omluví se jim, koupí nové sklo ze svých osobních úspor a vyzná se ve svaté zpovědi z tohoto hříchu s touhou se polepšit, je mu odpuštěna vina. Pán Bůh už mu to nikdy nebude vyčítat, ani na věčnosti ne. Zůstává však špatná pověst: On chodí do kostela a takhle se zřídil a tak vyváděl. Když pak jde pěšky na pouť či vykoná nezištně něco mimořádně dobrého, asi se o tom bude mluvit. A tato dobrá pověst překryje tu špatnou, takže i díky němu církev víc zazáří v bílém šatě.
E)
Pouť z hlediska účelu. Ptáme se: Za jakým účelem? A zde jsme u toho, že v naší zemi si většina lidí při slově pouť představí pouze náměstí plné kolotočů a stánků. U nás v Meziříčí při červnové pouti tomu tak je, i když mnoho občanů trvale bydlících ve středu města si na to stěžuje. Chápu, že v jiných obcích pak komedianty stěhují ze středu na okraje, z centra na periferii, jak říkají rádi ti, kdo nemají rádi češtinu. Potom se děti za nimi ženou na bývalé smetiště, kde je nyní po zasypání rovný terén, nebo za obec, kam kdysi vypouštěli husy i dobytek na pastvu, a říkali tomu proto vejpustek. Myslím, že se to dá těch pár dní na náměstí vydržet a že kolotoče patří ke každé pouti, i když to všechno se koná za účelem, aby děti vyprázdnily nejen své pokladničky, ale i kapsy svých rodičů a prarodičů i kmotrů. A zase jsme u toho, že se podle moderního hesla dostávají peníze až na první místo. Správně a věcně je to však potřeba zařadit až na páté místo pod písmeno E. Pouť má opravdu další a lepší účely, než utrácet peníze za kolotoče a cetky.
Na ty sny o klidném náměstí i během pouti odpověděli angličtí architekti a urbanisté zajímavou větou: Nechat náměstí žít! Jde o hledání kompromisu mezi místem pro obchod, dopravu a odpočinek. Když jeden z těchto prvků vypadne, je ohrožen celý život náměstí. Je hezké vyloučit dopravu, ale náměstí pak doslova umře.
Je to pěkné, ale ty odpustky opravdu vypadají starobyle, mnozí to slovo neradi slyší.
Nedivím se. Dovolte, abych k tomu vyprávěl pohádku. Jako v každé, je i v ní skryta hluboká moudrost.
Byl tedy jednou jeden král, ten měl veliký palác, před ním velikou louku. Na ní narostla velikánská tráva a pan král přikázal služebníkům, aby ji pokosili a usušili. Těšil se, že bude mít velikánskou hromadu sena. Služebníci pilně pracovali, jenomže přišel velikánský déšť a všichni se utekli schovat. Po dešti bývá vždycky pěkně. Královský princ toho chtěl využít a šel se projít po veliké louce před královským palácem. Koukal na hromady sena a nekoukal pod nohy. Tak se stalo, že šlápl na zapomenuté hrábě a dostal pořádnou ránu mezi oči. Začal královsky naříkat. Hned přiběhly chůvy a za chvíli i jeho královský tatíček. Když viděl, co se synáčkovi stalo, okamžitě vydal příkaz: V mém království nesmí být žádné hrábě, aby se můj synáček už nikdy o ně nepraštil do čela. Jak poručil, tak se stalo. Od té doby i tu velikánskou trávu museli sbírat holýma rukama. Ani stroj na hrabání nemohl nikdo vymyslet, protože na ten se přijde jen při práci s hráběmi.
Je pravda, že kdysi v minulosti, když ještě u nás panovali králové, byly odpustky zneužívány, že se s nimi skutečně kupčilo, ačkoliv nikdy nešlo získat odpustky bez svaté zpovědi a bez upřímné snahy o obrácení. Ani dnes to samozřejmě nejde. A vůbec si je už nelze koupit bez skutků pokání jen za peníze. Takzvané prodávání odpustků byl nešvar, proti kterému kázal mistr Jan Hus. Martin Luther se kvůli tomu dokonce rozešel s církví.
Nebuďme však jako král v pohádce. I když někdo zapomněl hrábě na louce a ty skutečně ublížily neopatrnému princi, neznamená to, že hrábě jsou špatným nástrojem. Kvůli tomu, že hrábě byly použity k jinému účelu, že byly zneužity, je přece nevyhodíme všechny a nebudeme sbírat seno rukama.
I odpustky jsou jakoby duchovním nástrojem. I odpustky byly zneužívány. Papež Jan Pavel II. to dobře ví. Jemu také velice záleželo na tom, aby se jasně řeklo, v čem byl mistr Jan Hus opravdovým reformátorem a v čem to přehnal. A sám se omlouval za to, co katolíci udělali v dějinách špatně. Přesto na Jubilejní rok odpustky znovu vyhlásil, protože samy o sobě jsou dobrou věcí, dobrým duchovním nástrojem. Využijme příležitostí k získání odpustků. Je přece lépe použít nástroj, než pracovat holýma rukama. Odpustky znamenají, že využijeme zásluh Ježíše Krista a svatých a nejsme odkázáni jen na své slabé lidské síly. Vždyť k tomu, abychom mohli být očištěni od následků hříchu: špatných sklonů, zlozvyků, zhoubného lpění na věcech tohoto světa a utrpení, je opravdu potřeba velká síla od Boha. V Jubilejním roce a při jiných příležitostech nám ji církev nabízí v podobě odpustků.
Proč se vlastně chodí na pouť? Z čeho ta tradice vznikla?
Kromě předcházejících pěti důvodů máme především důvody biblické. Podle Mojžíšova zákona se každoročně putovalo do jeruzalémského chrámu. Pán Ježíš tam také putoval se svou Matkou a svatým Josefem, jak víme z Lukášova evangelia. Už v prvních staletích vznikají mariánská poutní místa ve Svaté zemi. Je to především hora Karmel, chrám obětování Panny Marie v Jeruzalémě a její hrob v údolí Josafat. V té době vznikají u koptických křesťanů mariánská poutní místa v Egyptě: Zahrada Panny Marie, Strom Panny Marie, Pramen Panny Marie - všechno údajné památky na pobyt Panny Marie v Egyptě. Později se začalo putovat také na místa zázraků a zjevení.
Má v naší době pouť vůbec ještě smysl? Má cenu chodit na pouť, když jsem i na druhé straně zeměkoule letadlem za pár hodin?
Určitě má! Podle mé soukromé teorie (kdosi ironicky podotkl něco o soukromých docentech) není správné, když člověk tak rychle protíná poledníky a rovnoběžky. Boží příroda nás vybavila určitou rychlostí, a ta se nemá moc přehánět. Když rychle jíte, není to zdravé, když rychle vylezete po nemoci z postele, je to přímo škodlivé. Všechno chce svůj čas. Jít na pouť znamená dopřát si čas. Nejen na to klidné překonávání vzdáleností, ale i na promyšlení věcí, na duchovní odpočinutí. Škoda, že si to z časových důvodů nemůže dovolit každý. Zvláště pro člověka, který má na starosti děti nebo třeba živé hospodářství, je to téměř přepych. Když jsme šli po Rakousku a Itálii a já jsem mohl podrobně pozorovat, jak je tam všechno zařízeno, říkal jsem si:
„Jestli se ještě někdy někam vydám, tak jenom pěšky, abych z té země něco měl.“ Nevím, jestli to dodržím, ale rozdíl je obrovský. O tom, co jsem mohl pozorovat jako pěšák, jsem podrobně psal v naší knížce o pouti, a viděl jsem už výtisky, kde si čtenáři podtrhávali právě ty postřehy, které nemůže mít člověk jedoucí v autobuse.
Jakou roli sehrály poutě ve vašem životě? Zač jim vděčíte?
Nejsem sportovní typ, v dětství jsem se hodin tělocviku přímo obával. Při pouti do Říma jsem poznal, že s Boží pomocí člověk dokáže hodně, překoná sám sebe, když má cíl, který je podstatnou částí pouti. Když jsem po návratu do vlasti došel na hrob rodičů, měl jsem přímo fyzickou chuť jim říci, že jsem to dokázal díky tělu, které mám od nich. Chtěl jsem jim říci, že je nemusí mrzet, že jsem byl takový nešikovný na ten tělocvik. Vzpomínal jsem, jak se maminka se mnou zlobila, že těma nohama tak tluču. Učila mě chodit zlehka, ale nepovedlo se jí to. Z Říma jsem přišel s oběma podpatky úplně ubroušenými, a to na jiných místech, než jak je měli kolegové. A zdá se nejen mně, ale i druhým, že jsem od návratu zdravější a odolnější na různá nachlazení. Při pouti jsme také děkovali za to, že už není středověk, kdy poutníky někdy zajali a požadovali po nich výkupné. Dneska je možné Evropou klidně procházet. Je smutné, že jako rukojmí slouží misionáři nebo novináři ve vzdálených zemích.
Vaše nejtěžší pouť?
Na naši pěší pouť do Říma jsem se poctivě připravoval. Jeden z mých kaplanů, P. Marek Vácha, pobýval víc jak měsíc s polárníky v Antarktidě. Říkal mi, že oni trénují naprosto jednoduše. Žádná sauna, žádné posilování, ale dělají pouze to, co je čeká v Antarktidě. Tam musí táhnout všechny své zásoby na saních. Proto několik měsíců před odjezdem za sebou doma tahají saně se 40 kilogramy zátěže, v létě pneumatiku naplněnou betonem ve stejné váze. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že půjdeme pěšky do Říma, jsem začal chodit po silnicích. Než jsme vyšli, našlapal jsem po Vysočině 1050 km.
Přesto jsem měl krizi hned druhý den. To jsme za nádherného slunečného počasí vycházeli z poutního místa Panny Marie Třídubské – Maria Dreieichen. Vyfotografovali jsme se s poutním chrámem v pozadí. Dosud je na snímku vidět, jak se sice usmívám, ale nuceně. V té chvíli mě pálila levá pata, našlapoval jsem tedy jen na prsty, ale tím se noha křiví, a mě začal bolet levý kotník, koleno i kyčel. Už jsem se připravoval, že to vzdám, že řeknu spolupoutníkům, ať jdou dál sami. (Nenapadlo mě v té chvíli, že by to nedovolili, že by byli se mnou solidární.) V duchu jsem se modlil a říkal Pánu Bohu, že jsem připraven snést tu ostudu, že jsem vydržel jen první den, že mu to nabízím jako oběť, pokud mám skončit tady. A bolesti najednou přešly, ani nevím jak. Patu jsem pak mazal a ošetřoval pečlivě, ale už dala pokoj. To byla má největší krize za celou dobu tréninku a při všech poutích, které jsme podnikli. Až po návratu domů jsem si uvědomil, že za celou pouť mě pak kromě chodidel nic nebolelo, vůbec žádný kloub, zatímco doma mě pořád někde píchá či loupe.
Chci ještě podotknout, že moji spolupoutníci tolik netrénovali, někteří dokonce vůbec. Já jako nejstarší jsem tento přístup považoval za riskantní. Oni tím však chtěli ukázat, že na pouť se může vydat skutečně každý. Někteří se ale také obávali, že se příliš unaví už předem a nezbudou jim síly na Řím. Proto razili heslo: „Raději padnout na pouti než na tréninku.“ Naštěstí a díky Bohu se to nesplnilo. Po určitých kilometrech však na ně přišly stejné potíže jako na mne při tréninku. Rozdíl byl v tom, že já jsem jej mohl na týden přerušit, oni však na to měli jen jedinou noc, ráno se šlapalo dál.
A vaše nejdelší a nejdůležitější pouť?
Samozřejmě zase ta „jubilejní“ římská. Napadlo to P. Jindřicha Bartoše a P. Marka Dundu. My ostatní jsme se postupně přidávali. O pouti jsem během 40 dnů po návratu napsal za přispění ostatních poutníků osmdesátistránkovou knihu, které už je rozebráno víc jak deset tisíc výtisků. Tam je vše velice podrobně vypsáno, ale občas se mi ještě vybaví, co jsem tam nenapsal. Nejzajímavější doplňky mě napadly, když jsem – musím to přiznat – až po návratu četl knihu církevního historika Dr. Polce „Svaté roky“.
Zjistil jsem, že tři věci jsme sami vycítili nějakým šestým smyslem: Když jsme přišli do Říma, měli jsme naprosto jasný pocit, že všichni nás přijímají v duchu: „Jsme tu pro vás.“ V knize píšu, že to P. Marek Dunda vyjádřil slovy: „Jsme přece ve středu naší církve.“ A bylo to tak v sakristii u svatého Petra i v ostatních bazilikách. Všude bylo pro poutníky vše připraveno, u bazilik byly toalety na lepší úrovni než na letišti, šatny a úschovny byly všude zadarmo. Teprve z té knihy jsem se dozvěděl, že už
papež Pius XII. si ve Svatém roce 1950 přál, aby si každý katolík, který přijede v Jubilejním roce, mohl říci: „Řím je mou vlastí.“
Za druhé jsem se dočetl, že
od středověku se o poutníky, kteří přišli do Říma na Svatý rok, staraly zvláštní spolky – poutnická bratrstva. Jejich členové připravovali pro poutníky ubytování a stravu, nezištně jim sloužili a sháněli pro ně milodary, aby jim to vše mohli poskytnout bezplatně. Když se pak na Svatý rok 1900 chystalo do Říma díky železniční dopravě daleko více poutníků, členové bratrstev si uvědomili, že nemají síly ani prostředky, aby všem a vše poskytli zadarmo. Proto se rozhodli, že tradici dodrží jen pro ty poutníky, kteří připutují pěšky. Když jsme přišli do Říma my, šli jsme se ubytovat do našeho poutního domu v koleji Nepomucenum, který vedl Mons. Karel Janoušek, rodák z Moutnic, kde jsem dříve působil. Proto jsem mu o naší pouti psal předem, takže o nás věděl. Nevěděl však o rozhodnutí římských poutnických bratrstev z roku 1900. Přesto nám všem nabídl celý pobyt zadarmo.
Za třetí: V každé obci, kterou jsme procházeli, ať na Moravě nebo v Rakousku či v Itálii, jsme šli kolem pomníku padlých ve válkách. My jsme se u každého z nich modlili za všechny padlé, nejen za ty, jejichž jména tam byla napsána. Až z té knihy Dr. Polce jsem se dozvěděl, že
papež Pius XII. si přál, aby se ve Svatém roce 1950, prvním po skončení druhé světové války, všeobecné smíření a odpuštění vztáhlo i na ty, kteří se stali oběťmi vzájemného nelidského vraždění. Proto na jeho výzvu hledali v Itálii a ve Francii skauti zapomenuté hroby padlých nepřátelských vojáků a podávali prostřednictvím charitních organizací zprávy příbuzným v Německu a jinde, zatímco německá katolická Charita zjišťovala hroby cizinců, kteří zahynuli za války v Německu. Tak během Svatého roku a krátce po něm mohla řada německých a rakouských poutníků položit aspoň kvítí na hroby svých padlých. V Německu se zase katolické ženy zavazovaly, že budou zdobit hroby cizinců a že se budou modlit za spásu jejich duše. Staraly se tedy o hrob muže, který střílel možná právě po jejich synovi nebo manželovi.
Tam asi byl ten pravý začátek sjednocené Evropy, světadílu, kde předtím vznikly dvě světové války. Teprve když si křesťanští politikové - Francouzi Robert Schuman a Charles de Gaulle, Němec Konrad Adenauer a Ital Alcide de Gasperi - řekli: „Necháme už válčení a připomínání válek a začneme žít v míru,“ mohl být přes řeku Rýn, která mnohokrát v minulosti přímo rudla krví Francouzů i Němců, postaven most Míru. Kéž by se něco takového podařilo aspoň v myšlenkách vybudovat mezi námi a Němci, ačkoli mezi sebou nemáme řeku, ale pohraniční hory. Myslím ale, že hory nenávisti, která se uměle udržuje a přivolává, jsou ještě horší. Dají ještě moc zabrat, než se odstraní. Byl jsem ve Francii několikrát na oslavách konce 2. světové války a poznal jsem, že to je možné. Všechny projevy při nich se nesly v duchu slov Pána Ježíše: „Toto čiňte a tamto nezanedbávejte.“ (Lk 11, 42) Vždycky tam vzpomněli na ty, kdo obětovali svůj život za vlast, která u nich byla ohrožena z východu, z druhé strany Rýna, ale také vždycky připomněli, že v Evropě je teď potřeba společně hledět k nové společné budoucnosti.
Je to potvrzeno i tím, čeho jsem si s překvapením všiml ve Francii, když jsem se tam po 20 letech opět dostal, a co jsem také pozoroval při naší pouti Rakouskem a Itálií. Na rozdíl od nás, kde se pořád zdůrazňuje jediný a jedinečný stát a vše je centrálně řízeno, u nich má každá oblast právo zdůraznit svou zvláštnost. Cizím slovem se tomu říká regionalismus, já bych to však nazval hrdost na svůj domov. V jižní Francii má každá obec dvojí název: ten spisovný ve francouzštině a ten lidový v provensálštině (Avignon – Avignoun). Podobně tomu bylo i v severní Itálii – italsky a friulsky – ačkoli ani tam v tom tak velký rozdíl nebyl, vzpomínám si jen na Venzone a Venčon. Zdůraznili však hrdost na svůj stát i kraj: „My jsme Italové, ale také Friulové. My se za to nestydíme.“ Právě Evropa však už pochopila, že velké státy znamenají velké nebezpečí války, zatímco důraz na místní kraje a zvyklosti vede víc k mírovému soužití.
V celé Evropě se ustupuje od centralismu, který u nás ještě přitužil. Když jsme se blížili k Římu, procházeli jsme dvěma předměstími - Saxa Rubra a Grotta Rossa. Jméno prvního pochází z latiny a znamená Červená skála, druhé jméno znamená italsky Červená jeskyně. Obě sídliště patřila už k hlavnímu italskému městu, ale na tabuli měla velkými písmeny hrdě napsané své jméno, které jim lidé dali už dávno podle barvy místních kamenů. Až pod tím byla poznámka, psaná malým písmem: část Říma. Tak slavné město, skutečně město měst, a dovolí každé obci, kterou pohltí, aby si nechala svoje původní jméno.
U nás je to přesně naopak. Velký název vzdáleného sídla a jen malými písmeny vlastní jméno té obce, kde právě jste. V matrikách se úředně píše: narozen ve Zhoři, část Kochánov, ačkoli ten člověk je narozen v Kochánově, který v této době je zrovna veden jako část Zhoře. A v Kochánově bude mít rodiště až do smrti, zatímco sídlo obecního úřadu se může ještě několikrát změnit. Při vstupu na rakouské území vás vítají cedule: Republika rakouská. Země Dolní Rakousy. Kraj Vína. U nás jen tam jen úřední název Česká republika. Ani zmínka o tom, že jste se ocitli na Moravě. Někdy mám dojem, že slovo Morava je považováno za sprosté. Dokonce i o sportovních klubech ze Zlína a Otrokovic, které mají problémy se svými chatami na Slovensku, v rozhlase nedávno říkali, že jsou to kluby z Čech.
Papež Jan Pavel II. nadarmo neřekl při své návštěvě Slovenska v Nitře 30.6.1995: „Nacionalismus ne, patriotismus ano.“ Zdůraznit, že jsem z Moravy a že je to krásná zem, není podle mne žádný nacionalismus ani šovinismus, ale právě ta zdravá hrdost na svou otčinu, která se latinsky řekne patria. V žádném případě nejsem zaujatý. Vím, že jsou pravdivá slova písně „Čechy krásné …“, snažím se, abych český jazyk nekazil žádnými novotvary. A přátele kněze, kteří působí v Čechách, se snažím podporovat, jak to je jen možné.
Přinesl jste si z té pouti nějaké poučení?
První je spíše osobní: S pomocí Boží člověk dokáže víc, než si myslel. Když jsem v sobotu 15. ledna 2000 večer uslyšel v telefonu otce Jindřicha Bartoše: „Jdeme pěšky do Říma, nechceš jít s námi?“, uvědomil jsem si, že na takovou nabídku se nedá odpovědět NE. Jak to pak poznal můj kaplan o. Petr Holý, byl jsem hned rozhodnut, že půjdu. Strach, zda to zvládnu, jsem však měl, a velký. Neřadím se mezi žádné vytrvalce. V Moutnicích se každý rok putovalo pěšky do Žarošic. Bylo to 25 kilometrů a chodilo se tam první nebo druhou sobotu v září. V ty dny bývala ve farním kostele každý rok svatba. Když mě mladí farníci zvali, abych šel s nimi, říkal jsem jim se smutným výrazem: „Škoda, že s vámi kvůli té svatbě letos nemohu jít.“ Ve skutečnosti jsem však byl rád, že mám výmluvu, která vypadala důvěryhodně. Takže jsem opravdu nebyl trénovaný. V posledních letech jsem pouze jednou za rok chodil při hlavní pouti z Velkého Meziříčí do Netína a zpět, což je přibližně 20 kilometrů. Proto jsem si řekl: „Za ty čtyři měsíce, co zbývají, si vzdálenost od nás do Říma musím nachodit předem.“ A skutečně jsem začal poctivě trénovat. Hned v neděli 16. ledna jsem ušel víc jak třicet kilometrů s tím, že když padnu, padne i celý smělý plán. Díky Bohu jsem toho prvního dne došel, ačkoli noc a vstávání ráno byly kruté. Pak jsem hodně šlapal po okolních silnicích, i když jsem často musel odmítat nabídky dobrých lidí ke svezení.
Druhé je duchovní. Překročili jsme dvakrát státní hranice, poprvé hned první den mezi Moravou a Rakouskem, italsko-rakouské pak třináctého dne. Když jsem potom kreslil mapku naší pouti, uvědomil jsem si, jak máme ty hranice vryté do paměti. Už dítě na základní škole pozná podle tvaru hranic Českou republiku a další státy. Na mapě jsou ty hranice namalovány výraznou červení. V minulých dobách byly také někdy skropeny červenou krví. Prolévali ji naši i italští vojáci při bojích na řece Piavě a ve všech dalších válkách. Na hranicích také někdy vykrváceli ti, kdo byli zastřeleni či postřeleni při útěku do svobodného světa.
V terénu však hranice vůbec nerozeznáte. Moravský břeh Dyje je stejný jako ten rakouský. Na italské straně hranic je stejná příroda jako na rakouské. Hranice jsou opravdu něco nepřirozeného a umělého. Proto můžeme být jen rádi, že v nové Evropě už hranice mezi státy nejsou tím, čím byly v minulosti, že nastal volný pohyb osob i zboží. Proto jsme také děkovali Bohu, že už padla železná opona. A chápeme radost tvůrců Evropy nad tím, že státní hranice už patří minulosti.
Nebezpečné však je, když některé skupiny chtějí rušit další hranice, a to i ty přirozené. Proto navrhují zákony, které stírají rozdíl mezi rodinou, kde je otec, matka a jejich děti, a registrovaným společenstvím osob téhož pohlaví, které chtějí získat děti dokonce klonováním. Proto chtějí povolit eutanázii, aby nebyl rozdíl mezi lékem podaným na utišení bolesti a jedem podaným na ukončení života. Proto se halasně vykřikuje, že přece není rozdíl mezi penězi čistými a špinavými. A on je, i ubohý kopáč z Ukrajiny to pozná, ačkoli neumí číst naše písmo. Dobře však ví, kdy mu šéf něco dává na černo. Děkujeme Bohu, že padly ty hranice mezistátní, které jsou umělé a nepřirozené. Nedopusťme však, aby padly hranice, které Bůh dává svými přikázáními, hranice etické, morální. Buďme opatrní na rozdíl mezi poctivě nabytým a ukradeným, na rozdíl mezi spravedlností a křivdou, pravdou a lží. Na tom stojí nejen evropská kultura, ale i společnost jako taková. Jinak to opravdu bude konec civilizace.
Co byste k té pouti ještě dodal?
Svatý Klement Maria Hofbauer šel do Říma jedenáctkrát tam a zpět. Přitom ušel nejméně dvacet šest tisíc kilometrů. Zdá se nám to hodně, ale pošťák na Vysočině ujde za život přes půl milionu kilometrů. V některých dílnách našlape dělnice u tří strojů za směnu i padesát kilometrů. A to nemluvím o sestřičkách u nemocných ...
I po cestě jsme mohli velebit všechno Boží stvoření, především květiny, které člověk vnímá úplně jinak, když jde pěšky po polních cestách nebo malých silničkách. Také jsme sledovali ptactvo, které nám zpívalo do kroku. Viděli jsme a slyšeli různé ptačí druhy. Po celou cestu nás však provázel hlas křepelek. Na jižní Moravě na nás volaly pět peněz a v Rakousku asi Fünf Schilling (pět šilinků). Nejvíce na jihu jsme byli s otcem Bartošem na poutním místě Římanů, ve svatyni Matky Boží lásky. Stojí uprostřed polí a také z nich se ozývalo křepelčí: Tre mille (tři tisíce) nebo něco podobného.
Také jsem si vzpomněl, že v Itálii byly na minerálkách výrazné nápisy OLIGOMINERALE. To znamenalo: Naše voda má málo minerálů. Nemusíte se tedy bát, že vám zasolí ledviny. U nás zatím vidím, jak se každý dodavatel chlubí tím, že jeho minerálka je nejlepší a že ji máme kupovat, protože obsahuje hodně solí. Jejich reklamy přímo hyzdí krajinu podél našich dálnic, zvláště ta s ohromnou bílou slepicí, které namalovali zahnutý zobák, aby vypadala jako orel.
Bříška prstů u nohou jsou kulatá. Když položíte mokrou nohu na něco suchého, otiskne se tam pět třešniček od největší po nejmenší. Prsty našich nohou vypadaly už za dva týdny chůze jako pět stroužků česneku. Ostré hrany, které se na nich vytvořily, tlačily pak na měkká bříška, až se tam udělaly puchýře. Proto jsem si je na noc namazal silnou vrstvou tuku, a to pomáhalo.
Získal jste na pouti nějaké nové poznatky nebo zkušenosti?
Když se doma připravuji na mši svatou, nevidím na sebe. Jiní kněží v sakristii nebývají. Na pouti jsem každý den při společném oblékání viděl, že otec Jindřich Bartoš si nikdy nezapomněl dát přes albu cingulum. To dnes není v módě. Ornáty nebo albokazule, v kterých si mladí libují, se nosí volně, a tak připomínají těhotenské šaty. Nejvíc tak vypadají alby, které mladí nosí bez přepásání. Zdravotníci by o nich řekli: „Jsou oblečeni jako gravidky.“ Ale všechno chce svoje. „Opásal jsem se“ je biblický výraz, opásání patří k pěknému dojmu. A cingulum, šňůra či látka na opásání, k albě rozhodně patří. Otec Jindřich na to nikdy nezapomene. A také mu to sluší. Neruší svým jevem, a tak se lidé mohou soustředit na to, co říká. Nepomohou totiž sebevíce libá slova, když kazatel působí opticky nelibým dojmem. A to zvláště u tělnatějších mladých kněží alba bez pásku dělá.
Stále si také potvrzuji, co jsme viděli ve všech kostelech v Korutanech. Na každém oltáři bylo všechno souměrné, stejný počet svící na obou stranách a kříž uprostřed. Biskupem tam byl Egon Kapellari, bývalý studentský kaplan, který jistě rozumí moderním věcem. Je přesvědčen, že hlavním znakem posvátného prostoru je uspořádání věcí souměrně k hlavní ose, odborně symetrie. Před několika lety byl pozván na kněžské setkání na Moravu a tam řekl: „Od Malty až po Skandinávii ovládla Evropu nesouměrnost, tedy asymetrie v liturgickém prostoru. Ta je však výrazem toho světského, profánního.“ A dodal, že to pak je v kostele stejné jako v obýváku.
V jeho diecézi, do které patří celé Korutany, to bylo opravdu jiné, symetrie tam skutečně podporovala posvátno. Květiny lze naaranžovat naprosto svobodně a nesymetricky, ty přece v Boží přírodě rostou nepravidelně, jak chtějí. Ani by nebylo hezké dělat z nich geometrické obrazce. Posvátné předměty však mají být umístěny souměrně, tím vytváří posvátné prostředí. Jinak se stírá rozdíl mezi obývákem a obětním stolem, mezi hostinou lidskou a Beránkovou.
A úplně poslední dojem, který jste třeba dosud ještě nikomu neřekl?
Spisovatel Richard Halliburton vypráví v knize Létající koberec o svých cestách po světě. Jako kluk jsem to hltal a dodnes si pamatuji, jak popisoval pěší pochod s cizineckou legií, ke které se na jeden den přidal, cesty k lovcům lebek a podobně. Píše také, jak se rozhodl přeplavat Panamský průplav. Když konečně vyřídil všechna povolení, slavnostně začal. Bylo tam mnoho diváků. Svlékl se do plavek, skočil do vody a plaval – ouško. Jinak to neuměl. Dav byl zklamaný, čekali nějakého borce, a on plave ouško, dětský primitivní styl. Já osobně mám pocit, že neumím pořádně chodit. Potvrzovali mi to i na vojně. A jeden člověk z Meziříčí, který mně dobře zná, prohlásil: „On se svou chůzí si troufá dojít až do Říma!“ Chápu jeho obavy. Tím víc jsem vděčný Pánu Bohu, že díky jeho pomoci jsme došli všichni.
Také jsem ještě nikomu neřekl, s jakou jsem se probudil druhou noc v Itálii. Večer předtím jsme zmokli, nechtěli nás vzít pod střechu, pak jsme měli obavy z policejní kontroly. Ráno jsme se probudili do slunečného dne. A to vždycky spraví náladu. Zase se nám pěkně půjde. A v tom jsem si vzpomněl, že až se vrátím do Meziříčí, bude potřeba už začít s opravou fary. A bylo po náladě. Dnes musím dodat, že s pomocí Boží a díky šikovným zedníkům a stavitelům a zvláště panu Janu Smejkalovi, který byl duší celé stavby, už máme u nás faru odpovídající 21. století. I když ty dva roky oprav za plného provozu daly zabrat všem, nejvíc kaplanům a pak naší hospodyňce. Jednou jí přivezli do kuchyně kolečko malty a na místě je zpracovávali, zatímco ona musela dovařit jídlo.
A co promítání?
Když se pan kaplan Marek Vácha vrátil na jaře 1997 z Antarktidy, promítal mnohokrát diapozitivy, které tam pořídil. Všude ho zvali, a proto na to měl vyhrazený jeden den volna v týdnu. Viděl jsem jeho promítání na setkání mladých kněží v Brně a byl jsem nadšen. Promítl pár pěkných obrázků, přidal několik zajímavostí o nich a mnoho postřehů z ekologie, estetiky i morálky. Nenásilně, stručně a jasně. Když jsem se chystal do Říma, vzpomněl jsem si na to, a proto jsem fotografoval na diapozitivy. Nejméně třetinu snímků jsem musel hned vyřadit. Za čtyři roky od návratu z Říma jsem promítal už 144 krát. Odvažuji se doufat, že jsem tím trochu naplnil slovo Boží ze Skutků apoštolských: „Bratři, můžete-li něco říci lidu pro povzbuzení, ujměte se slova!“ (13,15). Lidé jsou dnes tak unavení až smutní, že skutečně je potřeba udělat vše pro povzbuzení malého stádce.
Na 43. promítání v Pozořicích jsem se dozvěděl, jak se jmenují ty plody vyfotografované na návsi v Martorano u Ravenny. Tehdy jsem si myslel, že jejich jméno je nološo, protože ta paní mi to přesvědčivě tvrdila. Až později jsem zjistil, že „no lo scio“ italsky znamená: Já to nevím. Až v Pozořicích mně odborník z botanické zahrady řekl, že to jsou maklury z čeledi morušovníkovitých, které jsou však nejedlé. To vysvětlilo i nezájem té Italky. Největší účast byla na 58. promítání v Jedovnicích. V kostele se tam v neděli 18. března 2001 večer sešlo na tři sta posluchačů a mnozí z nich přišli z okolních vesnic pěšky, aby se naladili na správnou poutnickou notu. V Osové Bitýšce jsem promítal právě v době, kdy bylo finále mistrovství světa v hokeji, a přesto mezi posluchači byla většina mužů.
Všiml jste si něčeho až při promítání?
Ano, na fotografii před bazilikou svatého Petra má většina z nás na sobě kalhoty s nažehlenými puky. Vytáhli jsme je ze spodku batohů. Je pravda, že v kraťasech by nás do baziliky nepustili, ale je také pravda, že to byla neděle a člověk, nejen katolík, by se měl v den Páně svátečně obléci. V šestnácti letech jsem nastoupil do internátu a jako kluk z vesnice jsem se poprvé ocitl ve městě. Jeden spolužák z Prahy mě „vysvětloval“ taje a zvyky velkoměsta. Na neděli jsme domů nejezdili, a já jsem si v ten den vždycky bral sváteční oblečení. Když si toho ten spolužák všiml, řekl mi: „Tady nejsi na vesnici, kde máte všední a sváteční oblečení. Teď jsi ve městě a tady musíš být pěkně oblečený každý den.“ Dal jsem na jeho rady, ale až později jsem si uvědomil: každý den pěkně znamená každý den stejně. A když je to pořád stejné, tak to zevšední. Každý den je pak všední. Žádný svátek, jen ta všednost, nic zvláštního, samá šeď. Anebo také modř – barva amerických modráků, ať už se jim říká džíny, jeansy nebo rifle. Nosí se všude, i v neděli na bohoslužby. Maminky už nevypraví své dcery v šatech ani do kostela. Byl jsem opravdu nemile překvapen, když při prvním svatém přijímání jsem viděl vedle děvčete v bílém její dvě starší sestry v riflích. Bůh dobře ví, proč nám přikázal světit sedmý den. Jinak jsme otroci práce a smýkáni časem, který tak rychle ubíhá a ubíjí, protože nejsou žádné příjemné zastávky a body k zachycení.
A co jiní poutníci do Říma?
Velmi pozorně pročítám každou knihu, kterou vydají o své pouti ti druzí. Zatrhávám si v nich stránky, kde popisují své zážitky a pocity úplně stejně jako my. Když Ivan Kolman a Petr Nobilis přešli například nejvyšší alpské sedlo, vzali to přímo dolů. My jsme v podobném případě také poznali, že nebylo síly, která by člověka donutila přesně sledovat serpentiny. V jejich knize Cesta do Říma jsem takových míst našel přes třicet. Něco podobného jsem objevil i v knize Viktora Faktora Pěší pouť do Říma. Obdivuji čtyři mladé lidí, kteří šli pěšky z Prahy do Říma v roce 2002 se svým šedesátiletým strýcem. Trvalo jim to 49 dní a všechno si přitom nesli na zádech. Nevyhýbali se ani hřebenům Alp a Dolomit, naopak je přecházeli po těch nejkrásnějších, a tedy i nejobtížnějších stezkách.
V diecézi jste inicioval řadu zajímavých – nejen poutních – akcí. Povězte o nich, prosím, pár slov...
Dneska se neobejdeme bez auta. Proto jsem po vzoru Mons. Aloise Pekárka a také polských kněží chtěl v Jubilejním roce nabídnout všem lidem požehnání jejich vozidla. Církev na to má krásné modlitby, které vycházejí z Písma svatého, proč je tedy nevyužít? Kolem svátku patrona řidičů svatého Kryštofa (25.7.) bylo u nás na náměstí žehnání aut. Všichni dostali samolepku se znakem Jubilea roku 2000 a s veršem z Bible: „Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách“ (žalm 91, 11).
Někteří lidé mi pak řekli: „My auto nemáme, jezdíme na kole - a to je někdy ještě nebezpečnější. Také bychom chtěli Boží ochranu.“ Ohlásil jsem tedy žehnání jízdních kol. Kolem svatého Václava pak bylo ještě žehnání koní. Je třeba podle pravdy připomenout, že ty žehnací modlitby se více než věcí a zvířat týkají řidičů, cyklistů a jezdců. Při žehnání se církev za ně modlí, aby jednali zodpovědně, aby využívali dopravních prostředků k dobrému a aby je Bůh chránil před nebezpečím.
Když to vešlo ve známost, hned se objevily námitky, že církev žehnala i zbraně. Musel jsem vysvětlit, že ti vojáci, kteří se dozvěděli, že ráno vyrážejí na zteč, z toho pochopitelně měli strach. Proto prosili svého duchovního, aby se za ně modlil, aby jim u Boha vyprosil ochranu a přežití. Tragédie války byla v tom, že na druhé straně o totéž prosili nepřátelští vojáci zase svého pastýře. Takže se modlili jak katoličtí kněží, kterým se říkalo polní kuráti, tak evangeličtí pastoři, pravoslavní popové, židovští rabíni či muslimští imámové. I toto žehnání bylo tedy zaměřeno na lidi, a ne na zbraně, takže církev opravdu zbraním nikdy nežehnala. Důkazem toho je, že v žádné úřední knize takové modlitby nenajdete.
Kam byste si přál ještě putovat?
Přál bych si putovat na Jasnou horu u Čenstochové a nějakým způsobem tam odčinit ty dvě rýhy na tváři Panny Marie. Víme, že to je národní svatyně Poláků. Můžeme si tedy domyslet, že tam chodí i školní děti a že slabikují dějiny toho místa a obrazu, které jsou napsané na velkých tabulích. Na prvním řádku čtou, že obraz se tam dostal roku 1382. Hned pod tím následuje, že 14. dubna 1430 tam přijeli husité a obraz posekali. Pak je tam těch vět ještě asi deset, mimo jiné také o tom, že Švédové při svém tažení v roce 1655 dobyli všechny polské pevnosti kromě Jasné hory. Už od dětství mají Poláci jméno naší vlasti spojené s touto hanebností. Co kdyby tam bylo připsáno, že přišli poutníci z Čech i Moravy a činili pokání za své předky? To by ovšem muselo být připraveno ve spolupráci s církevními představenými našimi i polskými.
Jasná Hora se v tom roce 1655 ubránila proti mnohonásobné přesile a to byl příklad pro celé Polsko, které ze sebe brzy cizí vojska setřáslo. Vděčný král Jan Kazimír I. pak 1. dubna 1656 prohlásil Pannu Marii Královnou Polska. Když po trojím dělení své země přišli Poláci o své království i krále, zůstala jim jen královna – Matka Boží Jasnohorská. Podruhé byla prohlášena královnou po „zázraku na Visle“ v roce 1920. Bolševici prohlásili, že všechny neruské národy se mohou osamostatnit. Když to udělali i Poláci a vyhlásili republiku, byli také napadeni Rudou armádou. Vrhla se na Polsko a v létě 1920 už byla před Varšavou. Polští biskupové se shromáždili v Čenstochové a znovu vyhlásili Matku Boží Královnou Polska. S nimi se tam modlily za vítězství tisíce lidí. To skutečně přišlo u Varšavy právě v den Mariina svátku – 15. srpna a bylo nazváno zázrakem na Visle. Mladá Polská republika hledala současně pomoc po stránce hmotné. Objednala zbraně ve Francii, která tenkrát podporovala všechny nově vzniklé státy, tedy i nás. Proto tu zásilku zbraní poslala přes naši zem. Železničáři v Bohumíně, zpracovaní komunistickou propagandou, však nechtěli zbraně přeložit do polských vagónů. Tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš (který se styděl za své české jméno Eduard) proti tomu nic neudělal. Dopustil, že jsme porušili podepsanou mezinárodní smlouvu a postavil se vlastně proti Polákům. I když zásilku už zaplatili, nedostali ji. Byla vrácena a došla k nim potom po moři. Přesto se Varšava zázračně ubránila právě díky své Královně Panně Marii Jasnohorské. To je další důvod ke kající (i děkovné) pouti do Čenstochové.
Běžný člověk v Evropě si jméno Edvarda Beneše spojí s jeho dekrety. A ty jsou opravdu hrozné: vyhlásit, že si každý může beztrestně vraždit a znásilňovat bezbranné ještě víc jak pět měsíců po skončení války, to je opravdu moc. A nemluvě o tom, že tento pán prosadil vyhnání Němců. Čechy i Morava byly zbaveny tří milionů občanů německé národnosti, z nichž drtivá většina byla nevinných. A zřejmě i větší část z těch, kteří kdysi manifestovali pro Třetí říši, to dělala z donucení a ze strachu, však dobře víme, jak to bylo později u nás. Vítězi přece sluší velkorysost. A neuškodili jsme si jen po stránce morální, ale i po hospodářské a kulturní. Pohraničí, obývané pracovitým věřícím lidem, se z toho dosud nevzpamatovalo, ačkoli se tam dávalo tolik peněz. A nikdo nemá odvahu to říci a ochotu kajícně si to přiznat. Někteří si to pochvalují dosud, dokonce říkají, že s odchodem Němců se aspoň snížilo procento katolíků.
A co Velehrad?
Už mnohokrát se mě lidé ptali, kam vyrazíme na další pouť, jestli zase do Říma. Každý rok nemůže být jako ten jubilejní a nedá se tam chodit tak často po sobě. V prvním roce nového tisíciletí na svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů - tedy 18. 1. 2001 - jsme se my, kteří jsme se díky Bohu vrátili od hrobů svatých apoštolů Petra a Pavla, dohodli, že budeme putovat pěšky na Velehrad, kde je Maria právě pod tímto jménem uctívána. Řím stojí u kolébky křesťanství v Evropě, Velehrad je Betlémem víry pro naši vlast. Když se v tom biblickém Betlémě narodil Pán Ježíš, andělé oznámili, že to bude „radost pro všechen lid“ (Lk 2,10), a vyzvali pastýře, aby se nebáli.
Pouť jsme naplánovali na předposlední týden v srpnu, aby žáci, studenti i učni měli ještě sedm dní na zahojení puchýřů a učitelé mohli v posledním prázdninovém týdnu klidně nastoupit do škol. Jen podle map jsme od stolu určili dvojí trasu na Velehrad: ze Znojma a z Velkého Meziříčí. Vycházelo to na 4 dny a denně 33 km. Když jsme pak v srpnu 2001 vyšli, díky Bohu se potvrdilo, že se tyto vzdálenosti dají ujít i s větší skupinou, i s poutníky různého stáří či mládí. V severním proudu byly děti pod 15 let i důchodci a důchodkyně a všichni došli v pohodě. Bylo to znamení, že nám Bůh žehná. Dalším Božím vzkazem bylo počasí. Zmokli jsme sice dvakrát, ale jinak byly povětrnostní podmínky ideální. Když jsme putovali po silnicích mezi Meziříčím a Vranovem otevřenou krajinou, bylo pod mrakem. Jak jsme vstoupili do vysokých lesů Drahanské vrchoviny, začalo pražit srpnové slunce. Jeho paprsky zesílily, když jsme přecházeli holou rovinu na Hané u Vyškova a Bučovic. Naštěstí (správně díky Bohu) tam foukal ostrý severní vítr. Domorodci mu říkají Polák, ne podle úrodných polí, nad kterými se proháněl, ale proto, že přichází až z Polska, snad přímo od moře. A ten nás krásně provětrával. Brzy jsme pak byli v chřibských lesích, a to už byl na dosah ruky Velehrad, duchovní střed našeho národa, naší země i celé Evropy. Posledního dne se k nám přidali další poutníci, kteří přijeli autobusy, aby měli podíl na naší pouti. Byli nadšeni stejně jako otec biskup, který měl v sobotu v poledne pro všechny závěrečnou mši svatou. Mnoho poutníků pak řeklo: „Za rok půjdu zase.“ A poctivě křesťansky dodávali: „Dá-li Pán Bůh.“
Velcí i malí, mládež i rodiny, prostě každý, kdo se nebojí ujít něco přes 30 km denně, se s námi může vydat vždy koncem srpna na Velehrad. Vycházíme předposlední úterý v srpnu ráno buď ze Znojma, z Velkého Meziříčí nebo z Víru, kde u kaple Svatých sedmipočetníků začíná třetí proud. Celá pětidenní pouť má duchovní program. Zpívají se písně staré i nové a najde se čas i na trochu zábavy, aby to opravdu byla „radost pro všechen lid“. Velehrad je vlastně hlavní město Evropy po duchovní stránce, protože je spojeno s jejími patrony svatými Cyrilem a Metodějem. Má tedy být cílem všech duchovních cest, aby opravdu platila slova písně Zvoňte zvony: „Svolávejte odevšad na posvátný Velehrad!“ Pouť má být radostnou událostí pro její účastníky i pro ty, s kterými se setkáme. V tu sobotu po předposledním srpnovém úterý pak v 8.00 mohou do Buchlovic přijet autobusy s poutníky, abychom všichni šli posledních sedm kilometrů pěšky společně. Pouť končí v poledne v bazilice slavnostní bohoslužbou. Před ní se na nádvoří ještě obnovuje zasvěcení národa Panně Marii.
Jsem velice rád, že jsme už mohli na Velehrad třikrát dojít pěšky a že to všichni dobře zvládají. Těší mě, že se k nám přidávají další poutníci, z Radešínské Svratky, z Veselí nad Moravou a dalších míst. Zvláště mám radost z poutníků z Prahy, kteří na Velehrad etapově putovali z Levého Hradce už od roku 1982 a z Nového Jičína, kteří jdou zase ze severu. Už s námi šli i poutníci z jiných zemí, z Ukrajiny, z Polska, samozřejmě ze Slovenska, můžeme tedy plným právem zpívat „v Betlém Slávů Velehrad“.
Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil? Koho si nejvíc vážíte?
Rodiče, křestní kmotři, sourozenci a jejich rodiny, a pak kněží. Jamský pan farář P. Josef Hladký, synovec prezidenta Svobody, který nás děti měl rád, jeho nástupce P. Bohuslav Marek, který vypadal sice přísně, ale ve zpovědnici skutečně svědčil o Božím milosrdenství vůči hříšníkům. Sobě neodpustil nic, sloužil až do posledního dechu. I další jeho nástupce P. Eduard Šikula, dobrák od kosti, za jehož působení jsem měl v jamském kostele primici.
Velký vliv na mě měl studentský kněz na Carnotově lyceu v Dijonu, kam jsem nastoupil roku 1967 ve svých 16 letech, abych tam mohl s dalšími Čechoslováky tři roky studovat a udělat si maturitu. Byli jsme vřele přivítáni. Říkali nám pořád „Messieurs les Tchèques!“ (Pánové Češi.) Rozdělili nás do tříd, zase vítání. Pořád však kolektivně. Čtvrtého dne našeho pobytu byla neděle. Šel jsem do kaple, sám z 24 krajanů. Viděli mě malí francouzští primánci a hned to hlásili tomu knězi. „Pane abbé, je tady jeden Čech.“ A on mi řekl: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl jsem a on na to samozřejmě francouzsky: „Jene, já tě u nás vítám.“ Byl první, který mě oslovil jménem. Už jsem nebyl jen člen nějaké skupiny, ale jedinec, který má své jméno. Vždyť i Bůh zná každého jeho jménem, jak připomíná Bible na mnoha místech.
A ještě v jednom si na něho pořád vzpomínám. Umíte si představit ten stesk po domově, když jsme v tom věku nastoupili v září do školy s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Ty první dny byly pro mne vždycky krušné. Abbé Delaunay, tak se jmenoval ten kněz, však druhý rok přišel za námi staršími se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa.“ Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové Druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek.
Jak vidíte svůj pobyt ve Francii s odstupem?
Až teď si uvědomuji, jaký to byl dar od Pána Boha, když jsem se v dospívání dostal ze země za železnou oponou do svobodného světa. Do Evropy, protože už tenkrát tam mladí Francouzi i Němci nemluvili jen o hrůzách druhé světové války a neplánovali odvetu, jak tomu bylo u nás. Tam už uvažovali o smíření a hrdě o sobě říkali: Jsem Evropan. Na internátě byly stovky Francouzů, gymnazistů i těch, kteří už byli po maturitě a připravovali se ke konkursu na význačné univerzity. Desítky z nich byli doslova pobláznění levičáctvím, přímo horovali pro Lenina, Trockého i Mao Cetunga. Nikdy však nepřišli za námi zeptat se nás na tu „novou a lepší“ společnost, kterou jsme zažili na vlastní kůži. Nechtěli prostě znát pravdu, žili ve svých nebezpečných snech.
Nechtěl jste tam zůstat?
Možnosti byly, s maturitním vysvědčením berou ve Francii na většinu vysokých škol bez přijímacích zkoušek. Po srpnu 1968 nám byla celá Evropa nakloněna. Mnozí spolužáci tam také zůstali, třeba Tomáš Týn, který vstoupil k dominikánům a těsně po pádu berlínské zdi zemřel v Itálii na rakovinu. Sám sebe nabídl jako smírnou oběť za svobodu v Československu a Bůh ji přijal. Zemřel v pověsti svatosti. Už bylo zahájeno řízení o jeho blahořečení. Měl jsem to štěstí, že jsem ho uviděl po dvaceti letech a mohl s ním mluvit necelé dva měsíce před jeho smrtí. Hodně jsme si spolu rozuměli a moc dobře mi vždy poradil. Já jsem si však po maturitě nedovedl představit, že bych zůstal v cizině a už nikdy neměl spatřit svou rodinu. Jak jsem později zjistil, to byl pocit, který vedl většinu nás Čechů a Slováků zpět do vlasti, i když jsme si nedělali iluze o tom, co nás v normalizaci čeká.
Na které lidi ještě vděčně vzpomínáte?
Na P. Karla Hesa, který začal kaplanovat v Českých Budějovicích, když jsem tam nastoupil na vojnu, a u něhož jsem našel druhý domov ještě dlouho po odložení zeleného sukna. Velice si vážím Mons. Františka Vavříčka, u něhož jsem byl čtyři roky kaplanem. Na jeho příklad stále vzpomínám. A často si připomínám slova i názory jedovnické hospodyňky Anny Pospíšilové, která uměla vystihnout situaci a dobře poradit.
Vděčně také vzpomínám na své předchůdce, na které jsem mohl navázat. Byl to P. Otmar Kaplan, rodák z Otmarova, farář v Moutnicích (kam patřil i Rozařín a Nesvačilka) a Žatčanech, který tam navázal pěkně na všechny lidové křesťanské tradice a získal pro ně právě mladé lidi. Tím oživil celou farnost a podchytil mládež. Pro mě bylo zajímavé toto objevovat a velmi radostné v tom pokračovat. Podobně i ve Velkém Meziříčí P. Vojtěch Kodet za svého čtyřletého kaplanského působení dal dohromady farnost tím, že se opravila věž. Ještě důležitější bylo, že vybudoval společenství, takže u nás je farnost tím, čím má být: společenstvím ze společenství.
Za mnoho také vděčím P. Jiřímu Hájkovi ze Stříbra. Když jsem byl pozván na pěší pouť do Říma, hned jsem mu volal a on mi řekl: „Neváhej a jdi, protože po padesátce se už ničeho takového neodvážíš.“ A mně do ní scházel právě rok. Vážím si také všech žen, které tiše a obětavě pomáhají na farách a umožňují tak nám kněžím, že se můžeme věnovat svému působení. Je jich mnoho, jmenuji jen sestry Marii Malcovou, Marii Vlachovou, Marii Zetelovou, Marii Novákovou, Marii Turčíkovou a Miroslavu Ryšavou, ačkoli i ostatní by si to také bohatě zasloužily. Kéž je všechny Pán Bůh štědře odmění.
Velmi také obdivuji jáhna Františka Řezníčka za jeho houževnatost. Přes ohromné puchýře, které se mu udělaly třikrát po sobě na stejném místě, s námi došel až do Říma a nikdy si na nic nestěžoval. Dalo by se říci, že díky jeho přítomnosti jsme se vyhnuli takzvané ponorkové nemoci, která každé uzavřené skupině hrozí.
Vzpomínám také na moutnickou varhanici Josefu Dohnálkovou. V neděli hrávala na obou mších svatých. Když jsem na té ranní něco zajímavého v kázání řekl, hned to využila při hrubé. Když jsem se například zmínil, že člověk může svým úsměvem druhému zlepšit náladu i v nevlídném počasí, hned ten den zpívali mladí píseň „Slunce ať svítí, kde jsi ty“. Její manžel Adolf byl mým věrným spolupracovníkem, zvláště při dopisování kronik. Hodně vzpomínám na kostelníka Jana Dohnálka, který první den v důchodu přestal chodit do práce, ačkoli ho lákali, a věnoval se jen kostelu. Každý kout v něm nese stopy jeho rukou. Zemřel v pověsti svatosti těsně před mým přeložením. Vzpomínám i na jeho rodinu a všechny ostatní spolupracovníky a spolupracovnice z Moutnic. Vzpomínám i na varhaníka v Žatčanech, Antonína Sedláčka, který za varhanami hrál víc jak 66 let, ačkoli začínal v 18 letech jako naprostý samouk. Tenkrát po první světové válce chtěl dosavadní varhaník doběhnout faráře a v pátek mu znenadání vrátil klíče od varhan. Ten prosil o pomoc kostelního hospodáře, Antonínova otce. On řekl: „Toníku, v neděli musíš hrát ty.“ Syn si na stůl namaloval klávesy a za den se naučil svou první píseň, takže sváteční bohoslužba mohla být s hudbou. Vzpomínám také na kostelníka Josefa Hladkého a ostatní obětavé žatčanské muže i ženy.
A na které události rád vzpomínáte?
Za svého působení v Moutnicích jsem zažil, jak obětaví muzikanti chodili na Štědrý večer po obci a hráli u každého domu koledy. Říkalo si jim pastýři. Jakmile děti uslyšely, že jdou, vyběhly ven je přivítat. I dospělí s nimi vyšli před dům a po zahrání koledy si všichni popřáli k svátkům. Když se děti vrátily domů, uviděly stromeček s dárky, které jim Ježíšek nadělil zatímco byly venku. Tato tradice, předávaná z pokolení na pokolení a udržovaná i přes nepřízeň minulé doby, byla ohrožena už o Vánocích 1982, brzy po mém nastoupení do farnosti. V sousedních Těšanech tenkrát jednoho pastýře srazilo auto a on nehodu nepřežil. Za rok proto váhali i moutničtí. Kvůli větší bezpečnosti jsem pro ně pořídil pásy s odrazovými sklíčky. Chodil jsem s nimi a pozval jsem i svobodnou mládež, aby se přidala. Rádi si dali říci, protože se doma v tomto věku často u stromečku nudí. Chodili s pastýři a střídali se s nimi ve zpěvu a hraní koled. Především od muzikantů a jejich rodin to byla velká oběť, když tátovi dovolili, aby o nejposvátnějším večeru v roce opustil teplo domova a své nejbližší a dělal radost cizím dětem. Byla to však radost pro celou obec. A první kousek vždy hráli na hřbitově pro své zemřelé. Ve farnosti nebyla mše svatá ani večer, ani v noci, ale až jitřní brzy ráno. Byla to pak oběť i pro chrámový sbor, protože po probuzení se vždycky zpívá namáhavěji než večer. Pro pastýře (a pro děti) to však všichni rádi udělali.
Vzpomínám také na sté výročí sňatku Maryši, o které pak napsali bratři Mrštíkové ve stejnojmenném realistickém dramatu, že nakonec otrávila svého o mnoho let staršího manžela. Realita byla však jiná, než jak to popisují Alois a Vilém. Na moutnické faře zůstaly třetí opisy matrik, které stát nezabavil. Ve snubní matrice z roku 1888 jsem tam našel zápis, že v místním kostele si 6.6. vzal Felix Turek z přifařených Těšan, třicetipětiletý vdovec se třemi dětmi na krku, svobodnou jednadvacetiletou Marii Horákovu, které říkali Maryša, z téže obce. Na ni sice myslel Šimon Petlák, který byl v té době na vojně, a ani jí asi nebyl lhostejný. Je také pravděpodobné, že jí rodiče ženicha vybrali. Když však v moutnickém kostele slíbila před Bohem svému muži věrnost, také ji zachovala. Třicet devět roků spolu klidně žili a měli ještě čtyři děti. Snažila se být dobrou matkou všem svým dětem, vlastním i nevlastním. Vypráví se, že těm starším osobně žehlila kroj na hody, aby nikdo nemohl říci, že je zanedbává. Své vlastní dceři při tom říkala: „Až ty půjdeš na hody, budeš si to už dělat sama.“ Manžela dochovala do smrti a přežila ho o 16 let.
Realisté Mrštíkovi složili své drama ze tří věcí, které se však odehrály na různých místech. Právě někde v okolí Těšan slyšeli, jak na muzice křičí opilý voják, jehož děvče si mělo brát někoho jiného: „Stejně ti za ňó budu chodit!“ V černé kronice se dočetli, že v Brně odsoudil krajský soud ženu, která otrávila svého muže. A když viděli, že si starší vdovec z Těšan bere mladé děvče, usoudili, že to musí dopadnout špatně. Nenapadlo je, že s pomocí Boží se dají zvládnout i těžší situace, asi neuvažovali o lidském svědomí a síle milosti. Napsali drama, které se nazývá realistické. Přitom z Turka udělali Vávru, z Horákových Lízalovy, ze Šimona pak Francka. Pouze v devátém výstupu druhého jednání nechali jediný pravdivý údaj, že do kostela v Moutnicích to z Těšan není daleko. Vše ostatní je tedy vymyšleno. Zlé jazyky tvrdí, že Vilém Mrštík, který učil v Těšanech, se tím pomstil za to, že Maryšin otec mu ji nechtěl dát za ženu. Slyšel jsem, jak jeden starý občan vzpomínal, že jako dítě při prvním veřejném představení Maryši v Moutnicích seděl na zemi před lavicemi. Tam slyšel, jak si babička Turková, která seděla v první řadě, povzdechla: „To ze mě pan hočitel neměli hodělat.“ Je zajímavé, že Maryša přežila i Francka, který si vzal slečnu Sýkorovou. Byl pohřben nedaleko od jejího manžela, a vypráví se, že Maryša se chodívala modlit k oběma hrobům. Po její smrti daly děti, které na maminku ani na tatínka nedaly dopustit, vyrýt na pomník nápis: Napsáno drama, prožito větší. Oba hroby na starém těšanském hřbitově hned vedle hlavní silnice jsou dodnes udržovány a navštěvovány.
Skutečná realita je tedy povzbudivá a svědčí o síle, kterou Bůh dává ve svátosti manželství. To vše jsme si snažili připomenout, proto jsem před stým výročím tohoto sňatku pozval do Moutnic židlochovického pana děkana Valouška. V kostele svatého Jiljí, který byl svědkem slibů Maryši a jejího manžela, měl 5.6.1988 mši svatou s obnovou manželských slibů a prosbami za současné rodiny.
Proč jste se rozhodl pro kněžství?
Cítil jsem v nitru tichý hlas, kterým se mne Bůh ptal, zda bych mu dal svůj život a věnoval jej posvátné službě. V tom, že jsem za ním šel, mě podpořil příklad kněží, které jsem znal, příklad o rok staršího spolužáka Tomáše Týna z Brna a morální podpora ze strany nejbližších členů naší rodiny. Ti si v tajnosti přáli, abych byl knězem, ale nechávali mi naprostou svobodu v rozhodování.
Kdy jste zažil vítězství a kdy prohry?
Mám dojem, že vítězství se podobají setkání s Bohem, jak je prožíval Mojžíš, který ho viděl, až když přešel. Teprve až přejdeme ty hory a doly na životní cestě, můžeme mluvit o vítězství. Přesto si dovolím vzpomenout na jednu hodinu náboženství na škole v Ostrově u Macochy. Tenkrát jsem dostal u tabule ledvinovou koliku. Odpotácel jsem se do sborovny a jedna ochotná paní mě odvezla na pohotovost. Děti zůstaly ve třídě samy a na pobídku malé Šárky se za mě začaly modlit. Je to i díky jejich modlitbě, že od té doby už takové problémy nemám.
Proher si člověk všimne spíše a hned tak na ně nezapomíná. Jednou mně ministranti při schůzce hodně zlobili. Tomu nejbystřejšímu jsem řekl: „Jak bys to na mém místě dělal ty?“ Odpověděl mi s upřímností svých desíti let: „Asi bych na kněze nešel!“ Zhruba ve stejné době mi řekl jeden jeho starší kolega: „Vy to s námi neumíte!“
Za prohru také považuji jednání ve vatikánské kanceláři v den našeho odletu z Říma. Bylo nám přislíbeno přijetí u Svatého otce a měli jsme se tam dostavit v 11 hodin. Byli jsme tam už v deset a já jsem byl poslán dovnitř jako mluvčí celé skupiny. Více lidí tam pustit nechtěli. Nedokázal jsem být dostatečně vlezlý, abych to pro nás všechny vymohl. Vadí mi to čím dál víc a nerad na to vzpomínám.
Z čeho máte jako člověk, jako farář a děkan, jako poutník největší radost?
Jako člověk mám radost, když slyším ptačí zpěv a rozpoznám, kdo to zpívá, a také když se rozhlédnu za jasného počasí po kraji a poznám obce a kopce, na které je vidět. Jako farář, když se podaří lidem překonat samotu a uvědomí si, že Bůh je s námi a my jsme jeho děti a můžeme tedy vytvářet rodinné společenství v rámci obce či farnosti. Jako děkan, když moji kaplani, kterých jsem měl tady ve Velkém Meziříčí zatím sedmnáct, vzpomínají v dobrém na své první místo. Jako poutník, když jsou lidé povzbuzeni, že sami někam došli.
Co byste přál všem poutníkům?
Těm, kteří putují po cestách této země i všem lidem, „poutníkům k věčnosti“, bych přál slovy večerní kněžské modlitby: … ať vytrváme v dobrém až do konce.
Pane děkane, a kam byste si přál směřovat svým životem?
Chtěl bych být otcem, dobrým pastýřem, po vzoru Dobrého Pastýře Ježíše Krista. Zda se mi to daří, mohou posoudit druzí lidé. Jednou to bude posuzovat ten Dobrý Pastýř - kéž je mi milosrdným soudcem.
Poutník kráčí s Boží pomocí a pod ochranou Panny Marie, andělů strážných a všech svatých patronů. V žalmu 91 čteme, že Bůh přikázal svým andělům, aby nás chránili, a v žalmu 84 se píše, že člověk nalézá pomoc u Boha, když se chystá na svatou pouť. Poutník pamatuje, že: 1. Pouť je kus života krásného, ale těžkého, jak se dá dle pravdy říci s básníkem. 2. Putuje se vždy ke slávě Boží a ke cti Panny Marie a svatých. 3. Kříž na krku se nese na znamení duchovního rozměru, a proto se při pouti zpívají duchovní písně, i když ani ty ostatní nejsou zakázány, pokud jsou slušné. 4. Přichází i pokušení. Záložáci si možná vzpomenou na to ironické: Na vojně se spěchá, aby se čekalo, a pak se čeká, aby se spěchalo. Je možné, že tato myšlenka někdy napadne i poutníka, který jde ve větší skupině. Ať se podaří, aby brzy vypadla a upadla v zapomnění.
Putování v baroku
Do Mariazell se chodilo třemi poutními cestami. Nazývaly se Via sacra – Posvátná cesta, německy Gnadenweg – Milostná cesta. Trasy byly pevně stanoveny. Z Vídně se chodilo 4 dny a bylo to 141 km (první den do Allandu – 35 km, další do St. Veit /Gölsen – 40 km, pak do Annabergu - 43 km a poslední den do Mariazell - 23 km). Ze Štyrského Hradce 3 dny – celkem 115 km (45, 45 a 25 km). Brněnská cesta byla náročnější: Za 6 dní urazili poutníci 250 km. Z Brna od svatého Jakuba vycházeli 21. srpna ve 3 hodiny ráno a večer už byli u kapucínů ve Znojmě s 60 km za sebou. Zde se setkávali s poutníky vycházejícími z Oslavan, Rouchovan a Třebíče, kteří to měli o něco blíže – z posledního města „jen“ 46 km. Druhý den byl pro ně „odpočinkový“, přes Retz a Pulkau došli po 35 km do Eggenburgu. Třetí den ušli 50 km, přes Langenlois a dřevěný most v Mautern vystoupili až do kláštera v Göttweig. Čtvrtý den šli přes Meidling a St. Pölten do Wilhemsburgu, celkem 37 km. Pátý den se v Traisen spojili s cestou vídeňskou a přes Lilienfeld a Türnitz došli po 45 km až na Annaberg, který je téměř 1000 m nad mořem. Na šestý den, tedy 26. srpna, jim zbývalo už jen 23 km. Při pohledu na nádherné hory obdivovali dílo Stvořitele. A názvy obcí Joachimsberg a Josefsberg podobně jako Annaberg je zase vedly k myšlenkám na Matku Boží a celou její rodinu. V roce 1705 přišlo z Brna 700 poutníků, ze Znojma v květnu 166 a 476 pak v srpnu. 26. srpna 1712 přišlo z Brna 1384 poutníků. Brněnská procesí byla dvojjazyčná, vedli je vždy dva kapucíni, každý v jedné řeči. Poutníci s sebou nosili suché kůrky a ovocné křížaly, aby to bylo lehčí. Ženy s sebou braly též zásmažku na polévku. Pitná voda byla dříve všude.
Putování dnes
Když se P. Udo Fischer, třicetiletý benediktin z Göttweigu, seznamoval se svou novou farností Paudorf, přišla řeč na jména ulic v této obci. Jedna se jmenovala Celenská, protože po ní se kdysi chodívalo do Mariazell. S farníky se rozhodl, že tam začnou znovu putovat. Poprvé šli v roce 1982 a pouť obětovali za svobodu u sousedů v Československu. Chodili tak každý rok. Při deváté pouti v roce 1990 už s nimi mohli jít věřící z Třebíče. Poutní novéna se naplnila. Trasu trochu upravovali, dnes to mají rovných sto kilometrů za tři dny, přespávají stále na stejných místech. Vycházejí vždy v pátek po Božím Těle v 6 hodin 20 minut, ujdou 46 km a v 18.20 jsou v Rabensteinu, v sobotu vyjdou zase v 6.20 a přes kopec ve výši 1031 m dojdou v 17.20 po 32 a půl kilometrech do Annaberg. V neděli vyjdou zase v 6.20, dvakrát překonají hranici tisíce metrů a o půl dvanácté jsou po 23 km v Mariazell. Svou trasu nazvali Via Sacra Nova. Na první pouť jich šlo 14, na druhou 43, pak se to ustálilo přibližně na 150, nejvíc jich bylo, pokud je mi známo, v roce 1990, a to 196. Pan farář a několik ostatních se zúčastnili každý rok. Pravidelně s nimi také chodí věřící z Třebíče, kam zase otec Fischer jezdí často kázat na jejich „Mariazellskou slavnost“ koncem srpna.
Pouť do Říma
V roce 2000 jsme ji chtěli dát jako dárek Pánu Ježíši k jeho narozeninám. Šli jsme z Vranova nad Dyjí, abychom vyšli z naší vlasti, ale měli to nejkratší. Z téhož důvodu jsme šli přímo na jih, tedy přes Mariazell. Tenkrát jsme vyšli v úterý 16. května ráno a do Mariazell jsme přišli v sobotu 20. května večer. Asi za týden, to už jsme byli v Korutanech, jsme si řekli, že do Mariazell to byla jen procházka. Každý rok chodíme toho 16. května na poděkování první etapu do Mariadreieichen.
Pěší pouť 2004
Když nás biskupové pozvali na pouť národů do Mariazell, řekli jsme si, že tam půjdeme pěšky a že půjdeme zase z Vranova nad Dyjí. Protože jsem chtěl vyjít z domova, bylo oznámeno, že se může vyjít o dva dny dříve z Velkého Meziříčí. Vyšli jsme v sobotu 15. května v 7.57 a po 30 km a mnoha svačinách jsme o půl sedmé byli ve Valči. Muži přespali na faře, ženy u Dundů, všichni dostali výborný guláš od maminky Dundové. Ráno byla o půl sedmé mše svatá a v 7.27 jsme pokračovali dál. Jiný, ale také výborný guláš nám do Hostimi přivezli Šplíchalovi z Moravských Budějovic, strýc a teta o. Marka Dundy. Po 40 km jsme mezi sedmou a osmou večer postupně došli na Vranov a přespali na faře.
Poutníci
Z Velkého Meziříčí náš vyšlo 21. Z Vranova nad Dyjí nás vycházelo 169. Přihlásila se celá třída z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Pan ředitel jim dal týden volna. Šel s nimi i spirituál gymnázia, o. Jeroným, a dva pedagogové. Z Vranova vycházel také otec biskup František Lobkowicz, jedenáct kněží, tři jáhni, dva řádoví bratři a šest řeholních sester. S nimi pět římských poutníků z Jubilejního roku – čtyři kněží a jáhen František Řezníček. Muži a ženy byli zhruba ve stejném počtu, většina byla z Moravy, ale byli zde poutníci z Prahy a od Prahy, z Českých Budějovic a severních Čech. Věkový průměr byl celkem nízký díky gymnáziu, nejstarší byl Stanislav z Laviček, kterému v červenci bude 69 let, nejmladší dvanáctiletá Jana ze Znojemska. Večer nás právě tato Jana napočítala 181. Další pak dojeli přímo do školy, takže nás v úterý vychází 184. Někteří museli použít auto, jednu paní se zánětem žil museli příbuzní ve čtvrtek večer odvézt domů, někteří pak přijeli na poslední den, takže k bazilice nás v pátek večer došlo zase 184. Když počítáme s určitými nepřesnostmi, bylo nás tolik, kolik kilometrů to je z Vranova. Jano, děkujeme za počítání, i když jsme tě někdy pletli svými řečmi a mátli svým přebíháním. Jelo s námi vozidlo na zavazadla s panem Plačkem a Holíkem, kteří se něco naházeli s našimi baťohy. Osobní vozidlo s manželi Vlčkovými zase zajišťovalo dovoz unavených nebo zraněných poutníků. Díky vám všem, milí řidiči a řidičko. Pan Vlček to rád udělal, protože tím mohl navázat na rodinnou tradici. Jeho dědeček dělal celfotra, jak se podle německého Zellvater – celenský otec říkalo mužům, kteří vodívali poutníky do Mariazell.
Duchovní program
Páteří duchovního programu byla modlitba všech částí breviáře. Po vyjití a po Anděl Páně jsme se modlili ranní chvály. Po obědě modlitbu během dne, před dojitím večerní chvály. Modlitba před spaním byla někdy skutečně až před ulehnutím, někdy dříve, výjimečně vynechána. Bylo pěkné, jak se střídaly mužské a ženské hlasy, přičemž P. Bartoš zpíval za obě mužstva, pardon: mužstvo i ženstvo. Poutníci do Mariazell se kdysi modlívali šest růženců denně, dvakrát každé tajemství. Poutníci z Levého Hradce se modlívají čtyři růžence denně. Podle přání kardinála Františka Tomáška se modlí radostný růženec za církev u nás (zpočátku zvláště za nové biskupy), bolestný za obce, kterými procházejí, a za své farní obce a rodiny, slavný pak za Svatého otce a církev na celém světě, proto ten poslední je někdy latinsky. Od té doby, co nám papež Jan Pavel II. přidal růženec světla, modlí se ho za mír ve světě a za Evropu. My jsme se modlili růženec jen jeden, ale přítomní kněží měli ke každému desátku nádherné úvahy. Jáhen František vedl vždycky ve tři hodiny korunku k Božímu milosrdenství. Každý den měl P. Jindřich Bartoš dvě úvahy o Mojžíšovi, velkém poutníkovi.
Hudební program
K pouti patří zvony a písně. A zvony nám často zněly na uvítanou. Zpěvy měl na starosti otec Marek Dunda, kterému pomáhala sestra předzpěvačka, která dokázala příjemným hlasem zpívat i v nejprudším stoupání. Vranovský Fatym (FARní TÝM) vydal poutnický zpěvníček, kde byly i písně šité na míru právě pro tuto pouť. Jako třeba ta s číslem 32 a s refrénem:
K Mariazell jíti mohu, vesele si rázuji, / díky za to vzdávám Bohu, Marii se svěřuji. / U ní najdu povzbuzení, dovede mě k Ježíši, / posílí mě v pokušení, modlitbu mou vyslyší.
0. Matku lidu slovanského uctívat chci také já. * 1. Co jsem zkazil, by svou mocí Pán Bůh v dobré obrátil. * 2. Smím jí nechat to, co bylo, i to, co jsem pokazil. * 3. Děkuji s ní za vše krásné, je to přece Boží dar. * 4. Poprosím též za své bližní, aby jim Pán požehnal. * 5. Zvlášť chci prosit za trpící, aby je Pán posílil.
Refrén se může také přizpůsobit našim poměrům: na Velehrad, do Mašůvek, do Vranova, až do Sloupu, až do těch Křtin.
Některé písně byly velice nápadité a s katechetickými cíli, jako třeba č. 104, kde se připomínalo šest základních pravd víry s refrénem:
Pojďte všichni s námi, vemte svoje známý. Pojďte všichni s námi, k Mariazell jdem.
1. Základy obnovím, ostatní prohloubím. Bůh je jenom jeden a já ho mám rád. R.: pískot. 2. Bůh je spravedlivý, nejvýš spravedlivý. Dobrým chystá nebe, na to pamatuj! Nezapomeň nikdy, že i peklo hrozí, Pána to však mrzí, peklu říkám Fuj! R.: zpěv. 3. Otec plodí Syna, Syn vychází z Otce. A ta jejich láska, to je svatý Duch. Toto tajemství je nad náš lidský rozum, ve třech osobách je Trojjediný Bůh. R.: pískot. 4. Bůh dal svého Syna, aby byla vina hříchu dědičného provždy z nás smyta. Syn se stal člověkem, aby lidským dětem svou smrtí na kříži spásu zajistil. R.: zpěv. 5. Lidé bývaj hluší, že mají též duši. Nesmrtelnou duši každý člověk má. Přejí si zdravíčko, hlavně to zdravíčko. R.: pískot. 6. Když je řeč o spáse, říkám ti to v lásce, bez Boží milosti nenaděláš nic. To jsou pravdy víry, katolické víry – tak je vyznáváme, tak je věříme. R.: zpěv.
Poutní deník
Pondělí 17. 5.
I. etapa: Vranov nad Dyjí – Mold u Mariadreieichen – 39 km – nejúnavnější etapa s nejprudším stoupáním v Ledových slujích (z 320 m nad mořem na 500, pak ze 300 na 452 a 305 m nadmořské výšky)
O půl šesté snídáme, v šest je v kostele modlitba, žehnání a rozdání křížků a požehnání na cestu a o půl sedmé vycházíme. Jdeme přes národní park Podyjí a v 9 hodin po starém dřevěném mostě přecházíme Dyji, která tvoří hranici mezi Rakouskem a Moravou. Hned na druhém břehu řeky míjíme lípu, kterou zde vysadili na jaře 1990 na poděkování za pád železné opony. Už je nás 178 a vcházíme do Hardeggu, kde nás vítají zvony. Je to nejmenší rakouské město. Samotný má jen 96 popisných čísel, na předměstí jich je 37. Úředně k němu patří ještě osm vesniček, dohromady mají 953 domů a 1652 obyvatel. Přejdeme Waschbach a v Pleissingu je první zdravotní zastávka. Objevuje se četník na motorce, přehlédne naše obětavé a nadšené pořádkové s oranžovými praporky a spokojeně prohlásí: „Ti to zvládnou sami.“ V klidu odjede, pouze odpoledne se ještě kolem nás mihne, spíše na rozloučenou než na kontrolu. Dnes máme spát ve farnosti Panny Marie Bolestné u Tří dubů (Mariadreieichen). Farářem je tam benediktin Pater Robert Bösner, veliký přítel Čechů. Vydatně nám pomáhal už při organizování pouti. I na dnešní večer pro nás připravil překvapení. Vše zařídil tak, aby při našem příchodu byl vztyčen opravený kříž na věži. Do něho chtěl vložit mimo jiné i listinu s podpisy všech poutníků. Proto se začínáme na ruční papír anglické výroby podepisovat obyčejným perem namáčeným do duběnkového inkoustu. To bylo skřípání a kaněk.
Přes Weitersfeld a Prutzendorf přicházíme po 23 km do Starrein a pak do Salapulky. Oba názvy mohou připomínat dávné slovanské obyvatele, protože v jejich kořenech lze vystopovat starostu a skály, případně hory. A skutečně: poutní kostel před námi se německy jmenuje Maria na horách, pochází z 12. století, a proto místní lidé hrdě říkají, že je starší než Mariazell. Před námi přešla veliká bouřka, na nás spadlo jen pár kapek. Tady přecházíme z okresu Hollabrunn (kde mají motorová vozidla značku HL) do hornského (HO). V Hornu, který mineme, žije přes 6 tisíc obyvatel a říkají mu školní město, protože v něm je mnoho škol a učilišť. Od dvou do tří odpočíváme po ujití 26 kilometrů u kostela Maria in Gebirge. Přes Walkenstein, kde nás opět vítaly zvony, a Keinreith dojdeme do Rodingersdorf. Vítá nás místní děkan, polský kněz, a nabízí malé občerstvení. Pak opouštíme asfalt a lesní cestou jdeme až k poutnímu prameni nedaleko baziliky. O půl sedmé jsme už všichni před ní. Jeden ze starších poutníků pak řekne, že v pondělí to bylo vražedné tempo.
Před bazilikou Panny Marie Bolestné žehná otec biskup František Lobkowicz kříž, do pouzdra jsou vloženy medaile svaté Zdislavy a svatého Jana Sarkandra, ostatky otce Pia, eura a české mince, takže je tam na dvacetikoruně i svatý Václav. Dávají tam i tu listinu s našimi podpisy a my můžeme sledovat, jak to šikovní mistři vše vytahují nahoru. Pak je mše svatá česky. Na ni přišla schválně jedna paní, která jako dítě zažila v našich Sudetech hrůzy odsunu, a proto zatrpkla vůči české vlasti i řeči. Když se dozvěděla, že mladí Češi půjdou pěšky do Mariazell, vše v ní roztálo a rozhodla se, že se s námi po desítkách let opět pomodlí česky Otčenáš. Chtěla však zůstat skrytá mezi lidem Božím, řekla to jen místnímu knězi. Pak jdeme ještě jeden kilometr pěšinkou do školy pro opraváře traktorů, kde nám nachystali dobrý guláš a celkem dobré spaní. Dvacet pokojů po dvou postelích stačilo pro našich osmdesát poutnic, protože polovina z nich si ustlala na zemi. Kluci všech věků zalehli po chodbách a sálech. Chrápali pořádně, i mne to mnohokrát vzbudilo, ale díky únavě jsem vždy znovu usnul a spal dál.
Úterý 18. 5.
II. etapa: Mold – Langenlois – 30 km (podle některých výpočtů jen 26) – nejkratší a nejmalebnější etapa (z 305 m nad mořem na 210 m nadmořské výšky)
O půl šesté snídáme, deset minut po šesté vycházíme. Na státní silnici nás už čekají četníci na silných motocyklech, zastaví dopravu a my krásně přecházíme. Přes Zaingrub, kde jsme přesně v 7 hodin, takže nevíme, zda se zvony rozezněly kvůli nám, anebo dle časového spínače, přicházíme do města Gars a.d. Kamp, které má přes 3 tisíce obyvatel. Odpočíváme vedle kostela svatých Šimona a Judy. Před sebou vidíme zříceniny hradu, který postavili Babenberkové ve 12. století, a kde se narodil svatý kníže Leopold III. Jeho obrazy si nelze splést se svatým Václavem, ačkoli bývá stejně oblečen, protože vždy drží v ruce malý kostelíček. Svatého Leopolda vychoval svatý Altmann. To byl biskup z Pasova, kterého vyhnali sem do Dolních Rakous a který zde založil klášter v Göttweig, na hoře, kde byla uctívána pohanská bohyně Chotěvina. Na ploše mezi zdmi babenberského hradu se hraje a zpívá. Často tam vystupují soubory a divadla od nás. V Gars se objevují další dva četníci na motocyklech, že nás provedou městem. Nejprve jeden z nich projede trasu, aby se ubezpečil, že to tam půjde. Sestupujeme údolím říčky Kamp. Zde začíná malá vinařská oblast, obec Langenlois (přes tři tisíce obyvatel), kam dnes míříme, je největší vinařská obec v Rakousku. Vypěstují více vína než v Kremži, která je daleko větší. Obojí vína jsou proslulá a obě oblasti mezi sebou pořád úporně soutěží.
Podle řeky vede cyklostezka s krásným německým složeným názvem: Kamptalradweg (kampským údolím pro kola cesta). Není však možné po ní jít, protože byla poškozena při povodních v srpnu 2002. Zanedlouho přecházíme do okresu Krems (KR), česky Kremže, což nám připomíná slavnou hořčici. Objevuje se jiná dvojice četníků a naprosto tiše a bez řečí nás vpředu a vzadu doprovázejí dál, tentokrát v autech s rozsvícenými majáčky. Dále jdeme přes Zitternberg, Buchberg a Plank. Na jednom parkovišti nás čekal pán, který mluvil dost dobře česky. Daroval nám plnou tašku různých mazání a obvazů. Na vše se vyptával a nakonec řekl, že je škoda, že s námi nejdou žádní Rakušané. Za Plankem je kolem desáté druhá zastávka. Projdeme Altenhof, kde z jednoho domu vyběhla paní a utíkala ke zvoničce, aby nám na uvítanou pustila zvon, a odbočíme ze státní silnice na polní cesty. V obci Stiefern se mezitím porouchal vodovod, proto jsme museli procházet po jednom vedle dělníků, kteří jej opravovali. Vrátili jsme se na vedlejší silnici a v Schönberg jsme se po poledni krátce zastavili v kostele. Na začátku osady Neustift byla od jedné do dvou zastávka na oběd. Místní nám pustili pitnou vodu.
Přes Zöbing jsme ve 3 hodiny došli na kraj Langenlois, kde nás u četnické stanice čekal pan farář a pan ředitel Gartenbauschule. Za půl hodiny jsme pokračovali dál a ve čtyři jsme už byli ve škole. V 17.00 byla mše svatá v sále a po ní večeře s pořádným zákuskem, který všichni poutníci i poutnice přivítali potleskem. Podle velehradského zvyku byl pak v sále první veselý večer se scénkami. Byl pozván pan ředitel, dostal na památku poutnický kříž, ale vrátil ho se slovy: Doneste mi jej do Mariazell a já se pak u vás doma pro něj někdy zastavím. Spali jsme v tělocvičně a na chodbách, pár děvčat dostalo úpal, ale ráno byly opět fit.
Středa 19. 5.
III. etapa: Langenlois – Sankt Pölten - 35 km – nejbližší prostým lidem, půjdeme jim přímo humny (z 210 m nad mořem na 203 u Dunaje a pak na 271 m nadmořské výšky)
V šest jsme posnídali. Bylo pěkné, když jsme chtěli za snídani poděkovat zpěvem. Podle velehradského vzoru jsme měli nachystané dvě znělky, samozřejmě přeložené do němčiny. Místo Zdravíme Vás bylo Wir grüssen Sie, aleluja a místo Děkujem Vám bylo Viel Dank Ihnen. A zpěváci začali Wir danken Sie – Děkujem Vás. Nikdo se ani neušklíbl, jen pár mladých studentíků z AG mě pak jemně upozorňovalo na správné pády. Ve tři čtvrtě na sedm jsme vyšli zase na jih. Přijel zase ten pán s další brašnou plnou mazání pro chodce a s obálkami a poštovními známkami. V tom zmatku jsem se ho zapomněl zeptat na adresu. Pán Bůh mu štědře odplať. Přešli jsme státní silnici a podle ní jsme šli mezi vinicemi. Už po hodině byla zdravotní zastávka, protože naše milé a obětavé zdravotnice nás po včerejších zkušenostech nabádaly, že musíme často pít. Opět přes státní a několik křižovatek a byli jsme v Gneixendorf. Je to už předměstí Kremže, kdysi zde nějaký čas pobýval i Beethoven. Za druhé světové války zde byl zajatecký tábor pro Ukrajince. Říká se, že silnice vede v místech, kde jsou hromadné hroby, v nichž má být asi 50 tisíc pochovaných obětí. Už je to víc jak 50 let po té hrozné poslední světové válce, a rány ještě nejsou zahojeny. Není lehké přiznat si ošklivou vinu. Ani pro Rakušany. Oni i obyvatelé bývalé NDR se tváří, jakoby se ty hrůzy nacismu týkaly jen bývalého západního Německa. A tam už pokání skutečně dělali, svůj podíl přiznávají a snaží se jej odčinit. Rakušany a východní Němce (ale svým způsobem i Čechy za to barbarské vyhnání Němců, z nichž 90 procent bylo naprosto nevinných) to teprve čeká. Ačkoli to nebude lehké, bude se to muset udělat.
A už jsme v Kremži, městě, které má kořeny v hluboké minulosti a dnes přes 11 tisíc obyvatel. Kaplan jedné ze tří farností, které zde jsou, s pastorační asistentkou nám jdou naproti a vítají nás. V blízkosti zde žil v 5. století svatý Severin. Zde začíná oblast Wachau, nejkrásnější část celého údolí Dunaje, kde jsou známé hrady a kláštery. Göttweig patří mezi ty nejslavnější, je na kopci, který je zdaleka vidět, naštěstí nebudeme muset vylézt až k němu, ale obejdeme ho. Město se jmenuje stejně jako říčka, která se v těchto místech vlévá do Dunaje. Přecházíme ji po úzkém dřevěném mostku a pak zamíříme na ohromný most přes Dunaj. Asfaltová stezka nás přivede ke kamenným schodům a po nich vystoupíme nahoru na most. Při přípravě trasy se po levé lávce dalo přejít na druhou stranu, osobně jsme si to kontrolovali. Minulý měsíc se totiž opravovala pravá lávka. Jenže mezitím ji dokončili a přesunuli se na naši stranu a uzavřeli levou lávku. Proto jsme nemohli jít dál. Po schodech jsme sestoupili k řece, ale pořád jsme byli na stejné straně, proto jsme se museli vrátit nahoru a po těch prvních schodech zase slézt dolů, podejít silnice vedoucí k mostu a vystoupit na tu čerstvě opravenou lávku na druhém boku. V 9.32 jsme konečně přešli Dunaj a uvědomili si, jaká je to překážka a o co horší to muselo bývat dříve.
Na pravém břehu jsme šli asi jeden kilometr po cyklostezce. Před náspem nás čekal pan farář z Fürthu, P. Benno, a byla tam zdravotní zastávka. S ním jsme pak šli na jih proti proudu řeky Fladnitz přes Palt a Fürth, kde nám na faře nabídl občerstvení. Pak jsme obešli kopec, na kterém stojí klášter Göttweig. Jako dárek přijali naši poutníci sdělení, že nebudou muset vyšplhat nahoru. Na kraji další obce Paudorf nás ženy obdarovaly Müsli tyčinkami. Vzpomínáme na heslo: Vezmi si Müsli a na kilometry nemysli.
V tom se objevuje místní farář, P. Udo Fischer, fotografuje nás, pak rychle odjíždí a pouští zvony. V novém kostele v Hellerhof, který postavil ke cti svatého Altmanna, zakladatele blízkého kláštera, nás pak krátce zdraví a vypráví o poutích do Mariazell, které zde obnovili. Farníci pak na dvoře nabízejí nápoje, vděčně přijímáme a odpočíváme na vyhřátém trávníku. Cítíme se tu opravdu jako doma. Za chvilku však mladí gymnazisté vyskočí, rozestaví se po dvoře a začnou mezi sebou házet diskem. Je vidět, že odpočívají rychle. Ostatní, sedící i ležící poutníci, to jen tiše obdivují.
Pokračujeme na Hörfarth. Za ním vstupujeme do okresu Sankt Pölten (PL). Někde v těchto místech jsme také vstoupili do části, která se nazývá Mostviertel - Moštová čtvrtina, někde jsem však četl: Moosviertel, což by byla Mechová. Země Dolní Rakousy je totiž turisticky dělena na čtyři čtvrtiny. Když jsme překročili Dyji, procházeli jsme krajem Vína, jak by se také mohlo přeložit Weinviertel. Na jih od Čech je Lesnatá čtvrtina a za Vídní je to Hornatá čtvrtina. Přes Meidling jdeme dál klidnou silnicí, která vede za humny několika vesnic. Ve Fuggingu je od půl třetí hodinová zastávka na oběd. Pan starosta a zároveň velitel hasičů nám otevřel hasičku, kde občané připravili pití. Pak jsme se společně fotografovali. Přes Greiling, Diendorf a Abgern jsme za hodinu přišli do Kleinhein, kde nám v kněžském domově nachystali občerstvení.
Pan farář nás pak za doprovodu četníků vedl polními cestami až k městu St. Pölten. Kolem roku 300 se jmenovalo Cetium a žil zde svatý Florián. Pak je dobyli Maďaři, v roce 800 zde byl první klášter, který získal ostatky svatého mučedníka Hippolyta. Tak vzniklo nové jméno:
St. (Hip-)
pol (y)
ten. I zde císař Josef II. zrušil klášter a budovy předal novému biskupství, které zde ustanovil, ačkoli to bylo jen malé městečko. Dnes má přes 30 tisíc obyvatel, ale už dvacet let je hlavním městem Dolních Rakous. Obyvatelé této země se pro to rozhodli v referendu. My vstupujeme do předměstí Viehofen. Zde byli založeni křesťanští demokraté hned jak vyšla první sociální encyklika „Rerum novarum“. Četníci nás doprovázejí i po rušných silnicích, neomezují nás, a tak se stane, že chodník na posledním mostě je najednou zatarasen ohromným betonovým kvádrem. Profesionálové v uniformách neztrácejí duchapřítomnost, zastaví celkem rušný provoz a my můžeme vstoupit do vozovky. Za chvilku jsme už na druhém břehu a po kilometru mezi rozkvetlou řepkou jsme v sedm hodin v domovech společenství Emmaus, které nás dnes hostí. Po mši svaté ve stanu je večeře na vybranou – guláš nebo zeleninová směs. Stihne se i další veselý večer.
Čtvrtek 20. 5.
IV. etapa: Sankt Pölten – Türnitz – 40 km (podle některých měřičů a ukazatelů na silnicích by to mohlo být až 44 km) – nejdelší etapa, ale tři čtvrtiny po cyklistické stezce (z 271 m nad mořem na 466 m nadmořské výšky)
Snídáme v šest hodin a po půl sedmé vycházíme po cyklistické stezce proti proudu řeky Traisen zase po Traisentalradweg. P. Robert Bösner z Mariadreieichen už předem zařídil, že nám odbor dopravy povolil po ní jít, protože místy je tam chodcům vstup zakázán. Na předměstí Harland se k nám přidává mladý Rakušan Martin Zawodski a celý den s námi půjde, dnes je totiž slavnost Nanebevstoupení Páně a v Rakousku je státní svátek. Proto i na cyklostezce je od rána čilý ruch a pořádkoví musí často volat: Ustupte napravo. Stále proti proudu po stezce po tomto břehu míjíme Eggendorf a Wilhelmsburg (přes pět tisíc obyvatel). To už jsme v okrese Lilienfeld (LF). Máme několik zdravotních zastávek v přírodě, někteří se přitom ještě stačí zchladit v řece, protože sluníčko začíná pražit. Přes Göblasbruck a Rotheau přicházíme k nádraží v Traisen, kde je za poledne delší zastávka. Město je pojmenováno podle řeky, má přes dva tisíce obyvatel a je známé tím, že zde byla založena rakouská socialistická strana. V Taneční kavárně U Adyho nám zadarmo nabízí záchody.
O tři čtvrtě na dvě je hodinová zastávka na oběd v Dörfl, který už je částí Lilienfeld. Těsně na okraji obce byla stezka odkloněna. Nevšimli jsme si toho a najednou jsme se octli před drátěnými zátarasy. Zdatní poutníci, v civilu hasiči, je hned zdatně uvolnili a po přejití zase uzavřeli. Bylo by totiž nemilé, kdybychom museli nějak obracet celého poutnického hada, který se místy roztáhl až na půl kilometru. V Lilienfeld žije přes 2000 obyvatel a je zde slavný cisterciácký klášter. Kněží z něho slouží v okolních farnostech. I pan farář z Türnitz, kam dnes dorazíme, je členem tohoto společenství. Pak jsme došli do Schrambachu, kde končila 32 km dlouhá stezka, a pokračovali jsme dál po silnici přes Freiland. V Lehenrotte, kam jsme došli kolem páté hodiny, nás čekal pan farář, jehož tatínek se narodil v Československu, a starosta Türnitz, protože tato obec už pod něho spadá. Zdravotní zastávka byla v restauraci Traisentalhof. Pak jsme šli kolem kostela, kde nám místní pan farář pustil zvony.
Posledních 7 km stoupání do Türnitz bylo únavných. Otec biskup František Lobkowicz, který dosud vše obdivuhodně zvládal, zde podlehl takové netrpělivosti, že prohlásil: „Jestli za příští zatáčkou nevykoukne první stavení, tak překousnu žížalu.“ A opravdu, střechy Türnitz se vzápětí ukázaly, a tak byli oba, biskup i kroužkovec, ušetřeni nepříjemných věcí. O tři čtvrti na sedm vcházíme do kostela svatého Martina, kde uchovávají trn z koruny Pána Ježíše. Proto se česky této obci říká Trnice. Po mši svaté dostáváme večeři od místních žen. Zapékané těstoviny vhodně doplnily čerstvým zelím, které dodalo našemu tělu potřebné vitamíny. Děkujeme za tak dobrý nápad. Ubytování je ve venkovské škole, kde je málo vody a žádná sprcha. Omlouvám se, že jsme to předem neřekli, ačkoli jsme to věděli od první přípravné cesty. Pro mnohé poutníky a zvláště poutnice to bylo nepříjemné překvapení. Nechtěli jsme však dopředu kazit náladu a podrývat morálku.
Pátek 21. 5.
V. etapa: Türnitz - Mariazell – 31 km – nejromantičtější, s největším výškovým rozdílem (ze 466 m nad mořem přes hřeben ve výšce nad 1000 m, pak na 871, 785 a k cíli v 868 m nadmořské výšky)
V šest hodin snídáme a v půl sedmé vycházíme. Poměrně brzy scházíme ze silnice a stoupáme proti proudu potoka Retzbach až k vodopádům. Před nimi je v deset hodin zdravotní zastávka. Přes vodopády jdeme po několika dřevěných lávkách s pevným zábradlím. Je to náročné, poslední poutník prošel v 10.50. Pak se pokračuje lesní cestou na hřeben kopce, který je víc jak 1000 m nad mořem.
Polední modlitbu máme u mysliveckého posedu asi 1 km před Ulreichsbergem. Tam se rozdělíme, část jde dolů husím pochodem úzkou zarostlou stezkou s příkrým klesáním, druhá část se dává širokou cestou kolem krmelců, k čemuž máme zvláštní povolení od místního mysliveckého rady (ale nebylo tak lehké je dostat), a přichází do obce s desetiminutovým zpožděním. V obci je hodinová přestávka na oběd a pak pokračujeme po silnici dolů. Asi po 2 km přecházíme druhé zemské hranice a jsme už ve třetí zemi – ve Štýrsku (první byla Morava, druhá Dolní Rakousy, které zde končí) a pokračujeme pořád dolů kolem Hubertova jezera. Pod ním u kříže je předposlední zdravotní zastávka, při které nás natáčejí a krátce se nás vyptávají redaktoři Česká televize.
Poslední zdravotní zastávka je po čtvrté hodině u kapličky ve výšce 785 m. Tam se napojujeme na poutní cestu, kterou se chodilo z Maďarska. Zbývá nám už jen prudké půlkilometrové stoupání, při kterém zažijeme opravdovou, i když krátkou bouři. Neustále nás předjíždějí naši poutníci na kolech.
Ve čtvrt na šest jsme v Mariazell a jdeme po Uherské ulici. Při prvním spatření poutního chrámu podle starobylého poutnického zvyku vkleče zdravíme Pannu Marii jako Královnu, proto se modlíme Zdrávas Královno. Někteří pak pokračují bosi. O půl šesté přicházíme k bazilice. Je zavřená, právě ji uklízejí před hlavním večerním programem. Když jsem odpoledne odhadl, v kolik hodin tam dojdeme, chtěl jsem to zavolat mobilním telefonem na faru a do poutní kanceláře. V horských údolích pochopitelně nebyl signál. Naštěstí a díky Bohu potkáváme polského děkana z Rodingersdorf, kterého se na nás vyptává rakouský jáhen, který má být brzy vysvěcen. Když mu slíbíme, že se za něj pomodlíme, jde do kanceláře a zařídí, že nás všechny pustí dovnitř. Tam se setkáváme s našimi bohoslovci, kteří připravují večerní program, krátce se pomodlíme a jdeme se ubytovat do stanů pro mládež. Proběhne poslední veselý večer, někteří jdou do baziliky. Prohlížíme celý areál, využíváme jídelny a sprchy a připravujeme se na zítřejší slavný den.
S pomocí Boží a pod ochranou Panny Marie, Voditelky našich cest, a andělů strážných jsme z Vranova ušli 175 km a překonali celkem 1030 m výškového rozdílu ve stoupání a 480 m v klesání. Pan Jiří Zeman spočítal, že z Velkého Meziříčí jsme prošli celkem 79 obcí, třiadvacetkrát dostali občerstvení a jednadvacetkrát nám na uvítanou zvonily zvony na věži. Jednou nám zazvonily zvonky celého stáda krav, které se k nám zvědavě hnalo.
Bohu díky.
Marii Průvodkyni na cestách díky.
Svatým apoštolům Petru a Pavlu a Jakubovi díky.
Svatému Kryštofovi a andělům strážným díky.
A vám, poutníci mladí i staří, díky. Byli jste výborní. Zvláště děkujeme pořádkovým, řidičům doprovodných vozidel a zdravotníkům, schóle a zpěvákům.
Pán Bůh odplať nastokrát také všem dobrodincům, kteří nám tolik pomohli u nás a hlavně v Rakousku.
Moje putování do Mariazell
(článek Mons. Františka Lobkowicze, biskupa ostravsko-opavského)
Moje putování do Mariazell začalo už vlastně před třemi roky. Tehdy přijel na naše zasedání ČBK na Velehrad generální sekretář Rakouské biskupské konference Mons. Egidius Zivkowicz s poselstvím kardinála Christofa Schönborna o úmyslu uspořádat Středoevropské katolické dny. Jaksi spontánně jsme s nápadem souhlasili a připojili se k rakouské iniciativě.
Pak bylo třeba vyslat do exekutivního přípravného výboru zástupce a volba padla na mě. A tam právě začalo to putování, zatím ještě dopravním prostředkem. Celkem jsem za tu dobu byl ve Vídní na zasedání onoho výboru asi čtrnáctkrát. Pak bylo třeba také vytvořit náš národní výbor, který se sešel celkem devětkrát. Takže cestování bylo od nás z Ostravy požehnaně.
Myslím, že všichni se opravdu poctivě snažili, aby tento projekt byl opravdu dobře připraven. Proběhla celá řada vědeckých setkání, která byla opravdu přínosem. I naše symposium v Brně na téma rodinného života mělo velkou odezvu a zúčastnili se ho delegáti celkem 11 evropských zemí.
Jeden velký úspěch spočíval také v tom, že se v našem středoevropském prostoru začali setkávat lidé, kteří před tím o sobě vůbec nevěděli. Musím se přiznat, že právě vzhledem k oněm tisícům kilometrů, které jsem najezdil, jsem se už dlouho těšil na závěr celého projektu, totiž na pěší pouť, ke které jsem se k zděšení některých přihlásil. Také musím přiznat, že jsem si ani já moc nevěřil, že to zvládnu. Snažil jsem se sice něco „natrénovat“, ale ty krátké procházky, které jsem si doslova kradl, asi mnoho nedaly. A tak jsme v pondělí 17. května vyrazili z Vranova nad Dyjí směrem k rakouským hranicím. Už první etapa - asi 39 km - mě doslova nadchla.
Šli jsme nádhernou přírodou kdysi nepřístupného hraničního prostoru. Pak jsme přešli hranice, kupodivu bez velkých prohlídek. Stačilo, že jsme měli v ruce osobní doklad, pan pohraničník se jen podíval a vlídně kývl hlavou, že se dá jít dál. A tak to bylo na obou stranách hranice. Už první rakouská vesnička nás vítala krásným akordem svých věžních zvonů a lidé nám radostně mávali na cestu. Měl jsem dojem, že i oni byli podobně jako my dojati.
V cílových stanicích jednotlivých etap nás krom místních farářů vítali i starostové a další představitelé. Naše putování bylo provázeno pravidelnými modlitbami jak denní modlitby církve, tak svatého růžence, korunky milosrdenství, zpěvem mariánských písní včetně bavorských litanií, obdivoval jsem děvčata, která neúnavně i cestou do kopečka zpívala do přenosných amplionů, a tak nám pomáhala udržet šlapací morálku.
Také jsem velmi obdivoval těch několik mladých lidí, kteří oblečeni do oranžových triček a s oranžovými praporky se starali o naši bezpečnost regulováním dopravy jak na silnicích, tak i cyklistických stezkách, kudy jsme statečně šlapali. Počasí nám na pouti nabídlo opravdu všechny varianty: v pondělí poněkud chladno, ale přijatelně, v úterý už trochu tepleji, ve středu a ve čtvrtek horko, v pátek mírný déšť, v sobotu při velkém setkání národů déšť pořádný, no a v neděli při mládežnické mši svaté vyvrcholení sněhovou vánicí a prudkým větrem.
Závěrem svého vzpomínání chci povědět, že jsem moc rád, že jsem se vydal a mohl být se všemi svými soupoutníky a prožít krásné chvíle, které připomínaly, že jsme vlastně celý život na cestě do Božího království a že je to úplně v naší moci, jak se postavíme k problémům, které přicházejí. Hned první den jsem si připomněl slova písničky mého křestního patrona svatého Františka, kde zpívá: Jdu světem rád, spokojen a vždycky vesel. A tak jsme společně došli do Mariazell a byli jsme moc rádi, že jsme mohli pozdravit Matku našeho Pána, Pannu Marii. Stálo to za to a šel bych znovu. Na té naší životní cestě se podporujme vzájemnou modlitbou.
(článek Mons. Josefa Kajnka, pomocného biskupa královéhradeckého)
Už několik let jsem myslel na to, že bych se jednou rád vydal jako poutník do Mariazell. Ale protože se těžce obouvám se svou nohou č. 47 a trpím různými otlaky po delší chůzi, dostal jsem odvahu zúčastnit se aspoň cyklopouti s Orlem.
Začalo to slavnostně. Navečer 18. 5. nás pan starosta města Znojma uvítal s dechovkou a odstartoval naši pouť. První hodina cesty vedla přes hraniční přechod Hnanice do Retzu. Tam jsme začali pouť mší svatou a přijali pohostinnost otců dominikánů a místních farníků.
Druhý den jsme pokračovali asi 70 km do města Krems, které leží na levém břehu Dunaje. Tam jsme byli ubytováni ve sportovní hale a večer jsme si mohli zaplavat v bazénu, který je součástí areálu. Třetí etapa byla nejdelší (90 – 100 km). Cyklostezky vedly podél Dunaje mezi vinicemi a sady. Návštěva benediktinského kláštera v Melku a potom už proti proudu řeky Ybbs jsme dorazili do městečka Gaming. Ubytování nám poskytl bývalý kartuziánský klášter – nyní sídlo americké univerzity.
Poslední část pouti už vedla do hor. Nebyla dlouhá, asi 40 km, ale museli jsme překonat převýšení 950 m. Na průsmyku Zellerrain (1125 m n. m.) teprve kvetly petrklíče a podběl a několikrát jsme jeli kolem sněhových polí. Odtamtud už z kopce do Mariazell (870 m n. m.). Celá výprava asi 120 osob se během cesty rozdělila na skupinky, které už měly svůj program a lidé se drželi pospolu.
Každý den jsme společně začali mší svatou. Májové pobožnosti jsme si konali v kapličkách na cestě. Počasí nám přálo – jen v závěru nás zastihl ještě teplý májový deštíček s bouřkou. Data z mého tachometru: celkem na cestě (včetně chůze do kopce) 12 a půl hodiny, celkový počet 210 km, průměrná rychlost 17 km/hod., maximální rychlost 51 km/hod. Mokré a studené následující dva dny byly příležitostí k tomu, abychom něco vydrželi. Napadalo mne přitom, že duchovní obnovení Evropy bude asi vyžadovat ještě mnohé oběti.
V sobotu navečer, když jsme si odváželi kola k autobusům, které jely do našich farností, jsme byli svědky těch mnohých námah, únav a obětí, které přinášeli především starší a nemocní poutníci na cestě ke svým autobusům vzdáleným snad až 14 km.
Myslím, že na tuto Pouť národů bude mnoho lidí vzpomínat do smrti. Kéž čas odnese a přikryje všechny emoce a rozhořčení z nedostatku organizace. Kéž zůstane v našich srdcích pevná naděje, že naše Matka Panna Maria zná všechny námahy našich životních poutí, že je naše průvodkyně, přímluvkyně a spolupoutnice.
Oba předcházející články byly poprvé uveřejněny v časopise Světlo z 13. 6. 2004.
Pouť národů 22.5.2004
Krist nada Europe
Kristus naděje Evropy
Krisztus Európa reménye
Christus Hoffnung Europas
Chrystus nadzieją Europy
Kristus upanje Evrope
Kristus nádej Európy
Počasí v sobotu se na první pohled nevyvedlo, ale jak řekl generální vikář Jiří Mikulášek: „Lidé čekali výlet, a byla z toho pouť.“ Atmosféra byla hřejivá, promluva i závěrečné poselství skutečně „výživné“ (je otištěno níže v plném znění), péče o poutníky výborná. Škoda, že po návratu se přímo rozpoutala naříkací a stěžovací kampaň, do které se zapojil i český (nikoli moravský) katolický tisk. Uveřejňovali v něm jen záporné a kritické ohlasy. Lidé tam psali, že rakouští pořadatelé se nám pomstili za Temelín. Za prvé ti zelení, co protestují proti jaderným elektrárnám, se k církvi moc nehlásí, zatímco při pouti byly spousty obětavých a nadšených dobrovolníků z farností. Za druhé bych opravdu rád věděl, zda ti kritici přiloží ruku k dílu, jestli se dožijeme, že Pouť národů bude u nás.
Rakouští pořadatelé dělali, co mohli, ještě v pátek ráno linkovali vápnem louky na kraji Mariazell, aby tam autobusy mohly stát vedle sebe, kolmo k silnici ve více řadách. Protože se louky mezitím rozbahnily, muselo se parkovat podél silnic. A jeden a půl tisíce autobusů za sebou, to znamená nejméně 30 km. Lidé z autobusů, které dostaly zelená čísla, to měli nejdál, a nebyli mezi nimi jen Češi. Někteří z našich parkovali na široké silnici a mohli použít místní dopravu. Pro nemocné to bylo skutečně těžké, ale po mši svaté bylo jasně ve všech jazycích řečeno, aby nemocní nechodili k autobusům, ale hlásili na se na informačním centru. Odtud je pak vozila policie. Tak proč ten pesimismus?
Přesto všechno byla pouť nádherná. Vkusně a levně udělané podium! Oltář na jeřábech, které měly připomenout, že i my zde přispíváme svým důležitým podílem ke stavbě Evropy. Květinová výzdoba, jaká se hned tak nevidí. Rakušané na ni věnovali milion květin. A ty hory kolem, jistě že ve slunci by byly ještě krásnější, ale i tak to stálo za to. Velice pěkné bylo také zázemí, umývárny a toalety přímo přepychové a dokonale fungující. A všude ochotní dobrovolníci.
A ta pohostinnost a vstřícnost, s kterou jsme se setkávali už při přípravě trasy a pak při pěším i cyklistickém putování!
Pouť byla první společná akce ve střední Evropě po našem vstupu do Unie. Zamířili jsme do duchovního středu střední části našeho světadílu. Potvrdili jsme, že zůstává středem a zdrojem! Za první světové války se společně modlili všichni vojáci, kteří se octli v nebezpečí. V zákopech byli vedle sebe Chorvati, Češi, Slováci, Maďaři i Rakušané, a když se na ně při výbuších valily tuny hlíny a kilogramy střepin, společně prosili Boha o pomoc, a všechny rozdíly najednou mizely. I sovětští vojáci za druhé světové války volali v té hrůze Boha a vzpomínali na své matky.
V Mariazell jsme se opět modlili společně, tentokrát však radostně a vděčně. A všichni ve své řeči poděkovali Bohu a Panně Marii za mír a za jednotu. A také za to, že máme všeho dostatek. Je pravda, že jsou mezi naší zemí a západními sousedy pořád ještě veliké rozdíly, zaviněné minulým neblahým řízením, a že bude dlouho trvat, než dohoníme Rakousko, které= bylo dříve chudší než my. Přece jen se všichni v Evropě máme dobře. A bylo pěkné, že sbírka o pouti byla věnovaná na pomoc lidem, kteří jsou na tom hůře: jedné vesnici na Balkánu zničené válkou a na jednu humanitární akci v Africe.
Pěkným znamením je, že se ujala znělka této pouti. Aspoň u nás ji všichni rádi a stále zpíváme. A refrén je opravdová modlitba, zvláště se hodí jako prosba při adoracích.
1. Náš Pane, spáso národů, svým Duchem sjednoť Evropu, * tys od Otce byl poslán k nám, z nás buduješ svůj živý chrám. * S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
2. Tvé slovo je zvěst pokoje, v něm Duch nás v jedno spojuje, * jsi s námi v chlebě, víně skryt, sytíš a provázíš svůj lid. * S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
3. Kristova Matko Maria, jak mocná je tvá přímluva. * Dnes jako kdysi radíš nám: Učiňte vše, co řekne vám. * S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
První sloka německy:
Du Herr der Völker und der Zeit, gib du Europa dein Geleit. * Du bist vom Vater uns gesandt, und bleibst uns ewig zu gewandt. * Dir vertrauen wir unsre Hoffnung, Jesus Christus.
Chorvatsky (i za Bosnu a Hercegovinu)
Vladaru pukâ, vremena, Europu vodi dovijeka. * Od Oca k nama poslan si da dar nam budeš vječiti. * Kriste Isuse, u tebe se uzdamo.
Maďarsky:
Az idők és a nép Ura, add, utad járja Európa! * Kit hozzánk küldött Istenünk, ó kérünk mindig légy velünk. * Áldott Mesterünk, Jézus Krisztus benned élünk.
Polsky:
Tyś Panem ludów, Twój jest czas, chroń Europę, bądź wśród nas. * Posłany w Duchu, z Ojca Syn, pozostań s nami, oczyść z win. * Tobie ufamy, nasza Nadziejo, Jezu Christe.
Slovinsky:
Gospod si časov, narodov, Evropi daj svoj blagoslov. * Te Oče je poslal med nas, ostani z nami slednji čas. * Naše upanje, luč in pot, o Jezus Kristus!
Slovensky:
Ty, Pán časov a národov, ochráň Európu před zlobou. * Ty nám od Otca poslaný, si tu a ideš před nami. * Spolu kráčame k tebe, Kriste, naša nádej.
Pochválen buď Ježíš Kristus! „Putujeme k Matce milosrdenství“, zpívá se v jedné staré poutní písni. Nikdy předtím neputovalo tolik poutníků najednou sem, k Matce Boží do Mariazell. Nikdy předtím se tu nesešlo tolik národů střední Evropy. A nikdy předtím mezi sebou poutníci neuvítali tolik lidí zodpovědných za církev a stát:
* Vás, ctihodný pane kardinále - legáte – a skrze Vás našeho Svatého otce, který Vás poslal jako svého osobního zástupce. Na vaše přání budu dnes kázat.
* Vás, kardinály, biskupy a kněze, kteří v těchto hodinách obzvlášť cítí, jakou velkou odpovědnost jim přináší tato doba, která vše obnovuje.
* Vás, prezidenty Bosny, Slovenska, Maďarska, Rakouska a Evropské komise, kteří jste přijeli, protože cítíte, že přes veškerou rozdílnost úkolů stát i církev slouží stejným lidem. Řada z Vás přijela zdaleka a vynaložila veliké úsilí. Nyní jste ale otevření, protože jste z každého planoucího srdce ucítili něco, bez čeho v nás a s námi lidmi nemůže vyrůst nic nového.
Tak zdravím: • Vás, milí poutníci z Maďarska! (maďarsky) • Vás, milé sestry a bratři z České republiky! (česky) • Vás, milí poutníci z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny! (chorvatsky) • Vás, milí poutníci ze Slovinska! (slovinsky) • Vás, milé sestry a bratři ze Slovenska! (slovensky) • Vás, milí poutníci z Polska! (polsky)
• A Vás, milé sestry a bratři, kteří pocházíte z jiných zemí, a obzvláště Vás, kteří jste do Mariazell přijeli z Rakouska. A Vás, kteří jste s námi v tuto hodinu spojeni skrze rozhlas a televizi. (německy)
Písmo svaté nám dnes připomíná dvě události. Pomáhají nám alespoň částečně pochopit význam velké „Pouti národů“.
1. Je to svatba v Káni galilejské. Ježíš, jeho matka a učedníci jsou mezi pozvanými na tuto slavnost. Poprvé je zjevné, že tam, kde je přítomen Boží majestát v osobě Ježíše Krista, není nic nemožné. Voda se změní ve víno, v hluboký symbol pravdy, radosti a života. I my jsme se sešli k velké slavnosti. Ke slavení liturgie – svatební hostině lásky mezi Bohem a lidmi. Ježíš je mezi námi. A Maria, jeho matka. Pozorně sleduje, co potřebujeme a co nám chybí. My sami jsme se křtem stali Ježíšovými učedníky. Nám říká Matka Boží ono velké, trvalé slovo: „Co ON vám říká, to čiňte!“ V této hodině se Mariino slovo stává zároveň otázkou pro každého z nás:
• Slyšeli jsme, co nám řekl – jako lidem mezi lidmi, národům mezi národy, jako křesťanům mezi křesťany?
• Nesouvisí osud Evropy také s tím, že jsme toto slovo příliš často zapomínali, příliš často zrazovali?
• A znamená naše rozhodnutí putovat do těchto míst, že jsme se poučili z toho, co se stalo na území Evropy – jako lidé, jako národy, jako křesťané?
2. A tady je poselství ze Skutků apoštolů: Apoštolové, ženy, příbuzní Ježíše – ti všichni se shromáždili s Marií k modlitbě ve večeřadle. Čekají na to, co jim přislíbil Zmrtvýchvstalý: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí.“ Toto místo zde s výhledem na mariazellskou baziliku je dnes velkým večeřadlem. V očekávání Letnic jsme se shromáždili i my – ženy a muži, mladí a staří, kněží i laici. Společně se modlíme za sílu Ducha svatého. Za jeho pomoc pro naše země a národy. A za mír pro Evropu, která byla rozdělena za tak silných a hrozných bolestí – a která znovu srůstá živena tolika nadějemi, ale i pochybnostmi a obavami. Prosíme o sílu shůry, abychom poznali, co je správné, a to pak činili. O odvahu svědčit o své víře.
3. Statisíce, i miliony lidí v uplynulých letech poznaly, jak vysoká může být cena za tuto odvahu. Řada z Vás, milé sestry a bratři, kteří dnes žijete ve svobodě a účastníte se „Pouti národů“, sama na sobě a na osudu svých rodin prožila, jaké strašné utrpení našim zemím přinesly antikřesťanské a bohapusté ideologie nacionálního socialismu a komunismu. Pro Vás platí slova svatého Petra – slyšeli jsme je ve 2. čtení: „I kdybyste museli trpět pro spravedlnost, blaze vám!“ (1Petr 3,14) V těchto chvílích vzpomínáme na ty sestry a bratry, kteří pro svou víru a službu bližním zemřeli v táborech a věznicích. Jim a všem, kteří v těžkých dobách „měli v srdci posvátnou úctu ke Kristu Pánu“ (srov. 1Petr 3,15), patří náš dík a náš obdiv. Jako křesťané žijeme z vědomí, že u Boha se nic neztratí ani nezapomene: žádná slza, žádné utrpení. A žijeme z naděje, že všechny tyto oběti padly do země, aby této krví prosáklé Evropě přinesly nové plody a nechaly opět rozkvést její staré křesťanské kořeny. Co od nás dnes požaduje křesťanská víra – a za co vyprošujeme Boží pomoc nejvíce? Rád bych zmínil tři úkoly, které jsou zároveň nadějemi:
1. Žalmista se modlí a vyznává: „Se svým Bohem zdolám hradbu“ (Žl 18,30). Patnáct let uběhlo od doby, kdy padla „železná opona“ – a my všichni vděčně vzpomínáme na rozhodující přínos Svatého otce. Ale některé zdi dosud stojí: Zbytky starých předsudků, nedůvěry a obviňování – a sklon dívat se na ostatní shora nebo mít před sebou navzájem strach. Jako křesťané vyprošujeme „sílu shora“
• abychom tyto zdi přeskočili
• abychom se konečně vzájemně setkávali „ve stejné výši očí“
• abychom v každém člověku – nezávisle na jeho řeči, kultuře či náboženství – viděli obraz Boží. Takovému pohledu nás může naučit Maria. Ona nikdy nikoho nepřehlíží. Přijímá všechny své děti.
2. Druhá naděje, kterou nám dává víra, je nám velkou pomocí při srůstání Evropy. Dennodenně cítíme obavy řady spoluobčanů, že spojená Evropa povede ke ztrátě samostatnosti a rozmanitosti kultury a tradice. Jako křesťané se modlíme za jednotu, ve které rozmanitost nerozděluje, nýbrž obohacuje. Mariazell je toho symbolem. Všechny naše národy cítí už dlouhou dobu vnitřní blízkost k tomuto požehnanému místu. Zde v Mariazell se hlásíme ke křesťanským základům Evropy – s vědomím, že právě ony jsou schopné přispět k evropskému sjednocování, ba dokonce jsou k němu velmi potřebné. Ovšem: Pohled na toto místo a desetitisíce poutníků, kteří následovali hlas Matky Boží z Mariazell, nás nesmí mást: Desetiletí bezbožnosti na východě i západě zanechala ve všech našich národech hluboké stopy. O to důležitější je naslouchat hlasům, které nás křesťany – často zvenčí – upozorňují na nezastupitelnost naší víry a naší služby na velkém staveništi Evropy. Myslím na amerického učence a věřícího Žida Josepha H.H. Weilera, který nás teprve před několika dny upozornil, že vidí křesťanství jako pramen života tohoto kontinentu a jako motor evropského sjednocení. Myslím také na muslimského bosenského básníka Dzevada Karahasana, který nás před rokem povzbuzoval k zahájení Středoevropských katolických dnů těmito dojímavými slovy: „Redukovat Evropu na křesťanství by byla velká škoda. Ale zapomenout na křesťanství by znamenalo katastrofu.“
3. Sestry a bratři! „Co vám ON říká, to čiňte.“
Podívejme se v tuto hodinu na ty velké Evropany, kteří přesvědčivě následovali Mariino slovo: „Co vám ON říká, to čiňte.“ Tedy Benedikta a Františka, velkou a malou Terezii, krále Štěpána a Jana Nepomuckého, Cyrila a Metoděje, Editu Steinovou a P. Maxmiliána Kolbeho, Jana XXIII. a nově Ivana Merze. Oni a řada dalších křesťanů pomáhala do dnešních dnů stavět evropský dům. Pomáhali s přetvářením tohoto kontinentu na místo lidskosti a krásy, solidarity a srdečnosti. Neúnavně bojovali proti opomíjení Boha a nelidskosti – i mezi křesťany - proti zlobě a hlouposti. Znovu vystavěli to, co zničila slepá nenávist. Tišili a napravovali tam, kde bída a nouze srazily na kolena. Byli světélky naděje tam, kde noc beznaděje hrozila všechno pohltit. V nich je patrný největší Boží dar – jeho nekonečné milosrdenství. Pokud oni, svatí, ztělesňují naději Evropy jako láskyplné spolubytí, pak by opomenutí křesťanství bylo skutečnou katastrofou.
Přesto existují i dnes: skrytí svatí dnešních dnů. Hrdinové lidskosti, milosrdenství, původci míru a bojovníci za spravedlnost a solidaritu. To jsou dnes nositelé naděje pro Evropu. Neexistuje země, ani žádný národ, který by je nepotřeboval.
Co je tedy potřeba udělat?
• Především: Evropa dnes potřebuje ochranu lidského života – od jeho počátku až ke konci. Být křesťanem znamená ujímat se nenarozených a budoucí matky v nouzi nenechat samotné a bez pomoci. Být křesťanem znamená také doprovázet umírající – „v náručí, a ne rukou jiného člověka mají umírat“, jak říkal kardinál König, který je v tuto hodinu určitě s námi.
• Evropa potřebuje spravedlnost a solidaritu. Být křesťanem znamená aktivně se zasazovat o ty, kteří nedokáží udržet krok s bouřlivými změnami. O mladé, kteří nemají žádné šance na vzdělání. O ženy a muže, kteří ztratili svou práci, anebo se o své pracovní místo strachují. O staré, kteří nemohou vyžít se svou penzí.
• Evropa potřebuje časy a prostory pro svaté. Bojujme tedy za to, aby neděle zůstala zachována jako den společenství s Bohem a lidmi. A já vás prosím: Hledejte možnosti, jak udržet otevřené kostely. Lidé hladoví po setkání s Bohem.
Zde v Mariazell vyprošujeme sílu Ducha svatého. Zde svěřujeme nás, naše země a naše rodiny ochraně Panny Marie. Chceme odsud odjíždět posíleni ve víře a s pevnou nadějí v Krista. Abychom v této nové Evropě, řadě hledajících, skeptických, úzkostlivých a malomyslných lidí, mohli ukázat: „Kristus je opravdovou nadějí Evropy!“
V tomto duchu nás – národy střední Evropy - volá Matka Boží z Mariazell:
• Důvěřujte si navzájem – tak jako Bůh důvěřuje vám.
• Rozumějte si a snášejte se navzájem – tak jako On nás přijímá se všemi našimi chybami a slabostmi, našimi velkými slovy a malými skutky.
• Učte se navzájem – protože v každém z vás se otevírá nový, jiný pohled na toho, který nás stvořil.
• Především ale milujte se navzájem – protože On nás miloval jako první a bude nás milovat jako poslední. Amen.
(čtené na závěr pouti národů v Mariazell a 30. 5. 2004 ve všech katolických kostelích zemí, které se zúčastnily Středoevropských katolických dnů)
Týden před svatodušními svátky jsme se my, biskupové z osmi zemí Evropy, sešli spolu s mnoha poutníky – ženami, muži a mladými lidmi – zde v Mariazell, jednom z velkých poutních míst střední Evropy, u Magna Mater Austriae, Magna Domina Hungarorum, Alma Mater Gentium Slavorum. V našem středu byl kardinál Angelo Sodano, vyslanec Svatého otce. Krátce po nedávném rozšíření Evropské unie podáváme svědectví o vůli podílet se jako křesťané na výstavbě společného evropského domu. Východiskem je pro nás evangelium. Známe problémy a hrozby dnešní Evropy. Ale také vnímáme šanci pro vývoj mírumilovného společenství na našem kontinentě uprostřed celého lidstva.
Jako lidé se nacházíme vždy ve společenství s dalšími lidmi. Naše křesťanská odpovědnost se týká všech lidí s jejich radostmi a strastmi, nadějemi i úzkostmi. Všichni jsou přes veškeré rozdíly a protiklady našimi bratry a sestrami, neboť Bůh je otcem nás všech.
Nejhlubším pramenem naší síly k lidství ve společenství s ostatními je Ježíš Kristus, náš Pán a Spasitel. Na základě víry v něj nespočetné množství lidí již 2000 let spolubuduje a utváří evropský dům. Mezi nimi šest svatých mužů a žen, které uctíváme jako patrony Evropy: otec mnišství, svatý Benedikt, Cyril a Metoděj, světci slovanských národů, Brigita Švédská, Kateřina Sienská a Edita Steinová.
Jako církev jsme dědici světců. Jsme ale také dědici hříšníků, kteří často zatemňovali tvář Krista i církve. Připomínáme si stinné stránky dějin církve, jak to obdivuhodně učinil i Svatý otec. Pomáháme tak našim národům a státům vyrovnat se s temnými kapitolami vlastních dějin a společné historie Evropy a vykročit cestou smíření. To je předpokladem pro budoucnost Evropy ve znamení míru.
Ačkoliv si to všichni neuvědomují, žijeme v době velkých rozhodnutí. My biskupové proto prosíme všechny křesťany svěřené nám do pastýřské péče: Neskrývejte svou víru! Nezůstávejte stát na okraji cesty do společné budoucnosti! Kráčejme společně, ve vzájemném dialogu, přemýšlení, spolupráci. Hledejme spojenectví se všemi lidmi dobré vůle! Každý z vás k tomu může něčím hodnotným přispět. Jsme přesvědčeni, že novou, (ještě) lepší Evropu nelze vybudovat bez křesťanů nebo proti nim, bez Krista nebo proti němu.
Starobylá milostná soška Panny Marie Celenské ukazuje na svého syna Ježíše Krista. Hledíce na tento výjev, připomínáme si Mariina slova, která řekla na svatbě v Káně lidem v jejich tísnivé situaci. Tato slova znějí: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Tato výzva platí i pro nás. Čemu se máme jako křesťané v Evropě dnes a zítra ve věrnosti Kristu a lidem, které nám svěřil, věnovat zvláště intenzivně? My biskupové jsme jako odpověď na tyto otázky zformulovali sedm proseb, které Vám, milé sestry a bratři, dáváme s sebou na cestu do budoucnosti:
1. Ukázat lidem Krista
„Budete mými svědky,“ řekl Ježíš Kristus apoštolům. Říká to i nám. Mnoho lidí v Evropě zná Krista jen povrchně nebo ho zatím vůbec nezná. Jsme povoláni k tomu, abychom jim Krista ukázali. Setkáváme se s ním, když se hluboko ponoříme do Písma svatého, do modlitby nebo slavení liturgie. K tomu potřebujeme důslednou přípravu. V posledních letech to bylo bohužel často zanedbáváno. Jestliže jsme Krista skutečně našli, bude nás to pobízet k tomu, abychom se o tuto radost podělili s co největším množstvím lidí. Staňme se křesťany misionáři.
Prosme o sílu Ducha Svatého takto konat. S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
2. Učit se modlit a vyučovat modlitbě
Evropa bude požehnána jen tehdy, když zde bude dostatek lidí, kteří se společně i jako jednotlivci budou modlit, a tak dají Bohu oslavnou, děkovnou a prosebnou odpověď na Slovo, kterým k nám stále znovu promlouvá skrze stvoření a spásu. Naše farnosti a společenství by se měly ještě více stát školami modlitby. Svatost a krása, jako projevy naší spoluúčasti na slávě Boží, musí znovu prostoupit ducha liturgie.
Prosme o sílu Ducha Svatého takto konat. S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
3. Rozvíjet a prohlubovat znalosti týkající se víry
„Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje,“ čteme v 1. listu svatého apoštola Petra. To jsou slova, která platí i dnes. Uprostřed společnosti založené na vzdělání je třeba, aby křesťané dobře znali velkolepý celek křesťanské víry, aby mohli být bráni vážně a obstáli v setkávání s jinými náboženstvími a životními styly. Katechismus katolické církve je důležitou pomůckou k získávání hlubších znalostí o víře.
Prosme o sílu Ducha Svatého takto konat. S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
4. Vydávat svědectví
Lidé v našich zemích se každý den setkávají se záplavou slov a obrazů. Jen málo z toho je přivádí k Bohu a církvi. Jako křesťané se však proti tomu můžeme obrátit pozitivními znameními víry, tím, že nebudeme skrývat kříž v bytě a na pracovišti, že nebudeme skrývat modlitbu u stolu nebo rozhovory o náboženských tématech. Znamení kříže a jiné křesťanské symboly a obřady mají své místo jak v soukromém, tak veřejném životě. Jako křesťané hodně přispíváme k blahu naší občanské společnosti. Křesťanství jako celek je velmocí světového milosrdenství, a zasluhuje si proto respekt a také vděčnost občanské společnosti.
Prosme o sílu Ducha Svatého takto konat. S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
5. Zachovávat sváteční charakter neděle
Neděle, která je – pokud možno – dnem pracovního klidu, je jakožto den společně sdíleného volna velkou hodnotou, jejíž ztráta by způsobila celé společnosti mimořádnou škodu. Pro nás křesťany je neděle svatá. Je dnem slavení před Bohem a s Bohem, dnem díkůvzdání za stvoření a vykoupení a dnem rodiny. Chceme hledat a vytvářet společenství zasazující se proti vyprazdňování takovéhoto pojetí neděle.
Prosme o sílu Ducha Svatého takto konat. S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
6. Chránit a rozvíjet život
Přesvědčení křesťané jsou zastánci lidského života ve všech jeho fázích: právě narozeného či dosud nenarozeného, rozvinutého i postiženého, pozemského i věčného života. Tento život je dnes ohrožen zvláště na svém počátku a konci. Musíme tedy nasadit sílu svého rozumu, srdce i rukou, abychom chránili a rozvíjeli člověka a jeho okolí. Především je třeba starat se o manželství a o rodiny, které jsou nepostradatelnými stavebními kameny naší společnosti a církve. Nízký počet dětí v našich zemích je jedním z největších problémů Evropy. Držme se ideálu stabilních manželství a rodin a pomáhejme nést břímě těm lidem, jejichž stabilní vztahy ztroskotaly.
Prosme o sílu Ducha Svatého takto konat. S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
7. Podporovat solidaritu v Evropě a na celém světě
Katolíci z našich osmi zemí v nyní končícím roce Středoevropských katolických dnů společně i pro sebe navzájem mnoho vykonali. Posílili tak solidaritu občanské společnosti v našich zemích. Toto společenství se po „Pouti národů“ nesmí znovu vytratit. My biskupové prosíme všechny nám svěřené křesťany: Pojďme dále po započaté cestě uprostřed našeho kontinentu, uprostřed ekumenického křesťanstva a uprostřed celého lidstva. Pouť národů byla a je důležitým úsekem na této cestě. Vzpomínka na milostnou Madonu Celenskou ať nás na této cestě doprovází.
Prosme o sílu Ducha Svatého takto konat. S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.
Mariazell 22. května 2004
Podepsáni předsedové biskupských konferencí všech osmi zúčastněných zemí
Nová mezinárodní poutní cesta
Čestný prezident Evropského poutnického sdružení Robert Wurst z Vídně chtěl při příležitosti Středoevropských katolických dnů otevřít mezinárodní cestu, která by spojila hlavní mariánská poutní místa střední Evropy: Čenstochovou, Levoču a Mariazell. Tento právník na odpočinku a zapálený poutník prohlásil: „Mnohé cesty vedou k Bohu, jedna vede přes hory.“ Podařilo se mu ji vytyčit a dal ji zapsat pod číslem I 23 do úředního seznamu dálkových tras. Cesta měří 1300 kilometrů a vede od Černé Madony v Čenstochové přes Krakov na slovenské hranice údolím Dunajce. Z Levoče pak pokračuje přes Nízké Tatry a Fatru, Šaštín a Bílé Karpaty do Bratislavy. V Rakousku vede podle Dunaje do Vídně, kde se napojuje na tradiční „Via sacra“. Po ní se přijde do srdce střední Evropy – do Mariazell. Počítá se, že odtud by byly vedeny další poutnické trasy do Assisi, Říma nebo Medžugorje. Na rakouském území je už vyznačená v terénu a pro celou se připravuje podrobný průvodce.
Je veliká škoda, že se při této příležitosti zapomnělo na Velehrad – mariánskou baziliku a poutní místo spojené s patrony Evropy. Je to i naše vina. Když jsem se o tom zmínil před jedním poutním referentem, řekl mi, že nám může být jedno, kudy chodí Poláci do Mariazell. Proč by však neměli chodit přímo přes Velehrad?!? Vždyť je to duchovní střed Evropy, zvláště když papež prohlásil svaté Cyrila a Metoděje za její spolupatrony. Proto navrhuji všem, kterým to není jedno: Udělejte vše, co je ve vašich silách, aby vznikla střední varianta trasy I 23 z Čenstochové přes Skoczów (rodiště svatého Jana Sarkandra), Svatý Hostýn na posvátný Velehrad. Odtud by pokračovala dál přes Znojmo po naší trase. Bude nejméně o třetinu kratší, což je pro poutníka vždy dobré, a spojí další duchovně významná místa. Později by se dokonce mohlo uvažovat i o západní variantě: z Čenstochové přes Vartu a Vambeřice do Staré Boleslavi (svatý Václav), pak přes Levý Hradec (svatý Vojtěch) do Prahy, dále na Svatou Horu a případně přes Nepomuk a Prachatice (oba naši svatí Janové) do Lince a potom s Rakušany do Mariazell. To už je opravdu hudba budoucnosti. Střední trasu přes Velehrad bychom však měli propagovat především vlastníma nohama, to znamená tam chodit. Zatím ze svých domovů, tím se nejlépe uvede ve známost. A pak můžeme očekávat, že se tam vydají jiní, třeba i polští poutníci do Mariazell, kteří tak ušetří hodně kilometrů.
Mariazell bývalo duchovním středem střední Evropy. Pak došlo k dlouhému přerušení kvůli válce a další nesvobodě. S Pannou Marii Celenskou jsme však byli spojeni stále. Věřící z jihozápadní Moravy se například scházeli v Třebíči u svatého Martina vždy poslední srpnovou neděli na takzvanou Mariazellskou slavnost. V Mariazell se zase za nás pravidelně modlili. Katolická mládež Rakouska se domluvila a v roce 1954 se její členové z každé spolkové země (a tedy z každé diecéze) začali modlit za věřící jedné země, kde tenkrát byla nesvoboda. Věnovali dokonce za tu zemi jednu svíci a řekli si: Svíce bude zapálena, až se poutníci z té země sem svobodně dostanou. Svíce byly na devítiramenném svícnu za milostnou kaplí. Na každé byl znak spolkové země a dole štítek se jménem státu, za jehož věřící se Rakušané modlili. Za nás se modlili mladí věřící lidé z Dolních Rakous, za Polsko se modlila diecéze Vídeň, protože ji zachránili vojáci polského krále Jana III. Sobieského před Turky, a její apoštol, náš rodák svatý Klement Maria Hofbauer, působi1 také ve Varšavě. Za Maďarsko se modlil sousední Burgen1and, Korutany pak za Jugoslávii, s kterou sousedí (a také za Albánii). Tyrolsko se modlilo za Čínu a nejzápadnější země, Vora1berg, se modlila za Rusko. Horní Rakousy, které sousedí s jižními Čechami, se modlily za Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Salzburg se modlil za bývalé východní Německo, kterému výsměšně říkali jeho okupanti: Německá demokratická republika. Štýrsko, v němž se nachází Mariazell, se modlilo za Rumunsko a Bulharsko. Dlouhá léta se modlili, ale doufali, že budou vyslyšeni a že svíce budou moci být jednou zapáleny. Stalo se tak 20. května 1990 při děkovné pouti katolíků střední Evropy ke své Matce. Bylo zapáleno 8 z devíti svící (kromě té, která patří Číně). Ten den byl také na lešení umístěný děkovný nápis. Bylo tam napsáno: „Děkujeme Bohu, že jsme svobodní“ v sedmi řečech: nahoře maďarsky, pod tím slovinsky, potom polsky, pak česky a slovensky a nakonec chorvatsky. Poslední nápis byl německý: „Wir danken Gott, dass ihr frei seid“ – s trochu jiným významem: „Děkujeme Bohu, že jste svobodní.“
Proto je každá pouť do Mariazell především děkovná a vždy bychom rádi měli zpívat píseň „O, Maria Boží Máti“ s refrénem: „Děkujem Ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát.“ Naše pocity také vyjádří píseň „Máti Páně přesvatá“ s refrénem: „Pros za nás, ó Panno Mocná“, protože Panna Maria se skutečně projevila jako Panna mocná, která potřela hada lži a nenávisti.
Panna Maria na tomto poutním místě má odjakživa čestný titul: Velká Matka Rakouska - Magna Mater Austriae. Můžeme ji však uctívat i jako Matku celé střední Evropy, jak tomu bylo do druhé světové války. Svědčí o tom její další čestné tituly: Velká Paní Maďarů - Magna Domina Hungarorum, a Matka slovanských národů - Mater Gentium Slavorum /čti gencium/.
O tom, že Panna Maria patří celé střední Evropě, svědčil hrob maďarského primase. Primas je čestný titul biskupa v tom místě, kde bylo v té zemi poprvé založeno biskupství. Primas Čech je v Praze, primas Polska je ve Hvězdně, primas Moravy by byl na Velehradě. Primas Maďarska je v Ostřihomi, na hranicích se Slovenskem. Po druhé světové válce se jím stal arcibiskup Josef Mindszenty. Byl to statečný obhájce náboženské svobody a práv věřících. Brzy po svém jmenování byl souzen a vězněn. Byl propuštěn při lidovém povstání v roce 1956 a činně se do něho zapojil. Když bylo povstání krvavě potlačeno sovětskými vojsky, skrýval se celých 15 let v kanceláři na americkém velvyslanectví v Budapešti. Když po vytrvalém úsilí Svatého stolce maďarský režim konečně povolil jeho odchod ze země, usadil se v Rakousku a tam roku 1975 zemřel. Před smrtí projevil přání, aby byl pochován v Mariazell. Jeho náhrobek byl vlevo vpředu za milostným oltářem. 1. května 1991 byly přeneseny jeho ostatky do Ostřihomi. Podobně se uvažuje o přenesení ostatků kardinála Berana z Říma do Prahy. Kaple po náhrobku kardinála Josefa Mindszentyho je stále obsypána květy, svíčkami a prapory v maďarských národních barvách: červené, zelené a bílé.
Nelze popřít, že u kořenů naší civilizace stálo křesťanství, proto se nepodaří bez křesťanství společnou Evropu vytvořit. Poutník z Čech, Moravy, Slezska nebo Slovenska si tuto myšlenku připomene pokaždé, když uvidí na rakouské silnici ceduli s označením obce. U ní je informace o pořadu bohoslužeb v místním kostele, a to jak v katolickém, tak v evangelickém, pokud se tam nachází. Jsme totiž v křesťanské Evropě, bez ohledu na to, že někteří lidé mají rozdílný světový názor. Všichni však mají svobodu svědomí.
V polovině 12. století byl do horského kraje v okolí dnešního Mariazell poslán mnich Magnus, aby duchovně sloužil lidem, kteří tam žili. Ze své klášterní cely si vzal sošku Panny Marie s Ježíškem, kterou sám vyřezal z lipového dřeva. Večer 21. prosince 1157 se dostal do blízkosti svého cíle. Cestu mu však zatarasil balvan, který spadl ze skály. Magnus prosil o pomoc Matku Boží a cesta se mu uvolnila. Pak postavil komůrku (celu) pro sebe a dřevěnou kapličku pro sochu. Od té doby se říkalo Maria v cele, krátce Mariazell. Okolo roku 1200 bylo dřevěná cela přebudována na malý kostel. Vybudoval jej na poděkování za uzdravení moravský markrabě Jindřich s manželkou Annou, protože zde při návštěvě Matky Boží byli vyléčeni z těžkých chorob. Socha moravského zakladatele je zvenku nad průčelím. Král Ludvík Uherský po vítězství nad Turky L. P. 1365 založil děkovnou kapli, která dodnes stojí uvnitř. Marie Terezie pro ni v roce 1757 pořídila nádhernou stříbrnou mříž. Bazilika, kterou uvidíme, pochází ze 17. století. Při pohledu na ni vzpomeňme na dlouhé dějiny úžasných modlitebních proseb, vyléčení z nemocí, duchovních obrácení a neomezené důvěry od mladých i starých, bohatých i chudých. Hodně o tom mohou vyprávět stovky a stovky děkovných tabulek a záslibných darů, které jsou uloženy v galeriích baziliky a ve dvou klenotnicích. Svědectví o jednom uzdravení: Nedávno vzpomínala devadesátiletá paní Marková z Kremže v Dolních Rakousích na zázračné uzdravení svého muže, kterému měla být amputována paže kvůli rakovině. S velikou důvěrou odjel do Mariazell a strávil zde se svou manželkou 3 dny ve vroucích modlitbách. Když mu byl po návratu domů sundán obvaz z paže, byly rány zhojeny a později se již žádné potíže nevyskytly. Sám evangelický primář nemocnice to označil slovy: Stal se zázrak!
Boční oltáře a kaple a okolí baziliky
Je jich celkem dvanáct, většinou není čas se u každého zastavit, něco si říci a pomodlit se, i když to poutníci dříve takto konávali a měli dokonce ke každému oltáři sloku písně, která začínala slovy: Budiž pozdravena, dcero Boha Otce. Vejdeme-li do baziliky, nejblíže u vchodu po levé ruce je oltář svatého Jakuba apoštola, jehož hrob je ve Španělsku. Je to poutní místo Santiago de Compostella: svatý - sant - Jakub – iago, - jehož ostatky byly nalezeny na poli - compo - označeném hvězdami - stella. Compostella je po Svaté Zemi a Římu třetím nejnavštěvovanějším poutním místem na světě, i když v poslední době se do popředí derou Lurdy a Fatima. Na desce je nápis, že oltář dal opravit v roce 1962 Francesco Franco. Naši mu tenkrát říkali diktátor a tmář. On však byl voják, ne rváč, když jeho armáda zvítězila nad republikánskou (tedy ateistickou a marxistickou) armádou a Španělsko bylo konečně svobodné, ani nevzhlédl od svého pracovního stolu a klidně pokračoval v započaté činnosti. Zanedlouho na to dal zbudovat památník všem Španělům padlým v té občanské válce, i těm, kdo bojovali s ním za vlast, víru a řád, i těm, kdo se dali svést takzvanými moderními revolucionáři a pak zabíjeli kněze a řeholní sestry, zpustošili vlastní zemi a vydali celý zlatý poklad Stalinovi. Franco se postaral o to, že ze zastaralého Španělska, rozbitého občanskou válkou, se stala vyspělá země, která vstoupila do Evropy bez problémů.
Další oltář vlevo, blíže k hlavnímu oltáři, je zasvěcen svatému Emmerichovi neboli Jimramovi. Byl to syn svatého Štěpána, který pokřtil Uhry. Zemřel mladý, takže jeho otec mu stačil jen napsat zásady křesťanského vladaře, knihu, která je dodnes v mnohém poučná. Další oltář je zasvěcen právě svatému Štěpánu Uherskému. Dále k hlavnímu oltáři je kaple s bočním oltářem svaté Kateřiny. Před ním pak je svatý Leopold, patron Rakouska. Dnes je tato kaple považována za národní kapli slovenskou, uvidíme tam svíce ze všech míst našeho východního souseda.
Úplně vpředu vlevo je oltář svatého Ladislava, knížete chorvatského, který se zasloužil o zavedení křesťanství ve své vlasti. V kapli je nápis Panonia sacra, neboť maďarští vládcové odvozují svůj původ od svatého Štěpána i od svatého Ladislava. Zde byl pochován kardinál Josef Mindszenty.
Než přijdeme k hlavnímu oltáři v kněžišti - na rozdíl od milostného oltáře v kapli - uvidíme vlevo nahoře na zdi dva obrazy týkající se Brna. První připomíná záchranu před Švédy v roce 1645 a druhý obraz zase záchranu před Prusy a Sasy L. P. 1742. Díky modlitbám k Panně Marii od svatého Tomáše, díky obětavosti mladých žáků i místních obyvatel, díky šikovnosti jezuitského pátera Martina Středy se Brňané r. 1645 uchránili před přesilou Švédů. Brno tak bylo jediné město na Moravě, které se ubránilo, proto od té doby je považováno za hlavní město Moravy, ačkoliv to mnozí neradi slyší. Na obrazech je právě panoráma Brna a milostný obraz Panny Marie Svatotomské.
Tato ikona se dnes už nenachází u svatého Tomáše, ale je v bazilice na Starém Brně. Je to mimochodem jediná bazilika v naší diecézi, i když na Moravě jsou baziliky celkem čtyři: ještě Velehrad, Svatý Hostýn a Svatý Kopeček (a Frýdek ve Slezsku).
Projdeme před hlavním oltářem, který je zasvěcen Pánu Ježíši Spasiteli světa, proto ta zeměkoule, a máme hned vedle sakristie oltář svatého Benedikta ve stejnojmenné kapli. Má tak čestné místo v kostele, protože Mariazell je od svého založení spravována benediktinskými mnichy. Dál je oltář dalšího mnicha, svatého Jiljí, který založil klášter v jižní Francii a přijal řeholi svatého Benedikta. Městečko, které u kláštera vzniklo, se dodnes jmenuje Svatý Jiljí - St. Gilles /sén žíl/. Tam je nyní těch 9 svíci za pronásledované národy. Dále směrem k východu je oltář svaté Barbory a Nejsvětější Trojice. Kaple, sochy, sloupy a další posvátná díla ke cti této mučednice a ke cti Nejsvětější Trojice byly budovány zvláště v době, kdy lidé byli ohrožováni morem.
Předposlední kaple po naší levé ruce, když vycházíme z poutního kostela, je kaple Svaté Rodiny s Pražským Jezulátkem. Je to milý pozdrav z naší vlasti, zároveň připomínka, že Praha je světoznámá právě po této náboženské stránce. V kapli je německý nápis tohoto znění: Jiří hrabě z Clam Martinic a jeho žena Marie Antonie dali opravit tuto kapli zbudovanou jejich předky z vděčnosti za pomoc Matky Boží L. P. 1957. Poslední u východu je kaple s oltářem svatého Antonína Paduánského.
Nad bazilikou směrem do kopce jsou ještě jesličky (německy Krippe) v soukromém domě, kde se platí vstupné. Ještě výše je křížová cesta, která končí na místě zvaném Kalvarienberg - hora Kalvárie. Křížová cesta je zakončena Božím hrobem. Kousek níže než začátek křížové cesty, ale hodně schodů nad bazilikou, je Vodní kaple s pramenem vody, kterou si tam můžete nabrat. Jmenuje se Heilige Brunnenkapelle - svatá kaple pramenů. Tam je možno se i pomodlit. Z baziliky se prochází prostorami, kde se spalují svíce, není však dovoleno si tam své svíce zapalovat.
Po celý rok je oděna do obleků v liturgických barvách. Některé z nich jsou velice cenné a byly darovány už dávno mocnými a vděčnými poutníky. Při letošní pouti národů měla úplně nový bílý oblek se státními znaky všech osmi zúčastněných zemí. Pouze dvakrát do roka mohou věřící vidět milostnou sošku bez rouch. Poprvé 8. září o svátku Narození Panny Marie a zároveň o výročí posvěcení baziliky, v den, kdy místní mají najednou pouť i posvícení. Podruhé to je v den založení Mariazell, a to 21. prosince. V tyto dva dny je možné vidět, že Ježíšek drží v ruce jablko, které je znamením hříšnosti prvních lidí, Adama a Evy. Ježíš bere toto jablko, protože nás svým utrpením od hříchů osvobodil. Maria drží v ruce ovoce, které na první pohled připomíná hrušku. Podává ho svému Synu. Při podrobném pohledu lze poznat, že to je vlastně fík. O plodu fíkovníku se totiž ve středověku psalo: Fík se prvního dne nařízne a nabodne a on pak do třetího uzraje a je pokrmem pro všechny. Tak byla také Kristova hruď probodena kopím a ukázala se krev a voda. Třetího dne pak Ježíš vstal z mrtvých a stal se pokrmem pro všechny. Proto je fík v ruce Panny Marie znamením Ježíšovy smrti a jeho zmrtvýchvstání po třech dnech.
Svatý Otec Jan Pavel II. byl v Mariazell 11. září 1983 při své první pastorační cestě do Rakouska u příležitosti 300. výročí bitvy u Vídně. Jeho návštěvu připomíná malá kaplička hned nad parkovištěm. Vídeň byla v roce 1683 podruhé obléhána od Turků. Zdálo se, že se jim podaří město vyhladovět a dobýt a nic pak už nebude bránit v jejich postupu dál na západ údolím Dunaje. Obléhání začalo v červenci. Přitom Turci stihli ještě několik ničivých výpadů na Moravu. Pustošili, co se dalo. Už se těšili, že po dobytí Vídně proniknou do dalších zemí a v celé Evropě nastolí své zákony a své náboženství. Město se hrdinně bránilo, zapojili se také čeští a moravští páni, například Kaplíř ze Sulevic. S nimi byli lidé od nás.
Turci však měli velikou převahu. Proto šla na výzvu papeže Inocence Vídni na pomoc křesťanská knížata z Bavorska, Lotrinska a dalších německých státečků. Dohromady to bylo asi 40 tisíc vojáků Hlavní posilu přiváděl polský král Jan III. Sobieský, s kterým přijíždělo 30 tisíc vojáků, velkou většinou Slovanů. Šli bránit ohroženou křesťanskou Evropu. 11. září 1683 večer se polský král objevil na Kahlenbergu. Je to hora nad Vídní, vysoká 480 m, a dnes na ní stojí vysílač a rozhledna. Jede se na ni přes Grinzing, vesničku vinařů, kam chodí Vídeňáci popíjet. Na tomto kopci byl kdysi klášter přísných mnichů z řádu Kamaldulského. Bydleli tam jako poustevníci v naprosté samotě a tichu. Klášter byl vypálen od Tatarů, Švédů a dalších nájezdníků. Od Turků byl nakonec úplně zničen, zbyla jen kaple strážných andělů. V ní ráno 12. září 1683 sloužil papežský legát Marco Daviano mši svatou. Nedávno ho Svatý otec blahořečil. Blahoslavený Marek při ní vzýval jméno Panny Marie, aby křesťanům pomohla, a polský král ministroval. V tom dni pak spojení křesťanští vůdcové s asi 70 tisíci vojáky zvítězili nad přesilou 200 tisíc Turků, kteří prchli a zastavili se až za Bratislavou. Král Jan III. Sobieský poslal papeži zprávu: „Přijeli jsme, viděli jsme a Bůh zvítězil.“ Byla to připomínka hrdé zprávy pohanského Římana Julia Cézara, který kdysi prohlásil: „Veni, vidi, vici - Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“ Od té doby je 12. září svátek Jména Panny Marie na památku záchrany křesťanské Evropy.
Když velitel tureckého vojska nedobyl Vídeň, dostal od sultána zelenou šňůru. Měl se na ní oběsit. To také udělal v táboře někde na jižním Slovensku. Křesťanská vojska ukořistila turecké prapory. Největší z nich byl pak darován papeži a visel několik set let v bazilice svatého Petra v Římě. Když Jan Pavel II. navštívil patriarchu cařihradského, vzal tento prapor s sebou a vrátil jej turecké vládě. Chtěl tak ukázat, že mu jde o smíření, chtěl tak i příznivěji naklonit tureckou vládu, aby byla shovívavější k pravoslavným křesťanům na svém území, jejichž hlavou je patriarcha. Svatý otec při výročí bitvy nikdy neříkal Turci, ale vždy osmanská vláda, osmanské vojsko, podle názvu tehdejší vládnoucí dynastie. Chtěl tak vyjádřit, že dnešní turecké republice ani současnému tureckému národu nic nevyčítá. Papež totiž neuznává zásadu kolektivní viny, dnešní lidé nejsou vinni tím, co dělali jejich předkové, tak jako národ nemůže za to, co dělá jeho vůdce, pokud se však brání proti zlu. Když Turci prchli od Vídně, nechali v ležení žoky kávy. Od té doby se v našich zemích pije černá káva.
Dnes jsou na Kahlenbergu polští kněží z řádu Zmrtvýchvstání. Působí asi ve dvaceti zemích, proto jsou vlajky těchto zemí u oltáře. Pečují o tuto svatyni, která je tak drahá všem Polákům a patří mezi jejich tři památná místa. První je katedrála v Krakově, druhým je Panna Maria na Jasné Hoře u Čenstochové, třetím je právě tento kostel svatého Josefa. Je důležitý i pro Slovany a ostatní Evropany. Proto se tam papež zastavil 12. 9. 1983 a posvětil tam kapličku Panny Marie z Jasné Hory u Čenstochové. V kostele jsou obrazy z bitvy, je tam obraz zvaný Jména Panny Marie, který daroval papež, je tam i socha krále Jana III. Sobieského.
V roce 1993 měl v Mariazell svatbu Karel Habsburský, jeden z potomků posledního císaře a zároveň českého krále a moravského markraběte. Když v minulosti při císařském pohřbu přijeli s rakví ke kapucínské hrobce, ptal se bratr vrátný: Koho to sem vezete? Řekli mu: Císaře rakouského. Odpověděl: Není tu pro něho místo. Znovu se zeptal a oni řekli: Krále uherského. Stejná odpověď. Tak vyjmenovali všechny tituly, i ty, co se týkaly českých zemí, a vždy byla stejná odpověď. Jako poslední titul pak řekl ten, kdo vedl pohřeb: Ubohého hříšníka Ferdinanda - nebo jiné odpovídající křestní jméno. Teprve potom vrátný otevřel a pohřební průvod mohl vstoupit.
Svatí patroni Rakouska
Zemským patronem je svatý kníže Leopold a jeho hrob v Melku je považován za národní svatyni. Další patronkou je svatá Hedvika, rodačka z Tyrolska, zakladatelka kláštera v Třebnici ve Slezsku, kde byla na vychování i svatá Anežka. Je zajímavé, že ve Vranově u Brna je na jednom oltáři svatý Václav a svatá Ludmila, patronové česky mluvících poutníků, a naproti svatý Leopold a svatá Hedvika, patronové německy mluvících. Tak se snažila církev o jednotu lidí.
Poblíž Lince u města Lorch byl umučen římský voják Florián. Byl utopen v řece. Dnes je patronem hasičů v celé,m zaalpském území. Ve Vídni zemřel a je jejím patronem svatý Klement Maria Hofbauer, rodák z Tasovic u Znojma, syn německé matky a českého otce z Moravských Budějovic. Nejčastěji vidíme sochu svatého Jana Nepomuckého Je to nejznámější Čech na celém světě. Teprve po něm přichází na řadu Karel Čapek se svými roboty a vynálezce lodního šroubu – Josef Ressel. Vůbec nejznámější po celém světě je však z celé naší vlasti Pražské Jezulátko.
Stručný zeměpis a dějepis
Rakousko je spolková republika, tvoří ji osm zemí a hlavní město. Při našich hranicích jsou to Horní a Dolní Rakousy, na severu Solnohradsko, podle města Salzburg-Solnohrad. Mariazell je ve Štýrsku, kde je hlavní město Graz - Štýrský Hradec. Na jihu jsou Korutany, na západě Tyroly. Jižní Tyroly s městem Brixenem, kde byl vězněn Karel Havlíček, patří dnes Itálii. Tamější obyvatelé však mají zaručenou autonomii a německou úřední řeč, takže už netouží po připojení k Rakousku. Naopak: využívají své dvojí kultury a když se jim to hodí, říkají: My jsme také Italové a chceme výhody velké země. Jindy zase říkají: My jsme menšina, a proto máme právo na výjimky. Žijí si však spokojeně. Vedle švýcarských hranic je Voralberg a ještě samostatné knížectví Lichtenštejnsko. Po stránce celní a zahraniční politiky však patří ke Švýcarsku. Pro zajímavost: lichtenštejnští vládcové, kromě posledního, jsou pohřbeni na Vranově u Brna. Vedle maďarských hranic je Burgenland.
Dříve měli Rakušané na autech první písmeno značky podle začátku své spolkové země. Horní Rakousy - Oberösterreich O, Dolní Rakousy - Niederösterreich N, Vídeň samozřejmě W, tato písmena byla bílá na černém podkladě. Dnes mají značky nové, bílé jako u nás, první dvě černá písmena označují okres - HL je například Hollabrunn, první okres, kterým projíždíme. Na značce je však barevný znak spolkové země: Bílý kříž v červeném poli má Vídeň, 5 žlutých orlů v modrém poli mají Dolní Rakousy a bílého lva v zeleném poli má Štýrsko.
Rakousko má 83 tisíc km čtverečních a osm milionů obyvatel, Vídeň má skoro dva miliony a spolu s Novým Yorkem a Ženevou je sídlem mezinárodních organizací OSN. Devadesát sedm procent obyvatel mluví německy. Je zajímavé, že Rakušané se za Němce nepovažují, ačkoli německy mluví. Byli dost uraženi, když dostali biskupa původem z Německa. Zde se nabízí přirovnání, že my, ačkoli mluvíme česky, jsme Moravané. V Rakousku jsou menšiny: Maďaři, Slovinci, Chorvati, 90 % je katolíků, 6 % evangelíků a necelé l % židů. Země je to většinou hornatá, pouze podunajská nížina je úrodná.
Rakousko patřilo kdysi k Velkomoravské říši. Později pak k zemím Koruny české. Od bitvy na Moravském poli u Vídně 16. srpna 1278 je však ovládli Habsburkové. Do českých a moravských dějin vstoupili tito páni slavně i neslavně. To neslavné nás učili a je to až příliš známé. Na Bílé hoře v roce 1621 zvítězili Habsburkové spojeni s částí českých a moravských pánů nad jiným Němcem – Bedřichem z Fa1ce spojeným s jinou částí českých, moravských a německých pánů. Z popravených českých pánů na Staroměstském náměstí byla část Němců, a nebyli to jen páni, ale hlavně rytíři a měšťané, což byl tenkrát veliký rozdíl.
Když pak Švédové drancovali celou střední Evropu a místní lidé přežili a nastal konečně mír, všichni si oddechli. Proto byla na poděkování postavena socha Panny Marie na Staroměstském náměstí v Praze. Bylo to až po roce 1650, tedy dlouho po bělohorské porážce. Nebyla tedy symbolem habsburského vítězství, jak křičeli lidé, kteří ji brzy po získání samostatnosti strhli. Habsburkům však nelze upřít, že za pomoci pracovitého lidu v Čechách a na Moravě postavili tyto země poměrně brzy na nohy. Svědčí o tom kostely, kláštery i hospodářské stavby zbudované během několika desítek let po třiceti1eté válce. Všímejte si let, kdy byla většina našich kostelů postavena nebo rozšířena. Je pravda, že Habsburkové vnutili zemi svou víru s tím, že svobodní lidé, kteří nechtěli přestoupit, se mohli vystěhovat, ale tak to dělali tenkrát všichni panovníci. I katolíci byli vypovídáni, a to právě z těch zemí, které ochotně přijímaly naše exulanty.
I když panovník a šlechta mluvili německy, starali se pečlivě, aby bylo dost kazatelů, kteří by uměli řeč lidu. A tak povolávali kněze z Itálie a Španělska, kteří se u nás učili česky kvůli prostým lidem. A to v době, kdy někteří naši vzdělanci rodnou řečí pohrdali. Habsburkové dovolili národní obrození a jazykovou rovnoprávnost, což třeba v Uhrách pak místní šlechta přestala trpět, hned jak získala určitou nezávislost na Vídni.
Po rozpadu mocnářství vznikla v roce 1918 Rakouská republika. Ta měla veliké hospodářské problémy, protože dosud bylo Rakousko a především Vídeň zásobováno z Moravy. Modřické zelí se vozilo až tam, a když se vytvořily hranice, v Modřicích došlo k bankrotu. A také Rakušané museli hledat náhradní zdroje pro mnohem důležitější věci než je zelí.
Za dvacet let byla Rakouská republika zabrána hit1erovským Německem. Došlo k takzvanému Anšlusu a Hitler dostal další choutky. Bylo zrušeno i jméno země, nesmělo se říkat Rakousko ale Východní kraj - Ostmark. Historický název země se nesměl používat. Rakušané se museli zúčastnit války. Z té doby je známa příhoda, která se týká Mariazell. Wa1ter Ungebock z Vídně nastoupil jako mladičký voják na východní frontu. Když byl sám ve stepi, byl napaden letecky, ostřelován a bombardován. Kruh dopadajících granátů kolem něho se stále více zužoval. Už myslel, že je to jeho poslední hodinka. Najednou uviděl jasný obraz mariazellské milostné Matky a v největší úzkosti ji začal prosit o pomoc. Útok přežil a zdráv se vrátil do vlasti.
Válečné oběti však byly veliké. Na každé rakouské návsi je pomník padlých ve světových válkách a z té druhé je tam vždycky dvojnásobný počet obětí než z té první. V roce 1945 se Rakousko zase osamostatnilo, Rakušané se zase mohli nazývat Rakušany, ale země byla pod okupační správou čtyř mocností, také Vídeň byla rozdělena na čtyři sektory. Okupace trvala deset let. Je zajímavé, že v prvních svobodných volbách po válce (i když třetina země byla pod sovětskou okupací) dostala rakouská komunistická strana přesně desetkrát méně hlasů než u nás – 3,8 %. To vysvětluje všechna ta zpoždění, která se tak těžko dohánějí. Až v roce 1955, a to 26. října, byla podepsána smlouva o neutralitě. Proto je ten den státní svátek, který všichni vděčně slaví. Rakousku je vrácena svoboda, nesmí se však sloučit s Německem a nesmí vstoupit do žádného vojenského bloku. Od té doby nastává v zemi velký hospodářský a kulturní rozvoj. K 25. výročí samostatnosti dali Rakušané do milostné kaple vpravo nahoru děkovnou tabulku.
Díl III.
Do Compostelly proč a jak
Zdá se, že dnes je v módě putovat pěšky do Compostelly a že to zapříčinil brazilský spisovatel Paolo Coelho svou knihou Poutník, která vychází v milionových nákladech po celém světě. Sám si v předmluvě k jejímu českému překladu pochvaluje, že když ji v roce 1986 psal, přišlo k svatému Jakubovi ročně pěšky na čtyři sta poutníků, zatímco když teď, patnáct let poté, pozoruje cestu z terasy hotelu blízko hranic s Francií, prochází kolem něho stejné množství poutníků každý den. Nikdo nemůže Coelhovi upírat zásluhy. Sám mu vděčím za vysvětlení názvů a odznaků poutníků.
Píše, že poutníci do Compostelly se nazývali peregrinos (z latinského per ager = přes pole) a že jejich znakem byla mušle. Poutníci do Říma se nazývali romeros a jejich znakem byl kříž. Poutníci do Svaté země se nazývali palmeros a jejich znakem byly palmové ratolesti, kterými vítali v Jeruzalémě o svátcích poutníci z Izraele Poutníka nejdůležitějšího – našeho Spasitele.
Takzvaný mystický meč, pro který se prý chodí do Compostelly, je jen jeho románová fikce. Sám Coelho přiznává, že tam sice pro něj šel, ale k svatému Jakubovi stejně nedošel - posledních 150 kilometrů jel autobusem. Následující dvě části nám ukážou jiné a pravdivé důvody. První je soukromý překlad spisku Svatý Jakub z Compostelly (vydal AEDIS éditions 03200 Vichy). Je zaměřen spíše historicky a kulturně. Proto na doplnění následuje výtah z článku Compostellská spiritualita, který vyšel v kněžském časopise Pretres diocésains v únoru 2004 na str. 77 a následujících.
Compostella je známá díky svatému Jakubovi, apoštolu, který přinesl evangelium do Španělska. V 8. století se stal patronem křesťanského odboje proti útočícím Saracénům. V následujícím století byl zázračně nalezen jeho hrob v Galicii na severozápadě Španělska.
Tak vznikla Compostella, světlo naděje. Prostí i mocní sem přicházeli vyjádřit a bránit svou víru.
Dnes se z celého světa vydává na cestu do Compostelly více poutníků než dříve. A lidé se nezastaví v Compostelle, ale jdou dál až na mys Finisterre, tam, kde končí země (finis = konec, terra = země) a Mléčná dráha se noří do oceánu.
Legenda o svatém Jakubovi
O Compostelle se dá snít. Toto vzdálené galicijské město v nejzazším severozápadě Španělska vděčí za svou proslulost svatému Jakubovi. V evangeliích nám Matouš ukazuje svatého apoštola Jakuba jako „syna Zebedeova a bratra Janova“. Marek přidává, že Ježíš dal oběma bratrům přezdívku „Boanergés, to znamená synové hromu“. Po Kristově smrti Skutky apoštolské vypravují, že Herodes „dal Janova bratra Jakuba popravit mečem“. Životopisci ze 7. století píší, že předtím svatý Jakub „kázal evangelium ve Španělsku i v dalších západních zemích“.
Jak vznikla Compostella? Jakub byl v 8. století vybrán za patrona katolickým Španělskem, které tehdy bylo pod saracénským jařmem. Jeho jménem volá o pomoc, aby mohlo začít Rekonkvistu, dlouhý zápas proti muslimskému útočníkovi, který skončí až v roce 1492 dobytím Granady. Byla upřesněna krásná legenda o tom, jak tělo svatého Jakuba bylo po popravě dopraveno do Galicie „lodí bez plachet a kormidla“. Po příjezdu následovala řada obdivuhodných příhod: učedníci, kteří Jakuba doprovázeli, žádali pohanskou královnu Lupárii, aby mohli Apoštolovo tělo pohřbít na jejím pozemku. Ona odmítla a nešťastníci prchali pronásledováni královským vojskem, které se utopilo, protože pod ním v pravý čas spadl most. Lupária jim pak poslala divoké býky hlídané drakem. Oni draka zabili a býky zkrotili, a to Lupárii přesvědčilo, že nakonec povolila pohřbít tělo na místě, na které se brzy zapomnělo.
Legenda vypráví, že místo bylo znovu objeveno na počátku 9. století: „Během modliteb byl poustevník Pelagius upozorněn anděly, že se nachází blízko světcova hrobu. Pak sousedé uviděli světla označující přesně to místo. Upozornili na to biskupa z Iria, který pak nařídil třídenní půst a objevil hrob svatého Jakuba. Od té doby tam často chodili lidé z toho kraje.“ Prvními cizinci, kteří přicházeli do Compostelly, byli určitě rytíři a vojáci. Mezi těmito prvními poutěmi a poutí papeže Jana Pavla II. v roce 1982 vznikl vlastní svět a ten dodnes narůstá.
Zkrácená chronologie
DOBA UDÁLOSTI SKUTEČNÉ NEBO LEGENDÁRNÍ UDÁLOSTI A JEJICH POPIS PRAVDA NEBO LEGENDA DOBA, ODKDY JSOU TY UDÁLOSTI ZNÁMY
8. století Svatý Jakub ustanoven „patronem Španělska“ proti muslimskému napadení pravda
před r. 814 Karel Veliký táhne do Compostelly osvobodit hrob svatého Jakuba, který ho o to ve snu požádal. Výprava končí porážkou u Roncevalles a smrtí Rolanda. Objevení Mléčné dráhy legenda Od roku 1120 v Turpinově kronice
951 Godšalk, biskup z Le Puy putuje do Compostelly pravda 1866 a hlavně 1950
1154 Francouzský král Ludvík VII. přichází jako poutník do Compostelly. Je to jediný král, který tam putoval. pravda
kolem r. 1160 Kalixtova kniha (Kodex Calixtinus) shromažďuje kázání, přenesení ostatků, zázraky, Turpinovu kroniku a průvodce poutníka vychází latinsky 1882 a francouzsky 1938
1170 založení Svatojakubského řádu pravda
1213 Svatý František dostává v Compostelle zjevení, aby založil řád menších bratří legenda Kvítky sv. Františka ze 14. století
16. století V protikladu k protestantismu přibývá poutníků v Compostelle, která se stává symbolem velmi katolického Španělska pravda 1996
Konec 16. stol. Řím vyslovuje pochybnosti o pravosti hrobu v Compostelle pravda málo známá věc
1808 Napoleonská vojska v Compostelle pravda
1884 Druhé nalezení těla svatého Jakuba, potvrzené papežem Lvem XIII. pravda
1885 Poprvé v dějinách je hrobka otevřena pro poutníky pravda Dnešní to nevědí
1938 300 poutníků z Francie v Compostelle pravda
1951 Španělsko oslavuje 1000 let od pouti biskupa Godšalka z Le Puy do Compostelly pravda neznámá věc
1962 Arcibiskup compostellský přichází do Le Puy k 1000. výročí založení kostela svatého Michaela na místní sopečné věži biskupem Godšalkem pravda neznámá věc
1972 Francouzská turistická federace vydává první díl „Svatojakubské cesty“ pravda
1982 Papež Jan Pavel II. putuje do Compostelly pravda
1987 Rada Evropy prohlašuje svatojakubské cesty za Evropskou kulturní památku pravda
1989 Mezinárodní setkání mládeže v Compostelle pravda
1998 Zařazení některých částí svatojakubské cesty z Le Puy do světového dědictví UNESCO pravda
1999 Svatý rok ve spolupráci s galicijskou vládou pravda
Opravdoví poutníci
Už po staletí zůstává mentalita poutníků stejná bez ohledu na změny, které s sebou jednotlivé doby přinášejí. Do Compostelly se vždycky chodilo z náboženských důvodů, někteří však se vypravili z důvodů velice roztodivných:
- šlechta se chtěla proslavit válečnými činy, přidat se k znovudobytí Španělska z islámského jařma nebo k boji proti Anglii. V 15. století vysvětluje jedno pojednání o výchově, že je „blahodárné, když urození mladí lidé vykonají pouť do Jeruzaléma nebo k svatému Jakubovi a zároveň bojují proti Saracénům a dalším nevěřícím“,
- za úředními důvody lze někdy uhodnout důvody diplomatické: roku 1192 odchází do Compostelly arcibiskup remešský, strýc francouzského krále Filipa Augusta. Tak důležitá osobnost neopouští svůj úřad na tak dlouhou dobu kvůli pouti bez vážného důvodu, jinak by to církev nedovolila,
- obchodování vede někdy kupce přes Compostellu: cestovní průvodce z 15. století uvádějí cesty k svatyním spolu s místy, kde se konají mezinárodní trhy. Někteří kupci konají za peníze pouť místo lidí, kteří ji sami nemohou nebo nechtějí vykonat,
- z touhy využít pohostinnosti tradičně poskytované „chudým kolemjdoucím, cestujícím a poutníkům“, zvláště během těžkých dob (stoletá válka, ale také války Ludvíka XIV.),
- jako záminku, aby se člověk mohl vzdálit z domova nebo získat alibi,
- velice vzácně byla pouť přikázána soudem ať občanským nebo církevním. To jsou proslulé „kající poutě“, které vyvolaly falešný dojem, že na poutnických cestách se pohybují nebezpeční lidé. Tato opatření se dělala spíše vůči lidem, které bylo potřeba na nějaký čas dostat dál od bydliště, a ne aby se ohrožovala ostatní společnost.
Poutníci v literatuře
V literatuře mají poutníci do Compostelly jen skromné místo, které bezpochyby odpovídá skutečnému počtu. To, jak jsou vykresleni, nám však podává idylický obraz skutečnosti. Středověké eposy se inspirují Turpinovou kronikou: Zpěv o Rolandovi rozvíjí porážku u Roncevalles, Vít Burgundský připomíná francouzské úspěchy ve Španělsku, kde Karel Veliký pobýval 27 let, aniž sundal brnění. Romány k tomu přidávají milostné zápletky a obdivuhodné příhody. Epos Blancheflor začíná útokem normanských pirátů na severní pobřeží, dcera vévody z Pontieu, která se s manželem vydala prosit svatého Jakuba o dítě, je přepadena v galicijských lesích. Další epos píše o nebezpečích, která číhají na poctivého poutníka. Ve Třech jablkách se vypráví o putování bohatého kupce. Básník La Fontaine v pohádce Psík, z kterého padají peníze a drahé kameny, vydává za poutníka zamilovaného muže, který se snaží dostat k vyvolené svého srdce: „… hraje na dudy ... přecházel náš poutník ulici ... Překvapil a okouzlil svou milou - maličkou otázkou: Nechcete se vydat s námi - na pouť do Compostelly?“ Vstoupila tím pouť do módy? V 18. století si šlechtici oblékali poutnický oděv, který si půjčovali nebo najímali někdy přímo od poutnických bratrstev, a takto maskováni se zúčastnili lidových slavností a vyhledávali milostná dobrodružství. Na rytině s názvem Mladý poutník je tento nápis: Když se vrací z Compostelly – nejeden poutníček mladý – potká křehounkou poutničku - a díky něžným slovíčkům – je každý rychle hotov – putovat na kyperský ostrov (kde se uctívala bohyně lásky Afrodité).
Symbolické davy
Ačkoli se to běžně tvrdí, nikdy se cizinci do Španělska nehrnuli v davech. Díky zápisům z hraničních přechodů, nemocnic nebo bratrstev víme, že na francouzských cestách se pohybovalo jen velmi málo poutníků do Compostelly. Bezpochyby bylo mnohem víc těch, kteří připutovali po moři. První zprávy o davech „cizích lidí přicházejících ze všech částí světa“ pocházejí z Compostelly, kde ve 12. století vzniká CESTA SVATÉHO JAKUBA, geniální zvací hnutí, jehož důsledky trvají po staletí. Compostellu ukazují jako obraz ráje na zemi, ráje, do kterého kráčí právě touto cestou zcela symbolický zástup Božích vyvolených. V našich racionalistických dobách se na tuto vizi zapomnělo, a to vedlo k zdlouhavému a zklamávajícímu počítání poutníků. Znovuobjevení této vize nabízí dnešnímu poutníkovi lepší myšlenku než tu, že jde ve stopách milionů zemřelých: že kráčí ve světle těch Vyvolených z knihy Zjevení anebo že jde za ty, kteří se na tuto pouť nikdy nemohli vydat.
Základní dílo: Turpinova kronika
Kronika zvaná Turpinova, později už jen připisovaná Turpinovi, nám vypráví slovy biskupa Turpina o Karlu Velikém, o Rolandovi a o rytířích, kteří šli ve jménu svatého Jakuba vysvobodit Španělsko. Začíná zjevením svatého Jakuba, který žádá po Karlu Velikém, aby jel podle Mléčné dráhy do Galicie, a pokračuje popisem výprav, na jejichž konci umírá pohanský král Aigolan po dlouhých pronásledováních a dantovských bojích. Na ni se odvolávali králové ve Francii, Španělsku i Římské říši, když se domáhali hodnosti císaře jako potomci Karla Velikého. Kronika je skutečně naprosto vymyšlená, první pochybnosti o ní se objevily už v 17. století.
Žehnání poutníka ve středověku
Mnohé „rituály“ obsahují modlitby, které užívali kněží, když žehnali poutníkům před odchodem k dalekému cíli. Následující je z Calixtova kodexu: „Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista přijmi tuto brašnu, znamení svého putování, abys očištěn a svoboden dosáhl domu svatého Jakuba, kam chceš dojít, a po dokončení své cesty se vrátil mezi nás v dobrém zdraví a v radosti pro milost Boha, který žije a kraluje na věky věků. Amen.
Přijmi tuto hůl, pomocnici při únavě z chůze na cestě tvého putování, abys mohl překonat nástrahy Nepřítele a dosáhl v naprostém pokoji svatyni svatého Jakuba a po dojití k cíli ses nám s radostí vrátil pro milost Boha, který žije a kraluje na věky věků. Amen.“
Poutní doklad – Compostella
Odedávna a zvláště pak od 17. století si poutníci z Compostelly přinášeli potvrzení, že opravdu došli až tam. Toto potvrzení znovu nabylo vážnosti. Požaduje se, aby poutník přišel se zbožným úmyslem (pietatis causa), avšak i když to text výslovně nezmiňuje, vydává se pouze těm, kteří ušli posledních 100 km pěšky (nebo 200 km na kole), a nikomu jinému.Vydává se také těm, kteří přijedou na koni.
Zde je překlad textu této Compostelly.
Kapitula tohoto blaženého metropolitního a apoštolského kostela v Compostelle, která střeží pečeť oltáře blaženého Apoštola Jakuba, aby mohla vydávat všem věrným poutníkům z celého světa, kteří došli k svatému Jakubovi, našemu Apoštolovi, patronu a ochránci celého Španělska, vedeni zbožností nebo slibem, potvrzení o pouti s přihlédnutím ke skutečnosti, potvrzuje, že …….., veden svou vírou, zbožně navštívil tento přesvatý Chrám. Ve jménu této víry mu předávám toto osvědčení opatřené pečetí tohoto svatého kostela.
Cesty k svatému Jakubu
Turpinus zaznamenává, že Karel Veliký opustil Cáchy a vydal se podle Mléčné dráhy, „zvláštní cesty poseté hvězdami, která začínala u Fríského moře a vedla mezi Německem a Itálií, Galií a Akvitánií, přímo procházela Gaskoňskem, Baskickem, Navarrou a Španělskem až do Galicie“.
Průvodce poutníka, který je základem dnešních tras, nebyl ve středověku v Evropě znám, přestože se mnozí domnívali, že ano. Jeho cílem bylo ukázat francouzským pánům z Akvitánie, které pozval španělský císař (Alfons VII., nový Karel Veliký), aby mu vzdali poctu jako jeho vazalové. Čtyři cesty, které uvádí, jsou obchodní cesty z 12. století křižující celou Akvitánii vymezenou čtyřmi svatyněmi v Tours, Vézelay, Le Puy a Arles a vyšperkovanou všemi ostatními, které v něm jsou jmenovány.
Vyprávění poutníků a literární památky často zaznamenávají jiné trasy, které se měnily podle dob a podle poutníků samotných. Všechny mají stejnou historickou cenu, žádná není druhým nadřazena.
Dlouho se lidé domnívali, že četné předměty z velkého dědictví vztahujícího se k svatému Jakubovi v celé Evropě dosvědčují cesty do Compostelly. Dnešní znalosti nás vedou k přezkoumání věci a k uznání, že větší část tohoto dědictví svědčí spíše o místní úctě k apoštolovi. Věřící po celé Evropě pociťovali často potřebu jej uctít kvůli četbě jeho listu, biblickému textu, který mu byl připisován někdy až do 19. století a který vedl k tomu, že svatý Jakub je brán jako pastýř duší.
Znovunalezení těla svatého Jakuba v Compostelle v roce 1884
Začátkem 19. století prakticky přestalo putování do Compostelly, což tak ochudilo město, že v roce 1833 přestalo být hlavním městem provincie u ustoupilo městu La Coruña. Před koncem století se všichni snažili, aby mu vrátili lesk, k radním, vzdělancům a průmyslníkům se připojil i arcibiskup a kanovníci katedrály. V roce 1879 tito poslední oznámili, že znovu nalezli tělo svatého Jakuba, už dávno ztracené, a že se rozhodli od nynějška nabídnout ostatky k úctě věřícím (což dosud nebývalo). V roce 1884 potvrdil toto nalezení papež Lev XIII. a řekl o něm, že je velice vhodné „v této době, kdy církev je zvlášť zkoušena“, a vyzval katolíky, aby znovu putovali do Compostelly.
Do Compostelly po vodě
Putování po moři bylo vždy velmi využíváno, protože plout na lodi je praktické, rychlé a levné, což vyváží četné nepříjemnosti, nepohodlí, bouře a nebezpečí zajetí od pirátů.
Poutníci byli natlačeni po dvou stech, dokonce „co to dalo“, utiskováni od námořníků, kterým jen překáželi. Ti nejchudší spali v podpalubí a museli roznášet chléb, sůl a vodu, bezpochyby jedinou stravu, která se podávala. V roce 1446 vypráví jeden poutník z Poitou, že „když plul po moři k svatému Jakubovi, on i druzí byli zachváceni takovým uragánem, že mysleli, že umřou“.
V roce 1443 se pět poutníků z Tournai vracelo přes Montserrat a u Barcelony byli chyceni mořskými lupiči. Tři roky museli veslovat na galejích a snášet surové nakládání. O deset let později zase angličtí poutníci plující do Compostelly na lodi byli napadeni a okradeni Bretonci.
Svatý Jakub vystupuje jako ochránce plavců před Satanem, který vyvolává ztroskotání: ve 12. století si anglický král Jindřich II. dal přinést z opatství v Reading ruku svatého Jakuba, „než se vydal na moře, aby byl posílen jeho ochranou a požehnáním“. Když anglická poutnice Margerie Kempe chce v roce 1417 ve velkém vytržení mysli odplout z Bristolu, ostatní poutníci ji považují za posedlou ďáblem, a proto se bojí, aby nerozpoutala bouři. Varují ji, že jestli přijde uragán, hodí ji do moře, aby se zbavili Zlého.
Ostatky svatého Jakuba
Říká se, že svatý Jakub nepřinesl evangelium jen do Španělska, ale na celý západ. Proto najdeme prakticky všude jeho stopy („Krok svatého Jakuba“ v Buxerolles u Poitiers), a dokonce jeho ostatky. Pouze ve Francii napočítáme tři hroby s jeho tělem, devět hlav a četné údy. Církev se marně snaží vysvětlit, že ostatky patří jinému svatému Jakubovi, ale věřící v tom vidí jen jediného samotného apoštola. Církev uznává, že tato úcta odpovídá hluboké lidské touze, a dokonce prohlašuje za „chvályhodné úmysly těch, kdo ostatky uctívají“.
Na cestě k svatému Jakubovi poslouchal v roce 1490 poutník Jan z Tournai každou legendu a vždy ji zjemnil tvrzením, že to stejně není důležité, protože „v každém případě svatý Jakub je v ráji“.
Svatý Jakub Maurobijce
Svatý Jakub jako patron Rekonkvisty se pravidelně objevuje na nebi nad křesťanskými vojsky na bílém koni s velkým rozvinutým praporem. První zjevení bylo u Clavio poblíž Logroño v roce 844 při bitvě, ,,kterou křesťané vedli, aby už nemuseli každý rok posílat daň sto děvčat do harému v Kordóvě“. Vítězný král Ramire pak přinutil poražené k placení roční daně kostelu v Compostelle, poplatku, který pak byl po staletí vybírán. Říká se, že jeden z posledních zásahů apoštola se odehrál během občanské války 1936 až 1939 …
Pohostinnost ve středověku
Povinnost být pohostinní mají všichni. Původně měl každý otevřít svůj dům kolemjdoucímu. Křesťanská víra požadovala, aby každý cizinec byl přijat, jako by to byl Kristus, podle příkazu z Matoušova evangelia: „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst. Měl jsem žízeň a dali jste mi napít. Byl jsem na cestě a ujali jste se mě. … Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25, 35 . 40)
Je to příkaz velice vhodný ke zmírnění samovolné nedůvěry před cizincem. Když se v 11. a 12. století pohyb lidí stal hustším, dala se dohromady laická i náboženská společenství a zakládala pohostinné domy, financovala je a zajišťovala jejich chod.
V útulcích se shromažďuje rozmanitá společnost, místní chudí, „chudí kolemjdoucí“, bohatí cestující, kteří platí útratu, a k jejich obsluze ti, kteří vše zaopatřují. Poutník zamíchaný do tohoto okrajového světa v pohybu dostává jídlo a nocleh na jednu noc, případně navíc, když je nemocný. To vše v prostředí, o kterém se dočítáme – podle různých dob a míst, že je to obraz ráje … nebo pekla. Až do 16. století je to stejné i v útulcích svatojakubských. V té době začíná Compostella přitahovat stále více věřících, toužících pochopit, jak mohlo Španělsko uniknout protestantismu. Až v té době se objevuje několik útulků určených výhradně poutníkům z Galicie.
Oblek
Středověký poutník byl nejčastěji oblečen do běžného oděvu tehdejších cestujících. Pod vlivem zbožné představivosti tento oblek pomalu dostával symbolické významy.
„Zpěv o povinnostech poutníka“ z 18. století vysvětluje, že mezi nutné potřeby, které poutník musí mít, a po příkladu otců bez nich nesmí jít, je hůl, kufřík, ale také velký klobouk a dobrý plášť proti bouři.
Poutník je tak symbolicky oděn stálostí, láskou a čistotou … “Ukryt pod pláštěm dobrých skutků“ se opírá o „hůl naděje, okovanou láskou“, jeho „měšec a kufřík“ skrývají poklady, které mu Bůh dal, a jeho „tykev je plná … vody z živého pramene“.
Poutnická mušle
V Paříži se nalezly mušle v hrobech z doby merovejské, tedy dříve než byl nalezen hrob svatého Jakuba v Compostelle.
Od 12. století je to compostellská zvláštnost, která se prodává poutníkům na památku.
Prodavači u katedrály takto vysvětlují symboliku: vějířovité čáry uspořádané jako prsty ruky jsou obrazem skutků, které má poutník udělat (skutky se myslí „dobré skutky“, ale také „práce“). Postupně se na obrazech svatého apoštola Jakuba začaly malovat mušle, a to buď na mošně, nebo na klobouku. V 16. století při prvním třídění živočišných druhů dostal tento mlž jméno Mušle svatého Jakuba, což rozhodlo o systematickém spojení mušle a pouti do Compostelly.
Mušle se prodávají také v jiných svatyních, zvláště na Hoře svatého Michaela, a zůstávají společným znakem všech poutníků: když například císař Karel IV. navštívil v roce 1377 Paříž a putoval k svatému Mořici ve Fossées, král mu „poslal mušle, protože je poutník“.
V heraldice je mušle často jen přídavek, u něhož je nemožné stanovit souvislost s Compostellou.
Zvyky a obyčeje
Osmdesát procent poutníků začíná svou pouť v Saint–Jean-Pied-de-Port, což je omyl, protože úsek přes hory do Roncevalles je tím nejtěžším z celé cesty. Moc se o tom nemluví, ale špatné počasí je tam často, může se tam hodiny bloudit, dokonce i umřít. Počet procházejících poutníků tam stoupl z 1264 v roce 1996 na 13638 v roce 2001 …
V Santiagu dostává ročně kolem 60 tisíc poutníků Compostellu z celkového počtu čtyř milionů ostatních návštěvníků, ve svatém roce (když 25. červenec vyjde na neděli) jich je víc než dvojnásobek.
Každý jde svou cestou
Poutník opouští své bydliště a své zvyky. Vydává se na pouť, otevřený vůči druhým a hledající sám sebe. To by mohl prožít i na svých každodenních cestách. Rozhodnout se putovat po cestách do Compostelly je výsadní a dostává různé podoby, které však vždy znamenají něco přerušit.
Dnešní poutník, který po týdny kráčí pěšky, při tom chce znovu objevit pocity svých předků a vytváří si tak stereotypní svět: musí se trpět, opustit své pohodlí, smířit se se staromódními životními podmínkami, vzdát se mnohého. Musí se vyjít z Le Puy a jít po státní silnici číslo 65, která vede historickou cestou … Jen tam může zažít společenství s davy poutníků minulých dob.
Patří však k putování chození blátem? Je povinné trpět na nemožných cestách? Není žebrání o chléb urážkou těch opravdu chudých? Žádné poutnické zprávy z dřívějších dob se o takových povinnostech nezmiňují. Řehole svatého Benedikta dokonce přímo varuje proti nadměrnému sebeomezování (pozor na hřích pýchy!).
Putovat jinak
Když dnešní poutník opustí své představy, rady předchůdců, kteří jej často zneklidňují, aby sami vynikli, a donucovací rady všech možných průvodců, může prožít cestu po svém. Sám si ji zorganizuje tak, aby nebyla ani moc nápadná, ani moc skrytá. Je mu dovoleno vyjít z domu a jít přímo v očekávání, že se setká s lidmi, které jeho cesta bude zajímat anebo nechá lhostejnými. On sám k nim pokorně přistoupí s prosbou, kudy jít dál anebo na koho se obrátit. Po cestě do sebe nasaje něco ze života lidí v krajích, kterými prochází. Nebude se skrývat jen na cestách, kde potká pouze sobě podobné. Místo aby hned na předměstí nasedl na autobus, a tím město „přegumoval“, jak se tomu lidově říká, se dnešní poutník „odváží“ vydat se pěšky přes průmyslové zóny (tím pozná, čím ta oblast žije). Odváží se jít po silnicích, dokonce i po státních, aby poznal, jak je těžké bydlet vedle nich, když on tudy jen prochází.
Ve vesnicích prožije opravdová setkání s lidmi v obchodech, kde je vše od potravin až po domácí potřeby a oděvy, nebo při ubytování v domech místních lidí. Kdo bude putovat jako cizinec, pozná nečekané věci a cesta mimo ustálenou trasu neubírá pouti na ceně, právě naopak.
Existuje compostellská spiritualita? je naše první otázka. Jestli ano, co obsahuje a jak může pomoci lidským a náboženským touhám?
I. Compostellská spiritualita … na způsob hvězdy
Ve středověku byla opravdová compostellská spiritualita. Z ní vycházely osobní i společné modlitby poutníků, jejich účast na liturgickém a svátostném životě a jejich důraz na přímluvu Spasitele, Panny Marie a svatých.
Neukazuje se nám pak compostellská spiritualita právě jako ... hvězda? Pěticípá hvězda na nebi společenství svatých. V jejím středu je samozřejmě Spasitel Kristus. Horní cíp je Panna Maria. Na dvou bočních paprscích muž a žena, svatý Jakub a svatá Magdalena, oba Kristovi blízcí podle evangelia. Na spodních cípech svatý Antonín Veliký a svatý Roch. Všichni tito svatí jsou hojně zastoupeni na posvátných budovách kolem cest, které vedou do Santiaga, a především v jejich umělecké výzdobě.
Ve středu je Kristus. Spasitel, jak připomíná jeho zkratka IHS (Iesus Hominum Salvator, česky Ježíš, Spasitel lidí, což si můžeme přeložit jako Ježíš, hříšníků Spasitel). Poutníkům se Bůh Otec často jeví jako přísný soudce všech hříšníků, proto o smilování prosí jeho Syna.
Na vrcholu je Panna Maria. Poutníci se k ní neustále modlí: Pros za nás hříšné. Její mateřská něžnost se pozná, až se bude za Boží odpuštění přimlouvat u Otce a u Krista Spasitele. Řeholníci přímo pěstují mariánskou úctu ve všech svatyních u cest do Compostelly.
Na bočních cípech je nejprve samozřejmě svatý Jakub, jeden ze tří nejbližších apoštolů, který také poznal pokušení vládnout a užít síly. Pak následoval svého Pána až na mučednickou smrt na příkaz Heroda Agrippy I. v roce 43 nebo 44. A svatá Magdalena představuje hříšníka, obráceného pro milosrdenství Boží. Zatímco apoštolé utekli, vytrvala u kříže svého Pána a stala se svědkem jeho vítězství.
Na základ hvězdy můžeme dát svatého Antonína Velikého a svatého Rocha. První zemřel r. 356 a je příkladem těch, kdo všechno opustili kvůli Kristu. Ve dvaceti letech odchází na poušť, protože uslyšel: „Když chceš být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, rozdej to chudým a následuj mě!“ (Matouš 19,21). Jeho ostatky se dostaly do Galie do opatství v kraji Isere. Odtud vycházeli řeholníci – antoniáni, kteří ve svých klášterech pečovali o místní nemocné a svatojakubské poutníky. Francouzský hymnus k jeho svátku – 15. ledna –na základě jeho životopisu vyzývá k oproštění a touze po Absolutnu:
Jdi, poutníče! / A hledej! / Dál pokračuj v cestě, / nic nezastavuj tě! / Slunce a prach snášej, / srdce však povznášej! / Na věci zapomeň, / stejně vše pomine. / Jen láska zůstane! / Srdcem neulpívej / na ničem dočasném, / Slovo v něm ukládej, / to buď tvým pokladem.
Svatý Roch, který žil ve 14. století, je lidovým obrazem Božích přátel, kteří se věnují druhým, zvláště nemocným. Sám putoval z Montpellier v jižní Francii do Říma a zpět a je zobrazován v poutnickém plášti se svatojakubskými mušlemi, holí a brašnou. Když se jako poutník setkal s morem, hned začal konat dobré skutky – staral se o nemocné.
Panna Maria, svatý Jakub, svatá Máří Magdalena, svatý Antonín, svatý Roch, to jsou různé podoby svatosti. Pro místní lidi i pro poutníky jsou pevným bodem k ujasnění a příkladem k následování. Poutník kráčející od kaple ke kapli, od kostela ke kostelu může o nich rozjímat a k nim se utíkat.
Tato „hvězda“ compostellské spirituality se může rozrůst na souhvězdí, když pomyslíme na další svaté: svatou Annu, svatého Kryštofa a další…
II. Jak může svatý Jakub být naším duchovním učitelem?
Já jsem Cesta, Pravda a Život, říká Ježíš (Jan 14, 6). Proto jeho učedníci musí jít na cesty. Jakub je po Petrovi hned na druhém místě. Je zajímavé číst evangelia s důrazem na svatého Jakuba. Každé je tak trochu „jakubské“. A my můžeme jít se svatým Jakubem cestou opravdové víry, tolikrát očištěné Kristovou láskou. Jít až do konce ve všedním životě a až do cíle v Santiagu, kde se Mléčná dráha noří do Oceánu. Svatojakubští poutníci začínají každý den zvoláním: „Ultreia! Pojďme na druhou stranu, ještě dál, dopředu!“ Toto dynamické volání vystihuje osobnost svatého Jakuba.
III. Pravá „cesta víry“ ve stopách svatého Jakuba
Po vzoru křížových cest se dá sestavit do 14 zastavení cesty víry svatého Jakuba:
1. Povolání svatého Jakuba (Matouš 4, 21 - 22). Následuj mě. A on i s bratrem jde „Ultreia!“ dál, dopředu, vše zanechává a následuje Ježíše Krista. Jak my každý den následujeme jeho obětavost?
2. Svědek Ježíšova uzdravování nemocných (Marek 1, 29 – 31). Petrova tchyně jim po svém uzdravení posluhovala. Zdraví znamená víc než být bez nemoci. „Ultreia!“ I my máme jít dál ve službě Pánu a bližním.
3. Jakub ve světle proměnění (Matouš 17, 1 - 9). Ježíš jde se svými třemi nejbližšími ještě dál a výš, „Ultreia!“, aby jim ukázal svou Slávu. I my máme za křížem vyhlížet záři Vzkříšení.
4. Pokušení k použití násilí (Lukáš 9, 51 – 55). S bratrem Janem byli opravdoví Synové hromu, Boannergés, kypící energií. Proto na cestě následování vyjeli mimo. Je však ještě jiná „Ultreia!“ – pojďme zpět, berme to jinak. Obrácený svatý Jakub se může přimlouvat za ty, kdo obrácení potřebují.
5. Nové pokušení, a to po moci (Marek 10, 35 – 45). Druhé vyjetí z cesty evangelia bylo, když oba bratři chtěli zasednout po pravici a levici Kristově. Ježíš jim ukazuje zase „Ultreia!“ a ptá se, zda budou pít kalich utrpení. A svatý Jakub první pil až do dna, pokorně svědčil svým životem.
6. Dar eucharistie (Matouš 26, 26 – 30). Jeden vlámský malíř zobrazil při poslední večeři svatého Jakuba v plášti s mušlemi, přichystaného k odchodu, „Ultreia!“, jakoby nedočkavého hned jít a konat vše podle Kristova příkazu. I my slyšíme na konci každé eucharistie „Jděte!“
7. S Ježíšem v Getsemanské zahradě ((Matouš 26, 37 – 38). To je chvíle velkého „Ultreia!“ pro Ježíše. Ani ti tři nejbližší to neunesli, ačkoli je Ježíš vyzýval, aby s ním bděli. Očekává to i od nás.
8. Ve světle Vzkříšení (Jan 20, 1 - 18). Večer o velikonocích ustanovuje Ježíš apoštoly, kteří tam byli, tedy i svatého Jakuba, za velvyslance své milosrdné lásky a smíření. Poslání, z kterého i my žijeme.
9. Požehnání a rozeslání (Lukáš 24, 40 a Matouš 28, 19 - 20). Jakubovi a ostatním Ježíš požehnal a poslal je ke všem národům. Protože jim slíbil, že s nimi bude, je jejich prostřednictvím i s námi.
10. Proměnění Duchem svatým o Letnicích (Skutky 1, 12 - 14). Nově a mocně se v síle Ducha pouští do šíření evangelia, jdou „Ultreia!“až do poslední kapky krve.
11. Jakub hlásá evangelium až na konci Evropy. Podle tradice si apoštolové rozdělili tehdejší svět. Jakub se vydal „Ultreia!“ až na druhou stranu moře, až na konec světa. Když lidé z těchto nejzazších krajin přijali evangelium, svatý Jakub se podle tradice vrátil do Jeruzaléma.
12. Umučení v Jeruzalémě (Skutky 12, 1 - 5). Svatý Jakub dopil kalich, o kterém mluvil Ježíš, za Heroda Agrippy, který ho dal setnout. Věrně kráčel ve víře až do konce, jak to chceme dokázat jednou i my.
13. Zářné svědectví prvního apoštola mučedníka (Lukáš 1, 48). Tělo svatého Jakuba odvezli podle tradice jeho učedníci do Španělska a tam pochovali. Podobně, jak vyzpívala Panna Maria, ho blahoslaví všechna pokolení. I nás poutníků.
14. U apoštola Jakuba v nebeském Jeruzalémě (1. Janův 3, 1 - 3). Nejisté cesty životem směřují, jak pevně doufáme, k patření na Pánovu tvář. Na konci cesty, očištění jeho milosrdenstvím, budeme se svatým Jakubem a ostatními apoštoly a svatými oslavovat Boha na věky.
IV. Mocná svátost „pana Svatého Jakuba“ a uzdravení nemocných
Svatý Jakub měl spolu s Dvanácti podíl na všech svátostech, které Ježíš ustanovil, ale byl zvláště pokorným služebníkem nemocných, jak dosvědčují závěrečná slova jeho listu: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se nemocný dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (5, 14 - 15). Proto této svátosti ve středověku říkali „svátost pana Svatého Jakuba“. A apoštol byl vzýván jako citlivý a mocný přímluvce od lidí nemocných a jinak trpících. K cestám do Compostelly se váže plno příběhů, jak byli nevinní poutníci obžalováni, pověšeni a na mocnou přímluvu svatého Jakuba vzkříšeni. Ten, komu Ježíš řekl, že je „synem hromu“, nemůže zůstat lhostejný k nespravedlnosti a skutečně zaburácí, aby pravda vyšla najevo.
Závěrem: po stopách svatého Jakuba ve společenství svatých do světla nebeského Jeruzaléma
Celý lidský život je cesta, často nejistá. Při pohledu na cesty svatého Jakuba, které směřují k nekonečnému oceánu a nedosažitelné Mléčné dráze, se srdce i duše naplní touhou: je možné se do něčeho vyššího pustit. Pojďme tedy vpřed a dál. „Ultreia!“
A půjde s námi tento mocný apoštol, bude s námi i Panna Maria, Královna apoštolů, a ostatní svatí, Magdaléna, Antonín a Roch. To je compostellská spiritualita. Ta posilovala během staletí věřící, že dokázali dojít až na konec světa (Finis Terrae) za Santiagem anebo se zúčastňovat místních svatojakubských poutí. Zdá se, že těchto posledních bylo mnohem více než těch prvních. S nimi se i my, které volá nebeský Otec skrze svého Syna, ve světle Ducha svatého, pod ochranou svatých patronů, vydejme k nebeskému Jeruzalému ve společenství těch, kteří vytvářejí „velký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“, o nichž mluví svatý Jan v knize Zjevení (7, 9).
Bohu díky.
Panně Marii díky.
Svatému Jakubovi díky.
Všem andělům a svatým díky.
Všem živým i zemřelým dobrodincům díky.
