Vnímali jsme to jako Boží vůli.
Manželství je společenství muže, ženy a Boha, ve kterém se zesíleným způsobem může navzájem komunikovat láska.
Trojúhelník, který má vést k plodnosti, to se týká služby manželů navzájem, služby navenek společnosti a vzniku nového života.
Povolání do tohoto stavu je povoláním přirozeným, protože Bůh nechtěl, aby muž (žena) byl /a sám / sama
Povolání do tohoto stavu je povoláním přirozeným, protože Bůh nechtěl, aby muž (žena) byl/a sám/a. Stvořil tedy člověka jako muže a ženu (Gn 1:27 c) a předurčil jejich vzájemnou jednotu a doplňování se. Zůstane muž oddělen od ženy, bude mu něco chybět a stejně pokud žena od muže (může to však zaplnit Bůh - pozn. Pro svobodné). V tomto "dvojvydaní" člověka viděl Stvořitel nádherné dílo svých rukou: velmi se mu potěšil, jak se mu podařilo (Gn 1:31). Stvořil je rozdílné, potřebující se navzájem. Tady, o dvanáctém výročí našeho manželství, bych pro povzbuzení snoubencům nebo už manželů, chtěl napsat, jak to s námi bylo.
Začátek. V začátcích byly modlitby. Se Společenstvím při Dómu sv. Martina (SpDsvM) v Bratislavě jsem se seznámil v září 1999, moje (nyní už) manželka Evka o něco dříve (březen 1996, Oto Németh). Jako čerstvý absolvent letní evangelizační školy (srpen 1999) jsem hledal společenství živých křesťanů. A Bůh mě přivedl do tohoto. V té době Duch, který říká církvi, ukázal Společenství, že se má modlit za poznávání mužů a žen navzájem a vytváření partnerských vztahů. A tak po jednom agapé v říjnu téhož roku (středeční setkávání byly tehdy v Quo vadis v Bratislavě) těsně před odchodem na vlak do Piešťan (pocházím totiž z tohoto města, i v něm žiji) jsem se ještě seznámil s jednou příjemnou ženou, která mě zaujala živostí, úsměvem a tím, že si mě pamatovala - jak tvrdila, že jsme spolu chodili do školky.
Na to jsem odpověděl, že je to nemožné, protože já nejsem z Prahy (myslel jsem, že to příjemné dívka je z tohoto města). Ona však jmenovala jednu školku v Piešťanech, o které se až později ukázalo, že jsem do ní skutečně nějaký čas chodil. Bylo to překvapivé a zároveň velmi milé. Pro zvědavé prozradím i cosi "intimnějšího": nejen že jsme do ní spolu chodili, ale také jsme v ní spolu spávali na sousedních postýlkách. - Naše seznámení tedy oba bereme jako výsledek modliteb za vztahy SpDsvM.
Pokračování. Partnerka mi později říkala, jak na ni zapůsobil způsob, jakým jsem začal naši hlubší známost: nemluvil jsem o "chození spolu", ale nabídl jsem jí čas na poznávání, to se jí moc líbilo. Toto období bylo poznamenáno "tvrdým" prominutím, protože pokud jsme chtěli jít dál, museli jsme se přijmout takoví, jací jsme (určitě ne ideální) a odpustit si současné i minulé viny. Nebylo to snadné. Od ledna do března, kdy jsme se na dva týdny rozešli, jsme se více hádali, než normálně povídali, ale, což je důležité, stále jsme se spolu modlili. Neshody však postupně nabíraly na intenzitě, až vyvrcholily rozchodem. Zde chci poradit párům, které vědí, že jsou určeny spolu, ale přece se rozejdou, jeden způsob, jak znovu oživit vztah: ten rozumnější?, s větší odpovědností?, - ať požádá ústně nebo dopisem o odpuštění za věci, které udělal on a při tom ani jen nevzpomene chyby, které udělal partner. Ta druhá část je velmi důležitá. (To ovšem vůbec neznamená, že ten druhý je neučinil: ba možná jsou ještě větší, než ty, za které on prosí o odpuštění.) Jde o to, přiznat si jen své chyby. (A doufat, že Bůh usvědčí z chyb i toto druhého: obvykle to tak opravdu pak je.) Já jsem to udělal, vzájemně jsme si odpustili a tehdy se začal opravdový proces poznávání a harmonizace. Mezitím si mě Bůh ještě na dva měsíce povolal do House of the Open Door Community do Childswickhamu (UK), protože mi chtěl něco důrazně říct, no a pak už jsem naplánoval zásnuby na únor 2001.
Závěr. Zásnuby jsme měli v jezuitském kostele v Piešťanech. Obřady zásnub vedl Emil Váni, SJ bývalý provinciál slovenských jezuitů, zlatý člověk. Evke jsem koupil pěkný zlatý prstýnek s bílým očkem. A svatbu jsme určili už tehdy na 22. září 2001. Postupně se však začaly zesilovat útoky Zlého na náš vztah zvenčí s úmyslem ho rozbít. Ďábel pracuje proti jednotě a pracuje na rozdělení vztahů. Ti, kteří se do této rozbíječské aktivity postavili, možná ani netušili, že jsou v jeho službách, a proto ať jim to Pán odpustí. V každém případě se tlaky těchto sil na konci srpna a začátkem září tak zintenzivnily, že to bylo opravdu neúnosné (do toho přišla i ztráta mé práce), že jsme dokonce začali uvažovat o odložení svatby (a tedy s vědomím, že by nebyla možná nikdy ), ba s úplným rozchodem. Když jsem si kupoval svatební oblek, obstarával prsteny a dával tisknout svatební oznámení, držela mě jen víra v to, že Bůh tento vztah chce a stejně tak i manželství, což mi jednoznačně řekl v komunitě v Anglii (HOD). Tam mi úplně specifickým a zvláštním způsobem řekl: Two are better than one (Ecclesiastes 4:9) Čili: Dva jsou na tom lépe, než když je člověk sám. (Kazatel 4:9) Já jsem to vnímal jako ukázání cesty, božího plánu pro naši spásu. (Pozn. Součástí přípravy byla i naše generální zpověď. Pokud jste v páru katolíci, doporučuji tento krok snoubencům velmi vroucně.)
Vyvrcholení. Dva týdny a pár dní před datem svatby vnější (jistí členové rodiny) i vnitřní útoky tak kulminovaly, že se celková situace začala naklánět na stranu, že svatba nebude. Byl jsem tehdy doma sám a chodil jsem po bytě a přemýšlel a mluvil s Bohem: Jak to? Vždyť tys to chtěl ... a nyní krátce před termínem se všechno zhroutí? ... Nerozumím tomu ... Nechápu ... Co mám dělat? V kuchyni na stole a pod stolem byly připraveny ořechy na koláče a zákusky, co se měly péct. Tak jsem se u nich zastavil a koukám na ně a tady jsem dostal slovo: Prokaž teď svou víru, jestli věříš, že to Bůh chce vaši svatbu a začni je rozbíjet (pravda, kdyby svatba nebyla, nebylo by třeba zákusků a nebylo by potřeba ani ty ořechy rozbíjet; byly totiž ještě ve vacích ve skořápce). A nebude to bláznovství: rozbíjet ořechy a připravovat je na svatbu, když jsou všichni proti a i my dva jsme začali pochybovat, Bože?! Ne! Ty jsi slíbil své požehnání! Tak jsem si sedl a začal tlouct ořechy a to velmi intenzivně a s chutí. Vzpomněl jsem si na proroka Jeremiáše, který koupil pole, když babylónské vojsko stálo před branami Jeruzaléma a šlo ho zničit - jako svou neochvějnou víru v slovo Jahveho, který spolu se zkázou přislíbil i budoucí záchranu z babylonského zajetí (Jr 32). A tak jsem tloukl ořechy a myslel na Jeremiáše. Nebylo mi vesele, ale tím rozbíjením jsem se jaksi potěšil.
Zajímavé, po tomto roztloukání ořechů přišel obrovský zlom do celé záležitosti, síly, které pracovaly na rozbití našeho vztahu, jakoby zmizely, dokonce se daní lidé obrátili k nám s úplně "novou tváří". Nechtěl jsem věřit vlastním očím a uším, že je to možné, že všechna špatná svázaní jsou prolomena. A tak až několik dní před svatbou jsme začali rozdávat svatební oznámení a zvát lidi na obřady.
Ale Bůh se chtěl ještě intenzivněji oslavit na naší svatbě a proto dopustil několik malých - velkých problémů. Jedním z nich bylo, že varhaník v malé kapli nám odmítl hrát, protože nesouhlasil se zpíváním mladých, kteří nám chtěli zpříjemnit obřady. Nejhorší, že byl zároveň i jediným a "svrchovaným" kostelníkem a riskovali jsme, že najdeme kapli v sobotu v 15:00 zavřenou a bohoslužebné předměty nepřipravené. O to všechno se Pán zázračně postaral, protože když jsme přišli, kaple byla otevřena a když jsem do ní vstoupil, ozvaly se varhany a svatební pochod (hrál jiný varhaník).
Horší bylo, že Evke, mé snoubence, vypovědělo týden před sobotou "S" koleno a přepadla ji angína s těžkým kašlem. To bylo znepokojivé, protože měla být i tancovačka a bez zdravých nohou, pravda, se to moc nedá. Složitá situace, zpestřovali jsme si ji žertováním o "kulhající a Kašlající nevěstě". Samozřejmě, zmobilizovali jsme modlitební zápas (až tak se to dá říct): za nevěstino zdraví se modlili lidé na semináři otce Velly, malé společenství v Bratislavě i Společenství Živá voda v Piešťanech. Modlili jsme se o nic menšího, než o zázrak, protože lékař se vyjádřil, pokud léky zaberou, dostane se z toho až o 3 měsíce po různých cvičeních a opakované léčbě.
Stav se stále zhoršoval, ale s Evkou jsme žili v takové základní jistotě, že Pán se na této záležitosti chce oslavit. Ještě v pátek jak odnášela zákusky do hotelu, kde měla být svatební hostina, kulhala a v koleni cítila ostrou bolest v závislosti na tom, jak dlouho ho zatěžovala. V pátek, den před svatbou vrcholil modlitební zápas a - byl vítězný, neboť ráno bolest úplně přešla. Byl to zázrak! Aleluja!!! Bolest se ztratila! Sobotu nic necítila a koleno bylo v pořádku! Není náš Pán úžasný? Jak pomáhá? S kašláním to také bylo v pořádku, i když neustoupil úplně, dal se zvládnout. A ještě jeden zázrak, třetí, Bůh udělal: moje žena toužila, aby v tu sobotu bylo teplo, nebo aby alespoň necítila zimu v šatech s krátkým rukávem; toto ji dost trápilo (je velmi citlivá na chlad). Tak jsme se modlili o 26 ° C. A přestože předtím celý týden bylo chladno a pršelo, sobota vyšla krásná a teplá (a pak v následujícím týdnu po sobotě bylo také chladno). I když nebylo 26 stupňů, i tak bylo tak teplo, že i když jsme stáli dlouho venku (třičtvrtěhodinová gratulace; dvě auta "gratulantů" přijeli do Piešťan i z Bratislavy) a dlouho se fotografovali v parku, Evke i bez pláštěnky nebyla zima. Bůh i tento zázrak na modlitby udělal.
Svatba. Obřady jako i veselice byly prožité v klidu a v radosti. Já osobně mám velkou radost zejména z liturgie a obřadů: lidé, co odcházeli, říkali, že to bylo všechno nádherné a něco tak pěkného a milého dlouho předtím nezažili. Mladé páry, které nás přišly vyprovodit na společnou cestu říkaly, že od našich obřadů chtějí mít svatbu jen v této útulné kapli.
A tak jsme uzavřeli navzájem společenství, smluvně jsme ho potvrdili. Je to velká zodpovědnost. Opravdu, uvědomili jste si vy, co jste manželé a vy, co se na manželství připravujete, že manželská smlouva je obrazem smlouvy, kterou uzavřel Bůh Jahve se svým vyvoleným národem Izraelem (a kterou uzavírá Ježíš s nevěstou církví)? Je to smlouva o (1) věrnosti (budu ti věrným manželem ...), (2) slib stálé přítomnosti (nikdy tě neopustím ...) (3) slib lásky (budu tě milovat a ctít po všechny dny svého života). Tuto smlouvu posvěcuje Bůh. Není to úžasné? Ať je navěky pochválený a velebený Pán!
Štefan Patrik Kováč, Společenství Živá voda
PS Pokud vás, moji milí, toto svědectví zaujalo a myslíte, že by mohlo být povzbuzením i pro jiné manžele nebo lidi, aby věřili, že Ježíš jim může pomoci VŽDY a VŠUDE - SDÍLEJTE (facebook). Ať je oslaven Bůh.
http://www.mojakomunita.sk/web/spkovac/blog/-/blogs/zazraky-ktore-sme-zazili-pocas-svadby
Převzato z
www.magnificat.sk,
článek, vydaný 4. 6. 2013, naleznete
zde.
