Vážení
s důvěrou v možnost porozumění Vám posílám další kratičký příspěvěk.
V písni o Panně Marii se zpívá: „požíváš teď oné blaženosti připravené tobě od věčnosti od dobroty Boha věčného…“
Blaženost, která nekončí, je tedy pro nás připravena až v nebi. Blaženost, kterou můžeme prožít zde na zemi, není trvalá. Je jako lehký vánek, který přijde a zase odejde. Můžeme si ji přát, ale nemůžeme ji uchopit a podržet. O trvalé blaženosti smíme jenom snít. Tak jako blaženost je pomíjivá, tak i její prožitek je projekcí objektivního se subjektem. V duchovním smyslu nejvyšší blažeností je být v blízkosti Boha, patřit na Něho, vidět Jeho Tvář. Kdo očekává naplnění pocitu blaženosti od člověka – ať už přítele, druha, člena rodiny, bývá většinou zklamán. Vždyť důvěřovat lze jedině Bohu a ne člověku. Tolikrát jsme se o tom přesvědčili, a přesto se nenecháme odradit od marného očekávání blaženosti, odkud nemůže nikdy přijít. Své naděje nevkládáme v Boha, očekáváme více od sebe a od lidí okolo nás. V mládí se rádi necháme unést každou příležitostí na hluboký prožitek blaženosti s někým, koho milujeme. Když jsme zklamáni, octneme se v nebezpečí ztráty vší naděje. Některá náboženství zakládají celou nauku víry na obřadech směřujících k vytváření individuálního duchovního stavu blaženosti jako nejvyššího životního cíle. Ale všechna úsilí v tomto směru končí nezdarem, protože směřují k povznesení slasti a blaha nad ostatní hodnoty života.
Jinak se to má s pocitem radosti. Na rozdíl od blaženosti není radost uzavřená sama do sebe. Naopak, potřebuje se sdílet. V tomto smyslu stojí v určité opozici vůči blaženosti. Protože radost nevzniká jako prožitek uzavřený do sebe, jako pocit, který je jedině mým vlastnictvím, pak se musí vymezit i vůči všemu ostatnímu jako součást celku. Člověk prožívající radost se spojuje s něčím, co ho přesahuje, proto se nemůže uzavřít do sebe, ale otevírá se tím, že zpřístupňuje své nitro ke sdílení tohoto pocitu s ostatními lidmi kolem. Opravdovou může být radost jen tehdy, když je upřímná a když najdu někoho, s kým ji budu sdílet. Kdo to nedokáže, kdo nedokáže své nitro otevřít, nemůže prožívat ani plnost radosti, je odsouzen k samotě, k trvalé nespokojenosti. Kdysi jsem se účastnila ankety: Jak si představuješ ideálně prožitou dovolenou? Mnoho lidí odpovědělo tak, že pro ně není důležité kde a jak ji budou prožívat, ale s kým.
Svůj život buduji buď na hledání blaženosti či slasti, která je ryze individuální, anebo na hledání toho, co nás spojuje, na hledání společných dober, ve vztazích s ostatními. Ani jedno, ani druhé není snadné. Máme takové vztahy, jaké si sami vybudujeme. Mohou být dobré, když budou založeny na upřímnosti, otevřenosti a pravdivosti. Takové vztahy se osvědčí i ve složitých situacích, protože nezklamou a stanou se oporou. Mohu však budovat své vztahy na základě osobních sobeckých zájmů a očekávání. Takové vztahy nevydrží a mohou mi přinést užitek jen v tom, že mne donutí změnit své názory a postoje. Všechny vztahy jsou založeny na interakci a směřují k ní. Bez interakce není života. Proto bych měl vynaložit veškeré úsilí a schopnosti k budování opravdových a dobrých vtahů. Pak se nemám čeho obávat. Budu-li smutný, najde se jistě v mém okolí ten, který mě potěší, Budu-li prožívat štěstí, úspěch, zvětší se tím více, čím víc z něho předám ostatním, Prožitek radosti je jako vlny na moři, které se přelévají jedna v druhou a nic neztrácejí ze své moci a dohromady tvoří velkou sílu – oceán.
Největší překážkou pro člověka, který chce budovat dobré vztahy, je, že nedokáže využívat základního kamene pro tuto bezpečnou stavbu svých vztahů, kterým je pravda. Buď je to strach, nebo je zábranou vžitá konvence, nebo je to osobní nesmělost, nejistota, zdrženlivost, nebo dokonce neznalost a nechápavost. Už odmala se děti učí zakrývat své pravé pocity. Nepřiznají za žádných okolnosti své matce nebo otci nedostatek pozornosti či lásky a používají náhradní prostředky, jako vzdor, sobeckost, netrpělivost, prosazování sebe všemi možnými způsoby, odpírání poslušnosti atd. Ani v pubertě a často ani v dospělosti se neodváží přiznat pravdu o tom, co od druhých očekávají, protože nechtějí upozornit na svou slabost, na svou nemohoucnost. Kolika nedorozuměním by se předešlo, kdyby lidé navzájem byli ochotni si říci pravdu, „nalít si čistého vína“. Místo toho kamuflují své pravé pocity a raději se uchylují ke lži, než aby otevřeně přiznali pravdu. V důsledku toho pak často nedokáží být upřímní ani sami k sobě, čímž si pak zcela uzavírají cestu k opravdovému radostnému životu. Největší překážkou toho bývá neschopnost pokory. Stejně jako se můžeme učit budovat naše vztahy, tak bychom se společně s tímto úsilím měli snažit o ctnost pokory vůči sobě samým – (tj. umění přijmout sebe takového, jakým jsem) a vůči druhým – v ochotě být jim nápomocen (postojem, službou, milosrdenstvím). To proto, že dobré vztahy mají svůj základ v pokoře. Když si zvolíme jako příklad života stavbu budovy, tak její celek tvoří veškeré množství stavebního kamene, nebo cihel, vztahy lze přirovnat k maltě jako pojítku - a konstrukcí, která celou stavbu udržuje a zpevňuje, je Ježíš jako nejvyšší Pravda, která dává celé stavbě smysl, vznosnost a krásu.
Přijměme proto Pravdu – Boha, buďme pevni v této Pravdě nejen tím, že ji přijmeme, ale že k ní i přilneme, a spojíme se v ní v jediný celek k dokonalé oslavě Boha jako Stvořitele, Boha jako dárce všech darů, Boha, jako nejvyšší Moudrosti a Lásky.
Píseň vděčnosti Ti zpívám, Pane můj, Ty jsi na trůnu.
Píseň vděčnosti Ti zpívám, Pane můj, Boží Beránku.
Píseň vděčnosti Ti zpívám za Tvůj Kříž, píseň vděčnosti Ti zpívám za Tvou Krev.
Píseň vděčnosti Ti zpívám, Pane můj, Pane můj, Boží Beránku.
Libuše Šumavská