Vážení
s důvěrou v možnost porozumění Vám posílám kratičký příspěvěk, který byl otištěn v květnovém čísle farního časopisu Kobylístek farnosti sv. Terezičky v Praze 8.
Často se nám stává, že vyzdvihujeme pravdivost a platnost vlastního mínění a hodnocení nad vše ostatní (nad veřejné či obecné mínění, nad názory jiných lidí) – a cítíme jakési nutkání či dokonce oprávnění (vzhledem ke svému postavení nebo funkci) toto vlastní mínění považovat za obecně platné a tak je šířit a prosazovat jako jediné správné. Stáváme se tak fanatiky „své“ pravdy..
Kdykoliv se s tímto suverénním vyvyšováním setkáme u ostatních lidí, máme pocit něčeho velmi nepříjemného, co nás nepovzbudí, spíše nás to odpudí.
Můžeme to dokonce pochopit i jako nátlak nebo útok na osobní svobodu.
Ale může to mít ještě hlubší kořeny. Připomeňme si souviset s prvotním hříchem, kdy had svedl Adama k neposlušnosti Bohu lstivou nabídkou : budete jako Bůh, budete-li jíst ze stromu ovoce poznání. Co jiného tím řekl než to, že člověk nikoho nepotřebuje, ani svého Boha – Stvořitele, protože si na všechno stačí sám. A tato slova, tato myšlenka zní lahodně a svůdně mnohým z nás dodnes. Každý touží po tom, aby nikoho nepotřeboval, aby nebyl na nikom závislý. Nebezpečí této touhy po soběstačnosti sotva postřehneme, dokud jsme si tolik jisti sami sebou, dokud jsme zdraví, máme své zaměstnání a bydlení.
Zůstává nezodpovězena otázka: jak se v nás mohla ujmout tato neochvějná jistota? Kdykoliv se konfrontujeme nebo jsme konfrontování s postoji a konáním ostatních lidí kolem nás, kdykoliv se připravujeme na svátost smíření, sotva nás napadne, že naše mnohá selhání, naše mnohá provinění vplynuly z namyšleného postoje vůči sobě samému, z toho, jak sami sebe nahlížíme a jak se buď přeceňujeme, nebo podceňujeme. Myslíme si, že nás ohrozilo a způsobilo nám újmu nepochopení a nepřízeň druhých, nebo současná situace světa kolem nás, ale nejvíc nás ohrožuje to, co sami dovolíme, aby nás ovlivňovalo a v nás působilo. Netoužíme poznat, jak o nás smýšlí Bůh, rozhodující pro nás je, jak sami o sobě smýšlíme. To je konečné. Proto se ani nepotřebujeme obracet častěji k Písmu svatému, ke zpovědníkovi, nevyhledáváme rady ani pomoci. To však neznamená, že nemáme před sebou nějaký cíl a plán, v němž jde o náš vlastní zájem a prospěch. V tom jsme neúnavní a vynalézaví, hledáme prostředky, jak toho dosáhnout („účel často posvětí prostředky“). Pokud se nám vše takto zdaří, utvrdí nás to v naší víře ve vlastní soběstačnost.
Takže na jedné straně uznáváme, že nemůžeme nic bez Boha a jeho pomoci, protože jsme omezení nejen ve svých znalostech a jsme i slabí nejen ve své vůli – a na druhé straně jednáme suverénně s přesvědčením o své vlastní pravdě a o svém poznání, jakoby se nic jiného nemohlo s nimi srovnávat. Stáváme se postupně stále více shovívavější k sobě a k vlastním chybám, ale velmi kritičtí a nároční k tomu, jak uvažují a jednají druzí lidé. Není divu, že naše přesvědčení a „jistoty“ se dostávají do protikladu s přesvědčením druhých lidí.
Nejzákladnější pravda o nás i o druhých je vyjádřena jak ve Starém zákoně - úctou a láskou k Bohu, který nás stvořil, proto také ON je vždy na prvním místě - a v Novém zákoně s jeho novým přikázáním, za které vděčíme největší události v dějinách lidstva – totiž skutečnosti Zmrtvýchvstání Krista, který nám ukládá: milujte se navzájem tak, jako jsem já miloval vás! Proč tato jednoduchá logika naráží stále na nesmírnou složitost ve svém uplatnění? Budeme-li podrobně sledovat naše mnohá selhání a obtíže, které na nás doléhají, zjistíme, že mají svůj počátek i konec v odmítání příkazů lásky. Všechna složitost situací, do níž se dostaneme, všechny problémy, s nimiž se setkáváme, lze odvodit z nepochopení, nepřijetí a neplnění těchto příkazů. Všechno se úžasným způsobem zredukuje na toto jediné, co je podstatné pro náš život současný i věčný. Proto se máme obléci v nového člověka. Proto máme svléci všechno, co nás oddělovalo od Boha a usilovat o to, co pochází shůry.
Náš problém tudíž spočívá v tom, že dosud málo usilujeme a neučíme se konfrontovat naše myšlení, smýšlení a konání s tímto prostým a srozumitelným návodem tolik potřebným k překonání všeho zlého. Zkusme dát na první místo úctu a poslušnost Bohu, od Něhož pochází všechno, především láska. V odlesku této Jeho lásky budujme vztahy jednoho k druhému. Tak se tyto dary stanou nezcizitelnými. Osvojíme-li si je, staneme se více podobnými Bohu.
Libuše Šumavská
