Boží tělo - svátek Nejsvětějšího těla
a krve Páně
Církev žije z eucharistie - těmito slovy začíná poslední encyklika papeže Jana Pavla II., kterou slavnostně podepsal na Zelený čtvrtek. Je to den, kdy církev po staletí vstupuje do událostí Pánovy smrti a zmrtvýchvstání a připomíná si nepochopitelný dar Boží lásky, ustanovení svátosti oltářní - eucharistie.
Zároveň s pověřením konat památku této jedinečné chvíle
a do konce časů zpřítomňovat Kristovu oběť a vzkříšení, přijímá budoucí Církev i služebné kněžství. To bude jeho nejvznešenější úkol.
Liturgickou oslavu tohoto úžasného tajemství Pánovy blízkosti a reálné přítomnosti rozvíjí do široké podoby úcty
slavnost Božího těla, která má za cíl podržet si před očima tento rozměr Boží lásky a vynalézavosti a pevně na něj ukotvit život vykoupených Božích dětí.
Začátky takto chápané úcty a oslavy svátostného Chleba, tedy Božího těla, sahají do XI. - XII. století, ještě však bez okázalých průvodů, tzv.. procesí, které se stávají součástí takto chápané úcty až v pozdějších obdobích. Zpočátku je to
návaznost na starodávný zvyk brát s sebou eucharistický chléb jako záruku ochrany před nebezpečím.
Pápež Urban IV. schválil tento svátek 11. 8. 1264 dokumentem, ve kterém se říká: pro takové vznešené tajemství (....) ustanovujeme čtvrtek po svatodušní oktávě. V tento den nechť se shromáždí v chrámu zástupy zbožných věřících a kněží spolu s lidem ať přednášejí chvály.
Ve středověku v XVI.. století nabývá oslava svátku Božího těla přímo triumfální charakter. Kromě čtyř oltářů, kde se konala modlitební bohoslužba s eucharistickým požehnáním, přibyla obrazová výzdoba a divadelní představení, což mělo ještě umocnit zážitek událostí dějin spásy. Procesiového průvodu se účastnilo duchovenstvo, cechy, bratrstva, církevní školy, vojsko a zástupy věřících. Po reformaci, která se dotkla i chápání Kristovy svátostné přítomnosti, byla účast na slavnosti Božího těla vnímána jako veřejné vyznání katolické víry. Takže Tridentský koncil, který zrušil prakticky všechny ideové svátky (jakým tento svátek nepochybně je) toto slavení právě z tohoto důvodu zachoval.
Navzdory různým dobovým podmíněnostem, zůstává
procesí Božího těla vzácnou staronovou liturgickou formou a
je připomínkou spásonosné situace
Božího lidu, který je na cestě. Duchovním centrem je eucharistický Kristus. On je osvoboditel novozákonního Božího lidu, který s důvěrou v Boží vedení kráčí za konečným cílem do nebeského Jeruzaléma. Chvála, díky, úcta a oslava, to je obsah našeho setrvávání u Krista. Spojením s prosbou o vytrvalost a požehnání pro všechny se tato veřejná pobožnost stává
jakousi konsekráciou místa a svoláváním nebeské rosy na všechny naše akce zcela zvláštním způsobem.
Svaté Písmo definuje křesťanský život jako život poutníků a cizinců (srov. 1 Pt 2, 11). Proč je to tak odpovídá P. Raniero Cantalamesa slovy sv. Jana: protože jsou "ve světě", ale nejsou "ze světa", protože jejich pravá vlast je v nebi odkud očekávají jako Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Eucharistie v nás touhu po Boží blízkosti nezmenšuje ani neuhasí. Opak je pravdou, protože ji rozněcuje a dělá ještě naléhavější. Je to památka na událost - ale je to také
přítomnost osoby vtěleného Slova. Její zbožšťující síla pramení v tom, že nás přivádí do styku s Bohočlověkem. Slovo se stalo tělem (vtělením) a tělo se stává "pravým pokrmem" (eucharistií). Bůh se zjevuje tím, že se zahaluje ve vtělení a nyní se nám dává k dispozici požíváním pokrmu věčného života. Pohled na svátostnou podobu eucharistického Krista má v nás vzbudit horkou touhu po pronikání do tohoto tajemství Boží lásky a snahu naplno čerpat ze zdroje Božské síly pro nový život, který nám byl v Kristu skrze vodu křtu a Ducha svatého přiřknut.
Proto oslava Božího těla, i když klade důraz na jeho reálnou přítomnost, není cílem sama v sobě, ale má podnítit k důvěrnému ulpívání ke Kristu, které se realizuje častým přijímáním jeho Nejsvětějšího těla jako vrcholu sjednocení jeho a naší vůle v této svátosti lásky. Cílem eucharistického života a praxe je vytvářet jednotu Božího lidu už zde na zemi, protože ona je nejen vyjádřením, ale i nevyčerpatelným zdrojem (srov. Lumen gentium 11).
Můžeme říci, učí Svatý otec, že nejen každý z nás přijímá Krista, ale že i Kristus přijímá každého z nás. Uzavírá s námi přátelství: Jste mými přáteli (Jan 15, 14). My totiž žijeme díky němu: Ten kdo jí mne, bude žít ze mne (Jan 6, 57). V eucharistickém společenství se vznešeným způsobem uskutečňuje vzájemné "přebývání" Krista a jeho učedníka: zůstaňte ve mně a já ve vás (Jan 15, 4)
A tak se vlastně
tyto dva postoje úcty vzájemně doplňují - je třeba Krista přijímat a je dobré spočinout v duchu na Pánově hrudi jako milovaný učedník a zaposlouchat se do tlukotu jeho milujícího srdce. Všichni dobře známe duchovní praxi sester matky Terezy z kongregace Misionářek lásky. Jakou sílu do vyčerpávající práce čerpají z hodinové adorace před svatostánkem.
Ať je pro nás tento svátek připomínkou
vrátit se ke starým a osvědčeným způsobem duchovního růstu a vzrůstu v lásce k Bohu a autentické lásce k lidem. " Oživení a prohloubení eucharistické úcty v nejrozličnějších formách je důkazem pravé obnovy a je její ústředním bodem ... Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky.
Nelitujme čas a setkávejme se s ním ve víryplném klanění a kontemplaci - napsal Svatý otec na Zelený čtvrtek v roce 1980.
Nakonec ještě vroucí slova zesnulého českobudějovického biskupa dr. Josefa Hloucha: Eucharistie ať je na vrcholu našeho života, myšlení, poznání, vzpomínek i tužeb. Eucharistie ať vládne celou naší bytostí.
Společně s Vámi, drazí bratři a sestry, milí mladí přátelé, před Hospodinovým svatostánkem klečí a učí se skutečné moudrosti a lásce.
P. Štefan Herényi
(Na magnificat.sk i na fatym.com vydáno 30. 5. 2013; 10. 6. 2023 - 7411; 30. 5. 2024 - 7878 přečtení)
