Musíme změnit mši, abychom udrželi mladé katolíky v církvi? Mladá katolička Michelle Evertová tvrdí, že by to pro mládež byla medvědí služba.
Pouhých pár minut poté, co papež František přijal obrovskou tíhu Petrova úřadu, se světová média začala předhánět v předpovědích všemožných reforem, které očekávají, že by během jeho pontifikátu měly proběhnout. Jednou z reforem, kterou navrhovala média, a dokonce i někteří katolíci, je změna způsobu, jakým se slaví mše svatá.
Stále častěji se o mši posměšně hovoří jako o „reliktu minulosti“ složeném z nudných a zastaralých rituálů, které – jak někteří tvrdí -, odhánějí mladé lidi od katolicismu a ženou je rovnou do svůdné náruče evangelikálních a letničních megacírkví.
Má současná podoba mše a způsob, jakým je slavena, pro dnešní mládež nějaký význam? Touží snad mladí katolíci při svém hledání duchovní potravy po něčem jiném? Měla by se liturgie změnit tak, aby byla pro mladé lidi přitažlivější?
Při své snaze zodpovědět tyto otázky budu rozlišovat mezi pojmy „relevance“ a „reverence“.
Relevance vyjadřuje, do jaké míry je něco užitečné nebo použitelné v danou chvíli.
Reverence se vztahuje k velmi hlubokému pocitu úcty nebo respektu, stavu pravého úžasu.
Zdá se, že mnohé protestantské bohoslužby, zejména bohoslužby evangelikálů, úspěšně používají určité podoby relevance, aby přitahovaly mládež. Obsahují prvky moderní populární kultury a snaží se zprostředkovat Boha skrze to, co je v současné společnosti zrovna módní a „cool“. To vytváří sociálně laxní atmosféru rockových koncertů. Energický pastor hlasitě projevuje bezmezné nadšení. Mnohé z těchto církvi propagují konzumní produkty, a v některých jejich modlitebnách se dokonce nacházejí kavárny – pro případ, že potřebujete šálek kávy, abyste lépe strávily porci evangelia.
Samozřejmě lze pochopit, že takovéto povrchní prvky přitahují typického mladého člověka, který chce dostat všechno hned a v co nejzábavnější, nejpřístupnější a vzrušující formě. Ale podbízení se a uspokojování takovýchto domnělých potřeb může být pro mládež medvědí službou, protože my nejsme homogenní skupina, kterou by bylo možno lehkovážně hodit do jednoho pytle.
Nepochybně existují mladí lidé, kteří mají velmi povrchní přístup k otázkám víry, ale domnívám se, že je stejně velký počet (ne-li více) těch, kdo upřímně touží po intimním vztahu s Bohem.
A zde je prostor pro mši, protože ta přesahuje relevanci a vyžaduje reverenci. Nigerijský kardinál Francis Arinze, bývalý prefekt vatikánské Kongregace pro bohoslužbu, kdysi v jednom rozhovoru řekl: „Lidé nepřicházejí na mši, aby se bavili. Přicházejí na mši, aby uctívali Boha, aby mu děkovali, prosili ho o odpuštění hříchů a žádali o to, co potřebují. Když se chtějí pobavit, vědí, kam mají jít.“ Pro začátek navrhl divadlo.
Mše je pouze nástrojem, jehož prostřednictvím mohou mladí lidé prožít opravdové osobní setkání s naším Pánem, jenž je skutečně přítomen ve svátosti, kterou ustanovil před téměř 2000 lety při Poslední večeři – v eucharistii.
V mešním obřadu je bezpochyby vznešenost, krása a klid. Je v něm cosi z jiného světa. Mše je transcendentální zkušeností a tím, co je zde na zemi nejblíže nebi. Je to uctivá forma bohoslužby, kterou si mladí lidé přejí, protože si - možná více než starší generace -, uvědomujeme, že problémem relevance je to, že se moderní populární kultura mění tak rychle, že je téměř nemožné udržet s ní krok.
O to, co je tento týden „in“, už nemusí být další týden zájem. Církev, která se snaží napodobovat módní výstřelky naší kultury, zůstane populární jen tak dlouho, dokud budou populární tyto výstřelky.
Zatímco tedy většina evangelikálních církví musí pravidelně přetvářet svou identitu a bohoslužbu, aby vyhověla rozmarům moderní společnosti a zůstala relevantní, katolická církev radostně kráčí dál s liturgií, která je nadčasová, trvalá a plná úcty.
Je ironií, že církev a mši lze vlastně považovat za cosi protikulturního. Slova Ježíše Krista v Janově evangeliu nám připomínají, že jsme ve světě, ale ne ze světa – ve smyslu toho, co je přitažlivé pro mladé lidi, kteří se snaží oprostit od neustálých novot hlavního proudu společnosti.
Zábavné věci v určitém okamžiku přestávají být zábavné. Relevance je relevantní pouze po omezenou dobu. To, co katolická mládež potřebuje jako duchovní stravu, je plnohodnotný, ryzí katolicismus s celou jeho bohatou historií, tradicemi a obřady.
Povinnost rozvíjet správnou úctu ke mši však nespočívá pouze na bedrech mladých lidí. Katechismus katolické církve (1666) jasně uvádí, že se od rodičů nebo jiných opatrovníků očekává, že budou děti vzdělávat ve víře, a tudíž že je náležitě poučí i o mši.
„Domácí církev“ je prvním zdrojem, z něhož mladí lidé vstřebávají katolicismus. Pokud je však tento zdroj nedostatečný, mše se pro ně stává problematickou, protože se mladí katolíci setkávají s nesmírně skvostnou liturgií plnou symboliky, avšak nejsou dostatečně připraveni, aby jí porozuměli. Je to podobné jako přijít na zkoušku, aniž bychom předtím vůbec otevřeli učebnici a studovali.
To může vést k falešnému pocitu „nudy“ při mši, který jednoduše pramení z toho, že jí vůbec nerozumíme. Když jsme nikdy ani nepoznali skutečný význam mše, jak bychom tedy mohli vědět, že se v podstatě obracíme zády k Ježíši a odvracíme se od jeho skutečné přítomnosti v Nejsvětější svátosti?
A proto - navzdory tomu, co si někteří možná myslí -, si církev neudrží mladé lidi tím, když provede liturgickou reformu. Mladí lidé zůstanou v církvi, když jim bude mše správně vysvětlena.
Duše mladých lidí nebudou spaseny díky změnám mše. To by byl v podstatě poraženecký přístup, protože naším cílem není změnit mši, aby byla přitažlivá pro všechny (relevance), ale vyzývat k tomu, aby lidé změnili sebe a své chápání mše.
Kardinál Joseph Ratzinger, jenž se později stal papežem Benediktem XVI., použil ve své knize Duch liturgie výstižnou analogii. Popisuje, jak podle 32. kapitoly knihy Exodus lidé ztratili trpělivost s Mojžíšem a začali uctívat Boha vlastním způsobem, protože měli pocit, že Bůh je „nedosažitelný“.
Používá toto vyprávění jako moudré vyvrácení názorů těch, kdo chtějí reformovat liturgii, aby byla přitažlivá pro mládež či z jakéhokoli jiného důvodu: „Příběh o zlatém teleti je varováním před jakýmkoli svévolným a sobeckým kultem.“ A dodává, že liturgie „nemůže pramenit z představivosti či naší vlastní tvořivosti – protože pak by zůstala jen výkřikem do tmy nebo pouhým sebeujišťováním.
Mládež rozhodně touží po mši svaté, a ne po zlatém teleti v podobě evangelikálních bohoslužeb nebo přetvořených „relevantních“ mší.
Je tedy potřeba kvůli mladým lidem měnit liturgii? Rozhodnutí je na vás.
Převzato z
res.claritatis.cz,
článek,vydaný 20. 5. 2013, naleznete
zde.
