Křesťanská víra je cesta k nebi. Bohužel, ne všichni se nacházejí na této cestě. Článek je z časopisu SVětlo č. 18/2012.
KŘESŤANSKOU VÍRU
NEMAJÍ:
1. Nevěřící,
tj. ti, kteří znají zjevenou
nauku, ale přesto ji odmítají
Nevěra je písčitá půda, která
nic nerodí, i když přijme mnoho
deště. (sv. Jan Zlatoústý)
Nevěra je těžkou křivdou vůči
Bohu, protože nevěřící nechce
jeho slovům přiznat ani tolik víry,
kolik přiznává slovům jiných
lidí. Těm věří to, co mu sdělují.
K Božímu slovu však má nedůvěru.
V náboženské oblasti by
měl však postupovat alespoň
tak, jak postupují rozumní lidé
všude v životě. „Jak mnoho musí
nevěřící věřit, aby mohli být
nevěřící.“ (sv. Klement Maria
Hofbauer)
Příčinou nevíry je nejčastěji
chybějící zkušenost, pýcha nebo
hříšný způsob života.
Nedostatek zkušeností. Kdyby
někdo vyprávěl divochům
v pralese o zázračných vynálezech
současnosti, jako jsou železnice,
telefon, dalekohled nebo
rentgen, pravděpodobně by
se mu vysmáli. Kdyby někdo primitivním
lidem v rovníkové oblasti
vykládal, že na severu voda
v řekách tak ztuhne, že po ní
může kráčet slon, a že v zimě
padají z nebe bílé vločky, měli
by ho za blázna. Když se takový
nedostatek poznání ještě spojí
s pýchou, je to velkou překážkou
poznání a víry. Nevědomost
jde často ruku v ruce s pýchou
a přílišným sebevědomím. Jedno
přísloví praví, že hloupost
a pýcha rostou na stejném stromě.
Podobně je tomu i v náboženské
oblasti. Proto jsou největší
učenci zpravidla až dětsky
zbožní a věřící. Pyšní naopak nevěří,
protože by se museli podřídit.
Víra znamená podřízenost
Boží autoritě, je to svým způsobem
pokání rozumu.
Také hříšný způsob života
je překážkou víry. Kdo hříšně
žije, nevnímá pravdu. V klidné
a čisté vodě se jasně odráží slunce,
v kalné vodě tomu tak není.
Stejné je to s člověkem. Kdo je
mravně bezúhonný, snadno dospěje
k víře, hříšný člověk však
uvěřit nechce, protože by musel
změnit život, a to se mu nechce.
Chce raději okamžitá potěšení
a hmotné statky, které vidí
nyní, než budoucí, které nevidí.
Papež Paschal I. řekl: „Rozejdi
se se svou vášní, a zítra budeš
věřící.“ Když se někdo vydává
za ateistu nebo volnomyšlenkáře
nebo pohrdavě mluví o náboženství,
nezřídka by potřeboval
změnit svůj způsob života.
I když katolík odpadne od víry,
je to zpravidla důsledek změny
života. Tak jako blázen rozbije
zrcadlo, protože v něm vidí svoji
nevzhlednou tvář, tak člověk
odhazuje svou katolickou víru,
protože mu staví před oči jeho
hříšný život.
Pro toho, kdo byl vychován
v pohanství a nikdy ještě neslyšel
o pravém náboženství, jeho
nevěra není hříchem.
Proto říká Pán Ježíš: Kdybych
byl nepřišel a k nim nemluvil, neměli
by hřích. Nyní však pro svůj
hřích nemají výmluvu. Kdybych
nebyl mezi nimi vykonal skutky,
jaké nevykonal nikdo jiný, neměli
by hřích; nyní však je viděli, a přesto
mají v nenávisti mne a mého
Otce. (srov. Jan 15,22–24)
2. Nevěřící jsou ti,
kteří tvrdošíjně odmítají
jednotlivé zjevené pravdy
Bludná víra je zhoubná víra.
Je možné ji přirovnat k poháru
vína, ve kterém je několik kapek
jedu. „Bludaři jsou jako moli, kteří
rozežírají drahocenný Kristův
šat, Církev.“ (sv. Řehoř Veliký)
Často je to uražená pýcha,
která svádí bludaře na scestí
(sv. Ireneus). Bludaři byli např.
Arius, který popíral Kristovo
božství, Macedonius, který popíral
božství Ducha Svatého, Jan
Hus, který napadal nauku o církvi,
Martin Luther, který popíral
božské ustanovení papežství, anglický
král Jindřich VIII., který
se z nenávisti k papeži sám prohlásil
za hlavu církve a zavedl
v Anglii anglikánskou víru. Jak
je vidět, byli to nejčastěji kněží,
kteří šířili bludné nauky. Lidé,
kteří šíří bludařství, se podobají
těm, kteří padělají mince, nemají
právo k jejich ražbě a vydávají
falešné peníze za pravé. Jsou
to vrahové, protože uzavírají lidem
cestu, která vede k věčnému
životu, a svádějí je na scestí
vedoucí k věčné smrti. Kristus
před nimi varoval: Mějte se na pozoru
před nepravými proroky: přicházejí
k vám převlečeni za ovce,
ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte
je po jejich ovoci. (Mt 7,15–16)
K bludařům patří i schizmatici
(odloučení), kteří neuznávají
nejvyšší hlavu církve, ale přitom
sami upadají do bludů.
Bludařství a kacířství pokládala
církev vždy za velký zločin.
Již svatý Pavel napsal: I kdybychom
vám my sami nebo anděl
z nebe hlásali evangelium odchylné
od toho, které jsme vám hlásali,
buď proklet! (Gal 1,8)
Kdo bez vlastní viny vyznává
bludnou nauku, není před
Bohem bludař. Kdo je např. vychován
v protestantismu a nikdy
neměl příležitost seznámit
se s pravdou katolické víry, nemůže
být označen za bludaře.
U něho se neprojevuje tvrdošíjné
odmítání poznané pravdy.
„Když má v úmyslu poznat
všechnu Bohem zjevenou pravdu,
je jako pravověrný.“ (sv. Augustin)
Protestanti se někdy pohoršují
nad tím, že jejich učení
nazýváme bludným. Ať si přitom
uvědomí, že oni sami jsou toho
názoru, že my katolíci se ve víře
mýlíme.
3. Ti, kteří o pravdách víry
záměrně pochybují
Existuje rozumná pochybnost,
která si klade otázky a námitky,
aby našla jejich řešení.
Taková pochybnost je vlastně
úsilím najít pravdu a pak v ni
pevně věřit. Naopak nerozumná
pochybnost vzniká tehdy, když
pochybujeme o pravdivosti věci,
i když jsou k dispozici všechny
důvody pro její přijetí. Taková
pochybnost je záměrná a zaviněná
a má za následek ztrátu
víry. Dům se musí zřítit, když
jsou narušeny jeho základy. Stejně
tak je tomu s budovou víry,
když je podkopána pochybnostmi.
Pochybovači se vede jako Petrovi,
který kráčel po moři. Jakmile
propadl pochybnosti, začal
tonout. (Mt 14,30) Kdo záměrně
pochybuje o Bohem zjevené
pravdě, přestává důvěřovat Bohu,
protože jeho slovu nepřikládá
víru. Mojžíš pochyboval, zda
Hospodin dodrží slib a dá reptajícímu
národu vodu. Za trest
nesměl vstoupit do zaslíbené
země. (Nm 20) Zachariáš pochyboval
při zvěstování Janova
narození, a ztratil dočasně řeč.
Když se dostaví pochybnost, musíme
se ihned uchýlit k modlitbě
a prosit s apoštoly: Pane, rozmnož
naši víru! (Lk 17,5)
Dobrým prostředkem proti
pochybnostem o víře je častá
modlitba apoštolského vyznání
víry.
4. Ti, kteří se nestarají
o nauku víry
Náboženskou lhostejnost
projevovali zákoníci a farizeové
v Jeruzalémě, když se od mudrců
dověděli o Kristově narození.
Vůbec se nesnažili, aby Dítě nalezli.
Vědce Darwina se jednou
zeptali, co si myslí o Kristu. Odpověděl:
„Čtyřicet let se zabývám
studiem červů. Na studium Krista
jsem zatím neměl čas.“ Ubohý
vědec! Kdo se z trestuhodné
lhostejnosti nezajímá o víru,
stane se bezvěrcem. Je to jako
s rostlinou, kterou nikdo nezalévá.
Mnozí lidé se starají jen
o to, co jim přináší pozemský
prospěch. O dosažení věčných
statků se nezajímají. Jsou jako
hosté, kteří kvůli spřežení volů,
poli a ženě nemají zájem o nebeskou
hostinu (Lk 14,16). Tito
lidé se navíc pokládají za osvícené
a dívají se s pohrdavým soucitem
na ty, kteří uvědoměle plní
své náboženské povinnosti. Ale
právě tím projevují současně nevzdělanost
i nerozum, protože
nemají pochopení pro nejdůležitější
záležitosti svého života
a jsou v nich nevzdělaní. Vinice,
o které se nikdo nestará, zarostou
hložím a býlím jako prales.
Tak se tito lidé přikloní k pohanskému
způsobu života. Tělo
se musí živit pokrmem, jinak
vyhladoví. Také duše bez náležité
potravy hyne. Potravou duše
je evangelium, Kristova nauka.
V rozhovoru se Samaritánkou
nazývá Ježíš svou nauku vodou,
která trvale utišuje žízeň lidského
ducha. (Jan 4,14) V synagoze
v Kafarnaum řekl: Já jsem chléb
živý. Kdo ke mně přijde, nebude
hladovět. (Jan 6,35) Kdo se tedy
o tento pokrm nestará, jeho
duše brzy zemře. Kdo je lhostejný
k náboženství, nemůže říkat,
že není Boží nepřítel: Kdo není
se mnou, je proti mně. (Mt 12,30)
Lhostejní k víře se nebudou moci
jednou vymlouvat: „To jsme nevěděli“,
protože právě tato nevědomost
je jejich vinou. Všichni
lidé, kteří z vlastní viny umírají
bez křesťanské víry, nebudou
blažení.
Kdo nemá víru, je již nyní
v nouzi. Pohané sedí ve stínu smrti
(Lk 1,79). Kristus říká: Kdo nevěří,
již je odsouzen. (Mk 16,16)
O kacíři říká sv. Pavel: Takový
zkažený člověk sám sebe odsuzuje.
Modleme se proto každý den
za obrácení nevěřících, jak to
dělal sv. Klement M. Hofbauer:
„Kéž bych měl tu milost, abych
mohl obrátit všechny nevěřící;
na svých bedrech bych je zanesl
do pravé katolické církve.“
Dienst am Glauben 2/2012
Překlad -lš-
