Ačkoliv se to, co budete číst událo před několika měsíci, je to stále aktuální a snad to může pro někoho být i povzbuzením. Proto tento článek také píšu.
Druhý důvod, proč článek píšu je také velká vděčnost vůči Pánu Bohu, který mi byl "tenkrát" velmi blízko.
Je sobota 27.4. 2013 a na budíku je 2:45hod., když se probouzím a nemůžu usnout, což se mi v tuto dobu už dlouho nestává. Zároveň si uvědomuji, že je to možná dobře, protože za chvíli budu muset vstát a vyrazit směr severní Čechy _ Jeníkov.
Domluvila jsem si totiž na tento den hned několik akcí a tak ve 3:45hod. sedám do auta a vyrážím směr Brno – Jeníkov.
Mám před sebou zhruba 300 km a tak je dost času k poslouchání písniček, modlitbě i k přemýšlení. Cesta poměrně rychle ubíhá, dálnice je téměř prázdná a tak jde všechno přesně tak, jak jsem si to plánovala, dokonce snad i lépe.
Něco málo po 7:00hodině dokupuji v Kauflandu v Teplicích poslední nutné věci a pak už mířím přímo do Jeníkova na faru, kde na mě čekají už moji dva velcí pomocníci – Jarek a Jirka.
Společně něco málo posnídáme, řekneme si, co je třeba udělat a každý z nás se pouští do práce. Na mě zůstalo vaření a Jarek s Jirkou se pouští do vysekávání zdi, kde by v budoucnu měla vést nová elektrika. Snažila jsem se jim to co nejvíce ulehčit a tak jsem na to v Brně půjčila i stroj – drážkovač, který by jim měl pomoct. Po chvíli ale chlapi zjišťují, že je to zcela na houby a tudíž se musí sekat ručně. Jsem na sebe naštvaná, že jsem neschopná a snažím se hledat řešení, protože vím, že pokud se to bude sekat ručně, tak že se to nestihne tak, jak potřebuji. Místo vaření hledám na internetu půjčovnu, kde by nám stroj půjčili. Po chvíli nacházím půjčovnu v Teplicích. Jsou tam sice jenom ve všední den, ale zkouším volat na mobil, který zvedl pán a řekl mi, že drážkovač mají a cena za půjčení není ani tak velká. Problém ovšem je v záloze, ta činní skoro 15 000,- Kč je sice vratná, ale kde je tak narychlo sehnat. Domlouvám se, zda bych tam nemohla nechat něco jiného, čím bych se zaručila. Chvíli pán nic neříká, ale když slyší moji neodbytnost, tak říká, abych přijela, že se domluvíme. Už toto považuji za první zázrak dnešního dne. Vždyť mi klidně mohl říct, co chci, když nemám peníze, tak ať neotravuji.
V tom přijíždí auto s časopisy Milujte se!, které je potřeba vyskládat. Dvě palety je nutno odnosit na faru. Není to žádný med, ale zvládneme to.
Už skoro odjíždím pro půjčení stroje na dělání drážky, když v tom mi chlapi řeknou, že by snad stačil jen nějaký diamantový kotouč. I pro ten však musím do Teplic. Začínám vnímat, že se mi situace začíná vymykat z rukou. Čas běží rychleji, než bych potřebovala. Mimo výše uvedené akce tu totiž mám na dnešek domluvenou ještě jednu velkou akci, na kterou je třeba se připravit. Spoléhala jsem se na pomoc, ale zjistila jsem, že si to vše musím zařídit sama, i to je pro mě stres.
V Teplicích jsem v obchodě bezradná, nevím, co přesně mám koupit, cena za kotouč je příliš velká. Cítím, jak se napětí ve mně stupňuje a jak nad sebou ztrácím kontrolu. Snažím se sice cestou poslouchat CD s písničkama, ale myšlenky nejsem schopna pořádně soustředit. Na faře si ze mě ještě chlapi dělají srandu, chtějí mě sice uklidnit, že to zvládnu, ale nějak se to míjí účinkem. Nevím, co mám dělat dřív, jestli vařit, nebo chystat pohoštění pro 40 poutníků, kteří mají přijet.
Začínám chystat oběd i pohoštění. I přesto, že chlapi už by možná rádi něco poobědvali, když vidí, jak jsem na tom, tak jen nakouknou do kuchyně a zase mizí dál sekat zeď na elektriku.
Už to tak skoro všechno mám a je čas, kdy jsme byli domluveni, že poutníci dorazí a ono nic. Uběhne 15 minut a zase nic. Začnu v tom svém zmatku přemýšlet, zda jsem si to nějak nepopletla a chci se ujistit, že je to skutečně ten dnešní den, kdy mají poutníci z Vysočiny přijet. Jenže zjišťuji, že nemám kontakt na pana faráře, se kterým jsem se na celé akci domlouvala. Rychle zapínám internet a hledám farnost a telefonní číslo, které tam sice je, ale jen na pevnou linku. Začíná se mě opět zmocňovat vztek, že jsem neschopná, že jsem to celé asi popletla. Navíc, jak budu vypadat před těma chlapama, když jim budu muset říct, že jsem si to spletla? Hlavou se mi honí kde co. Nakonec vytočím číslo na pevnou linku a zvedne mi to pani hospodyně, která je na faře. Chvíli ji nejsem schopna vysvětlit, že potřebuji číslo na pana faráře, ale pak se to přeci jen zadaří. Myslím si, že mám vyhráno, ale skutečnost je jiná.
Číslo jsem sice získala, ale volaný účastník není dostupný. Znovu je tam nával vzteku a zároveň i bezradnosti a bezmoc. Co teď? Snažím se mezi tím vším ještě dodělávat oběd, když v tom zvoní můj mobil a na druhém konci se ozývá pan farář, že za 15 minut budou v Jeníkově. Je to sice o hodinu později, než bylo původně domluveno, ale Bohu díky, že dorazí, že jsem to vše nechystala nadarmo.
Jdu poutníky čekat na náměstí, abych je nasměrovala k faře, kde mohou zaparkovat autobus. Nejprve jim ukazuji kapli svaté Anny, kterou nám pan Salač otevřel a něco málo povídám i o historii a o tom, jak to s kaplí bylo, když Fatym do Jeníkova přišel. Potom jdeme do kostela, kde se krátce společně pomodlíme. Opět něco málo říkám k historii kostela a také k poutnímu Mariánskému místu a obrazu, který zde máme.
Je také možnost se podívat na kůr a na zvony, kam nás opět pouští pan Salač, který u zvonu dělá výklad. Po prohlídce kostela, kdy mnozí se také zastavují o obrazu Panny Marie a modlí se zde, jdeme na faru, kde je připravené malé pohoštění a také krátká prezentace o tom, jak v Jeníkově misijně působíme, jaké to bylo na začátku s pastorací a jaké je to teď a také o tom, jak se pomalu opravuje fara. Všichni s nadšením poslouchají a já vnímám, jak ze mě padá stres a napětí a jak začínám být ve svém živlu, když můžu mluvit o Jeníkovu. Ještě zodpovím pár dotazů a začínám se loučit. Lidé mě samy nosí peníze a dávají to s takovou srdečností, že ani nevím, co pořádně říct. Vnímám, že mě naplňuje vnitřní, jen těžko popsatelná radost. Jdu se s poutníky ještě jednou rozloučit do autobusu a vyprosit si od pana faráře požehnání. Vracím se na faru, neschopna něco říct!
Přicházím do kuchyně a zjišťuji, že Jirka a Jarek se už sami obsloužili mým nedodělaným gulášem, který jsem nestihla zahustit. Snažím se jim říct, že to ještě není hotové, ale v tom mi oba svorně říkají, že je to tak dobré, že už to ani nic nepotřebuje. Nevím co na to říct. Znovu v sobě vnímám vlnu radosti a vděčnosti.
Po obědě se pouštím do uklízení a i přesto, že začínám vnímám na svém těle fyzickou únavu, stále mě naplňuje radost. Chci se o ni dělit s ostatními a tak píšu pár sms zpráv. Uvědomuji si, jak moc mě Pán Bůh má rád. Jak mi vlastně celý den žehnal a jak byl se mnou, ale jak já jsem to přes všechno to lidské nedokázala zahlédnout. Teď mi to však dává zakoušet v nevýslovné míře.
BOHU DÍKY, ALELUJA!
