„Pospěšte si, rychle si pospěšte, abyste spasili ty mladé lidi...“ To byl jeden z posledních
odkazů, které Don Bosco předal svým synům 31. ledna 1888 těsně před svým odchodem
na věčnost. Je to nejen naléhavá výzva, ale také syntéza životního díla tohoto velkého světce.
V přípravě na oslavy
200. výročí jeho narození
má být jeho
život a dílo předmětem hluboké
analýzy. Ve třech ročních etapách
mají být prohloubeny poznatky
o historii, pedagogických
aspektech a o spiritualitě tohoto
světce. Takové poznatky budou
jistě velmi cenné nejen pro obě
salesiánské kongregace, ale mohou
být velmi inspirativní pro celou
církev, přičemž nejzávažnější,
ale i nejobtížnější bude ono
třetí téma. Co víme o Boskově
spiritualitě?
Chudé a zázračné dítě
Svatý Jan Bosco se narodil
16. srpna 1815 v chudém domku
v zapadákově Becchi, které
patřilo k farnosti Castelnuovo
d’Asti. Jeho matka byla negramotná,
ale vzácná moudrá žena.
Ihned ho zasvětila Panně
Marii a svým příkladem a výchovou
obdivuhodně ovlivnila
jeho pozdější pedagogické dovednosti
i jeho kněžskou spiritualitu.
Bez matky Markéty by
nebylo Jana Boska. Záhy mu zemřel
otec. Své životní poslání
poznal již v 9 letech. Měl sen,
ve kterém chtěl pěstmi krotit
hrubé a neomalené kluky, ale
byl poučen: „Ne bitím, ale mírností
a láskou!“ Tyto „sny“ ho
provázely celý život jako zvláštní
druh Božího vedení. Byl neobyčejně
a všestranně nadaný.
Naučil se již jako chlapec akrobatickým
a kouzelnickým kouskům,
jimiž bavil jiné děti, a učil
je přitom katechismu. Záhy zatoužil
po kněžství. Ve studiu mu
však bránila chudoba a nevlastní
bratr Antonín, který nesnášel
knihu v jeho ruce. Jan musel
nakonec kvůli němu odejít
z domova. Těžce se protloukal
studiemi. Projevil však neobyčejnou
houževnatost, zbožnost
a píli. Jako seminarista vyučoval
např. řečtinu v jezuitské koleji.
Po přijetí kněžského svěcení
vstoupil do Kněžské koleje pro
další vzdělávání kněží v Turíně.
Neuvěřitelné dílo
Historickým datem v jeho
životě byl 8. prosinec 1841, kdy
se jakoby náhodou ujal prvního
chlapce bezdomovce. Těch
chlapců rychle přibývalo. Po šesti
letech romantického stěhování
a pracného hledání místa pro
několik set chlapců získal roku
1847 první podnájem u Pinardů
ve čtvrti Valdocco. Zde se začal
uskutečňovat krok za krokem
jeho velký sen: „Budeme mít kostely,
domy, hřiště...“ Jen ve stručnosti
uvedeme sled klíčových
událostí: Roku 1852 byl vysvěcen
první kostel sv. Františka
Saleského. Roku 1860 předkládá
návrh řehole, roku 1862 skládá
14 salesiánů první tříleté sliby.
Roku 1868 je vysvěcen velký
kostel Panny Marie Pomocnice
křesťanů a další rok schválena
kongregace salesiánů, v roce
1874 pak kongregace sester
Panny Marie Pomocnice. Roku
1875 odjíždějí za oceán první
misionáři. Roku 1883 zažila
Francie Boskovu triumfální
cestu. Když 31. ledna 1888 světec
umírá, má jeho kongregace
62 domů, z toho 25 v zámoří,
380 kněží, 306 kleriků, 229 koadjutorů
a 309 noviců, celkem
1224 členů. V roce jeho svatořečení
1934 je salesiánů 10 408.
Cestou křížovou
K arzenálu překážek a protivenství,
které umí ďábel využívat,
aby bránil šíření Božího království,
v životě tohoto apoštola
mládeže těžko něco přidat. Celý
jeho život byl bojem s překážkami
a nepřáteli. Doba, kdy ho Pán
poslal na svou vinici, se přesně
kryje s dobou, kdy se v Itálii velice
rozšířily zednářské lóže a kulminuje
italská revoluce vyznačující
se velkou nenávistí k papeži,
církvi a ke kněžím. Bosco rozvíjí
svůj apoštolát a kongregaci
v době, kdy vláda ruší kláštery,
z chrámů zřizuje skladiště,
71 biskupů a 9 kardinálů je ve vězení,
papežský ministerský předseda
je zastřelen na schodech
Lateránského paláce. Je to doba,
kdy musí papež v přestrojení
prchnout z Říma do Gaety
a odpadlý kněz oslavuje v chrámu
sv. Petra Mazziniho a členy
revolučního shromáždění. Když
neohrožený Pius IX. po 32 letech
pontifikátu zemřel ve věku 85 let
a jeho rakev byla v noci přenášena
podle jeho přání do baziliky
sv. Vavřince, dopadaly na ni kameny
a ozývaly se výkřiky: „Do
Tibery se zdechlinou!“ Turínský
světec je soustavě podezříván,
špehován a kontrolován jako
papežův agent.
Když jako mladý kněz hledal
pět let umístění pro svou oratoř,
musel se s několika sty chlapců
stěhovat od místa k místu, protože
rušili klid pokojných občanů.
Když pak jeho stádce šlo
za svým vůdcem v řadách ukázněně
na mši mimo město, budilo
to podezření, že tento kněz
svou mládež příliš ovládá a mohl
by ji zneužít. Když už měl svůj
dům, trapné celodenní policejní
prohlídky stíhaly jedna druhou.
S neuvěřitelnou trpělivostí, vytrvalostí,
ale s neochvějnou důvěrou
musel Bosco v této převratné
a proticírkevně zaměřené době
hledat cestičky, jak obejít všechny
rafinované proticírkevní vyhlášky
a zákony, jak přesvědčit
odpovědné činitele a získat potřebnou
podporu.
Uvnitř samotné církve byla situace
neméně obtížná. Za těchto
nestabilních poměrů zavládla
zde velká nekázeň, laxnost a odpadlictví,
liberální duchovenstvo
brojilo proti papeži, proti celibátu,
domáhalo se demokracie
v církvi. Odpadlí kněží a židé
chodili do chrámů s kloboukem
na hlavě a doutníkem v ústech.
Zesvětštělým kněžím byl chudý,
horlivý a podezřele úspěšný světec
trnem v oku, osočovali ho,
pomlouvali. Řadu kleriků mu
odloudili do řad diecézního kléru.
Protivníci se našli i mezi římskými
preláty. Dělali obstrukce,
několik let blokovali korespondenci
mezi světcem a papežem.
Po 12 let měl nad sebou nepřátelsky
zaměřeného arcibiskupa,
který svým vlivem působil
všemožné překážky a těžkosti.
Když poslal Lev XIII. starého
a nemocného Boska do Francie,
aby sbíral peníze na baziliku
Božského Srdce v Římě, psal
tento arcibiskup svému spolubratru,
aby ho nepřijímal a nedovolil
mu kázat ve svých chrámech.
Přímo smrtelného nepřítele
měl Jan Bosco v italských protestantech,
kteří spolu se zednáři
dlouhá léta opakovaně podnikali
atentáty na světcův život. Byly
to příhody, které by mohly posloužit
jako námět několika napínavých
akčních filmů.
Ačkoliv to zní neuvěřitelně,
jeden z rozhodujících podnětů
k založení své kongregace dostal
Don Bosco od samotného
autora proticírkevních zákonů,
ministra Rattazziho. Když skupinka
prvních spolupracovníků
skládala podle Boskova textu
své sliby, řekl zakladatel: „Moje
děti, žijeme v pohnutých dobách
a zdá se, že je bláznovství
zakládat novou řeholní kongregaci,
když se svět a peklo všemožně
přičiňují, aby zničili řehole,
které již existují. Nebojte
se, jsou tu jisté důkazy, že Bůh
požehná našemu dílu. Co všechno
už podnikli, aby nás zničili!
A čeho dosáhli? Ničeho.“
Jaké to byly důkazy? Byl to
především celý dosavadní průběh
jeho života, ve kterém se
proti všemu očekávání i za neuvěřitelných
protivenství uskutečňovalo
přesně to, co mu jeho
„Učitelka“ v jeho snech ukázala.
Byly to opravdu jen sny? Tak je
pojmenoval světec ve své hluboké
pokoře. Kdyby nám o těchto
„snech“ řekl vše, prozradil by
nám nesporně tajemství svých
ohromujících úspěchů, ale právě
to mu jeho pokora nedovolila.
Ve své pokoře nám vůbec řekl
o svém vnitřním duchovním
životě velmi málo.
Tajemství úspěchu?
V jeho životopisech jsou však
zaznamenány dvě věty, které
nám dávají z tohoto tajemství
něco vytušit. Jak známo, Don
Bosco byl velký divotvůrce. Jeho
zázraky byly takřka nedílnou
součástí, pracovním nástrojem jeho
činnosti. Sloužily k záchraně
duší i k získání prostředků na budování
díla. Když don Tirone
projevil jednou zájem o dar zázraků,
aby mohl „obrátit i ty nejzatvrzelejší
hříšníky“, odpověděl
mu světec vážně a smutně: „Jen
mlč, mlč! Kdybys měl dar zázraků,
prosil bys s pláčem Pána Boha,
aby ti ho vzal!“ Od roku 1862
dopustil Bůh, že Boska krutě týral
ďábel podobně jako P. Pia.
Trvalo to dva roky. Když o tom
později vyprávěl svým důvěrníkům,
jeden prohodil: „Já bych
se ho nebál.“ „Jen mlč,“ odpověděl
světec, „umřel bys strachy při
prvním doteku.“ A ujistil klerika,
že žádný ze známých prostředků
nepomáhal déle než minutu.
„Nyní už vím, čím se zahání.
Znám a užívám jeden prostředek.
Je účinný a jak účinný!“ Ale
více svým synům neprozradil.
I někteří salesiáni stavějí Dona
Boska jakoby do protikladu
ke světcům „středověkého typu“.
To je velký omyl. „Modernost“
Dona Boska spočívala
v tom, že důsledně praktikoval
přísnou, takřka františkánskou
askezi, ale tak, aby to jeho okolí
ani nezpozorovalo.
Cesta svatosti
Žil celý život v nejpřísnější
chudobě. Jako chudý chlapec
se narodil a protloukal studiemi
a jako chudý kněz mezi chudými
chlapci dobýval svět pro Ježíše
a Marii. Matka Markéta mu
řekla: „Pamatuj si, Jeníčku, kdybys
někdy zbohatl, nikdy bych
k tobě nepřišla.“ Jeho průvodce
si jednou všiml před vstupem
do šlechtického paláce, že má
v botách místo tkaniček inkoustem
obarvené provázky. Chtěl
rychle koupit tkaničky, ale jediné
dva soldy, které měli, dal Bosco
žebračce, která šla právě kolem.
Jeho pokoj měl jen železnou vojenskou
postel, nejnutnější starý
darovaný nábytek, byl bez koberce
a bez záclon. Byl neobyčejně
skromný v jídle. Nikdy nejedl
mimo společné stolování. Kdo
ho chtěl napodobit, nevydržel
to. Nikdy o jídle nemluvil. Nikdy
nepřekládal nohu přes nohu,
o opěradlo se neopíral. Svou
pyšnou a ohnivou povahu zkrotil
podle příkladu sv. Františka Saleského,
až se stal vzorem podmaňující
mírnosti a laskavosti. Když
ho na ulici přepadli dva ničemové,
skončilo to tak, že je na ulici
vyzpovídal. Jeho pokora byla
nepřekonatelná. Snášel s klidem
odpor, hrubost, posměch. Žebral
o milodary pro své chlapce. Prosil
na kolenou o odpuštění tam,
kde sám vůbec nebyl vinen. Ani
za nejobtížnějších situací neztrácel
trpělivost, klid a úsměv. „Ať
tě nic neznepokojuje,“ doporučoval
svým synům heslo svaté Terezie.
Nikdy se nikomu nepodbízel.
Když se ho Rat tazzi ptal, zda
jeho spolupráce na proticírkevních
zákonech podléhá církevním
trestům, řekl mu po třech dnech
studia: „Nenašel jsem jediného
autora, který by vás omluvil.“
I královské rodině jako výstrahu
předpověděl hned tři úmrtí během
jednoho měsíce. Králi Viktoru
Emanuelovi záhy zemřela
žena, matka a bratr.
Umrtvoval stále všechny své
smysly. Nikdy nevoněl ke květinám,
nikdy nečetl nic z pouhé
zvědavosti. Když někam přijel,
o pamětihodnosti se nezajímal.
Byl neobyčejně pracovitý. Málo
spal, nikdy si nelehl ve dne,
nanejvýš opřel na chvíli hlavu
o stůl. „Odpočineme si až v nebi!“
Byl neobyčejně přesný při
slavení liturgie. Stále měl u sebe
rubriky a četl je, zda něco
nevynechává. Jakákoliv nedbalost
byla pro něho nesnesitelná.
Přede mší a po mši s nikým
nepromluvil.
V sakristii muselo panovat
naprosté ticho. Při pozdvihování
nabyla jeho tvář nadpozemského
výrazu a zvláštní barvy. V kostele
si nikdy nesedl. Když neklečel,
stál s rukama vždy sepjatýma
a zcela soustředěný.
Při výchově chlapců dbal nade
vše o čistotu duše. Celé jeho
chování, gesta, způsob přístupu
k druhým prozrazovaly jeho
vnitřní čistotu, která všechny přitahovala
a okouzlovala. „Nechte
postit ďábla,“ říkal, „nechte
postit své oči, nedovolte, aby
do nich vstupovaly věci, které
se protiví ctnosti čistoty. Nechte
postit sluch, nechte postit jazyk!“
Když přišel nový hoch, to
první, o co usiloval, byla jeho
dobrá svatá zpověď, aby měl čistou
duši. Viděl do srdce lidí a byl
k hříchu stejně nekompromisní
jako P. Pio. Mohli bychom dále
hovořit o utrpení, které Boskovi
působily jeho nemoci a neduhy.
Sestra, která chystala tělo
světce k uložení do rakve, zjistila
s hrůzou, že má na svém těle vyrážky,
které musely působit nesmírnou
bolest... A tak bychom
mohli pokračovat.
Spiritualita Dona Boska?
Dá
se vyjádřit velmi stručně: Evangelium
prožívané na sto procent
a vždy v plné radosti. Než
v ní hledat něco nového, vyplatí
se znovu odhalit, přijmout a věrně
následovat to, co je známo
a co se tak dokonale osvědčilo.
Úspěchy Dona Boska mají
tři kořeny. Jsou to především,
jak víme, hluboká úcta k Nejsvětější
svátosti oltářní a vroucí
úcta k Panně Marii Pomocnici.
A třetí? Bylo tu zřejmě něco jako
tajná dohoda, kterou Bosco,
pokorný mystik a apoštol, uzavřel
s Bohem důsledně v duchu
hesla: „Dej mi duše, a ostatní si
ponech.“ Vše nasvědčuje tomu,
že Don Bosco se dobrovolně
obětoval Bohu jako úplný holokaust
za spásu duší a dal Bohu
bezvýhradný souhlas, aby si z něho
učinil svůj nástroj podle své
vůle. Bližší podrobnosti se dovíme,
až se s ním setkáme v nebi,
kde nás, jak zdůrazňoval, všechny
čeká.