Svatý Jan Bosco – světec pro dnešní dobu

„Pospěšte si, rychle si pospěšte, abyste spasili ty mladé lidi...“ To byl jeden z posledních odkazů, které Don Bosco předal svým synům 31. ledna 1888 těsně před svým odchodem na věčnost. Je to nejen naléhavá výzva, ale také syntéza životního díla tohoto velkého světce.





V přípravě na oslavy 200. výročí jeho narození má být jeho život a dílo předmětem hluboké analýzy. Ve třech ročních etapách mají být prohloubeny poznatky o historii, pedagogických aspektech a o spiritualitě tohoto světce. Takové poznatky budou jistě velmi cenné nejen pro obě salesiánské kongregace, ale mohou být velmi inspirativní pro celou církev, přičemž nejzávažnější, ale i nejobtížnější bude ono třetí téma. Co víme o Boskově spiritualitě?

Chudé a zázračné dítě
Svatý Jan Bosco se narodil 16. srpna 1815 v chudém domku v zapadákově Becchi, které patřilo k farnosti Castelnuovo d’Asti. Jeho matka byla negramotná, ale vzácná moudrá žena. Ihned ho zasvětila Panně Marii a svým příkladem a výchovou obdivuhodně ovlivnila jeho pozdější pedagogické dovednosti i jeho kněžskou spiritualitu.
Bez matky Markéty by nebylo Jana Boska. Záhy mu zemřel otec. Své životní poslání poznal již v 9 letech. Měl sen, ve kterém chtěl pěstmi krotit hrubé a neomalené kluky, ale byl poučen: „Ne bitím, ale mírností a láskou!“ Tyto „sny“ ho provázely celý život jako zvláštní druh Božího vedení. Byl neobyčejně a všestranně nadaný. Naučil se již jako chlapec akrobatickým a kouzelnickým kouskům, jimiž bavil jiné děti, a učil je přitom katechismu. Záhy zatoužil po kněžství. Ve studiu mu však bránila chudoba a nevlastní bratr Antonín, který nesnášel knihu v jeho ruce. Jan musel nakonec kvůli němu odejít z domova. Těžce se protloukal studiemi. Projevil však neobyčejnou houževnatost, zbožnost a píli. Jako seminarista vyučoval např. řečtinu v jezuitské koleji. Po přijetí kněžského svěcení vstoupil do Kněžské koleje pro další vzdělávání kněží v Turíně.

Neuvěřitelné dílo
Historickým datem v jeho životě byl 8. prosinec 1841, kdy se jakoby náhodou ujal prvního chlapce bezdomovce. Těch chlapců rychle přibývalo. Po šesti letech romantického stěhování a pracného hledání místa pro několik set chlapců získal roku 1847 první podnájem u Pinardů ve čtvrti Valdocco. Zde se začal uskutečňovat krok za krokem jeho velký sen: „Budeme mít kostely, domy, hřiště...“ Jen ve stručnosti uvedeme sled klíčových událostí: Roku 1852 byl vysvěcen první kostel sv. Františka Saleského. Roku 1860 předkládá návrh řehole, roku 1862 skládá 14 salesiánů první tříleté sliby. Roku 1868 je vysvěcen velký kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů a další rok schválena kongregace salesiánů, v roce 1874 pak kongregace sester Panny Marie Pomocnice. Roku 1875 odjíždějí za oceán první misionáři. Roku 1883 zažila Francie Boskovu triumfální cestu. Když 31. ledna 1888 světec umírá, má jeho kongregace 62 domů, z toho 25 v zámoří, 380 kněží, 306 kleriků, 229 koadjutorů a 309 noviců, celkem 1224 členů. V roce jeho svatořečení 1934 je salesiánů 10 408.

Cestou křížovou
K arzenálu překážek a protivenství, které umí ďábel využívat, aby bránil šíření Božího království, v životě tohoto apoštola mládeže těžko něco přidat. Celý jeho život byl bojem s překážkami a nepřáteli. Doba, kdy ho Pán poslal na svou vinici, se přesně kryje s dobou, kdy se v Itálii velice rozšířily zednářské lóže a kulminuje italská revoluce vyznačující se velkou nenávistí k papeži, církvi a ke kněžím. Bosco rozvíjí svůj apoštolát a kongregaci v době, kdy vláda ruší kláštery, z chrámů zřizuje skladiště, 71 biskupů a 9 kardinálů je ve vězení, papežský ministerský předseda je zastřelen na schodech Lateránského paláce. Je to doba, kdy musí papež v přestrojení prchnout z Říma do Gaety a odpadlý kněz oslavuje v chrámu sv. Petra Mazziniho a členy revolučního shromáždění. Když neohrožený Pius IX. po 32 letech pontifikátu zemřel ve věku 85 let a jeho rakev byla v noci přenášena podle jeho přání do baziliky sv. Vavřince, dopadaly na ni kameny a ozývaly se výkřiky: „Do Tibery se zdechlinou!“ Turínský světec je soustavě podezříván, špehován a kontrolován jako papežův agent.
Když jako mladý kněz hledal pět let umístění pro svou oratoř, musel se s několika sty chlapců stěhovat od místa k místu, protože rušili klid pokojných občanů. Když pak jeho stádce šlo za svým vůdcem v řadách ukázněně na mši mimo město, budilo to podezření, že tento kněz svou mládež příliš ovládá a mohl by ji zneužít. Když už měl svůj dům, trapné celodenní policejní prohlídky stíhaly jedna druhou. S neuvěřitelnou trpělivostí, vytrvalostí, ale s neochvějnou důvěrou musel Bosco v této převratné a proticírkevně zaměřené době hledat cestičky, jak obejít všechny rafinované proticírkevní vyhlášky a zákony, jak přesvědčit odpovědné činitele a získat potřebnou podporu.
Uvnitř samotné církve byla situace neméně obtížná. Za těchto nestabilních poměrů zavládla zde velká nekázeň, laxnost a odpadlictví, liberální duchovenstvo brojilo proti papeži, proti celibátu, domáhalo se demokracie v církvi. Odpadlí kněží a židé chodili do chrámů s kloboukem na hlavě a doutníkem v ústech. Zesvětštělým kněžím byl chudý, horlivý a podezřele úspěšný světec trnem v oku, osočovali ho, pomlouvali. Řadu kleriků mu odloudili do řad diecézního kléru. Protivníci se našli i mezi římskými preláty. Dělali obstrukce, několik let blokovali korespondenci mezi světcem a papežem. Po 12 let měl nad sebou nepřátelsky zaměřeného arcibiskupa, který svým vlivem působil všemožné překážky a těžkosti. Když poslal Lev XIII. starého a nemocného Boska do Francie, aby sbíral peníze na baziliku Božského Srdce v Římě, psal tento arcibiskup svému spolubratru, aby ho nepřijímal a nedovolil mu kázat ve svých chrámech. Přímo smrtelného nepřítele měl Jan Bosco v italských protestantech, kteří spolu se zednáři dlouhá léta opakovaně podnikali atentáty na světcův život. Byly to příhody, které by mohly posloužit jako námět několika napínavých akčních filmů.

Ačkoliv to zní neuvěřitelně, jeden z rozhodujících podnětů k založení své kongregace dostal Don Bosco od samotného autora proticírkevních zákonů, ministra Rattazziho. Když skupinka prvních spolupracovníků skládala podle Boskova textu své sliby, řekl zakladatel: „Moje děti, žijeme v pohnutých dobách a zdá se, že je bláznovství zakládat novou řeholní kongregaci, když se svět a peklo všemožně přičiňují, aby zničili řehole, které již existují. Nebojte se, jsou tu jisté důkazy, že Bůh požehná našemu dílu. Co všechno už podnikli, aby nás zničili! A čeho dosáhli? Ničeho.“
Jaké to byly důkazy? Byl to především celý dosavadní průběh jeho života, ve kterém se proti všemu očekávání i za neuvěřitelných protivenství uskutečňovalo přesně to, co mu jeho „Učitelka“ v jeho snech ukázala. Byly to opravdu jen sny? Tak je pojmenoval světec ve své hluboké pokoře. Kdyby nám o těchto „snech“ řekl vše, prozradil by nám nesporně tajemství svých ohromujících úspěchů, ale právě to mu jeho pokora nedovolila. Ve své pokoře nám vůbec řekl o svém vnitřním duchovním životě velmi málo.

Tajemství úspěchu?
V jeho životopisech jsou však zaznamenány dvě věty, které nám dávají z tohoto tajemství něco vytušit. Jak známo, Don Bosco byl velký divotvůrce. Jeho zázraky byly takřka nedílnou součástí, pracovním nástrojem jeho činnosti. Sloužily k záchraně duší i k získání prostředků na budování díla. Když don Tirone projevil jednou zájem o dar zázraků, aby mohl „obrátit i ty nejzatvrzelejší hříšníky“, odpověděl mu světec vážně a smutně: „Jen mlč, mlč! Kdybys měl dar zázraků, prosil bys s pláčem Pána Boha, aby ti ho vzal!“ Od roku 1862 dopustil Bůh, že Boska krutě týral ďábel podobně jako P. Pia. Trvalo to dva roky. Když o tom později vyprávěl svým důvěrníkům, jeden prohodil: „Já bych se ho nebál.“ „Jen mlč,“ odpověděl světec, „umřel bys strachy při prvním doteku.“ A ujistil klerika, že žádný ze známých prostředků nepomáhal déle než minutu. „Nyní už vím, čím se zahání. Znám a užívám jeden prostředek. Je účinný a jak účinný!“ Ale více svým synům neprozradil. I někteří salesiáni stavějí Dona Boska jakoby do protikladu ke světcům „středověkého typu“. To je velký omyl. „Modernost“ Dona Boska spočívala v tom, že důsledně praktikoval přísnou, takřka františkánskou askezi, ale tak, aby to jeho okolí ani nezpozorovalo.

Cesta svatosti
Žil celý život v nejpřísnější chudobě. Jako chudý chlapec se narodil a protloukal studiemi a jako chudý kněz mezi chudými chlapci dobýval svět pro Ježíše a Marii. Matka Markéta mu řekla: „Pamatuj si, Jeníčku, kdybys někdy zbohatl, nikdy bych k tobě nepřišla.“ Jeho průvodce si jednou všiml před vstupem do šlechtického paláce, že má v botách místo tkaniček inkoustem obarvené provázky. Chtěl rychle koupit tkaničky, ale jediné dva soldy, které měli, dal Bosco žebračce, která šla právě kolem. Jeho pokoj měl jen železnou vojenskou postel, nejnutnější starý darovaný nábytek, byl bez koberce a bez záclon. Byl neobyčejně skromný v jídle. Nikdy nejedl mimo společné stolování. Kdo ho chtěl napodobit, nevydržel to. Nikdy o jídle nemluvil. Nikdy nepřekládal nohu přes nohu, o opěradlo se neopíral. Svou pyšnou a ohnivou povahu zkrotil podle příkladu sv. Františka Saleského, až se stal vzorem podmaňující mírnosti a laskavosti. Když ho na ulici přepadli dva ničemové, skončilo to tak, že je na ulici vyzpovídal. Jeho pokora byla nepřekonatelná. Snášel s klidem odpor, hrubost, posměch. Žebral o milodary pro své chlapce. Prosil na kolenou o odpuštění tam, kde sám vůbec nebyl vinen. Ani za nejobtížnějších situací neztrácel trpělivost, klid a úsměv. „Ať tě nic neznepokojuje,“ doporučoval svým synům heslo svaté Terezie. Nikdy se nikomu nepodbízel. Když se ho Rat tazzi ptal, zda jeho spolupráce na proticírkevních zákonech podléhá církevním trestům, řekl mu po třech dnech studia: „Nenašel jsem jediného autora, který by vás omluvil.“ I královské rodině jako výstrahu předpověděl hned tři úmrtí během jednoho měsíce. Králi Viktoru Emanuelovi záhy zemřela žena, matka a bratr.
Umrtvoval stále všechny své smysly. Nikdy nevoněl ke květinám, nikdy nečetl nic z pouhé zvědavosti. Když někam přijel, o pamětihodnosti se nezajímal. Byl neobyčejně pracovitý. Málo spal, nikdy si nelehl ve dne, nanejvýš opřel na chvíli hlavu o stůl. „Odpočineme si až v nebi!“ Byl neobyčejně přesný při slavení liturgie. Stále měl u sebe rubriky a četl je, zda něco nevynechává. Jakákoliv nedbalost byla pro něho nesnesitelná. Přede mší a po mši s nikým nepromluvil.
V sakristii muselo panovat naprosté ticho. Při pozdvihování nabyla jeho tvář nadpozemského výrazu a zvláštní barvy. V kostele si nikdy nesedl. Když neklečel, stál s rukama vždy sepjatýma a zcela soustředěný. Při výchově chlapců dbal nade vše o čistotu duše. Celé jeho chování, gesta, způsob přístupu k druhým prozrazovaly jeho vnitřní čistotu, která všechny přitahovala a okouzlovala. „Nechte postit ďábla,“ říkal, „nechte postit své oči, nedovolte, aby do nich vstupovaly věci, které se protiví ctnosti čistoty. Nechte postit sluch, nechte postit jazyk!“ Když přišel nový hoch, to první, o co usiloval, byla jeho dobrá svatá zpověď, aby měl čistou duši. Viděl do srdce lidí a byl k hříchu stejně nekompromisní jako P. Pio. Mohli bychom dále hovořit o utrpení, které Boskovi působily jeho nemoci a neduhy. Sestra, která chystala tělo světce k uložení do rakve, zjistila s hrůzou, že má na svém těle vyrážky, které musely působit nesmírnou bolest... A tak bychom mohli pokračovat.

Spiritualita Dona Boska?
Dá se vyjádřit velmi stručně: Evangelium prožívané na sto procent a vždy v plné radosti. Než v ní hledat něco nového, vyplatí se znovu odhalit, přijmout a věrně následovat to, co je známo a co se tak dokonale osvědčilo. Úspěchy Dona Boska mají tři kořeny. Jsou to především, jak víme, hluboká úcta k Nejsvětější svátosti oltářní a vroucí úcta k Panně Marii Pomocnici. A třetí? Bylo tu zřejmě něco jako tajná dohoda, kterou Bosco, pokorný mystik a apoštol, uzavřel s Bohem důsledně v duchu hesla: „Dej mi duše, a ostatní si ponech.“ Vše nasvědčuje tomu, že Don Bosco se dobrovolně obětoval Bohu jako úplný holokaust za spásu duší a dal Bohu bezvýhradný souhlas, aby si z něho učinil svůj nástroj podle své vůle. Bližší podrobnosti se dovíme, až se s ním setkáme v nebi, kde nás, jak zdůrazňoval, všechny čeká.