Článek z časopisu Světlo 37/2012 popisuje zkušenosti jedné lékařky se svatým přijímáním.
Do úst,
nebo na ruku?
To je téma, které je stále žhavé
a dokáže rozpalovat hlavy.
Vzpomínám si velice přesně na
to, jak jsem ve své tehdejší domácí
farnosti (bylo to ještě Lipsko)
šla k oltáři, abych jako obvykle
přistoupila ke svatému
přijímání, tak jak jsem to dělala
od svého prvního svatého přijímání.
A náhle jsem zažila, že
mi Hostie byla odepřena. Bylo
to koncem šedesátých let, mezitím
skončil 2. vatikánský koncil,
který jsme s velkým zájmem
kvůli Stasi sledovali jen tajně.
Stalo se to zcela neočekávaně
během jedné mše svaté – tehdy
ještě v univerzitním kostele
v Lipsku. Před svatým přijímáním
jsme byli vyzváni, abychom
se postavili do řady za sebou, přistupovali
k oltáři a zůstali stát.
Dříve jsme klekávali u mřížky,
kněz přistupoval k jednomu po
druhém a nám klečícím podával
svatou Hostii do úst. Nyní
jsem se ocitla před knězem, byl
to jeden náš mladý kaplan, který
mi „pomohl na nohy“: měla
jsem natáhnout ruce a pak mi
měl dát Hostii na ruku. Zůstala
jsem zaražená a nechala jsem ruce
sepjaté, jak obvykle, ale ihned
mě vyzval, abych odešla a nezdržovala
ostatní v řadě. Na jeho
příkaz jsem ustoupila stranou,
poklekla jsem před Nejsvětější
svátostí a odešla.
To bylo moje zcela osobní
první setkání s přijímáním na ruku...
Věřím pevně a neomylně,
že ve svatém přijímání se jedná
o Tělo našeho Pána, v němž se
zpřítomňuje nekrvavým způsobem
tajemně historická oběť ve
mši svaté; Mysterium fidei – Tajemství
víry – jsou slova bezprostředně
po proměňování, která
upozorňují na božskou přítomnost
ve způsobách chleba a vína.
Zatímco vlastnosti chleba
a vína trvají a zachovávají se,
proměnila se podstata eucharistických
darů v Tělo a Krev našeho
Pána Ježíše Krista.
Kněz, jehož dlaně byly při
kněžském svěcení pomazány,
a on se tímto svěcením stal způsobilým
k bohoslužebným úkonům,
je u oltáře jako sám Kristus
(alter Christus) a liší se tím zcela
výrazným způsobem od nás věřících.
Myslíme na to vždy, když
se účastníme mše svaté a přistupujeme
ke svatému přijímání?
Pro mne osobně z toho vyplývá
zcela jasně, že mohu Tělo
Páně přijímat jedině do úst. Přijímání
na ruku je pro mě prostě
zcela nepřijatelné. Nebylo by
správné, kdybych nyní těm, kteří
se rozhodnou přijímat na ruku,
přisuzovala méně úcty, respektu
k Nejsvětější svátosti, když
jdou ke stolu Páně. Ale přesto
je třeba zcela jasně pojmenovat
dvě věci, které s sebou tato praxe
přináší.
Především je třeba vycházet
z toho, že i na dlani a na prstech
ulpívají docela maličké částečky,
ano, mikroskopické částečky,
které by při soudním vyšetřování
nebyly průkazným svědectvím,
ale my věříme, že i v nejmenší
částečce konsekrované Hostie
je obsaženo celé Kristovo tělo.
Na druhé straně je třeba uvážit,
zda úcta ke skutečné, reálné
přítomnosti Krista může být dotýkáním
našima rukama vyjádřena
vyčerpávajícím způsobem,
zda je to opravdu projev zbožnosti,
jakou můžeme a máme
kaž dodenně prokazovat skutečné
Boží přítomnosti. Když něco
bereme do rukou, chytíme do
prstů a podáme si sami do úst, to
je spíše běžný, každodenní profánní
způsob zacházení, který
nemá vůbec žádný náboženský
význam ani výraz. Jsem přesvědčena,
že je v tom výrazný rozdíl,
zda nám kněz klade Nejsvětější
svátost přímo na jazyk, nebo
nám ji položí na ruku. Od Božího
Těla 2008 podává papež Benedikt
XVI. bez výjimky Hostii
přímo na jazyk komunikantům,
kteří klečí na přistaveném klekátku.
Na to je třeba myslet.
Jednou jsem zažila, jak si jedna
paní odnesla přijatou Hostii
v ruce do lavice, ulomila si kousíček
a uložila do čistého kapesníku.
Nespouštěla jsem pak tu
dámu z očí a šla jsem za ní po
závěrečném požehnání a zeptala
jsem se jí na to. Vysvětlila mi, že
ulomila kousíček, aby ho mohla
zanést svému psu, který leží
doma a je „starý, slabý a nemocný“
a „potřebuje posilu“. Nebyla
to nějaká primitivní žena a věděla
zcela jasně, že „přistoupila
ke stolu Páně“, jak sama řekla.
Nechci to dále rozvádět, ale ukazuje
to nicméně, jak snadno se
může stát posvěcená Hostie pouhým
symbolem, místo aby v ní
byla spatřována reálná Pánova
přítomnost.
Jsou bohužel známy případy,
kdy konsekrovaná Hostie nesměřuje
do úst, ale putuje jinam,
nejčastěji do kapsy u kalhot, aby
pak byla hrubě zneuctěna v satanistickém
rituálu. Teprve v dubnu
tohoto roku referoval kath.net
o případech krádeží Hostií právě
prostřednictvím přijímání
na ruku. Podávání na ruku zvyšuje
riziko zneuctění Nejsvětější
svátosti nejrůznějšími formami
rouhání. Může k tomu dojít
i při přijímání do úst, ale zde to
není záležitost tak jednoduchá
a pravděpodobná.
Poté co se v průběhu let v mé
vlasti prosadilo takřka výlučně
přijímání na ruku, církev nám
říká, že je možné používat oba
způsoby.
Ve farnosti, kam jsem patřila
až do svého odchodu do misií,
to nebyl nikdy „problém“.
Zde se již mnoho let konala trvalá
adorace a věřící měli mezi
sebou rozděleny hodiny, kdy
klečeli před vystavenou monstrancí
a klaněli se Pánu. Kněz se
nikdy nedal přehlasovat farní radou,
a tak držel situaci v rukou.
Každý mohl přijímat podle svého,
jak řekl, ale uplatňovalo se
s velkou převahou jen přijímání
do úst. Když jsem se však po pěti
letech vrátila, vůbec jsem svou
farnost nepoznávala. Věřící si
přicházeli k oltáři, sami se obsluhovali,
namáčeli Hostii v Krvi
Kristově, pak naznačili úklon
či pokřižování a odcházeli zpět
na své místo. Celebrant seděl na
židli obklopen ministrantkami.
I když jsem byla na mši svaté od
jejího začátku, zřekla jsem se takového
způsobu přijímání a odešla
jsem podruhé „s prázdnou“,
což se mě velmi dotklo. Po mši
svaté jsem šla do sakristie, kde
jsem byla velmi srdečně přijata,
ale jakmile jsem chtěla zavést řeč
na svaté přijímání, byla jsem rázně
odbyta a nevlídně vykázána.
I při své lékařské službě jsem
navštěvovala denně mši svatou,
jak mi to jen služba dovolovala,
a také při účasti na kongresech
a cestách jsem si vždy zjišťovala,
kde je katolický kostel a kdy je
tam večer mše svatá. Nebyl problém
tam autem zajet a vrátit se
pak mezi své kolegy. Pozorovala
jsem však na sobě, že pokaždé
po obětování se mi rozbušilo
srdce a já jsem se s úzkostí ptala:
„Budu moci přijímat na kolenou?“
Abych nikomu nepřekážela
a neprovokovala, ale učinila
zadost své úctě k Eucharistii,
přistupovala jsem vždy jako poslední,
ale pochopila jsem, že
tento způsob svatého přijímání
naráží snadno na odpor. Jednou
jsem si jako poslední klekla před
knězem, ale ten mě vyzval, abych
se zvedla a natáhla ruce. Zavrtěla
jsme hlavou a nechala své ruce
složené. „U nás to není zvykem,“
odbyl mě kněz, otočil se
k oltáři a svaté Přijímání mi nepodal.
Cítila jsem, jak na mě hledí
oči všech přítomných. Nejsem
schopna vyslovit, jak jsem se cítila:
zčásti jako chudák, ale současně
také „statečná“ ve svém
rozhodném následování našeho
Pána Ježíše Krista. Dostala
jsem odvahu poukázat na našeho
Svatého otce Benedikta XVI.,
jehož hlubokou lásku k Eucharistii
jsem mohla osobně poznat.
I dnes to stále prožívám, když
jsem na mši svaté v jiném městě,
jak roste můj nedobrý pocit,
čím více se blíží okamžik svatého
přijímání, protože vím, že moje
osobní volba přijímat do úst a moje
osobní úcta k božskému Spasiteli
naráží na odpor. Mluvila jsem
zatím o případech v Německu.
Ale nezůstalo jen u této země.
Také v Itálii při pouti k svatému
Otci Piovi z Pie trelciny mi bylo
nejdříve přijímání do úst odepřeno,
ale pak se kapucín rozpomenul
a podal mi Hostii na jazyk.
Otázka hygieny
Nejdříve krátce několik poznámek:
Původci nemocí, jako
viry, bakterie, houby nebo paraziti
se mohou přenášet tzv. „kapénkovou
infekcí“ nebo „kontaktní
infekcí“ z osoby na osobu.
Při kapénkové infekci se uvolňují
mikroskopicky malé kapičky
z lidského dechu a hlenu, vznášejí
se ve vzduchu a jiní lidé je
vdechují. Infikovaní šíří své nositele
kašlem, smrkáním nebo kýcháním
ve svém okolí a mohou
tím být postiženy i osoby vzdálené
tři metry. Děje se tak nejčastěji
v době nachlazení horních
dýchacích cest.
K dotykové infekci může dojít
při styku s krví, exkrementy,
močí, hleny, případně slinami.
Na prvním místě stojí přenos
konečníkem a ústy přes znečištěnou
potravu a vodu, skrze kontaminované
potraviny a při nedostatku
hygieny, prostřednictvím
hmyzu, jehož bodnutí vnese do
krevního oběhu infekční látky.
Záleží přitom na stupni koncentrace
infekčních nositelů. Ta
je nejvyšší v krvi a fekáliích.
V lidských slinách se naopak
nachází řada látek, které zde hrají
svou důležitou roli (lysozymy,
histatiny, peroxidy a další substance).
Všichni máme zkušenost,
jak rychle a dobře se hojí
rány v ústech právě díky látkám
ve slinách.
Při podávání do úst se někdy
stane jako „vedlejší efekt“,
že kněz se dotkne také prstem
jazyka. Někteří kněží nosí s sebou
šáteček z kalicha (purifikatorium
= pozn. red.) a prst v takovém
případě utřou.
Úzkosti z nákazy touto cestou
jsou podobně přehnané jako
starost, aby se dítě z hygienických
důvodů „nikdy neušpinilo“.
Za 1100 let, kdy se praktikuje přijímání
do úst, nestaly se infekce
z přijímání problémem, ačkoliv
antibiotika jsou známa ani ne
100 let a jiné metody jsou ještě
mladší. Duch Svatý jistě nad věcí
bdí a je na nás, abychom měli
také náležitou důvěru.
MUDr. Christa Wiesenbergová,
praktická lékařka
a praktikující katolička
Kath-net