Student CMTF v Olomouci Zdeněk Lukášek, který se delší dobu zabývá studiem Bible, nám zaslal svůj příspěvek, který byl původně určen pro jeho spolustudenty. Nyní se rozhodl pro jeho zveřejnění, aby si ho mohlo přečíst více lidí.
Žalm důvěry v Boha a vděčnosti vůči Bohu, od něhož výhradně pochází štěstí.
Když člověk uléhá k spánku, něco končí. Ani si neuvědomuje v tom mumraji, zmatku, že to co poznal, viděl a zažil, se nemusí opakovat. Že vše příště, zítra může být jinak. Nic není jisté, protože člověk není dokonalý a sám není nic. I když si to těžko připouští je závislý. Závislý na Bohu.
1. Když volám, odpověz mi, Bože mé spravedlnosti, v úzkosti dals mi vydechnout:
Slituj se nade mnou, vyslyš mou modlitbu! (Žalm č. 4)
I když si tuto závislost člověk nepřipouští, bojí se být sám. Proč? Obklopuje se lidmi, zakládá rodinu. Aby nebyl sám, ale jakmile někoho má, chová se tak jakoby zapomněl, že o něho může přijít. Chová se tak, aby ho ten druhý opustil a on zas hořekoval, že je sám. Proč?
Jsme plni opaků, jež se vzájemně vyrušují. Co, ale bude potom, až se všechny vyruší? Prázdno, pusto. Duše v nás vyprahlá bude strádat a mi jako prázdné obaly budeme chodit po tomto světě, jako tělo bez duše. Být sám mezi lidmi. Budeme žít vedle sebe, jako sousoší mramorové, které sice vypadá majestátně na venek, ale uvnitř, je to jen kus kamene.
A přesto každým novým dnem máme možnost být lepší než včera. Přiblížit se pochopení smyslu života a konečně ho prožít smysluplně, v pravdě Boží. Polepšit se a poučit se z chyb včerejších. Jak je život dlouhý, tolik máme šancí, leč mnohdy promarněných.
2. Jak dlouho, synové člověka, budou vaše srdce sklíčená, k čemu ta záliba v nicotě, ten běh za klamem? (srov. Žalm č. 4)
Každý večer obrazně řečeno umíráme, abychom se znovu narodili. Každé rozhodnutí, které učiníme vchází v platnost až den následující. Je to neustálý koloběh zániku a vzniku, smrti a života.
První byl Kristus, jenž porazil smrt, ukázal, že smrt není konec, je to jen odklon od normálnosti. Od toho co člověk považuje za normální, ale ve skutečnosti je to začátek něčeho nového, ale až přijde čas, až duše doroste a tělo jí bude malé. Což je v rukou božích. Je to jako s ovocem. Až bude zralé, tak je poživatelné, sladké, chutné. Nastal čas, aby změnilo svoji formu a stav. Ale ovoce nedozrálé, násilně odtržené od mateřského kmene, je nedobré, kyselé, je nepřipravené na změnu, která se s ním udála a tak je zmařeno. Není člověku dáno, aby něco na tomto světě ukončoval, mařil a ničil. Protože potom bude sám zmařen a zničen.
3. Vězte, pro svého přítele dělá Hospodin divy, Hospodin slyší, když k němu volám. (srov. Žalm č. 4)
Není to přece tak těžké, si představit, že mi všichni jsme jako to dítě v lůně matčině. Které je s matkou spojeno pupeční šňůrou, skrze níž matka své dítě živí.
Stejně tak křesťanské společenství, jehož matkou je církev, s níž jsme spojeni křtem, který nás spojuje s Bohem a živí nás. Jen tak se duchovní svět promítá do našeho světa a oba světy jsou vzájemně propojeny, cestou, na které jsme vedeni Kristem k našemu nadpřirozenému cíli, ke spáse, k věčnému životu.
Až přijde čas tak se matce dítě narodí do Nového světa. Až přijde náš čas a ve víře dospějeme, také se narodíme do Nového světa, do věčného života.
Kdo to necítí, ten dech Ducha, kdo v sobě zapírá působení Boha, kdo nevěří, ten nedospěje nikdy. Je hluchý a slepý, jako byly farizejové.
Běda vám zákonici a farizeové, pokrytci! Čistíte zvenku číše a mísy, zatímco uvnitř jsou plné loupeže a nezřízenosti! Slepý farizeji! Napřed vyčisti vnitřek číše a mísy, aby pak i vnitřek byl čistý. (srov. Mat 23, 25 – 26)
Krásná slova, vzletné fráze, které mohou okouzlit a jsou působivé. Ovládají myšlení člověka a člověk jim podléhá, nechává se unášet proudem, jenž ho na svých vlnách houpá a konejší. Zdá se být vše úplně v pořádku.
Mohou však slova a fráze, sebekrásnější, sebevzletnější nahradit čistotu duše?
Vždy bude záležet na tom, co si člověk myslí a jaký je předtím, než jak o sobě mluví. Bůh nikdy nechtěl, aby lidé se stali tupohlavým davem, který bezmyšlenkovitě odříkává to co kdy řekl. Pokud lidská slova nevychází z čisté mysli, jejíž pramen nespočívá v duši, tak nic neznamenají, nemají žádnou váhu a jsou zapomenuta, jakoby nikdy nebyla vyslovena.
4. Třeste se a už nehřešte, mluvte v srdci a na svém loži mlčte. ( srov. Žalm č. 4)
Říká se mlčeti zlato a mluviti stříbro. V mnoha slovech se mohou myšlenky ztratit. Zapadnou a potom člověk jen mluví a stále více se do slov zaplétá. Potom sám neví, co řekl a nevyzná se sám v sobě. Odcizuje se své duši. Až nakonec začíná být jedno, co říká. Což by se stát nemělo. Jelikož slova jsou prostředníkem mysli. Bez ní jsou jak bubliny, které se z bublifuku vznáší, když je naivní děti pouští. Ovšem u dětí je to omluvitelné.
Slovo, mysl, duše je podobou doby. Ano pokud nepochází od Boha, je proměnlivé a poplatné době. Nepřetrvá ji a jej jen jakousi služkou malichernosti. Pokud, není ukotveno v Bohu, nepřetrvá a myšlenka, kterou prezentuje se vytratí jako pára nad hrncem. Zakouří, rozdmýchá paniku a zmizí. Pouhé chvilkové opojení. Nikdy totiž není jen slovo. Za slovem vždy stojí myšlenka a za myšlenkou by měl stát bůh. Protože jedině on vede člověka k nadpřirozenému cíli, k dosažení plnosti, k tomu, aby duše dosáhla svého blaha, aby se dostala tomu, komu byla zaslíbena, Duchu svatému. Do té doby je svěřena člověku, aby se oni staral a obnovoval v ní, udržoval plamen jímž zahořela ke svému jedinému pánu.
Tímto plamenem lásky je duch jejího snoubence a to je Duch svatý, kterého duše už v sobě vnímá nejen jako oheň, který ji stravuje a přetváří v příjemnou lásku, nýbrž jako oheň, který kromě toho v ní hoří a plápolá a onen plamen pokaždé, když vzplane, noří duši do slávy a občerstvuje ji silou božského života.
Člověk stejně jako duše roste a zdokonalujeme se. Spolu jdou životem a dorůstají do plnosti, ovšem člověk bez duše a duše bez člověka to nemohou nikdy dokázat. Protože člověk bez duše nemůže existovat, ovšem může ji v sobě zapřít, vytěsnit ze svého života. Potom ovšem on sám neví co, mu v životě chybí. Snaží se nalézt to co mu chybí a tak se začne obklopovat věcmi, jež mu mají nahradit něco a zbavit ho pocitu ztráty. A tak se začne nořit do hmotného světa. Obklopí se materií a začne popírat vše, co stojí mimo materiální svět. Protože pokud by přišel o ten materiál, tak zas ho dostihne ten skličující pocit ztráty. A běda jak se v jeho okolí objeví někdo, kdo je duchovně založený, šťastný
To je stresující, to vědomí, že někdo může žít bez materiálního pouta. Pomalu se duše znovu začíná ozývat, hlásit se o své. Je to jako nákaza, která se musí léčit a zničit v zárodku. Proto materiální člověk, za každou cenu si chce svůj styl uchovat, nechce cítit zodpovědnost, za něco co možná ani neexistuje. Ale co kdyby přece existoval a zeptal se jednou, jak ses o svěřenou duši postaral? Ne na to nesmím myslet, aspoň dokud jsem živý a kdo by mi to připomínal, toho zničím. Nevěřícímu člověku je totiž jedno co bude po smrti. On ani nevěří, že vůbec něco po smrti je.
5. Přinášejte spravedlivé oběti a spolehněte se na Hospodina. (srov. Žalm č. 4)
Jedině v celistvosti může být uchována naděje, láska. Láska a naděje je projev i napětí, protože v nich je očekávání, třeba spojení. V celistvosti je tělo a duše spojeno. Bůh totiž vložil duši do svého stvoření, protože vše co on stvořil je dobré a odráží jeho nekonečnou dobrotu. Kde jinde by oni mohlo být lépe postaráno, než v jeho stvoření, které až přijde čas, bude povzneseno k jeho dokonalosti.
Láska v naději je touha a vůle. Touha po něčem a vůle vydržet. Ovládnout city, aby člověk nepropadl vášni, která svádí lidské smysly. V momentě kdy toto člověk dokáže, je připraven přijímat a hlavně vnímat lásku na vyšší úrovni, která vyživuje jeho duši a harmonizuje tak celé jeho tělo. Schopnost překonat pozemskou, tíživou vázanost na lidské přízemní city. Jelikož tyto city člověku znemožňují cítit to, co duše potřebuje. Jelikož člověk nespojen se svou duší je plný opaků, tělo a duše tak na sebe působí kontraproduktivně, nikdy se nespojili a jeden se snaží opustit druhého. Aniž by si uvědomovali, že tím jeden druhého ničí. Na místo harmonie tu je touha po ovládnutí. Namísto duše, která je potlačena, se dostává ego, které plně ovládne osobu a člověk má tzv. vyhráno. Zbavil se zodpovědnosti a je tzv. svobodný.
6. Mnozí říkají, kdo nám ukáže štěstí?
Dej ať světlo tvé tváře vzejde nad námi. (srov. Žalm č. 4)
Odvěká otázka co je štěstí? Jak dosáhnout štěstí během života? Pro každého člověka existuje jiná odpověď. Pro někoho je to uzdravení člena rodiny, pro druhého jsou to děti, nebo nalezení partnera svých snů. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Ale nikdo neřekne, že by byl šťastný, když bude šťastná jeho duše. Je to, protože máme v sobě zakořeněnou nedůvěru vůči všemu, co přesahuje naše chápání. Věříme jen v to, co si myslíme, co vidíme, co dokážeme poznat a co můžeme ovládat. Že nás něco ovládá, to si nepřipouštíme. Propadáme svým dojmům a iluzornímu světu, který jsme si vybudovali a v němž není místo pro něco, co ho přesahuje.
Občas si na Boha vzpomeneme, i na to, že máme asi nějakou duši. Ale většinou, když od něho něco potřebujeme, ne proto, že bychom je potřebovali my. Člověk po staletí, celý svůj život chce zapomenout, na vše. Raději si na život bude hrát, než ho žít. Zapomenout místo vzpomenout. Na co? Třeba na to kde jsme udělali chybu, abychom ji příště už neudělali.
Pokud je Bůh pravda a život v Bohu je životem v pravdě, potom život pod jakýmkoliv jiným symbolem je život ve lži. Měli bychom si to uvědomit.
Bůh je láska a láska je Bůh. Opravdově štěstí je spojenou s láskou, bez ní to není štěstí, jen pocit blaha, který však nemá trvalý charakter a tak po něm toužíme a chceme ho znovu prožít. Stejně jako závislí na své droze, jsme pro ten pocit schopni udělat vše.
Ale Bůh po nás nechce, abychom pro něho udělali vše, abychom mu obětovali vše, on jen chce, abychom v něho uvěřili. Což je asi nejtěžší v našem životě.
Víra je podstata věcí, ve které doufáme, důkazem těch věcí, které nevidíme.
Víme nebo tušíme, že ve víře je vše, po čem toužíme. Bez víry nemáme nic, a přesto ji odmítáme, ba co víc, mi děláme, že vůbec neexistuje. Ovšem vědomé popírání Boha je hříchem. Bůh – Láska – Štěstí – Svoboda.
Sv. Augustýn řekl: nakonec vlastně chceme jen jednu věc – šťastný život, život, který je prostě životem, prostě štěstím, o nic jiného nakonec v modlitbě neprosíme K ničemu jinému vlastně ani ve svém životě nespějeme, jedná se právě jen o to.
Později dodává: pokud se zamyslíme hlouběji, nevíme ani to, po čem skutečně toužíme, co bychom vlastně chtěli. Dokonce ani tuto skutečnost neznáme, právě v těch okamžicích, kdy si myslíme, že se jí dotýkáme, jí vůbec nedosahujeme. A tak je v nás jaká si učená nevědomost (docta ignorantia). Nevíme, po čem opravdu bychom měli toužit, pravý život nepoznáme a přece víme, že určitě existuje něco, co my neznáme a k čemu jsme přitahováni.
Proto není divu, že na otázku co je štěstí si každý snaží něco vymyslet. Pochopitelně v rámci naší nedokonalosti a omezenosti, nejsme schopni obsáhnout to, co nás přesahuje a tak se většinou ztrapníme, místo abychom raději mlčeli a nesnažili se pořád něco vymýšlet a ukazovat na sebe, jako na dokonalou, vševidoucí bytost, s tajnou představou, že si někdo všimne naší inteligence.
7. Hospodine, tys mi vložil do srdce víc radosti, než bývá ve dnech hojnosti pšenice a mladého vína. (srov. Žalm č. 4)
Tak jako voda, tiše odnáší na svých vlnách vše, co objeví se v nich, večerem den odchází a bere si sebou vše, co člověk prožil, poznal a odnáší to pryč.
Jen naše paměť nám připomíná, že něco se stalo, že něco jsme prožili a je na nás, zda budeme pokračovat nebo začneme znovu. Anebo konečně podáme ruku Bohu, srdce otevřeme a necháme svoji duši vzplát plamenem lásky Boží.
Jak píše Jan od Kříže:
Ó, živý plameni lásky,
který něžně zraňuješ
v nejhlubším středu mé duše!
Když už nejsi bolestivý,
skonči už, chceš-li,
roztrhni závoj tohoto sladkého setkání.
Ihned v pokoji uléhám a spím,
to ty mi, Hospodine, dáváš bydlet stranou, v bezpečí. (srov. Žalm č. 4)
Člověk obklopen všudy přítomností Boží, není nikdy sám. Bůh člověka neopustí, ale člověk sám může opustit boha. Věřící člověk se nemusí bát. Samota a společenství, odvěká řevnivost mezi oběma. Je dobré být s lidmi nebo je dobré být sám? Jednoznačná odpověď není, protože každému vyhovuje něco jiného. Ale i zde platí vše s mírou. Být neustále mezi lidmi, v neustálém kontaktu není úplně nejlepší.
Pamatujme, že Bůh je též ticho. Jak jinak bychom mohli slyšet jeho slova v neustálém chaosu a hlaholu kolem. Nehledě na to, že je potřeba nejen slyšet, ale i rozjímat o zjeveném. Mimo to by se každý měl na konci dne zamyslet, zda koná správně, zda vše je v souladu s jeho svědomím, aby následující den mohl pokračovat v klidu v započatém díle. Není divu, že člověk necítí touhu být součástí Boží obce, po smíření člověka s Bohem, když na konci dne mnohý cítí touhu po sexu, po prožitku, požitku. Avšak možná je tam ještě něco, co skrytě, nenápadně člověka nutí něco udělat, nějak ten den zakončit, má to podobu jisté nespokojenosti. Místo svědomí sex. Člověk se smiřuje pouze sám se sebou, nebo s druhým člověkem. Podvědomí si nevšímáme, tak ani možná netušíme, že sex na konci dne je také smíření člověka, buď se sebou anebo s druhým.
V sekulárním světě platí, že: je tu pouze člověk, který určuje svůj úděl, Pokud se tedy zodpovídá, tak jedině sobě nebo druhým lidem, ono je lepší mít proti sobě omylnou stranu, než tu, která se nedá podvést. Tím však ukazujeme, že není rozdílu mezi naším uvažováním a uvažováním primitivních národů. Ti si představovali vývoj světa jako kolo, které se otáčí. Když stoupá tak rodí, když klesá tak likviduje. Nevíme, proč jsme se objevili na této zemi a proč zanedlouho bez naděje mizíme. Toto vede k esenciálně antieschatologiskému postoji, protože od budoucnosti nemáme co očekávat, nemáme se znepokojovat minulostí, jde pouze o využití přítomného okamžiku.
„Užívej dne, protože nezadržitelně a nenahraditelně běží čas.“
„Žiji teď a tady, tak chci si co možná nejvíc užít, proč se omezovat, když zítra tu být už nemusím.“ Podobnost obou názorů je až zarážející a překvapující, že po staletí se mentalita člověka vůbec nezměnila, až na slovní zásobu.
