Je to neuvěřitelné. Byť sv. František radikálně změnil mnoho, určitě neměl ambice usednout na stolec sv. Petra. Jeho úsilí bylo zaměřeno na obnovu církve „zdola“. Přesto se nyní objevilo jeho jméno na seznamu papežů.
Stalo se to ve středu večer 13. 3. 2013.
Sotva opustil nově zvolený papež balkon svatopetrské baziliky ve Vatikánu, začaly v mnoha františkánských konventech zvonit telefony jako o závod. Najednou se ukázalo, že i seriosním novinářům chybějí informace a znalosti. Že se jim před očima z pokladu Církve vynořila oblast nová a - alespoň na chvíli - pro média atraktivní. Copak se tak asi mohli dozvědět?
Třeba to, že Francesko - to byla původně jen přezdívka, kterou bohatý obchodník se suknem Bernardone z Assisi dal svému potomku Giovannimu - tedy Janovi - ve svém velkém nadšení pro již tehdy „in“ francouzskou módu. Syn měl s pomocí její propagace rozvinout úspěšný obchod s látkami a jméno -značka - v obchodě, jak víme, hodně znamená. Avšak životopis udržovatele rodu - Františka - se neodvíjel podle lidského plánu. Od té doby výraz "františkánský" sice vytvořil jednu z největších řekli bychom módních vln ve středověku. Její charakteristika ale neležela ani zdaleka v povrchních na první pohled patrných „zdobných prvcích“. Zahrnuje v sobě mnohem hlubší základ – obnovení důrazu na univerzální sourozenectví. Tzn. nejen vědomí, ale i prožívání skutečnosti, že všichni lidé
jsou zasazeni do příbuzenského vztahu. Mají spolu žít
jako bratři a sestry, mají mít něžnou lásku ke stvoření, lnout žhnoucí láskou ke Kristu, s respektem vést mezináboženský dialog i radovat se z jednoduchého života a nejen soucítit, ale i solidarizovat = rozdělit se s chudými (= těmi, kteří z různých důvodů nedosáhli v té které oblasti úrovně, na kterou jsme se dostali my) a to tak, aby naše dělení bylo radostné, vzájemně oboha-cující nikoli urážející a pro celou společnost přínosné.
Právě toto patrně má naznačovat fakt, že první Jihoameričan posazený na Petrův stolec si volí v dějinách papežů nové jméno. František mezi papeži je nový počátek. Může znovu být i začátkem nové etapy. Se sv. Františkem s Assisi, jako svým patronem, potvrzuje argentinský jezuita to, co mu bylo důležité po celou dobu jeho dosavadního života: Totiž prorocká pozornost k chudým a prostý životní styl. Společně jít cestou, lidem ohlašovat evangelium, být si navzájem požehnáním. Papežova první krátká promluva sestává z pojmů ryze „františkánských slov“. A to, že nový pontifex – papež = stavitel mostů – pozemský otec všech katolíků se představil jednoduše jako římský biskup, může naznačovat i ekumenický podtext.
Sama Církev zahrnuje ohromnou škálu spiritualit a názorů. Všichni přitom v této úžasné rozmanitosti mají na mysli a žijí jeden vztah s Bohem. Jako je úlohou dirigenta sladit krásu a ambice jednotlivých nástrojů aby jejich spoluprací vznikla nová kvalita – symfonie = nádherné souznění, je úlohou papeže vybrat ze všech aktivit ty katolické = všeobecné snažení obohacující prvky, vzájemně je propojit (odtud pontifex) a vyvážit jejich vzájemné působení tak, aby nabízely Božskému Skladateli alespoň tak kvalitní nástroj, jaký pozemským skladatelům nabízí symfonický orchestr.
Když se kajícník z Assisi v r. 1209 setkal v Římě s papežem Innocencem III., jednalo se vlastně o setkání charismatu s hierarchií. Tyto nepostradatelné strukturální prvky církve bývají často stavěny ba i použity proti sobě. Právě náš nový papež František jistě už i jen svým jménem naznačuje, že chce pokračovat v grandiosním úsilí řady svých předchůdců docílit toho, že oba prvky patří k sobě. Církev je sice dílo Boží, ale díky tomu že je stavěno z materiálu, jakým jsme my - jeden každý z nás - je to dílo nesmírně křehké a po pravdě dá jistě Nebeskému Staviteli hodně fušku překlenout naše nedostatky a nahradit, co jsme neudělali nebo třeba i v dobré vůli a se svatým nadšením pokazili. Posici papežů tak krásně dokresluje legenda, která uvádí, že papež Innocenc III. měl předešlé noci, než se setkal se sv. Františkem, tíživý sen: Spatřil naklánějící se baziliku, která hrozila zřícením. Vtom celou ohroženou stavbu podepřel svým ramenem jakýsi nepatrný, nevzhledný muž. Na straně jedné stojí papež, který si své obavy, svůj strach přizná a přesto dokáže důvěřovat svým snům, které nejen z našeho dnešního pohledu se jevily mírně řečeno hodně podivně, a na druhé straně jeden z největších církevních reformátorů. Bosý otrhanec, který nevybíravě zatočil nejen s otcovskou autoritou, ale i s veřejným míněním, když ho obojí tlačilo do pohodlného proudu života, o kterém byl přesvědčen, že k cíli nevede.
"Františku, znovu zbuduj můj dům!" - Tato slova ukřižovaného Krista patřila tehdy ještě mladému Františkovi a stala se jádrem františkánského charismatu. Na svou dobu dobře vzdělaný a materiálně na několik životů zabezpečený „synek z lepší společnosti“ nyní pro změnu nepatrný chuďas, který si velikost svého úkolu uvědomuje, nepodlehl pokušením, která zamotala hlavu mnohým jiným „reformátorům“ ani malomyslnosti. Krista poslechne a zmítající se církev neopustí, na správném místě ji obejme a vrátí do bezpečí. Jaká vize to asi musela být, že se ji podařilo uskutečnit. Jaká síla tuto visi chránila a vedla!
Náš nový papež je přímo zasypán očekáváními. Máme my, františkáni, radost z volby jeho jména? Jistě! Německý provinční ministr Cornelius Bohl říká: „Mě především těší, že náš velký malý bratr z Assisi nám má i po osmistech letech, mnoho co říci.“ Nemůžeme ale v tom nechat papeže samotného. Sv. František jasně ukázal, že je na nás, abychom přiložili ruku k dílu. Každý dle svých darů se musí snažit využít, svých možnosti a schopností, aby dokázal najít své místo a splnit prosbu ukřižovaného Pána.
Víš, co říká Tobě?
Podle úvodního slova německého provinciála v magazinu pro františkánskou kulturu a životní styl "Franziskaner" Frühjahr 2013, přeložil P. Daniel z Husovic.
