V úterý 23. dubna 2013 oslavila pražská arcidiecéze svátek svého hlavního patrona sv. Vojtěcha. Kazatelem při mši svaté, během níž kardinál Dominik Duka spolu s přítomnými poděkoval za 70 let svého života, byl prof. Petr Piťha, probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě.
Přišli jsme oslavit svátek sv. Vojtěcha. Chceme ho žádat o přímluvu u spravedlivého Boha, který nikomu nestraní a odplácí každému podle jeho skutků. Na začátku mše jsme vyznali své hříchy. Nevím, co komu přitom vystoupilo z paměti, nejspíš pár drobností z dnešního dne, nebo něco vážnějšího, co zneklidňuje lidské svědomí, a třeba vůbec nic. Znám to dobře z vlastní zkušenosti. Není lehké po celodenním spěchu ukáznit vlastní myšlenky a ztišit se. Proto se k vyznání vin ještě na chvilku vrátím.
Přicházíme žádat o přímluvu muže, kterého naši předkové odmítli, vyhnali ze země a byli připraveni ho zabít. Neměli bychom se s ním nejprve usmířit, požádat ho o odpuštění? Je to aktuální, nemůžeme to svést na dávné předky. Je tu asi něco, co trvá, když naše národní úcta k tomuto světci je tak divně rozpačitá, taková trochu bez radosti, jakoby nedostavěná a nevyzdobená. Občas jsme k němu vykročili, ale nikdy jsme nedošli. Nesli jsme s úctou jeho lebku od města k městu v roce 1947. Zahájili jsme k jeho miléniu desetiletí vpodstatě kající duchovní obrody národa v roce 1987, ale vytrvali jen nemnozí.
Přitom víme, že sv. Vojtěch je nám dán jako vzor biskupa, ale zároveň i jako vzor člena národního společenství. Připomeňme si proto alespoň některé z jeho vlastností a ctností. Vynikal vzdělaností, naše vzdělanost stále klesá. Uvažoval v celoevropských souvislostech, my jsme jak králíci skrčení ve své české jamce. Neohroženě hájil humanitní ideály křesťanství, vykupoval otroky a pranýřoval jejich prodávání. Hájil i cizoložnou ženu, které hrozila nelidská smrt. My o humanitě rádi a hojně mluvíme, ale důstojnost člověka pošlapáváme často i sami v sobě. Co hlásal, také žil. Jeho slova se nelišila od skutků. Naše řeči jsou prázdné, neboť nemají sobě odpovídající činy. Byl připraven ke smíru a spolupráci přes mnohá zklamání a dokonce přesto, že celý jeho rod podlehl genocidě. My se hádáme pomalu každý s každým, většinou o hlouposti.
Přicházíme k sv. Vojtěchu s prosbami o přímluvu, ale valnou důvěru k němu nemáme. Podvědomě ho činíme slabým, jakoby pomoci nedovedl, nebo mstivým, jakoby pomoci nechtěl. On ale je mocný přímluvce a jistě nám chce pomoct, jenže nepřesvědčí Boha, dokud se nebude moct opřít o naše vyznání vin, o naši touhu po smíření a pokoji v naší zemi. Svatý biskup může Bohu říkat odpusť jim a dej jim sílu ke spravedlivému životu, ale nemůže stanout před Králem králů a říct mu dej jim vrchovatě všechno, co chtějí, ale nic od nich nežádej, protože životu i pravdě rozumějí víc než Ty.
Nestali jsme se už dočista blázny? Jak rozmazlené dítě chceme si vydupat, co vůbec není možné. Což může existovat blahobyt bez pilné práce? Začnou snad rodit neosetá pole? Můžeme mít elitu, když trváme na tom, že jsme všichni stejní?
Všichni si přejeme mít dobře žijící diecéze. Ale uvažme, zda pro to každý na svém místě děláme dost. Zpytujme své svědomí. Vyslovím pár otázek bez ohledu na to, že většina z vás může odpovědět v této věci mám jasno a nedělám vážnější chyby. I spravedlivý se musí zpytovat, protože právě zpytováním chrání svou spravedlnost.
Ptám se nejdříve vás, spolubratři kněží, kteří jste prodlouženou rukou svého biskupa: Pochopili jste jeho snahy a vůli anebo si děláte ve své farnosti cokoli po svém? Muž, kterého neposlouchá ruka, je jako stařec po mrtvici. Svého biskupa oslovujete otče. Přicházíte k němu jako dospělí synové, kteří potřebují radu, nebo jako nevyzrálá děcka s každou hloupostí? Fňukající kněz, který se drží biskupské sutany jak máminy sukně, není dobrý spolupracovník na vinici Páně.
Obrátím se i k vám, bratři a sestry z řeholí. Žijete mezi námi svým nenahraditelně cenným životem. Víte, že vaše domy stojí uprostřed věřících a potřebných, k nimž jsme posláni my i vy. Je péče o ně vskutku společnou snahou?
Ptám se nyní vás, věřících. Sestry a bratři, jste si plně vědomi, že jste údy jednoho těla? Že bez vaší práce a snahy nemůže církev pokročit? Že každý kněz potřebuje zázemí, pomoc, že jste jeho rodinou a farnost jeho domovem? Církev nejsou jen kněží, právě tak jako křesťanství nejsou jen obřady. Církev je široké společenství a křesťanství je způsobem, kterým žijeme celý život. V církvi je mnoho laiků a v životě mnoho práce. Nejen na biskupech, ale především na věřících záleží, jak kvalitní budou kněží. Dejte jim, co potřebují k životu, práci a růstu. Odsudky a destruktivní kritiky to určitě nejsou.
Zeptám se i vás, přátelé, kteří se k naší církvi nehlásíte. Bylo by nehezké vyloučit milé hosty z tak příjemného hovoru. Víte, jaký je vztah mezi církví a státem? Myslíte si, že je to jen tahanice dvou mocenských seskupení o nějaký majetek? Nezapomínáte přitom, že existuje společnost, ke které všichni patříme? Tato jedna jediná společnost ve snaze hájit společné dobro vyzvedla nad sebou dvojí systém či spíše způsob vedení. Státu připadá péče o pozemskou, praktickou dimenzi života společnosti. Církvi připadá péče o dimenzi duchovní a přesažnou. Tyto dimenze nelze oddělit, jak to dobře vidíme na současné krizi v Evropě. Nejde o krizi čistě ekonomickou, jde o krizi především mravní. Proto je tak důležité, aby církev a stát spolupracovaly. Je ostatně dobré vědět, že právě existence těchto dvou základních hlasů při vedení společnosti je počátkem a základem evropské demokracie po zániku antiky.
Slovo k vám, otcové biskupové, ponechal jsem na závěr, protože hlava stojí v lidském těle nejvýše. Od vás vycházejí impulsy do celku diecézí. I vás se zeptám: Pečujete o to, aby hlava byla pevně spojena s tělem, protože hlava od těla oddělená je stejně mrtvá jako její tělo? Pastýř, za kterým nejdou jeho ovce, je jenom bludný chodec. Všichni věřící očekávají, že je povedete. Poznali jste směr a dohodli postup? Kolem pastýře, který přešlapuje a stojí, stádo rychle vypase trávu a pak se rozprchne. Společnost jako celek čeká právě teď na pevné slovo a uzná i tvrdou výtku, bude-li pravdivá. Připomínáte si opětovně slova sv. Pavla k Timoteovi, že musíte hájit Pravdu Boží, ať se to komu líbí nebo nelíbí? Pamatujte na to, že biskup, který začne mluvit a zvlášť jednat pragmaticky obratně, brzo zanikne mezi hlasateli příjemných polopravd, zvlažní a nedodržené sliby budou svědčit proti němu. Kladete si dnes a denně otázku, zda vaše nemůžeme, neznamená nechceme nebo nemáme odvahu? Nemylte se. Jen hlupáci si přejí, abyste byli svatí. Jen Ježíš Kristus je svatý velekněz. Lidé rozumní – a je jich stále převaha – vám přejí, abyste ke svatosti rostli a táhli je k Bohu. Nedejte se zneklidnit soudem hlupáků, ale postavte se před soud Boží. Vždyť přeci víte, že je pro vás i pro nás lépe, když vás lidé odsoudí, protože se bojíte Božího hněvu, než když vámi Bůh pohrdne, protože jste se báli úsudku lidí.
Přicházíme k oltáři a přineseme své dary. Člověk nemůže přinést větší dar, než pokorné srdce toužící po smíru. Řekněme tedy Bohu: Dopustili jsme se mnoha chyb a požádejme svatého biskupa Vojtěcha, aby se ujal českých a moravských diecézí a pomohl nám: nesvalovat vinu na druhé, přijmout i nabídnout odpuštění a v radostné svobodě vykročit se svými biskupy a knížaty, siláky a chudáky, dětmi, ženami a starci, učenci a prosťáčky směrem k tomu, kdo je pravý člověk i pravý Bůh, ke Kristu, který byl za nás umučen a vítězně přemohl smrt, žije a kraluje na věky věků. Amen.
Prof. P. Petr Piťha, probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě
Převzato z
www.apha.cz,
článek,vydaná 24. 4. 2013, naleznete
zde.
