Že by právě toto byl františkánský vzkaz?
Jak se díváme na nádherné kostely a umění, spletitá roucha, kalichy zdobené spoustou drahokamů a tak dále. Je správné utrácet peníze na takové věci, když existuje chudoba?
V poslední pondělí v postní době jeden z mnichů
benediktinského kláštera v Still River
slavil mši ve škole Thomase Mora. Vždy se těším, když přijdou, protože odsloužil mši a krásné zpívají latinsky. Navíc, jejich kázání jsou zajímavé a podnětné.
Při této příležitosti se četlo evangelium o hříšnici. Myla nohy Kristu drahými oleji. Neobvyklé však bylo, jakou reakci tento úkon lásky způsobil. Právě Jidáš byl ten, kdo poukazoval na to, že peníze vynaložené na olej by bylo lepe dát chudým. Pán však jeho frflání překvapivě napomenul "Vždyť chudé máte vždy mezi sebou a když budete chtít, můžete jim dělat dobře. Ale mne nemáte vždycky". Když to Jidáš uslyšel, odešel zradit Krista. Dostali jsme tak lekci všichni, pokud se zvykneme dívat na Ježíšovou Církev čistě z humanistického hlediska.
Pokud vnímáme roli církve pouze jako úkol čistě materiální, jako sociální službu.
Hříšnice se rozhodla správně, jak nám mnich řekl,
když si vybrala Krista namísto darování peněz chudým. A to je to důležité, neboť před stejnou volbou stojíme i my dnes - Jak se díváme na nádherné kostely a umění, spletitá roucha, kalichy zdobené spoustou drahokamů a tak dále.
Je správné utrácet peníze na takové věci, když existuje chudoba? Kristova odpověď zní ano, pokud tyto předměty, prostřednictvím liturgie, pozvedají duše věřících ke Kristu, což je více než dávat chudým.
Abychom to však mohli lépe pochopit a neskončili jako Jidáš, je nutné bližší vysvětlení některých bodů. Zaprvé, existuje hranice, po jejímž překročení by utrácení peněz na výzdobu kostelů představovalo extravaganci. Ale za předpokladu, že tato hranice není překročena, utrácení peněz na takový ušlechtilý účel neznamenaná žádat od chudých, aby se obětovali.
Prvním bodem tedy je, že všichni lidé, bohatí či chudí, mohou jít do kostela - a to také mají, aby jejich duše byly spaseny. To znamená, že chudí mají z toho stejný duševní prospěch jako bohatí.
Za druhé, když se na to podíváme komplexnější,
materiálně budou chudí profitovat také. Bohatí se inspirují, aby se přímo podělili s chudými. Kromě toho, vytvoří se tím větší bohatství pro chudé. Jde o princip supernadbytku z práce.
Jak jsem o tom následně uvažoval, napadlo mi, že právě tento poslední bod je to, co mnoha lidem uniká. Život není hra s nulovým skóre. Láska je vždy plodná - vyvolává princip supernadbytku, což znamená, že vytváří něco z ničeho. Zázrak chlebů a ryb se rovněž vztahuje na bohatství, pokud na první místo postavíme Krista, aby jemu sloužilo.
Inspirující sakrálnost nejenže způsobí, že lidé dají více ze svého bohatství chudým, ale lidé nadchnutí posvátnou krásou církevního umění se více otevírají lásce, která pak v ještě větší míře proniká do všech dalších oblastí života a působení vůči svému okolí, včetně toho ekonomického. Je to dvojitý efekt! Sakrální liturgická krása povzdvihuje ducha stejně bohatým i chudým, navíc, ti kteří bohatství vytvářejí, jsou díky ní více nakloněni podělit se s těmi, co to potřebují.
Tento paradox není vůbec překvapující. Pokud pomineme duchovní rozměry, které vyžadují víru, jde také o základní princip ekonomie. Bohatství se vytváří z ničeho a to ekonomickou aktivitou. Právě zvelebování nadbytku vytváří bohatství. Když si to uvědomíme, pochopíme, že například daňová politika bude efektivní, pokud se zaměří více na podporu vytváření bohatství, než jen na jeho přerozdělování.
Mimochodem,
podobné omezené pohledy jsou i zdrojem mnoha strachů, pokud jde o dostupnost zdrojů pro budoucí generace a nejistotu z budoucnosti jako takové. V politice to vede k podpoře ideologie kontroly růstu populace, antikoncepce a potratů. Pokud si neuvědomíme, že lidská vynalézavost, inspirovaná Bohem, může vyvolat princip supernadbytku, aby větší věci mohly vycházet z menších, nebudeme mít ani víru, že jsme schopni přežít příští generaci.
A teď si vzpomeňte na výzvu papeže Františka ohledně dobročinnosti a chudých a jeho citace sv. Františka z Assisi. Netvrdím, že znám představu Svatého Otce o tom, jak se to má projevovat, ale jeho slova mě inspirovala k zamyšlení nad tím, jak mohu přispět k tomu, o co nás žádá. Je pravdou, že sám
sv. František, jakož i františkánský rád, je všeobecně známý svým zájmem o chudé a vzorem osobní chudoby. Františkovi však také bylo řečeno, aby obnovil Kristovu církev. Splnil obě úlohy a udělal to výborně a s láskou.
Mnoho skvělých umělců z Františkových dob patřilo k jeho třetímu řádu nebo alespoň pro něj pracovalo. Byli to velcí inovátoři - Giotto, Cimabue, Simone Martini, Raphael, Michelangelo.
Podíleli se na budování velkolepých a nádherných chrámů a řekl bych, že to je důkaz poukazující na silné přesvědčení o hodnotě liturgie. Navíc, byly to inovátoři, kteří přispěli k vytvoření zcela nové kultury krásy. Ta prostřednictvím většího zhodnocení přírody podpořila obrovský pokrok v přírodních vědách, což následně vytvořilo materiální bohatství pro společnost. Toto vše je v souladu se zmíněnými dvěma cíli přestavby církve a péče o chudé. Když se spolehnete na Boha, proniknete do nekonečna. Inspirování lidí, bohatých i chudých, aby přišli blíže k Bohu, bude užitkem v každé oblasti našeho života.
Proto jen ti, kteří mají omezený "buď-nebo" způsob myšlení ve vztahu k těmto věcem, budou interpretovat výzvu na pomoc chudým jak nutnost odklonit peníze od podpory krásných kostelů a liturgie.
Existuje však jeden platný argument ve prospěch jednodušších a méně vyzdobených kostelů. Předložil ho
svatý Bernard z Clairveaux: "problém nastává tehdy, pokud je krása kostela natolik lákavá, že odvrací naši pozornost od Krista. Pokud chcete vědět, zda se to vztahuje na vás ... zavřete teď oči a zeptejte se sami sebe, zda vás vaše představivost unáší někam "níže" než je sakrální umění církve, nebo někam "výš" a blíže k nebi. Pokud přirozeně myslíte na "nížší" věci, pak krásné umění v kostelích je pro vás prospěšné, neboť Vás pozvedá. Těm, kterým krásy kostelů překážejí, je málo. " Bernard byl v duchovních sférách mnohem výše než většina z nás, proto měl opačný problém. Obraznost kostela byla nižší než přirozené místo jeho představivosti, proto ho vyrušovala. Jsem šťastný, za františkánské charisma, že podněcovalo umělce k tomu, že stavěli kostely k pozdvihování duší duchovně slabých, jak jsem i já.
Proto prosím, nechte vše v Římě, jako je ... kromě ošklivých betonových budov a abstraktních křiklavých vitráží ze 60. let 20. století. Ty můžete prodat ... pokud je někdo koupí.
David Clayton
Zdroj:
http://catholicexchange.com, 10. 4. 2013.
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek, vydaný 23. 4. 2013, naleznete
zde.
