Je to asi tak 14 dní, co jsem byla pozvána na „pracovní“ výlet. Nabídka byla velmi lákavá a tak i přesto, že se mi moc nechtělo, jsem nakonec vyjela. A co tak okouzlujícího a nového jsem prožila, že o tom nyní píšu?
Jela jsem do Moravské Třebové odvést jednoho pána. Společnost mi k tomu dělalo ještě několik sester klarisek z Brna a díky nim jsem mohla objevit ten nový pohled na určité věci.
Navštívili jsme klášter bratří františkánů. Ujal se nás otec Šebestián, který se tam stará o bezdomovce a lidi v nouzi. Nejprve jsme s ním mluvili v místní kavárně, kterou zde františkáni také zřídili a kde pracují lidi třeba s nějakým sociálním hendikepem a snaží se tímto způsobem začlenit do dnešní společnosti. Potom nás provedl klášterem, kde část je upravena právě pro lidi v nouzi nebo bez domova. Všechno to bylo tak pěkné a upravené, že jsem si říkala, že na toto určitě musel mít otec Šebestián nějakou dotaci a stále jsem si říkala, že se ho budu na to muset zeptat.
Dále jsme pak pokračovali do klauzury, kde nám otec ukázal komunitní kapli a poté jsme byli pozváni na vynikající oběd.
Stále mě to všechno tak nějak šrotovalo v hlavě a pak se najednou naskytla příležitost se na ty věci zeptat. „Otče, kde na to všechno, co zde máte a děláte, berete prostředky? To máte na to i nějakou dotaci?“ Odpověď byla hbitá, jasná, výstižná. „To všechno je Boží prozřetelnost! Žádnou dotaci jsem nikdy nedostal. Lidé mě tu už znají a tak občas něco donesou nebo i nějakým jiným způsobem pomůžou.“
„Říkal jsem si, že když už nejsme v dnešní době schopni žít opravdově tu chudobu svatého Františka, tak alespoň takto to vynahrazuji!“
Po obědě jsme pak jeli ještě na jednu další otcovu faru, kde měl zase ubytování pro několik sociálně slabých rodin. Když jsme tak procházeli těma farníma prostorami, tak jsem si říkala, že to je teda síla, v jakých podmínkách lidé žijí. Jedna rodina tam měla i kozy a jiný dobytek, o který se starala.
Když jsme pak z fary odcházeli, zeptala jsem se ještě otce Šebestiána, jak s těmi lidmi vychází, jestli nedělají nějaké potíže a tak. Přišlo mi, že ke všem byl velmi milý a vstřícný. Jen se pousmál a řekl: „To víte, že to není vždy jednoduché, že taky se občas někde opijí a dělají potíže, ale důležité je, že oni vědí, že se mohou kdykoliv vrátit, že třeba i když na nějaký čas úplně odejdou a pak zase přijdou, tak že tu najdou svůj domov a to je pro ně důležitý. Všechny ty azylové domy a podobná zařízení mají svá pravidla a pokud je nedodržíte nebo porušíte, tak musíte odejít. Tady to tak nefunguje, sem se lidé můžou vrátit kdykoliv chtějí a to je to důležitý, že tu vždy najdou otevřené dveře a člověka, který je znovu příjme a dá jim další možnost.“
Cestou zpět a ještě i dnes se mi některé okamžiky ze setkání s tímto knězem vybavují dost silně a to především v souvislosti s adoptivní farností Jeníkov. Sice se tam primárně nestaráme o bezdomovce, ale situace je tam v něčem podobná. Což tam nežijí ve velké míře lidé, kteří patří k těm sociálně slabším? Což tam nejsou lidé, kteří potřebují pomoct, kteří potřebují najít jistotu, že můžou přijít kdykoliv, že je má někdo rád?
Možná, že toto všechno je pro vás už známé a jasné, ale pro mě je to nový objev. To je ten nový pohled. Nechtít lidi nějak napravovat a lajnovat, ale ukázat jim, že mohou přijít kdykoliv a že je vždycky budeme mít rádi. A potom také to s tou chudobou. Sice nejsem františkán a nic mě nezavazuje, ale neplatí to i pro mě, že mám žít skromně a dělit se s druhými?
Vím, že mnozí tento způsob života a "nápravy druhých" odsuzují, že se na nás dívají přes prsty a vědí, jak by to bylo dobré a správné uchopit. Donedávna jsem si také myslela, že vím, co je pro ty "Jeníkovské" lidi z ulice potřeba. Dnes už si tím vším nejsem tak pevně jistá.
Celé toto moje přemýšlení a zamyšlení pak korunovala Matka Tereza svým výrokem, který je na měsíc duben v Jeníkovském kalendáři:
Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet, ale dnes už vím, že musím lidi milovat a Bůh si je obrátí sám.
