11.4. vyšel v časopise Instinkt článek o klariskách v Soběšicích, kde na otázky odpovídá také sestra Klára - Petra Vaňková.
instinkt.tyden.cz
Je pár minut po páté ranní, když se v kostele potichu zjeví první řádová sestra. Za okamžik přicházejí i ostatní. Prostorem se nesou modlitby. I tento den se budou klarisky modlit šest hodin. Za spásu světa, duší, za nového papeže, i za všechny hříšníky.
Den za dnem, rok za rokem, desetiletí za desetiletím. Vyjma neděle, kdy je denní rytmus modliteb posunut, je to stále stejné. Otevřít oči v pět ráno, nejpozději v půl šesté už upínat ještě trochu ospalou duši mimo tento svět a přece být jeho součástí. Při mši svaté v sedm hodin přijmout každé ráno z rukou kněze oplatku jako tělo Ježíše Krista, poté ve společné jídelně posnídat chléb s máslem a taveným sýrem nebo pár kolečky salámu, zapít kávou nebo čajem a odejít v tichu a izolovanosti klauzury na dvě hodiny pracovat, než nastane čas modlitby růžence a poté o půl dvanácté sexty.
Ve dvanáct hodin je oběd; dnes třeba houbová polévka, bramborové knedlíky plněné uzeným masem a kysané zelí, zítra tatáž polévka, jen doplněná o zelí, jež zbylo z předchozího dne, a těstoviny zalité povařeným a rozředěným rajským protlakem. Po obědě do dvou hodin klid, četba, což pro mnohé znamená zase modlitbu v samotě cely, pro jiné pokračování v práci. A poté do čtyř hodin práce.
Úderem čtvrté již zase kolena řádových sester poklekají v kostele při modlitbě nony, hodinu na to je čekají nešpory.
V šest hodin večeře. Překvapivě se podává chléb s máslem a sýrem, kdo chce, může sýr vyměnit za domácí džem nebo med.
A kousek domácího perníku.
O půl osmé zvon svolává sestry ke společnému čtení. V osm hodin je kompletář a poté začíná silentium.
Vítejte v klášteře 21.století.
I televize tu je
Strávit několik dní v klášteře sester klarisek je doporučeníhodné i pro bezvěrce. Na rozdíl od jiných řádů zde nikoho od rozjímání, modlitby, cesty k Bohu a tedy i duši neodvádí žádní nemocní, potřební, nevzdělaní, žádná práce s lidmi. Nic. Klarisky nevedou školy, nepracují v nemocnicích, neprovozují hospic, nevěnují se postiženým či bezdomovcům. I když s tím posledním by se dalo mírně polemizovat: na zvonek kláštera v Soběšicích několikrát denně bezdomovec zazvoní, aby dostal čaj nebo kousek chleba. Ale dovnitř vpuštěn není, sní a vypije si vše ve studeném zádveří. Pak si může jít na chvíli sednout do kostela.
"Nemáme tolik hrnků. Naši šuhaji si nosí své kelímky. Někdy v nich mají i kafe, jen jim je zalijeme horkou vodou," sbírá z parapetu okna ve vstupní hale špinavé plastové obaly od jogurtů sestra Pavla, které může být něco málo přes čtyřicet let.
Klášter stojí uprostřed vesnice Soběšice, a přece stranou, z cesty téměř neviditelný.
Někteří místní o něm dokonce ani nevědí, nebo alespoň hrají překvapené, když jsou dotázáni, kudy se k němu dá přijet autem.
Přímo před klášterem, za hradbou stromů, přitom stojí autobusová zastávka, srdce Soběšic a spojení s nedalekým Brnem.
Kromě hlavního vstupu do kláštera vedou od příjezdové cesty ještě dveře do kostela, jenž je přímou součástí propojených klášterních křídel. Stejně jako klášter, jenž byl postaven před šestnácti lety, je i kostel moderní a velmi minimalisticky zařízený.
Přesto nebo možná právě proto působí téměř domácky. Prostor kostela je stejně jako budova kláštera rozdělen na část, kam mohou "normální" smrtelníci, a na klauzuru – prostor vyhrazený pouze řádovým sestrám. Klarisky navíc mají klauzuru papežskou, tedy určenou ve Vatikánu zvláštním předpisem apoštolského stolce. Tento typ klauzury je nejpřísnější. V praxi to znamená, že i když do kláštera přijedou sestry jiné kongregace, do klauzury nesmí.
Pro hosty je vyčleněno pět bíle vymalovaných pokojů, vybavených podobně jako cely jeptišek. Dřevěná postel, stůl, židle a skříň. Umyvadlo. Na zdi nad postelí krucifix a na stolku s lampičkou bible. Koupelna a toalety jsou pro návštěvní pokoje společné. Stejně jako malá jídelna a kuchyňka s lednicí a rychlovarnou konvicí.
Signál pro mobilní telefony v klášteře je, televizi, rádio či do pokojů rozvedený internet zde však nenajdete. Sestry mají v klauzuře jeden počítač, který na internet připojený je, nicméně slouží jim čistě ke komunikaci. Sestry mají také televizi a rozhlas.
"Kromě Urbi et orbi a volby našeho nového svatého otce ji nepouštíme," říká sestra Pavla, která má na starost jídlo hostů, a tak třikrát denně nosí do jídelny z klauzury jídlo, stejné jako jedí řádové sestry.
Sám se sebou
První den v klášteře je zvláštní. Denní řád určuje rytmus, nicméně ten, kdo nesmí do klauzury, si musí najít svou vlastní práci v okamžiku, kdy sestry nejsou v kostele a nemodlí se, což je asi šest hodin denně. Dá se číst katolická literatura, přemýšlet, prohlížet si kostel nebo se procházet po okolí, když to počasí dovolí.
Když člověk nemá jasně danou náplň dne, nemůže jej jen tak "zabít" televizí ani internetem a nemůže si ani povídat se sestrami, protože právě malují svíčky, vaří, uklízejí nebo šijí roucha, začne nejprve vnímat své tělo. Upřímně – mám trochu hlad. Dopoledne ani ne. Ale doba od dvanácti do šesti hodin večer bez svačiny a jen se skromným obědem se zdá být příliš dlouhá.
Druhý den se však člověk dostane do tempa jistého bezčasí a uvědomí si, že se dosud vlastně jen nechutně přejídal; hlad zmizel. Vstane v pět ráno a svým způsobem se těší na prázdnou kapli, která se brzy začne naplňovat téměř dívčími trylky sester a prvními paprsky světla. Mše svatá v sedm s knězem a pár místními obyvateli je pak skutečným povyražením.
Dvě hodiny přemýšlení v prázdném pokoji nebo při procházení se dlouhými tichými opuštěnými chodbami kláštera uběhnou jako nic. A člověk, jenž se modlit neumí a nemá církev v lásce, jde znovu dobrovolně do kaple poslechnout si duchovní práci sester. Modlit se tak dlouho a horoucně je fyzicky docela náročné; záda i kolena se brzo ozvou, přiznávají s potutelným smíchem řádové sestry, ale letitý trénink a síla přesvědčení postupně tělo zocelí.
Když pak do kláštera přibude takzvaná šedá sestra, tedy františkánka, má najednou člověk pocit, že už je prostor dosud obývaný jen jím přeplněný.
"Proč nám říkají šedé sestry? Kdysi se v našem řádu nosily šedé šaty, ale bylo to nepraktické. Tak nosíme také černé. Ale označení už nám zůstalo," krčí pobaveně rameny sestra Klára. Osmatřicetiletá štíhlá žena je sestrou již osmnáct let a na znamení vztahu s Kristem nosí zlatý prsten.
Nebojte se, nekoušeme
"Vystudovala jsem zdravotní školu. To, že jsem v řádu, nebylo mé rozhodnutí. Prostě mě sem přivedl Bůh. Rodiče? Ti moc nadšení nebyli. Ale teď v nich mám oporu," říká Klára u snídaně, kdy způsobně jí jeden a půl krajíčku chleba s máslem. Nevadí jí dotěrné otázky. Naopak, je za ně ráda.
"Měli jsme sraz s bývalou třídou. Když se mnou byly bývalé spolužačky každá sama, chovaly se normálně, ale v kolektivu… jako by se mne bály. Nevím, jak to vyjádřit. Připadala jsem si tam úplně mimo. Přitom my jsme normální."
Klára, jako každá řádová sestra, musí pracovat a odvádět státu sociální i zdravotní pojištění. Klarisky si vydělávají šitím obřadních rouch, výrobou svíček, vyšíváním, překlady knih. "Šedá" Klára a další františkánky nejčastěji pracují v nemocnicích; na rozdíl od klarisek se ostatní řády modlí mnohem méně, ale o to více pracují. Klára je už několik let zdravotní sestrou na oddělení LDN.
"Jasně že se na mě někdy pacienti dívají divně. Dokonce mě někteří odmítají, protože nevěří, že jsem kvalifikovaná. Jindy naopak pacienti odmítnou normální sestřičku a chtějí nás," krčí Klára rameny s tím, že je zvyklá, jak si ji občas lidé na ulici, nebo když řídí auto, kradmo prohlížejí.
Klára do Soběšic přijela z Českých Budějovic. Má v nedalekém Brně nějaké vyřizování. Volkswagen Passat kombi, jímž přijela, patří jejich řádu.
Výsada chudoby
Když člověk poslouchá a vidí, jak řádové sestry žijí, nemůže se ubránit pocitu paradoxu: vždyť to je komunismus par excellence, přes všechnu nenávist komunistů k církvi sestry a bratři praktikují to, co soudruzi nedokázali. Vše, co sestry vydělají, jim patří společně.
Když něco některá z nich potřebuje, od brýlí přes čokoládu po spodní prádlo, hygienické potřeby nebo boty, musí požádat svou představenou a je jí to pořízeno z oněch společných peněz. Žijí ve společenstvích, kde osobní vlastnictví neexistuje. Některá se stará o kuchyň, jiná o nákupy, další o prádlo. Klarisky v Soběšicích mají za klášterem i malou zahrádku. Každá v ní má na starosti svůj úsek a o ten se stará. Když napadne sníh, svorně se chopí košťat a hrabel a jdou odhrnovat. Celkem jedenáct řádových sester ve věkovém rozpětí od dvaceti do padesáti let, jedna novicka; ta nosí bílý závoj. Řeholní hábit mají všechny stejný – černý či temně hnědý s bílým límcem kolem krku, v pase nosí provaz. Dnešní klarisky stejně jako jejich zakladatelka svatá Klára žijí velmi skromně. Chudoba a nemajetnost jsou pro ně automatické, ani návštěvám nijak nepodstrojují. Krajíce chleba, jež nesníte k snídani, na vás počkají do večeře. A nesníte-li je ani tehdy, máte je k snídani další den a další. Totéž se děje s veškerým jídlem.
Nemohla jsem jinak
O jeptiškách se traduje spousta legend. Ať už je však člověk věřící, či ne, při vstupu do kláštera jasně cítí, že je v jiném světě. A postavy tichých zahalených žen v něm vyvolávají jistý respekt, přestože se možná ještě před pár hodinami smál vtipům, v nichž jeptišky hrály hlavní roli.
Sestra Agnes se také ráda směje, ne moc nahlas, ale její mladistvě působící tvář je v mírném úsměvu vstřícná neustále. Patří služebně i věkově k nejstarším klariskám v klášteře, který jako matka představená vede: "Nejstarší jsme čtyřicátnice a padesátnice. Kdy jsem poprvé zatoužila stát se řádovou sestrou? Mohlo mi být dvanáct nebo třináct."
Sestra Agnes pochází ze Slovenska, jako některé další klarisky v Soběšicích. Na Slovensku klášter klarisek není. Když poprvé coby dítě u babičky našla staré časopisy, v nichž byly příběhy jeptišek a jejich obrázky, nic o klariskách netušila. Ani když se pak díky kamarádce dostala na prázdniny k jeptiškám do severních Čech, kam byly za komunistického režimu řádové sestry, ježnebyly vyhnány ze země nebo uvězněny, svezeny.
"Líbilo se mi u nich. Cítila jsem, že mě to tím směrem táhne. Nemohla jsem jinak. To nebyl můj plán nebo rozhodnutí. Neumím to vysvětlit. Rodiče nebyli nijak moc věřící. Byli překvapení, nevěděli, že se s řádovými sestrami intenzivně stýkám," vzpomíná sestra Agnes na svá středoškolská zdravotní studia, kdy se scházela na Slovensku s takzvanými školskými sestrami, jež nemohly nosit hábity a byly v ilegalitě.
"Vím, že vše je Boží záměr. Pocítila jsem to. Tehdy jsem už věděla, že toužím po kontemplaci a moc jsem chtěla ke klariskám. Ale nešlo to. Nikde tady klarisky nebyly. Byl socialismus. Musela jsem vstoupit do řádu, jenž existoval." Nicméně sestra Agnes se tak urputně modlila, že její přání bylo nejen vyslyšeno, ale nakonec se zhmotnilo ve výstavbě nového kláštera klarisek v Soběšicích.
"Nebylo to tak přímočaré," popisuje sestra Agnes roky v německém klášteře klarisek.
Shánění peněz, podpory. "Nemůžete si jen tak založit klášter. Rozhodnutí i schválení musí vyjít z řádu. Ale Bůh chtěl, a tak ho máme."
Až do loňského roku vedla klarisky v Soběšicích matka představená z Německa. Nastal však čas, aby se vrátila domů. Na její místo nastoupila právě Agnes. "Agnes je naše matka představená, ale my jí stejně říkáme sestro," směje se sestra Pavla.
Sestra Agnes je přesvědčená, že čím déle je na své cestě coby klariska, tím více rozumí na nerozumové úrovni, chápe beze slov, prostě ví.
Bez čokolády ani den
Podobně vnímá svůj život a duchovní vývoj i klariska sestra Klára (ne šedá sestra, která se také jmenuje Klára, což je velmi oblíbené jméno mezi řádovými sestrami). Kláře je dvaatřicet, nedávno skládala časné sliby, není tedy ještě řádová sestra. Tou se stane až za další tři roky, až složí sliby věčné. Nicméně již ani není novicka, roky noviciátu má již úspěšně za sebou.
Klára je fyzicky i mentálně pravým opakem Agnes. Má postavu krev a mléko, oči jí neustále těkají, neposedně sebou šije. Klára je takzvaná konvertitka, tedy sestra, jež původně nebyla věřící.
"Naši nebyli praktikující věřící. Já nebyla po narození pokřtěná a nikdy jsem k jeptiškám nevzhlížela. Proto vím, že můj život jasně řídí Bůh. Jinak bych nemohla být tady," krčí rameny.
Než přijala řádové jméno Klára, žila běžný život; vystudovala střední veterinární školu, pracovala. Pak o práci přišla a v onom mezičase se setkala s kamarádkou. "Protože jsem odjakživa ráda organizovala a zařizovala, tak mi navrhla, abych jim pomohla s lidovými misiemi v Čechách. Nakonec jsem ve farním týmu byla sedm let. Postupně se měnil můj náhled na svět, na život, změnily se mi hodnoty. Kdybych měla svou cestu do řádu k něčemu přirovnat, tak k tomu, když chce žena přimět muže, aby jí něco hezkého koupil, i když on zprvu nechce. Tak nějak to se mnou Bůh zaonačil. On byl jako ta žena, která ví, co chce," říká mírně teatrálně a současně nejistě Klára; přece jen se jí lidé "zvenku" takhle nevyptávají.
"Občas mě přepadnou pochybnosti, to je normální. Musíte se vzdát předchozího života. Odevzdáte vše Bohu. Nebylo to lehké. Nejhorší pro mne bylo vzdát se táboráků. Jsem z rodiny trampů, celé dětství jsem trampovala.
Tak jsem se modlila a říkám: Bože, vzdávám se i táboráků, přestože je mám tak ráda. No a pak mi tady sestry řekly, že si vždycky v létě dělají táboráky! Co na to říct? Zázrak." Neustále si mimoděk sahá na bílý škrobený límec, v němž je utopen její kulatý obličej, a pobaveně odmítá legendy o tom, že jeptišky nepijí kávu či nejí čokoládu.
"Bez kafe a čokolády by tady nikdo nefungoval.
Ano, nepijeme alkohol. Jen velmi výjimečně máme skleničku vína a u táboráku piva. Ale mně to nechybí," tvrdí Klára, kterou prý nijak nesvádí venkovní svět, když třeba jede do Brna k lékaři.
Za všechny hříchy světa
"Můžu si cestou od lékaře sednout na lavičku a sníst zmrzlinu, když chci. Pokud mi něco chybí, jdu za sestrou Agnes a požádám ji. Když je nějaký film, který bych chtěla vidět, seženu si ho a podívám se na něj o dovolené. Máme ji dva týdny v roce. Co to znamená? Že jsme sice v klášteře a klauzuře, ale nemusíme vstávat v pět ráno a modlíme se méně často. Prostě máme ty dva týdny volnější režim."
Klára stejně jako Agnes říká, že život v kontemplaci a klauzuře zbystřil její smysly i mozek. Díky odstupu vnímá život lidí intenzivněji a současně komplexněji. Cítí přímo nutnost modlit se za všechny, co nemohou nebo nechtějí. Nemá potřebu svůj život v klášteře, kde pomáhá vařit a vyšívá obřadní textil, obhajovat. Tvrdí, že je šťastná. A vypadá tak.
Jakmile se zavřou dřevěné dveře vedoucí do klauzury, rozezní se tichými stěnami kláštera hromadný ženský smích, chichotání a dupot nohou. Jako by zazvonilo na přestávku na střední škole, tak to vypadá v sedm ráno i v šest večer. Klarisky žijí v úzkém společenství. Každá má svou celu, svou práci a všechny milují Boha. Že občas církev nejedná správně, ba dokonce se chová (a chovala) jako by sloužila Peklu a ne Nebi?
"I to je Boží záměr. I chyby a zlo patří k Božím cestám," říká bez zaváhání Klára.
A kdyby přece jen měla o církvi pochybnosti? "Nikdy bych neudělala něco, s čím bych vnitřně nesouhlasila. Ale ani bych se nepostavila proti církvi. Začala bych u sebe. Proč kázat, aby se někdo zlepšil. Správné je to zlepšení sám žít. Člověk nesmí hledat výmluvy. Já jsem to dřív dělala. Chtěla jsem, aby se někdo modlil za to, aby se někde něco podařilo. Než jsem pochopila, že když se dožaduji modlitby, musím se modlit já sama."
Jak jde čas v klášteře
Ranní chvály – ranní modlitby jsou spolu s nešporami stěžejní body liturgie hodin. Tato modlitba slouží k tomu, aby se hned po probuzení vzdala chvála Bohu a aby se mu zasvětil nadcházející den.
Sexta – oficiální denní modlitba o tzv. šesté hodině, tedy kolem poledne.
Nona – oficiální denní modlitba o tzv. deváté hodině čili kolem 15. hodiny, řády ji mohou posunout vzhledem k povinnostem. Klarisky ji mají v 16 hodin.
Nešpory – modlitba v čase při rozsvěcení světel. Tato modlitba slouží k poděkování za skončený den a požádání za odpuštění hříchů.
Kompletář – jedná se o poslední modlitbu dne před spaním. Jejím obsahem je opět poděkování za uplynulý den a prosba o Boží ochranu po čas noci.
Silentium, mlčení či také mlčenlivost, jež se zachovává v danou dobu v prostoru kláštera. Umožňuje řádovým sestrám i ostatním, co s nimi v klášteře pobývají, v poklidu studovat, být s Bohem, naslouchat mu a rozmlouvat s ním.
Chudé sestry svaté Kláry z Assisi
Klarisky jsou ženské kontemplativní sdružení v rámci katolické církve, spadající do františkánské řeholní rodiny. 1193 se narodila svatá Klára z Assisi. Roku 1211 se Klára setkává s Františkem z Assisi (svatořečen 1228) – podle něj si vzal své jméno současný papež František. V té době Klára utíká z domu, dává se na svou duchovní cestu a má kolem sebe první ženy/sestry, jež ji následují. Klára si od papeže vyžádá privilegium chudoby, podle kterého smí žít ona i její řád bez majetku a čehokoliv vlastního. V roce 1221 osvobozuje Klára se sestrami modlitbou město Assisi, ježbylo obsazeno Saracény. O šest let později Klára píše vlastní řeholi. V roce 1253 papež její řeholi potvrzuje. Ve stejném roce Klára umírá a o dva roky později je svatořečena. V českých zemích klarisky existovaly od doby Anežky České až do roku 1782, kdy všechny jejich kláštery zrušil císař Josef II. Klarisky totiž na rozdíl od jiných řádů nemají žádnou apoštolskou ani charitativní činnost a císaři se zdály neužitečné. Po revoluci v roce 1989 odešly ženy, jež se předtím postupně setkávaly v Brně a toužily být klariskami, do německého kláštera klarisek v Paderbornu. Tam založily řeholní formaci. Roku 1994 se vrátily do Brna a pomáhaly stavět klášter v Soběšicích, kam se roku 1997 mohly nastěhovat. Klášter byl postaven z darů a soukromých peněz.
text: Adéla Knapová
