Homilie ke 2. velikonoční neděli
P. Richard Čemus
„Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci.“ Byli pohromadě, dveře zavřené, srdce jim svíral strach. To je situace desorientovaných učedníků po smrti jejich Pána a Mistra v neděli večer. V tom stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“
Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Tomáš, jeden z Dvanácti, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím“ (Jan 20,19-31).
Tímto „neuvěřím“ vešel Apoštol do dějin jako „nevěřící Tomáš“. Přitom by vlastně rád věřil.
Chtěl se jen naprosto spolehlivě ujistit, že to vše není klam a mam. „Spolehlivě“ – to pro něj znamenalo empiricky, fysicky, smyslově, hmatem, tím, že si sáhne. Rozumově pak z té zkušenosti dovodí pravdu. Tak jako děcko „uvěří“, že kamna jsou rozpálená, až když se popálí. Je to ale vůbec ještě víra, víra jako důvěra v někoho, víra jako vztah, víra jako bytostné nasměrování na živého Boha? A vůbec: dá se taková víra dotykem dokázat?
Co se ale s Tomášem stalo, že když zmrtvýchvstalý Pán na jeho požadavek přistoupí, apoštol najednou couvne. „Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“
Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Traduje se výtvarným uměním, že na Pánovu výzvu Tomáš vložil ruku do jeho boku. Avšak Písmo pouze uvádí, že Apoštol v úžasu najednou vyhrkl: „Pán můj a Bůh můj!“ Co jej k tomu přimělo?
Na velikonoční středu měl papež František pozoruhodnou katechesi. Poukázal na to, že ve vyznáních víry Nového zákona jsou jako svědci Vzkříšení připomínáni pouze muži, apoštolové, ale nikoliv ženy. To proto, že podle židovského práva oné doby svědectví dětí a žen neplatilo. V evangeliích naopak mají ženy primární a zásadní roli. František v tom vidí určitý prvek historicity vzkříšení. Pokud by totiž bylo vymyšleným faktem, původci výmyslu by jej nevázali na svědectví žen, považované za nevěrohodné. Už sám holý fakt, že ženy jako svědky uvádí, dokazuje, že si evangelisté nevymýšlí, nýbrž jednoduše vypráví to, co se skutečně událo.
Proč si ale Bůh vybral za první svědky Vzkříšení právě ženy? „Pohled víry – říká František – vždycky potřebuje jednoduchý a hluboký pohled lásky. Apoštolové a učedníci věří namáhavěji. Ženy nikoliv.“ Přeneseme-li tato papežova slova na apoštola Tomáše, je u něj zřejmá tato námaha víry. Namáhavé je to, co je komplikované, co vyžaduje přesnou metodiku, to, co se chce za každou cenu dokázat, pochopit a vědecky vysvětlit. To nejde bez síly vůle, bez úsilí, často dokonce bez násilí vůle a rozumu, které potlačují city srdce. Výsledek je fragmentární, kusé poznání, které nezřídka končí ve slepé uličce, kde to, co smysly vnímám jako evidentní, rozum vylučuje jako nemožné. Věří-li ženy jednoduchým a hlubokým pohledem lásky, znamená to, že poznávají celobytostně – dalo by se říci se Solovjovem – integrálně.
Tomáš by možná jako nevěřící skončil! Zachránilo jej to, že měl svého Pána a Mistra rád. Snad to byl i důvod jeho potřeby důkazů. Ježíš mu tolik chyběl, že hledal naprostou jistotu, že žije – dokonce si ji chce vynutit. To, že měl Pána rád, mu v okamžiku, kdy se mu zjevil, dovolilo nechat mluvit srdce, které – jak řekl Pascal – má své důvody, které rozum nezná. A tu si byl Tomáš najednou zcela jistý. Tato certitudo cordis byla natolik silná, že chtít se přesvědčit vnějším způsobem, dotykem o Pravdě, která teď z něj sálala, mu už připadalo zbytečné.
Ne Tomáš se dotknul Pána, nýbrž Vzkříšený Pán se dotknul Tomáše – celobytostně a zevnitř.
Není to stále aktuální problém, se kterým i my bojujeme? Nehledáme vědecké důkazy, kterými nahradit úsilí víry? Kterými vyloučit risiko věřit vlastnímu srdci? Kterými zahnat strach učinit závažná rozhodnutí. Ano, risiko velké je. A námaha rovněž. Stojí to za to, kráčet po laně citů srdce. Mají-li být nosné, musí srdce být čisté a odevzdané Bohu. Protože pravda, kterou hledáme je pravda Boží. Ta se nedokazuje ale spontánně přijímá – je přeci jednoduchá a krásná.
Až budeme milovat Boha – ne proto, že musíme – ale proto, že je krásný, objevíme i vnitřní krásu svého bližního, uvidíme Vzkříšeného Pána přicházet zavřenými dveřmi tam, kde právě jsme. A kde tedy jsme? Možná tam, kde ono Rahnerovské že buď bude křesťan mystikem nebo nebude – už platí.
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek, vydaný 5. 4. 2013 naleznete
zde.
