Mám před sebou jeho tvář, tu živou z Turínského plátna.
Oči krásně tvarované, vážné a temné. Pohled plný Lásky, shovívavosti a moudrosti. A přece se výraz očí mění, není stále stejný.
Záleží na nás, co v něm vidíme, řídí se to naším nitrem. Někdy je to pohled mírný a laskavý. To je tehdy, když se Mu můžu dívat s čistým svědomím do očí.
Někdy však je výraz očí vážný až smutný, když si uvědomuji svou slabost v plnění Boží vůle. Pak je to pohled káravý a přísný. Nesnesu jej.
Až když ty oči pokorně zlíbám a pocítím v duši kající sebekritiku, rázem pohled změní. Stane se opět usměvavým a je láskyplným.
Drahá Tváři, jsi mé kormidlo,můj štít i moje zbraň proti lidské slabosti.
