Homilie ke 3. neděli postní
P. Richard Čemus
Už to, že papež učinil toto gesto bezprostředně před vstupem církve do čtyřicetidenní přípravy na Velikonoce modlitbou, postem, zpytováním svědomí, pokáním a dobročinností samo o sobě mnoho vypovídá.Vrchní Pastýř vede své stádo tak jako Mojžíš do pouště.
Koncem minulého roku mnoho lidí očekávalo když ne rovnou konec světa, tak alespoň nějakou globální katastrofu, která by otřásla lidstvem. Ta psychóza se mne nedotkla. Kroutil jsem jen hlavou a opakoval si s Chestertonem: „Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, ne že nevěří ničemu. Naopak: věří všemu!“ Pondělí jedenáctého února v poledne, kdy Benedikt XVI. oznámil, že 28. února ve 20.00 přestává být papežem, se mnou však jaksepatří zatřáslo.
Zemětřesení v Římě, ať to skutečné, které nastalo, nebo to obrazné ve Vatikánu, jak nazval kard. Kasper onen efekt překvapení, či blesk do kupole Svatopetrské basiliky, to vše napovídalo tomu, že jde o znamení času. Co se to vlastně děje? Hroutí se církev?
Tváří v tvář válkám a přírodním katastrofám církevní Otcové se v první řadě ptali: čím jsem já vinen? Co mi tím, Bože, chceš říct? I my se ptejme: Co mi chceš Bože říct tím, že Tvůj náměstek odstupuje z úřadu? Nejen mně osobně, ale nám, církvi, Evropě, a možná vůbec celému světu?! A skutečně: celý svět jakoby zatajil dech. Kam se obrátit, než ke Slovu Božímu? Texty této neděle jsou výmluvné.
Už to, že papež učinil toto gesto bezprostředně před vstupem církve do čtyřicetidenní přípravy na Velikonoce modlitbou, postem, zpytováním svědomí, pokáním a dobročinností samo o sobě mnoho vypovídá. Vrchní Pastýř vede své stádo tak jako Mojžíš do pouště. A za duchovní potravu nám tiskne do ruky své poselství k postní době a kázání na popeleční středu. Tyto texty, samy o sobě naléhavé, nabyly takřka přes noc nebývalou výpovědní sílu. Stávají se závětí. Někdy musí asi člověk odejít, aby to, co nám chtěl říct, mohlo zaznít v plné síle.
Poušť je prostor, kde nic neruší komunikaci mezi Bohem a člověkem. Člověk se tu stává schopným vnímat Boží hlas. Benedikt jako Mojžíš takovou poušť jistě prožil a s Bohem se tam setkal. Jako Mojžíš se i on bránil Božímu povolání: už jako prefekt Kongregace pro nauku víry se chce vrátit na stáří do svého rodného Bavorska. Jako apoštol Petr se zřejmě i On pak u bran Říma potkal s Kristem a zeptal se Jej: „Quo vadis Domine? Kam kráčíš Pane?“– „Do Říma, nechat se ukřižovat místo tebe!“ A tak se kardinál Josef vrátil, aby sloužil dalších osm let jako servus servorum Dei.
O co Benediktovi XVI. šlo, vyjadřuje zvlášť jasně jedna věta z úvodu encykliky Deus caritas est, kterou sám cituje ve svém Poselství k postní době:
„Už ve své první encyklice jsem připomněl, že „na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření…“ Je to typicky biblické: připomínka základních událostí dějin spásy, které se rozvíjejí v dynamice vztahu živého Boha s živým člověkem jako událost a setkání, je pozváním se vrátit. Vrátit se –– do pouště. Ta je pro Boží lid místem návratu ke kořenům, místem obnovy, očisty a místem zkušenosti totální odkázanosti na Boha. Je evidentní, že nás papež chce uvést do zkušenosti Mojžíše, který „přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. […] Hospodin … zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ […] Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ „Tak řekneš synům Izraele: ‘Ten, který jest, posílá mě k vám.’ ‘Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!’ (Ex 3,1-8a.13-15).
Síla osobního setkání promění člověka. Benedikt nám připomíná, že nestačí „být u toho“, pozorovat události z dálky, ale
musíme se Slovu Božímu, události a dramatickému setkání s Ním osobně vystavit celou naší existencí. To je ta jediná možná odpověď na tak angažovaný vstup Boží do vztahu s námi. Bůh nás oslovuje zcela „osobně“ v Kristu Ježíši. Můžeme Benediktovi vložit do úst Pavlova naléhavá slova: „Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.
Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ (1 Kor 10,1-6.10-12).
Řešit problémy, se kterými se Benedikt setkal, je nad lidské síly. „Neřeš to!“ musel asi v srdci slyšet zašeptat Pána. A přesto se to řešit musí. To ví i on, ale chtěl nám ukázat, že reforma začíná uvnitř. Každý počínaje sám u sebe. A to hned zásadním způsobem. S velkým důrazem evangelium apeluje na rozhodnutí mezi dobrem a zlem. Kde, kdy, jak bojovat často nevíme, je nebezpečí, že naletíme. Vstupní antifona se nám tu její naléhavostí jeví téměř programem: „Stále upírám oči na Hospodina, vždyť on mé nohy vysvobodí z léčky. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou, vždyť já jsem tak sám a tak ubohý!“.
Jaké je to zvláštní loučení!
Benedikt odchází, ale kam vlastně jde? Bude docela blízko. A přesto cítíme, že odchází někam daleko, kam za ním nebudeme moci jít. Jakoby ozvěnou k nám doléhají Ježíšova tajemná slova: „Je pro vás lepší, abych odešel.“
„Malou chvíli a nespatřujete mě, a opět malou chvíli a uvidíte mě, protože se dávám na cestu k Otci (Jan 16, 16-20). Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést (Jan 16, 5-15). A na otázku: „Můžeme jít za tebou?“ odpovídá: „Kam jdu já, za mnou teď jít nemůžete, ale půjdete později“.
Nebylo by divu, zmocnil-li by se nás strach už jen z náznaků všeho toho, s čím se Svatý otec musel potýkat. Existuje fotografie papežského vrtulníku, ve kterém Benedikt XVI. přelétá na své poslední cestě z Vatikánu do Castel Gandolfo nad Nepomucenem. Je symbolická. Ohromné tmavé mračno podobné vojsku Faraona jakoby chtělo dostihnout, pohltit malý bílý letoun mířící vpřed. Nestane se tak, neboť ten skromný bílý muž uvnitř věří, že „brány pekelné Církev nepřemohou – non praevalebunt“. A že odlétá, to není zbabělost, ale odvaha, hlavně ale projev nakažlivé lásky, naděje a víry – které jediné přinesou plody.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.
(Ž 103)
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek naleznete
zde.
