Druhý vatikánský koncil ve vzpomínkách a nadějích jeho svědka

Promluva Benedikta XVI.
na setkání s římskými kněžími,
aula Pavla VI., 17. 2. 2013. Eminence,
Drazí bratři v biskupské a kněžské službě!
Je to zvláštní dar Prozřetelnosti, že se mohu před ukončením své petrovské služby ještě setkat se svými kněžími, římským klérem.





Je to vždy velká radost, když mohu vidět jak církev žije, jak je církev v Římě živá; pastýře, kteří v duchu nejvyššího Pastýře vedou Pánovo stádce. Je to kněžstvo skutečně katolické, všeobecné, což odpovídá podstatě římské církve: nesete v sobě univerzalitu, katolicitu všech národů, všech ras, všech kultur. Zároveň jsem velmi vděčný kardinálu vikáři, že napomáhá probouzet a hledat povolání v samotném Římě, protože, má-li být na jedné straně Řím univerzálním městem, musí být také městem, které má vlastní, mocnou a mohutnou víru, z níž se rodí také povolání. A jsem přesvědčen, že s Pánovou pomocí můžeme najít povolání, které nám On sám dává, vést je, pomáhat jim zrát a tak svou prací sloužit na Pánově vinici.

Dnes jste před hrobem svatého Petra recitovali Krédo. V rámci Roku víry pokládám za velice příhodné, možná nezbytné, aby se římští kněží shromáždili u hrobu apoštola, kterému Pán řekl „Tobě svěřuji svou církev. Na tobě zbuduji svou církev“ (srov. Mt 16,18-19). Před Pánem jste spolu s Petrem vyznali „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“ (srov. Mt 16,15-16). Tak roste církev: vyznáním Krista spolu s Petrem a následováním Krista. Čiňme tak ustavičně. Jsem vám velmi vděčný za vaši modlitbu, kterou jsem cítil téměř fyzicky, jak jsem řekl ve středu. Nyní, třebaže odejdu do ústraní, zůstanu stále v modlitbě nablízku vám všem, a jsem si jist, že také vy budete nablízku mně, i když budu ve skrytu před světem.

Na dnešek jsem vzhledem k situaci svého věku nemohl připravit velkou opravdovou promluvu, jak by se dalo očekávat, ale spíše jen menší povídání o Druhém vatikánské koncilu, jak jsem jej viděl. Začnu jednou anekdotou. Byl jsem jmenován v roce 1959 profesorem na Univerzitě v Bonnu, kde studují studenti a seminaristé kolínské diecéze a sousedních diecézí. Tak jsem přišel do kontaktu s kolínským kardinálem Fringsem. Kardinál Siri z Janova zorganizoval myslím v roce 1961 sérii konferencí různých evropských kardinálů o koncilu a pozval také kolínského arcibiskupa, aby měl jednu z přednášek pod titulem: Koncil a svět moderního myšlení.

Kardinál vyzval mne, nejmladšího z profesorů, abych mu napsal koncept. Ten se mu zalíbil a v Janově přednesl lidem text, který jsem napsal. Krátce poté papež Jan XXIII. pozval kardinála Fringse k sobě. Kardinál dosti znervózněl, obával se, že snad řekl něco nesprávného, falešného a byl pozván kvůli napomenutí, možná že ztratí i kardinálský purpur (smích kněží)… Ano.. když jej sekretář oblékal na audienci, řekl: «Možná mám tuhle róbu na sobě naposled» (smích kněží)… Potom vstoupil, papež Jan mu vyšel vstříc, objal jej a řekl: «Děkuji eminence, řekl jste to, co bych rád řekl já, ale nenacházel jsem slov» (aplaus). Z toho kardinál poznal, že je na správné cestě a pozval mne, abych šel na koncil s ním. Nejprve jako jeho osobní poradce, a pak jsem byl během první periody v listopadu 1962 jmenován také oficiálním koncilním poradcem.

Vydali jsme se tedy na koncil nejenom s radostí, ale s nadšením. Vládlo neuvěřitelné očekávání. Doufali jsme, že všechno bude obnoveno a že opravdu přišly nové Letnice, nová éra církve, protože církev tehdy v té době byla ještě poměrně mohutná. Účast na nedělní mši ještě vysoká, také povolání ke kněžství a řeholnímu životu byla ještě dostačující, i když už jich trochu ubývalo. Nicméně bylo cítit, že církev nevzkvétá, ale redukuje se. Zdálo se, že je spíše skutečností minulosti a nikoli nositelkou budoucnosti. A nyní jsme měli naději, že se tato situace změní, že církev bude znovu silou zítřka a silou dneška. Věděli jsme, že vztah mezi církví a moderní dobou byl zpočátku poněkud rozporný, počínaje pochybením církve v případě Galilea a myslelo se, že tento špatný začátek se napraví a dosáhne se znovu uceleného vztahu mezi církví a těmi nejlepšími silami světa, aby se lidstvu otevřela budoucnost a opravdový pokrok. Byli jsme plni naděje, nadšení a také odhodlání přičinit se o to. Vzpomínám si, že za negativní vzor byl považován římský synod. Říkalo se, nevím, zda je to pravda, že se v lateránské bazilice přečetli připravené texty a členové synodu je odsouhlasili potleskem. Tak prý proběhl synod. Biskupové, ale řekli: Ne, tak to nebudeme dělat. Jsme biskupové a jsme podmětem sněmu, nechceme jenom schvalovat to, co bylo uděláno, ale chceme být sami podmětem, nositeli koncilu. Tak také kardinál Frings, který byl proslulý svojí absolutní, téměř skrupulózní věrností Svatému otci v této souvisloti prohlásil: Tady je naše funkce jiná. Papež nás svolal, abychom byli jako Otcové, abychom byli ekumenickým koncilem, podmětem obnovy církve. A chceme tak tuto svoji roli přijmout.

První okamžik, kdy se tento postoj projevil, nadešel hned další den. Bylo stanoveno, že první den budou voleny komise a byly částečně připraveny seznamy jmen. A tyto seznamy měly být odhlasovány. Otcové však ihned prohlásili: «Ne, nechceme jednoduše odhlasovat předem vyhotovené seznamy. My jsme podmětem.» Bylo tedy nezbytné odložit volby, protože Otcové se chtěli trochu vzájemně poznat a sami chtěli připravit seznamy. A tak se také stalo. Kardinálové Liénart di Lille, kardinál Frings z Kolína veřejně prohlásili: «Takto ne. Chceme vytvořit vlastní seznamy a volit svoje kandidáty.» Nebyl to revoluční akt, ale vědomý úkon odpovědnosti ze strany koncilních Otců.

Začalo tak silné hnutí vzájemného, horizontálního poznávání, které nebylo náhodné. Na koleji „dell´Anima“, kde jsem bydlel, jsme měli mnohé návštěvy. Kardinál byl velice známý a viděl jsem tak kardinály z celého světa. Pamatuji si dobře na vysokou a štíhlou postavu mons. Etchegaraye, který byl sekretářem Francouzské biskupské konference, na setkání s kardinály atd. A to bylo pak typické pro celý koncil. Malá setkání napříč. Tak jsem poznal velké postavy jako Otce de Lubac, Daniélou, Congara atd. Poznali jsem četné biskupy. Pamatuji se obzvláště na biskupa Elchingera ze Štrasburku apod. A toto již byla zkušenost univerzality církve a konkrétní reality církve, která nedostává jenom pokyny shora, ale společně roste a jde kupředu, přirozeně stále pod vedením Petrova nástupce.

Všichni, jak jsem řekl, jsme přišli s velkým očekáváním. Nikdy dříve se nekonal koncil takových dimenzí, ale ne všichni věděli, co dělat. Těmi nejpřipravenějšími, tedy těmi, kteří měli nejvíce vyhraněné úmysly, byli francouzské, německé, belgické, holandské episkopáty , takzvaná „Rýnská aliance“. V první etapě koncilu právě oni určovali cestu, potom se aktivita rychle rozšířila a všichni se začali podílet na kreativitě koncilu. Francouzi a Němci měli vícero úmyslů společných, byť se značně různými odstíny. Prvním – jednoduchým, zdánlivě jednoduchým úmyslem byla liturgická reforma, kterou zahájil Pius XII., který již reformoval Svatý týden; druhým byla eklesiologie; třetím Boží Slovo, Zjevení, a nakonec ekumenismus. A Francouzi mnohem dříve než Němci chtěli projednávat problematiku vztahu mezi církví a světem.

Po první světové válce vzniklo právě ve střední a západní Evropě liturgické hnutí, opětovně se objevovalo bohatství a hloubka liturgie, která byla dosud jakoby zamčena v Římském misálu kněze, zatímco lidé se modlili z vlastních modlitebních knih, které byly psány podle srdce lidu, takže podávaly překlad vznešených pojmů a vznešeného jazyka klasické liturgie za pomoci emotivnějších výrazů, bližších srdci lidí. Byli to však jakoby dvě paralelní liturgie: kněz a ministranti sloužili mši podle misálu; laici se při mši modlili společně z modlitebních knih a v zásadě věděli, co se děje na oltáři. Nyní však byla objevena právě krása a hloubka historického, lidského a duchovního bohatství misálu i nezbytnost, aby nejenom jeden reprezentant lidu, malý ministrant, odpovídal Et cum spiritu tuo atd., ale aby existoval skutečný dialog kněze a lidu a aby tedy liturgie oltáře a liturgie lidu byla jedinou liturgií, aktivní účastí, aby toto bohatství dosáhlo k lidu. Tak byla znovu objevena, obnovena liturgie.

Nyní zpětně zjišťuji, že bylo velmi dobré začít na koncilu projednáváním liturgie. Ukazuje se tak primát Boha, primát adorace. Operi Dei nihil praeponatur – Před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu - tato slova z Řehole svatého Benedikta (srov. 43,3) se tak stala svrchovanou regulí koncilu. Kdosi kritizoval, že koncil mluvil o mnoha věcech, ale nikoli o Bohu. Mluvil o Bohu! A byl to první a podstatný krok, že mluvil o Bohu a zpřístupnil všemu lidu, celému svatému lidu Bohopoctu ve společném slavení liturgie Těla a Krve Kristovy. V tomto smyslu, nehledě na praktické faktory, které nedoporučovaly začínat hned kontroverzními tématy, to byl, řekněme, akt Prozřetelnosti, že na začátku koncilu stanula liturgie, Bůh, Bohopocta. Nyní bych nechtěl zabíhat do podrobností diskuse, ale stojí za to stále se vracet nejen k praktické realizaci, ale k samotnému koncilu, k jeho hloubce a jeho podstatným myšlenkám.

Bylo jich mnoho. Především Velikonoční tajemství jako střed křesťanské existence a tedy křesťanského života, roku, křesťanského času vyjádřeného velikonoční dobou a nedělí, která zůstává dnem Zmrtvýchvstání. Znovu a znovu začínáme svůj čas Zmrtvýchvstáním, setkáním se Vzkříšeným a ze setkání se Vzkříšeným vycházíme do světa. V tomto smyslu je škoda, že se dnes neděle změnila na konec týdne, zatímco dříve byla prvním dnem. Ona je začátkem. Musíme se v nitru držet toho, že je začátkem, počátkem stvoření a počátkem znovu stvoření v církvi, setkáním se Stvořitelem a se Vzkříšeným Kristem. Tento dvojí obsah neděle je také důležitý. Je to první den, tedy svátek stvoření, stvoření je základem, na němž stojíme, a věříme v Boha Stvořitele. A pak setkání se Vzkříšeným, který obnovuje stvoření. Jeho pravým účelem je stvořit svět, který odpovídá na lásku Boží.

Potom tady byly principy. Byl zde princip srozumitelnosti, namísto uzavřenosti v neznámém jazyce, kterým se nemluví. A také aktivní účast. Tyto principy byly bohužel také chápány špatně. Srozumitelnost neznamená banalitu. Velkolepé liturgické texty, třebaže jsou pronášeny, díky Bohu, také v mateřském jazyce, nejsou srozumitelné snadno a vyžadují od křesťana neustálou formaci, aby vrůstal a stále více vstupoval do hlubin tajemství a mohl jej chápat. A také Boží Slovo – mluvíme-li o denní četbě Starého zákona, ale i Pavlových listů a evangelií – kdo může říci, že jim hned rozumí jen proto, že znějí v jeho vlastním jazyce? Jedině neustálá formace srdce a mysli může skutečně dát vzniknout porozumění a účasti, která je něčím víc než jen vnější činností. Je vstupem osoby, mého bytí do společenství církve a tím do společenství s Kristem.

Druhým tématem byla církev. Víme, že I. vatikánský koncil byl přerušen německo-francouzskou válkou a tak se stal poněkud jednostranným fragmentem, protože nauka o papežském primátu, která byla v oné historické chvíli Bohu díky definována a byla velmi nutná v době, jež následovala, byla jenom jedním prvkem rozsáhlejší, předpokládané a připravované nauky o církvi. Zůstalo tedy jen u tohoto zlomku. A lze říci, že kdyby zůstalo jenom u tohoto fragmentu, klonili bychom se k jednostrannosti. Církev by byla jenom papežským primátem. Hned na začátku proto existoval úmysl dokončit eklesiologii Prvního Vatikánu v dohledné době a podat tak úplnou nauku o církvi. Také tady byly výchozí podmínky velmi dobré, protože po první světové válce se novým způsobem obrodil smysl pro církev. Romano Guardini řekl: „V duších se začíná probouzet církev“ a jeden protestantský biskup mluvil o „století církve“. Především byl nalezen pojem mystického Těla Kristova, který byl předpokládán také Prvním Vatikánem. Chtělo se říci a pochopit, že církev není organizace, něco strukturálního, právnického, institucionálního, byť to také je, ale že je organismem, životnou skutečností, která vstupuje do mojí duše, takže já sám právě svojí věřící duší jsem konstruktivním prvkem církve jako takové. V tomto smyslu Pius XII. napsal encykliku Mystici Corporis Christi jako krok směrem k dokončení eklesiologie Prvního Vatikánu.

Řekl bych, že teologická diskuse 30.-40. let, vlastně už 20. let probíhala zcela ve znamení slova Mystici Corporis. Byl to objev, který působil velkou radost v té době a v tomto kontextu také vznikla formule: My jsme církev. Církev není nějaká struktura. My samotní křesťané společně jsme všichni živým Tělem církve. A přirozeně to platí v tom smyslu, že my, opravdový plurál věřících – „my“ spolu s Kristovým „já“ – je církví. Každý z nás, nikoli jen někteří „my“, tedy skupinka, která se prohlásí za církev. Nikoli. Ono „my jsme církev“ vyžaduje právě moje začlenění do velkého „my“ věřících všech dob a míst. To byla tedy první myšlenka: dokončit teologickou nauku o církvi, ale také strukturálně, tzn. vedle Petrova nástupnictví v jeho jedinečné funkci lépe definovat také funkci biskupů, biskupského sboru. A k tomu bylo nalezeno slovo „kolegialita“, velice urputně a řekl bych poněkud přehnaně diskutované. A toto slovo, byť by se možná dalo najít jiné, ale použilo se toto, vyjadřuje, že všichni biskupové společně jsou pokračováním Dvanácti, Apoštolského Těla. Řeklo se: pouze jeden biskup, ten římský je nástupcem určitého apoštola – Petra. Všichni ostatní se stávají nástupci apoštolů a začleňují se do Těla, který je pokračováním Těla Apoštolů. Takto je Tělo biskupů či biskupský sbor kontinuací Těla Dvanácti a má tak své potřeby, funkce, svá práva a povinnosti. Mnohým se to jevilo jako boj o moc, a možná, že někdo myslel také na svoji moc, ale v podstatě nešlo o moc, ale o komplementaritu faktorů a úplnost Těla Církve s biskupy, nástupci apoštolů jako nosnými prvky, z nichž každý je nosným prvkem církve společně s tímto velkým Tělem.

To byly řekněme dva základní prvky. Při hledání úplné teologické vize nauky o církvi mezitím ve 40. či 50. letech vznikla určitá kritika pojmu Těla Kristova. „Mystické“ prý je příliš duchovní, příliš exkluzivní. Byl tedy uveden do hry pojem Božího lidu. A koncil správně přijal tento prvek, který církevní otcové považovali za výraz kontinuity Starého a Nového zákona. V textu Nového zákona slovo laos tou Theou odpovídající textům Starého zákona, znamená – myslím až na dvě výjimky – antický lid Boží, Židy, kteří jsou Božím lidem mezi národy světa - goim. A ti ostatní, my pohané, nejsme sami o sobě Boží lid, ale stáváme se dětmi Abrahamovými a tedy lidem Božím vstupem do společenství s Kristem, který je jedinečným Abrahamovým potomkem. A skrze společenství s Ním, tím, že jsme sjednoceni s Ním, jsme také Božím lidem. To znamená, že pojem „Boží lid“ v sobě zahrnuje kontinuitu obou Zákonů, kontinuitu Božích dějin světa i lidí, ale zahrnuje také kristologický prvek. Teprve prostřednictvím kristologie se stáváme Božím lidem a tak se oba pojmy kombinují. Koncil se rozhodl vytvořit trojiční eklesiologickou konstrukci: Lid Boha Otce, Tělo Kristovo a Chrám Ducha svatého.

Teprve po koncilu vyšel na světlo prvek, který zůstal trochu ve skrytu i na samotném koncilu. Pojítkem mezi Božím lidem a Kristovým Tělem je totiž společenství s Kristem v eucharistickém sjednocení. Tady se stáváme Kristovým Tělem a vztah mezi Božím lidem a Kristovým Tělem vytváří novou skutečnost: společenství. Po koncilu bylo takříkajíc objeveno, že ve skutečnosti koncil nalezl a určil cestu k pojmu společenství jakožto ústřednímu pojmu. Řekl bych, že filologicky na koncilu ještě zcela neuzrál, ale je plodem koncilu. Postupně se tento pojem společenství stal výrazem podstaty církve, vyjadřuje společenství v různých dimenzích: společenství s Trojjediným Bohem, který je společenstvím Otce i Syna i Ducha svatého, společenství svátostné a konkrétní společenství v episkopátu a v životě církve.

Ještě konfliktnějším byl problém Zjevení. Tady se jednalo o vztah mezi Písmem a Tradicí. Tady se především exegeté zajímali o větší svobodu. Cítili se, řekněme, poněkud méněcenní ve srovnání s protestanty, kteří dělali velké objevy, zatímco katolíci se cítili jakoby „handicapováni“, protože se musí podřizovat magisteriu. Tady byl tedy ve hře i velmi konkrétní zápas: Jakou svobodu mají exegeté? Jak se má správně číst Písmo? Co znamená tradice? Byla to bitva mnoha dimenzí, kterou nyní nemohu představovat, ale důležité je, že Písmo je určitě Božím Slovem a církev stojí pod Písmem, poslouchá Boží Slovo a nestojí nad Písmem. Nicméně Písmo je Písmem teprve proto, že existuje živá církev, jeho živý podmět. Bez živého podmětu církve je Písmo jenom knihou, která je přístupná, otevírá se různým interpretacím a nedává tu nejzazší zřejmost.

Tady, jak jsem řekl, nastal těžký boj, a rozhodující byl zásah papeže Pavla VI. Tento zásah vykazuje veškerý jemnocit otce, jeho odpovědnost za průběh koncilu, ale také jeho velký respekt vůči koncilu. Zrodila se myšlenka, že Písmo je úplné a obsahuje všechno a není tedy zapotřebí tradice a proto ani magisterium nemá coby řeklo. Papež tedy předal koncilu, myslím, čtrnáct formulací jedné věty, která měla být zasazena do textu o Božím zjevení a dal nám, tedy koncilním otcům svobodu zvolit jednu z těchto čtrnácti formulí. Řekl však: jedna z nich musí být vybrána, aby byl text kompletní. Vzpomínám si více méně na jednu z těch formulací: Non omnis certitudo de veritatibus fidei potest sumi ex Sacra Scriptura, tj. jistota církve o víře nevzniká jenom ze samotné knihy, ale potřebuje podmět církve osvícený a nesený Duchem svatým. Jedině tak Písmo mluví a je naprosto spolehlivé. Tato věta, kterou jsme ve věroučné komisi vybrali, jedna ze čtrnácti, je rozhodující a ukazuje neodmyslitelnost, nezbytnost církve. Umožňuje tak chápat, co znamená tradice, živé Tělo, ve kterém toto Slovo od počátku žije a od něhož dostává svoje světlo, v němž se zrodilo. Už jenom skutečnost kánonu je církevní skutečností. To že se tyto spisy staly Písmem, vyplývá z osvícení církve, která našla tento kánon Písma v sobě. Našla jej, nikoli vytvořila. Vždycky a jedině v tomto společenství církve je také možné skutečně chápat a číst Písmo jako Boží Slovo, jako Slovo, které nás vede v životě i smrti.

Jak jsem řekl, byla to poměrně těžká rozepře, ale díky papeži a díky – řekněme – světlu Ducha svatého, který byl na koncilu přítomen, byl vytvořen dokument, který je jedním z nejkrásnějších a také nejvíce inovačních dokumentů celého koncilu a který by měl být ještě hodně studován. I dnes totiž exegeze tíhne ke čtení Písma mimo církev, mimo víru, jen v takzvaném duchu historicko-kritické metody, která je důležitá, ale nikdy ne natolik, aby mohla dojít k výsledkům, které by dávaly tu nejzazší jistotu. Jedině pokud věříme, že tato slova nejsou lidská, ale Boží, a pouze, pokud žije živý podmět, ke kterému mluvil a mluví Bůh, můžeme dobře interpretovat Písmo svaté. A tady, jak jsem řekl v předmluvě své knihy Ježíš Nazaretský (srov. I. díl) zbývá ještě mnohé učinit, abychom dospěli k četbě, konané opravdu v duchu koncilu. Tady koncil dosud nebyl plně aplikován a je třeba tak učinit.

A nakonec ekumenismus. Nechtěl bych nyní zacházet do těchto problémů, ale bylo zřejmé, především po utrpení křesťanů během nacismu, že křesťané by mohli nalézt jednotu či alespoň ji hledat, avšak jasné bylo také, že jednotu může dát jedině Bůh. A na této cestě jsme doposud. Rýnská aliance tedy učinila kus práce s těmito tématy.
Druhá část koncilu byla mnohem rozsáhlejší. S velikou naléhavostí se objevilo téma dnešního světa, moderní doby a církve a s tím i témata odpovědnosti za budování tohoto světa, společnosti, odpovědnosti za budoucnost tohoto světa a eschatologická naděje, etická odpovědnost křesťana a kde nalézá svoje vedení. Dále náboženská svoboda, pokrok a vztahy k ostatním náboženstvím. V této chvíli vstoupili do diskuse skutečně všechny strany koncilu, nejenom Amerika, Spojené státy, které měly velký zájem na náboženské svobodě. Ti řekli papeži při třetí etapě koncilu: Nemůžeme se vrátit domů, aniž bychom s sebou přivezli deklaraci o náboženské svobodě odhlasovanou koncilem. Papež byl však odhodlán a rozhodnut s trpělivostí nést tento text do čtvrté periody koncilu, aby se dosáhlo zralosti a dostatečně kompletní shody mezi koncilními otci. Říkám: nejenom Američané ze Spojených států hráli velkou roli na koncilu, ale také Latinská Amerika, kde se dobře vědělo o bídě, která panovala na katolickém kontinentu a o odpovědnosti víry za situaci lidí. Stejně tak v Afrika, Asie viděly nezbytnost mezináboženského dialogu. Vznikali problémy, které jsme my němci – musím říci – na začátku neviděli. Nemohu to nyní všechno popsat. Velký dokument Gaudium et spes analyzoval velmi dobře problém křesťanské eschatologie a světského pokroku, odpovědnosti za společnost zítřka a odpovědnost křesťana před věčností, a tak také obnovil základy křesťanské etiky. Avšak, řekněme, že neočekávaně, mimo tento velký dokument vyrostl další, který odpovídal syntetičtěji a konkrétněji na výzvy doby a tím jeNostra Aetate. Od začátku byli přítomni také naši přátelé Židé, kteří říkali zvláště nám Němcům, ale nejenom nám, že po tristních událostech nacismu musí katolická církev říci pár slov o Starém zákoně, o židovském lidu. Říkali: i když je zřejmé, že církev není odpovědná za Šoá byli křesťané z velké části těmi, kteří spáchali tyto zločiny a je třeba tedy prohloubit a obnovit křesťanské svědomí, i když dobře víme, že opravdoví věřící vždycky odporovali těmto věcem. Bylo tak jasné, že vztah ke světu starobylého Božího lidu musí být předmětem reflexe. Je jasné, že také arabské země – biskupové arabských zemí – neměli z těchto věcí radost. Obávali se trochu glorifikace státu Izrael, což přirozeně nechtěli. Říkali: Dobře, určitá opravdu teologická směrnice o židovském lidu je dobrá a nezbytná, ale bude-li o tom řeč, je třeba mluvit také o islámu. Jedině tak nastane rovnováha.Také islám je velká výzva a církev musí objasnit svůj vztah k islámu. V té chvíli jsme to tak úplně nechápali. Trochu ano, ale ne velmi. Dnes víme, jak to bylo nezbytné.

Když jsme začali pracovat také ohledně islámu, řekli nám: Ale jsou také další náboženství na světě. Celá Asie! Pomyslete na buddhismus, hinduismus… A tak namísto deklarace, která byla původně myšlena jenom v souvislosti se starozákonním Božím lidem, vznikl text o mezináboženském dialogu a anticipoval tak to, co se teprve za třicet let ukázalo v plné intenzitě a důležitosti. Nemohu se nyní pouštět do tohoto tématu, ale čteme-li tento text, vidíme, že je velmi hutný a že je připraven opravdu lidmi, kteří znali realitu. Stručně indikuje několika slovy, co je základní a podstatné, tedy základ dialogu v různosti a odlišnosti, ve víře v jedinečnost Krista, který je jeden a není možné, aby si věřící myslel, že všechna náboženství jsou jen variací jednoho tématu. Nikoli. Existuje jediná skutečnost živého Boha, který promluvil, a je jeden, Bůh, a jeden vtělený Bůh a tudíž jedno, Boží Slovo, které skutečně je Slovem Božím. Existuje však náboženská zkušenost a určité lidské světlo stvoření. Je proto nezbytné a možné navázat dialog a tak se vzájemně otevřít vůči Božímu pokoji všech Jeho dětí, celého Jeho rodiny.

Tyto dva dokumenty: náboženská svoboda a Nostra Aetate spolu s Gaudium et spes jsou velmi důležitou trilogií, jejíž význam vyšel najevo teprve během dalších desetiletí a dosud pracujeme na tom, abychom lépe rozuměli tomuto celku jedinečnosti Božího Zjevení, jedinečnosti jediného Boha vtěleného v Kristu a mnohosti náboženských vyznání, s nimiž usilujeme o pokoj a také o otevřenost srdce ke světlu Ducha svatého, který osvěcuje a vede ke Kristu.

Byl Koncil Otců (biskupů) – pravý koncil, ale byl také koncil mediální

„Chtěl bych nyní ještě dodat jednu věc. Byl Koncil Otců (biskupů) – pravý koncil, ale byl také koncil mediální, který sám byl něco jako koncil a svět vnímal koncil skrze média. Koncil, který s okamžitou účinností dosahoval k lidem, byl mediální koncil, nikoli koncil Otců. Koncil Otců se uskutečňoval v rámci víry a byl koncilem víry, která hledá porozumění, která hledá porozumění sobě samé a snaží se chápat Boží znaky své doby, snaží se odpovědět na výzvu Boží v této chvíli a najít slova pro dnešek i zítřek, a tedy byl to koncil fides quaerens intellectum. Naproti tomu koncil žurnalistů se přirozeně neuskutečňoval v rámci víry, nýbrž v rámci dnešních mediálních kategorií, tzn. mimo víru a v odlišné hermeneutice. Byla to politická hermeneutika. Pro média byl koncil politickým zápolením, bojem o moc mezi různými proudy v církvi. Bylo jasné, že média zaujmou takovou pozici, která se jim jeví jako slučitelná s jejich světem. Byli takoví, kteří usilovali o decentralizaci církve, o moc biskupů a potom také - za pomoci výrazu „Boží lid“ - o moc lidu, laiků.

Byla to trojí otázka: moc papeže a její přenesení na biskupy a na všechny, tedy svrchovaná moc lidu. Přirozeně, že podle médií měl tento přístup být schválen, prosazen a posílen. A totéž platí pro liturgii. Média se nezajímají o liturgii jako o úkon víry, nýbrž jako o něco, kde se dělá něco srozumitelného, jako o nějakou činnost společenství, profánní záležitost. A víme, že existovala také určitá tendence, která byla podložena i historicky, totiž tvrzení, že „Sakrálnost je záležitost pohanů, popřípadě Starého zákona, zatímco v Novém zákoně platí pouze fakt, že Kristus zemřel za hradbami, tzn. v profánním světě.“ Posvátnost (sakrálnost) má tedy údajně vyústit do světskosti, profánnosti také na poli náboženského kultu. Bohoslužba, kult již není kultem, nýbrž úkonem společenství, společnou účastí a účast je aktivita. A tyto výklady, banalizace idejí koncilu, byly zhoubné v praxi a při aplikaci liturgické reformy, zrodily se ve vizi, která stála mimo koncil a jeho klíč, kterým je víra. A podobně tomu bylo v otázce Písma: Písmo je historickou knihou, s níž je třeba zacházet pouze z historického hlediska atd.

Dobře víme, jaký vliv měl na všechny tento mediální koncil. Byl dominantní a účinný, způsobil četné kalamity, mnohé problémy, mnoho reálného ochuzení: zavřené semináře a řeholní konventy, banalizaci liturgie… Pravý koncil se při své konkretizaci a realizaci potýkal s těžkostmi. Virtuální koncil byl silnější než ten reálný, avšak reálná síla koncilu byla přítomna a postupně a stále více se uskutečňuje a stává se pravou silou, která je také pravou reformou, pravou obnovou církve.

Zdá se mi, že 50 let po koncilu vidíme, že se tento virtuální koncil hroutí, vytrácí a ukazuje se v celé své duchovní síle pravý koncil. A je naším úkolem právě v tomto Roce víry, aby se mocí Ducha svatého uskutečnil a církev byla skutečně obnovena. Věříme, že nám pomůže Pán. Já svou modlitbou v ústraní budu stále s vámi a společně půjdeme vpřed spolu s Pánem, v jistotě, že zvítězí Pán.

Přeložil Milan Glaser

Převzato z www.radiovaticana.cz, článek naleznete zde.