Před časem zde byl uvedený článek s názvem „Kosmetická zábrana“, který jsem patřičným způsobem okomentovala.
A proč se k tomu dnes vracím?
Ze dvou důvodů. Ten první je, že se na tomto webu vytrácejí články, které jsou ze života a které mohou být povzbuzením pro druhé.
Druhý důvod je ten, že jsem si ve svém životě zase něco uvědomila a tak se o to s vámi chci rozdělit.
Jak už jsem v komentáři psala, půjčila jsem před asi půl rokem , pro mě docela velký obnos peněz jednomu člověku, který mě o to poprosil a který se zapřísahal, že mi peníze v předem domluveném termínu určitě vrátí.
Když však nastala doba, kdy jsem peníze měla dostat zpět, po onom člověku jako by se zem slehla…
Jsou lidé, kteří by to možná přijali v klidu, ale mě to rozčílilo natolik, že jsem několik dní na to musela stále myslet. Ale nejen to. Ve svém vzteku jsem se rozhodla dotyčného člověka tak dlouho „trápit“, až už on to nevydrží a peníze mi nakonec vrátí. Jenže všechno bylo úplně jinak. Na mé opakované volání dotyčnému nikdo nereagoval. Moje sms zprávy, které jsem nejprve psala v dobrém úmyslu se postupně začaly stávat čím dál více vulgárnější až vyhrožující. Odezva však nebyla žádná. V průběhu několika týdnu jsem se asi začala, ač nerada, smiřovat s tím, že peníze už asi nikdy neuvidím. No a protože jsem s tím nebyla smířena úplně, občas jsem dotyčnému člověku zkoušela volat, ale odezva stále žádná nebyla.
Někteří mi říkali, že to mám pro ponaučení, abych příště nebyla tak hloupá a jen tak nepůjčovala peníze. Jiní říkali, že ten člověk už třeba dávno ten mobil s tel. číslem nemá a jiní, že mám být milosrdná a odpustit mu…. Jenže to jsem nedokázala.
A pak přišel den „D“. Bylo to v pondělí, kdy mé oko uvidělo onen lístek s telefonním číslem na dotyčného člověka, který mi peníze dlužil. Řekla jsem si, že mu zkusím zavolat. Popravdě řečeno jsem si moc nefandila, že by to mohl zvednout, ale…
Všechno bylo jinak. Po pár vyzváněních se na druhém konci telefonu ozval hlas. Dotyčný člověk zvedl telefon. Ujistila jsem se, že mluvím s tím, s kým skutečně mluvit chci, a když mi to potvrdil, docela ostře jsem na něj spustila, že proč se mi neozval a kdy hodlá půjčené peníze vrátit. Na druhém konci telefonu se mě dotyčný snažil naznačit svoji situaci. Jen tak letmo mi řekl, že skončil na ulici a že všechno bylo tak těžké, že si to ani nedovedu představit a pak také, že nějakou dobu byl i na psychiatrii. Teď, že je to trochu lepší, proto mi telefon zvednul a mluví se mnou. Chtěl prý mi zavolat po novém roce sám, ale nevěděl, jak začít….
Já jsem najednou byla tak trochu omráčená tím, co říkal a vnímala jsem v sobě, jak jsem zase byla sobecká a povrchní a viděla jsem jen ty peníze a ne nouzi toho člověka. Ale v tom se ve mně také objevila zlost, že jsem zase hloupá a že mu věřím ty jeho povídačky. Rázně jsem mu proto řekla, že čekám na nějaké jeho řešení celé situace a rychle jsem se rozloučila a zavěsila telefon.
Poté jsem se hned šla modlit růženec a zase mi v hlavě proletělo, že jsem toho člověka rychle odsoudila a zaškatulkovala jsem si ho mezi ty, se kterými mám špatnou zkušenost. V růženci jsem tedy přidala prosbu i za tohoto člověka. Když jsem pak šla do práce a stála jsem na zastávce, znovu se mi ten rozhovor v myšlenkách vybavil a já měla zlost, že jsem se nechala uchlácholit jeho povídáním. V tom ale zase jako by ke mně promluvil tichý hlas, který říkal: „Kdo soudí – bloudí“! Proč mu nevěříš? Proč vidíš jen ty peníze?
A v tu chvíli, jako by mi to nějak scvaklo – začala jsem se v modlitbě ptát Boha, co je na tom všem pravda a jasně jsem si uvědomila, že jsem viděla jen nevrácené peníze a ne toho člověka v jeho nouzi.
Jak často ve svém životě jednám impulsivně, jak často se dívám na věci jen z povrchu a nejdu na hlubinu, jak je jednoduché odsoudit???
BOŽE, DÍKY, ŽE JSI MI OTEVŘEL OČI….
Díky, že ty s námi máš trpělivost a jednáš s námi jinak.
