Přinášíme vám další z úvah Petra Stloukala, která se ještě mírně vrací do uplynulé vánoční doby, ale platí celoročně a celoživotně.
Nikdy bych nevěřil, jak den rychle ubíhá. Sotva si člověk promne rozespalé oči, už aby se pomalu chystal ke spánku. Jako by se ten rozechvělý kolovrátek nedal zastavit či alespoň zmírnit ve svém plápolajícím spěchu, nebo jen na několik chvil vrátit…
Ano, vrátit se tam někam do minulosti, kdy v jasných představách nedozrálého dětství si maličká dušička podmaňuje kosmos v kontinent lásky a radosti a štěstí. Hlavou se prolínají něžné a hřejivé vánoční koledy, které svým dechem tajemným – i v nás samých – přetavují naše starosti, neúspěchy, všechna příkoří tohoto světa v nezapomenutelnou Radost, že v Den štědrosti se narodil Ten, jehož Jméno je svaté, a s jehož příchodem by měl v srdcích kajících plesat vždy znovu a znovu zvon srdečné lásky bez vypočítavosti, samolibosti, malichernosti a pýchy.
Jsme zde proto, abychom vydali svědectví o tom, co jsme prožili a jak svatě jsme žili. Zdali náš život byl skutečně životem Toho, kterého jsme se rozhodli následovat v Jeho plném příkladu.
