V novém roce vám opět přinášíme úvahy Petra Stloukala. Tentokrát poezie.
A pohled – v sochách a v nás –
povznáší srdce zkrocené.
Manéž divů mění Jas,
když nalézáš ztracené.
V očích se zatřpytí perla,
hebká jak krůpěj na dlani,
a srdce roznítí mocná berla
Toho, jenž stvořil Svítání.
Tak už neštěkají psi,
jen ticho zdobí noc,
aby neumlklo to, že jsi,
a že se volá o pomoc.
Zlo, jež v srdci tkvělo,
jak písečné duny se drolí,
a výše letět nepřimělo,
když láska duše bolí.
Ó, Betléme, v ohni květů,
obviň již a spoutej Lunu,
a odejmi to kopí světu,
vždyť krev stoupá k Trůnu…
Ach, Děťátko, jsme sami
a vítr Svatodušní uhání,
běží k jesličkám – a s námi
je v úsměvu a svatém váhání.
