Nabízíme text k zamyšlení a modlitbu pro druhý den.
Více informací k týdnu modliteb za jednotu křesťanů najdete v prvním
článku.
Druhý den: Kráčet s rozlámaným Kristovým tělem
Ez 37,1-14 „Mohou tyto kosti ožít?“
Ž 22,2-9 Vysmívaný a urážený Boží služebník volá k Bohu
Žd 13,12-16 Výzva následovat Ježíše „za hradby“
L 22,14-23 Ježíš láme chléb a dává tak sám sebe jako dar, předtím než bude trpět
Komentář
Pokorně chodit se svým Bohem znamená vyslyšet hlas, jenž nás vyzývá, abychom opustili
vlastní pohodlí a byli nablízku druhým lidem, zvláště těm, kdo trpí.
„Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.“ Ve slovech proroka Ezechiela zaznívá
zkušenost mnoha lidí žijících v dnešním světě. V Indii mezi tyto „zlomené lidi“ patří také
dalitové a jejich životy jsou výmluvným svědectvím o utrpení – o tom utrpení, které s nimi sdílel
i ukřižovaný Ježíš. Společně se zraněnými lidmi všech míst a dob volá k Otci: „Bože můj, Bože
můj, proč jsi mě opustil?“
K této křížové cestě jsou povoláni všichni křesťané. List Židům totiž jasně prohlašuje nejen to,
že Ježíšovo utrpení působí spásonosnou mocí pro lidi na okraji, ale také skutečnost, že Kristovi
učedníci musejí svého Mistra následovat „za hradby“. Když se setkáváme s těmi, kdo byli
vyloučeni na okraj společnosti podobně jako dalitové, a v jejich utrpení nalézáme ukřižovaného
Krista, ukazuje se před námi jasný směr, jímž se máme vydat: žít s Kristem znamená být
solidární s těmi, kdo jsou na okraji a jejichž rány Ježíš sdílel.
Kristovo tělo, rozlámané na kříži, je „lámáno za vás“. Pašijovému příběhu o Kristově utrpení a
smrti předchází vyprávění o poslední večeři: ta se od té doby připomíná při každém slavení
eucharistie jako vítězství nad smrtí. Při této křesťanské slavnosti představuje Kristovo rozlámané
tělo jeho tělo vzkříšené a oslavené. Kristovo tělo je lámáno, abychom my mohli mít podíl na
jeho životě a v něm se stát jedním tělem.
Jako křesťané usilující o jednotu často právě v eucharistii pociťujeme pohoršení naší nesvornosti
obzvláště bolestně, neboť ji – alespoň prozatím – nemůžeme slavit společně v plnosti, jak by
tomu mělo být. Tato situace nás vyzývá, abychom o to intenzivněji usilovali o prohloubení
našeho vzájemného společenství.
Dnešní čtení však mohou nabídnout ještě jiné téma k rozjímání. Budeme-li kráčet s rozlámaným
Kristovým tělem, otevírá se před námi možnost, jak eucharistii prožívat společně: mezi
„eucharistické úkony“ totiž také patří dělit se o svůj chléb s hladovými a překonávat překážky,
které vznikají v důsledku chudoby a nerovnosti. Křesťané jsou povoláni, aby tuto službu
vykonávali společně. Papež Benedikt XVI. hovoří o eucharistii v církvi takto: tato svátost není
určena jen k tomu, abychom v ni věřili a slavili ji, ale také k tomu, abychom ji žili (Sacramentum
caritatis, č. 71). Ve shodě s pravoslavným pojetím „liturgie po liturgii“ se zde tvrdí, že
neexistuje „nic skutečně lidského“, co by v eucharistii nenacházelo vzor a plnost života (tamtéž).
Modlitba
Slitovný Bože, tvůj Syn zemřel na kříži, aby svým rozlámaným tělem odstranil naše rozdělení.
My ho však na tento kříž stále znovu přibíjíme: lpíme na své nesvornosti a stále se držíme
systémů a zvyků, jež stojí v cestě tvé láskyplné péči a narušují tvou spravedlnost vůči všem
lidem, kteří nesmí plně užívat dary tvého stvoření. Sešli nám svého Ducha, aby do nás vdechl
život a uzdravil naše zranění. Pak budeme moci společně vydávat svědectví o Kristově
spravedlnosti a lásce. Kráčej s námi vstříc onomu dni, kdy budeme moci sdílet jeden chléb
a jeden kalich u společného stolu.
Bože, dárce života, veď nás ke spravedlnosti a pokoji. Amen.
Otázky k zamyšlení
· Ve světle prorocké tradice, podle níž Bůh před bezduchým konáním obřadů upřednostňuje
spravedlnost, se musíme ptát: Jak v místě, kde žijeme, slavíme eucharistii, tajemství
Kristova rozlámaného těla i nového života?
· Co můžeme jako křesťané společně dělat pro to, abychom tam, kde zakoušíme vnitřní
konflikty a vyloučení, vydávali lepší svědectví o své jednotě v Kristu?
